Mladá fronta DNES, 17. 6. 2008
Bruselská „euročtvrť propadla vášnivým a trochu zlomyslným debatám. Jediným větším vytržením je nizozemský masakr francouzské fotbalové jedenáctky. A proto v naší hospodě dnes večer zjevně nejsou hlavními neoblíbenci Irové, ale Francouzi.
V politických kuloárech to však bude v následujících dnech vypadat právě naopak. Rychle přituhuje. Francouzská vláda spolu s německou už dala Irům najevo, že si toto nadělení odskáčou. Jednoduše řečeno, že se Irsko může snadno stát jen jakýmsi přítěžkem na okraji Evropské unie.
Diplomaté, politici a novináři zapíjejí události posledních hodin a ve vzduchu visí dvě základní otázky. Proč se blahobytní Irové rozhodli Lisabonskou smlouvu zamítnout? Ale tím otázky nekončí. Je to jen přeháňka, která se přežene? A jako vícekrát v minulosti politici nakonec vykoumají sice složitý, ale více či méně fungující kompromis? Anebo je to začátek rozdělení Unie na dva rozdílně rychlé proudy?
„Spoléháme na vás Čechy a na Brity, že nedopustíte, aby nás vypudili, vtipkuje Jamie na adresu zemí, které po nové smlouvě nikdy moc netoužily. Zas tak velká nadsázka to není. Podstatné je, zda a kdo Iry podpoří.
Hledá se viník
Kdopak tedy za to může, že jeden z nejproevropštějších národů v Evropské unii odmítl cosi, co mělo být jejím novým, lepším pláštěm? Alespoň podle tvrzení politiků?
Před pětatřiceti lety bylo Irsko jedním z nejchudších a nejzaostalejších států Unie. Dnes je v přepočtu HDP na obyvatele po Lucembursku druhou nejbohatší zemí. Irsko tak zažilo zázrak nepoznaný žádnou jinou zemí EU především proto, že dokázalo využít možností, které se před ním otevřely.
Z Francie, Německa či Itálie se směrem k Irům ozývá, že jsou nevděčníci, kteří mají dnes hlavně díky Evropské unii plná břicha a kapsy nadité eury. Francouzští novináři usazení v Bruselu nelenili a vyhledali, že Irové od svého vstupu v roce 1973 vyinkasovali 51 miliard eur. Mezi euroskeptiky je však řada pochybovačů, že Iry skutečně vytáhla z bídy a zaostalosti právě Evropská unie.
Tajemník českého prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl na svém blogu na iDNES.cz opakuje známý argument: „Růst ekonomiky Irska je plodem významných liberalizačních opatření z dob před 20 lety, které mimo jiné otevřely zemi zahraničním investicím. Řečeno jinak, Irsko si po letech strádání pomohlo samo – a spouštěcím mechanismem byla protržní opatření, nikoli zásah Evropské unie.
Když nevíš, hlasuj NE
„Samozřejmě, že náš úspěch má mnoho příčin. Ale Evropská unie nám otevřela velký trh a vytáhla nás z britského stínu. Stali jsme se státem, který má stejné veto jako ti ostatní. Stouplo nám sebevědomí, říká irská europoslankyně Mariane Harkinová.
Teď se sebevědomí Irové zasloužili o šokovou vlnu, která Evropskou unií mocně otřásá. Celý uplynulý víkend jsem se vyptávala lidí v Bruselu, proč tolik Irů hlasovalo proti Lisabonské smlouvě. Jeden velice prostý důvod se v odpovědích stále opakoval: lidé v Irsku odmítli dát souhlas něčemu, čemu jednoduše nerozuměli.
Tábor proti smlouvě vyrukoval s jednoduchým, ale široce rezonujícím sloganem: „Pokud nevíš nebo nerozumíš, hlasuj NE!
