Kateřina Šafaříková, Lidové noviny, 27. prosince 2008
Vjednom z nedávných dílů satirického pořadu Guignols hodnotí gumák Sarkozy nárůst svojí popularity mezi Francouzi a říká: „Ta krize se mi fakt šikla. Byli jsme ve Francii v agónii, a pak hop, finanční krize, a já zachráním planetu. Teď hlavně aby to hned nepřešlo.“ Autoři gumáků tím mimoděk zhodnotili i výkon Nicolase Sarkozyho v čele Evropy – protože odcházející šéf unie úspěšný byl a děkovat za to může právě těm největším průšvihům, které se mu během půl roku urodily.
Evropský obr, americký trpaslík
Pocit dobrého půlroku sálá ze všech bilancí, jež Sarkozymu vystavila hlavní evropská média, politici, instituty. Sálá dokonce stejným dílem zprava i zleva: i velmi levicový list Libération, který jinak na pravicovém prezidentovi nenechá nit suchou, napsal, že si Sarkozy „zasloužil závěrečný potlesk, a šéf eurolevice Martin Schulz připustil, že francouzské předsednictví „bylo úspěšné.
Na důkaz jedni i druzí uvádějí, jak Sarkozy zavrtěl psem, když se na vlastní pěst rozjel do Moskvy, aby zastavil ruský postup v Gruzii, nebo jak přiměl končícího George Bushe, aby svolal schůzku k finanční krizi. Nikdo přitom moc nezkoumá výsledek zavrtění psem – kvalitu příměří v Gruzii nebo dopad G20 ve Washingtonu – ale kvituje se vlastní fakt.
A právě v tom tkví klíč k ovacím: Nicolas Sarkozy dal Evropanům ochutnat opojný pocit, že jejich klub je hybatelem světových událostí, že je tím, kdo udává tón. Na chvíli je zbavil komplexu méněcennosti tváří v tvář USA, jeho energičnost na chvíli setřela nálepku, že unie je k uzoufání pomalá byrokratická mašina, která se bojí rozhodnout. Evropa pod jeho vedením mluvila jedním hlasem a konala. Jen za tohle se Sarkozy zapíše do historie, děj se co děj.
Že tah na branku Sarkozymu vyšel, má trojí důvod. Za prvé, gruzínská i finanční krize přišly v období bezvládí v Americe. Bush už vystěhovává Oválnou pracovnu a pustit se do nové války – s Rusy – bylo to poslední, co by chtěl; s finanční krizí měl pak dost práce sám doma. Nicolas Sarkozy proto mohl obsadit Bushem vyprázdněný prostor světového lídra. Měl štěstí: být francouzské předsednictví až po 20. lednu, kdy nastoupí charismatický Barack Obama, s reakcí na Gruzii či finanční krizi by se čekalo na něj.
Za druhé, mnohé jiné hráče zaskočila Sarkozyho nepředvídatelná akčnost. Lidé z Elysejského paláce vyprávějí, jak se Sarkozy vydal poprvé do Moskvy dojednat mír v Gruzii, aniž by měl sebemenší posvěcení od svých unijních kolegů a aniž by mu Medveděv slíbil, že ho přijme; slovo příměří připustil Kreml údajně patnáct minut před přistáním Sarkozyho speciálu. Fakt, že tenhle vabank vyšel, přiměl jeho kritiky – dánského premiéra, německou kancléřku atd. – s úlevou a radostí potlačit výtky.
A tak se to mělo stát ještě několikrát. Vůdčí role unie v obou krizích plus Sarkozyho svůdná energie pak vedly ke třetímu a sice, že Evropani byli jako uhranutí. Francouzskému prezidentovi prošly věci, s nimiž by jiný narazil. Na posledním summitu například Sarkozy neváhal přihodit úlevy Polákům, aby získal jejich souhlas s klimatickoenergetickou dohodou, když ale začali stejně žadonit Maďaři, Sarkozy jejich premiéra přede všemi usadil ostrým: „Ty jseš Maďar, já jsem poloviční Maďar, na tvoje požadavky říkám ne, ne, ne!
Představme si, že by se Topolánek jal umravňovat rakouského kancléře odkazem na habsburskou monarchii, že jsou si vlastně kvit, a aby si sedl…
A co dál, doktore
Ještě jedna věc ulehčila Sarkozymu cestu ke slávě: postačilo, když jakoukoli akci rozjel. Rusko-gruzínské příměří šlo na ruku Moskvě a pohled do země čtyři měsíce poté není veselý. Kreml blokuje misi OBSE na místě, vůbec nevpustil evropské pozorovatele do Jižní Osetie, ruské jednotky stále neodešly a o návratu lidí do jejich domovů nemůže být řeč. Nicméně Sarkozy – Evropa – zastavil Rusy před Tbilisi.
Podobné je to s finanční krizí: velká slova, velká jména, velké titulky. Závěr G20 přitom říká hlavně to, že se teprve musíme pobavit, jak vlastně dál, a ani evropské země nejsou jednotné v léku na ozdravění světových trhů. Nicméně Sarkozy aspoň sezval světové lídry k debatě o ekonomice.
Mirek Topolánek to bude mít těžší – pokud nevypukne nějaká nová krize, u čehož není jisté, že by si jí česká vláda měla přát. Topolánkův tým bude muset dotáhnout, co Francie načrtla v hrubých rysech – Unii pro Středomoří, základy jednotné imigrační politiky, Gruzii, finanční krizi, energetickou bezpečnost unie, Lisabon. Jak známo, ďábel se skrývá v detailech, a o tyhle se povede boj v zátiší nejvyšší politické a mediální pozornosti, ale o to urputnější. Tady jako inspiromat poslouží spíš tichá práce Angely Merkelové. Supertopol až s krizí.
Autor: Kateřina Šafaříková