Kampaň opačného tábora byla naopak bezzubá a bezduchá. Vládní politici nedokázali lidem vysvětlit, proč mají hlasovat pro. Ukázalo se navíc, že sami text nečetli. I irský premiér Brian Cowen přiznal, že celou smlouvu nezná. A irský eurokomisař Charlie McCreevy o ní zase řekl, že je nesrozumitelná tak, že se prostě nedá číst. Těžko se lze pak divit, že jim voliči neuvěřili.
Až v druhém sledu Iry v jejich rozhodování ovlivnily obavy, které s obsahem Lisabonské smlouvy přímo nesouvisely. Například, že jim Brusel nadiktuje zvýšit nízké podnikové daně, významný faktor jejich ekonomického boomu. Návrhy tlačené Francií v minulých týdnech o svébytnější evropské obranné politice pak byly v Irsku vnímány jako ohrožení neutrálního statusu země.
Irové také s nelibostí nesli vyhlídku, že na základě Lisabonské smlouvy přijdou o svého komisaře. Malé země totiž v tomto svém zástupci v Bruselu vidí důležitého advokáta vlastních zájmů, ač by komisař měl být správně naprosto nestranný, a tedy jen „evropský.
Pozoruhodné také je, že se proti smlouvě postavilo mnoho mladých, sebevědomých a bohatých lidí žijících ve městech. Ani oni si na členství v Evropské unii nestěžují. Ale jedno z možných vysvětlení je, že prostě jen nemají potřebu Unii měnit nebo ji posouvat dál tak, jak si to zrovna přejí politici.
Irské ne zasadilo těžkou ránu plánům reforem Evropské unie. Sedmadvacítka se podle architektů Lisabonské smlouvy měla stát zřetelnějším hráčem na mezinárodní scéně a rozhodování mezi členskými státy mělo být hladší a snadnější. Lisabonská smlouva byla výsledkem skoro sedmiletého handrkování.
Teď evropská politická elita vidí, že stavba, do které vložila tolik kapitálu, stojí na přeražené noze. Na jednu stranu všichni tak trochu z povinnosti uznávají, že demokratický verdikt hlasování je třeba respektovat, ale hned druhým dechem připomínají, jak nešťastné a pomýlené rozhodnutí to je.
S výjimkou českého prezidenta Václava Klause také nikdo z čelných představitelů členských států neprohlásil Lisabonskou smlouvu jednoznačně za mrtvou. Ani irský premiér či jeho britský kolega Gordon Brown, třebaže by to podle dostupných informací nejraději udělali. Předseda Evropské komise José Barroso pak sofistikovaně oznámil, že „výsledek je samozřejmě důležitý, ale nemůžeme předstírat, že problém neexistuje.
Největšími poraženými v boji o Lisabonskou smlouvu jsou německá a francouzská vláda a pak Evropský parlament. Právě z těchto míst se proto ozývají největší nářky a apely, že není možné nechat celý projekt jen tak padnout. A také se ozývají ti, kteří si dělali naděje, že získají nové prestižní a poměrně vlivné posty.
Němcům měla nová smlouva přinést větší vliv, než jim dnes náleží. Francouzi se zase zhlédli v nových postech, zejména prezidenta EU – a také své nadcházející předsednictví podle ní nalinkovali. Europarlament pak měl díky novým pravidlům získat mnohem větší pravomoci při vytváření zákonů.
Naopak v Evropské komisi, která je vykonavatelem rozhodnutí národních států a hlídačem dodržování stávajících pravidel a regulí, nad odvrženou smlouvou málokdo upřímně pláče. „My jsme o nová pravidla zas tolik nestáli, vznik prezidenta či nové pravomoci parlamentu by omezovaly náš vliv. Je to spíš problém politiků, kteří ji podepsali, říká jeden z vysokých úředníků Evropské komise.
Kam se věci pohnou? První krok je na irské vládě. Ta dokument loni v prosinci podepsala, a je tedy odpovědná za to, že dokument bude ratifikován. Nabízí se opakování referenda. Už se tak stalo, když Irové při referendu o smlouvě z Nice před sedmi lety řekli ne. Za rok dostali příležitost, aby „nesprávný výsledek napravili, což také udělali.
Letos je situace jiná. Vysoká účast a velký rozdíl mezi součtem hlasů pro a proti činí tuto možnost velice složitou. Nikdo nezaručí, že při opakování by byl výsledek referenda jiný. Nevydařená repríza by tak pro irské politiky byla v podstatě politickou sebevraždou. Občanům také nelze předkládat stejný text. Velké změny se přitom dělat nejspíš nebudou, protože by to znamenalo začít znova od začátku. A to si nikdo nepřeje.
Speciální spolupráce
Jenže Francie a Německo, hlavní hybatelé uvnitř EU, znovu nalezly společný hlas a tamní vlády vydaly prohlášení, že se s ratifikací smlouvy má pokračovat dál bez ohledu na situaci v Irsku. A to je přesně ten klíčový moment. Pokud dokument schválí zbytek Unie, bude na stole pádný argument pokračovat v nastoupené cestě. A Irsko by tak zřejmě zůstalo kdesi na okraji, čímž už se mu ostatně vyhrožuje.
Už nyní se však experti zamýšlejí nad právními kličkami, jak všechny plánované reformy včetně ustanovení prezidenta EU, jakéhosi ministra zahraničí či změnu systému hlasování uvést v život. „Vždycky existují speciální metody spolupráce, poznamenal francouzský ministr pro Evropu Jean-Pierre Jouyet.
Mezi ty patří například jakési „přemostění. To znamená, že by 26 států najelo na systém podle Lisabonské smlouvy, Irsko by zůstalo v eurozóně, ale už by se nepodílelo například na vybírání europrezidenta. Další možností je odklad ratifikace na příští rok, kdy by se měla podepisovat přístupová smlouva s Chorvatskem. Právě do ní by se mohly vložit prvky chystaných reforem, ale jen omezený počet. Irsko by se dostalo zpět do hlavního proudu, protože tento typ smlouvy by nemusel projít v referendu.
Bruselské jednací místnosti a telefonní linky mezi politiky budou v následujících dnech žhavit hodiny více či méně utajených diskusí nad tím, co dál. Všechno vyvrcholí koncem týdne na summitu EU v Bruselu. Poprvé se ve skutečném centru zájmu ocitne i postoj české, převážně euroskeptické vlády. Všechny bude zajímat, zda se Češi náhodou nerozhodnou hodit smlouvu přes palubu a zastavit ratifikaci.
Z toho kouká salmonela
Česká republika se příští rok v lednu ujímá předsednictví v Unii. Pokud by v tu dobu začala platit Lisabonská smlouva tak, jak se plánovalo, byla by česká role rázem mnohem omezenější. Nový prezident EU totiž přebírá roli šéfů nad Unií od národních premiérů či prezidentů.
Odklad platnosti nové smlouvy tedy hraje spíše do českých karet. Z Prahy se však z vládních míst zatím ozývají mírná a vyhýbavá prohlášení. Česká vláda, jindy zásobárna siláckých řečí, si asi tentokrát uvědomuje, že tu jde vskutku o mnoho.
Irské ne bude velkým testem schopnosti evropských politiků naslouchat občanům členských států. Bude velice těžké nutit Iry, aby hlasovali ještě jednou. Jak poznamenal jeden britský kolega, když něco ohřívám už potřetí, tak si zakládám na salmonelu.
Lisabonská smlouva není nikterak převratná, nezavádí euro jako například maastrichtská smlouva. Důvody, proč vznikla, také nejsou v zásadě špatné: velká Evropská unie potřebuje fungovat jednodušeji. Jenže politikům chyběl zásadní politický instinkt: vymysleli něco, co ulehčuje život jim, ale už ne lidem, kterým mají sloužit.
Autorka je bruselská zpravodajka televize Z1
Autor: Johana Grohová
