Petr Nečas, premiér ČR, 13.1. 2011
Předseda vlády ČR Petr Nečas se v pátek 6. ledna 2012 zúčastnil mezinárodní konference „Nový svět“, pořádané francouzským ministerstvem hospodářství, financí a průmyslu. Letošní ročník konference nesl podtitul „Růst, inovace, změna„. Český premiér vystoupil jako hlavní řečník tématického panelu „Jaké místo pro Evropu v rámci nové mezinárodní rovnováhy?“.
Vaše excelence, vážení ministři, dámy a pánové,
Je mi ctí a potěšením otevřít poslední kulatý stůl této konference. Předmětem pozornosti řady ctihodných řečníků, kteří se mnou sdílejí tento prostor, bude role Evropy v nové mezinárodní rovnováze. Jedná se o téma nadmíru aktuální, neboť současný vývoj v Evropě, ale i v okolním světě, nás nenechává ani minutu pochybovat o tom, že postavení starého kontinentu v mezinárodním společenství prochází velmi radikálními změnami.
Jsme konfrontováni s celou řadou výzev. Jednou z nich je hledání nové geopolitické rovnováhy z hlediska mezinárodní bezpečnosti. Nebezpečí terorismu překračujícího hranice států i světadílů se v budoucích letech bohužel jistě nezmenší. Bouřlivé události v severní Africe v loňském roce známé pod názvem „arabské jaro“ byly pro Evropu i pro celý svět velmi dobrou zprávou o tom, že touha po svobodném a demokratickém uspořádání je universální a vývoj směřující k jeho naplnění se v dějinách lidstva neodmlčel. Demokracie je ale vždy, a zvláště v jejích počátečních fázích, křehká a spojená s porodními bolestmi, vyžaduje důraz na péči, odpovědnost a odhodlání, jinak může přinést mnoho rizik pro stabilitu a bezpečnost uvnitř států i v celém regionu. Významným úkolem Evropy a Evropské unie bude proto pomoci novým demokraciím při prevenci těchto rizik ohrožujících ukotvení standardů právního státu. Hlavní zodpovědnost spočívá samozřejmě na obyvatelích transformujících se zemí. Stabilní sousedství žijící v míru a dobré vztahy s demokratickými státy sousedícími s Evropou jsou nicméně v zájmu nás všech.
Rizik v oblasti světové bezpečnosti je samozřejmě daleko více. Žádný z evropských států ani Evropská unie jako celek nedisponuje silou světového hegemona. Nechceme ostatně být ani „světovým četníkem“, ale to neznamená, že bychom měli rezignovat na roli aktivního hráče světového „koncertu velmocí“. Osobně si myslím, že svět směřuje právě k tomuto seskupení několika klíčových hráčů, spíše než unipolárnímu či bipolárnímu uspořádání. Zásadním úkolem Evropy je zůstat jeho významnou součástí. Tohoto cíle ovšem nedosáhneme politickou centralizací, ale ani špičkově vybaveným vojenským arzenálem, jakkoli ani jejich roli při odstranění bezpečnostních hrozeb nelze podceňovat. Nicméně je evidentní, že ohniska moci se přesouvají především do hospodářských center světa. Zásadní hrozby, kterým dnes naši občané čelí, jsou jiné, než jaké známe z 19. a 20. století. Dovolím si vyjádřit přesvědčení, že největší nebezpečí v současnosti nevyplývá z nukleárního zbrojení nepřátelských států nebo akcí teroristických skupin, i když nechci podceňovat ani tyto hrozby. Jsem přesvědčen, že akutnější rizika dnes představuje turbulentní vývoj ve světě ekonomiky a finančních trhů. Hospodářská krize může v současnosti stát zdecimovat a oslabit daleko více, než cokoliv jiného. Navíc sama může rapidně zvýšit potenciál dalších bezpečnostních rizik. Příklady z historie jistě nemusím uvádět.
Největší nebezpečí marginalizace Evropy z pozice světového hráče spatřuji právě v této oblasti. Některé státy si zajisté udrží své jaderné zbraně a síla našich armád se nezmenší. Žádný vojenský arzenál, byť velmi sofistikovaný, nicméně nepomůže, pokud bude Evropa upadat ekonomicky. Nenamlouvejme si přitom, že stávající krize, s níž se potýkáme, je krizí globální. Ačkoliv velké světové ekonomiky dosud rostly i díky významné poptávce z Evropy, jak vidíme, dokážou se obejít i bez ní. Ostatně, vzájemná závislost mezi Evropskou unií a státy skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) je menší, než bychom si mohli myslet. Vezměme například Německo, největšího exportéra EU. Jeho zahraniční obchod s partnery v EU v roce 2010 pětkrát převýšil obchodní výměnu se státy BRIC. Opatrnost klíčových světových aktérů při diskusi o pomoci Evropské unii je rovněž signálem, že tyto státy jsou připraveny i na variantu hospodářského sestupu starého kontinentu a jeho ústup na periferii světového vývoje. Nemůžeme se proto již déle chlácholit iluzemi, že svět bez silné Evropy nepřežije. Opravdu tomu tak není.
Na druhé straně by Evropa ani neměla chápat ostatní světové ekonomiky jako protivníky či konkurenty. V posledních letech se v evropských médiích ustavil zvyk neustále varovat před rostoucí silou rozvojových zemí („emerging markets“) a před zaplavováním Evropy levným zbožím z různých koutů světa, především z Asie. Tyto údajně nekvalitní produkty ničí podle zmíněných nářků naší kvalitní domácí produkci, například v České republice znamenité české sklo nebo prvotřídní textil. Odpovědí na tyto hlasy je i jakási nová vlna protekcionismu, kterou v mnoha částech Evropy velmi silně pociťuji. To je možná také důvodem pro nižší pozornost, kterou Evropa, ve srovnání s ostatními regiony, věnuje Asii. Symbolické v tomto ohledu je, že na rozdíl od Spojených států amerických nebo Ruska se Evropská unie neúčastnila posledního Východoasijského summitu (East Asia Summit). Vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku také v posledních dvou letech odmítala pozvání k účasti na regionálním fóru ASEAN.
Myslím, že problém neleží v tom, že jsme otevřeli naše trhy cizímu zboží, nýbrž v klesající konkurenceschopnosti evropských ekonomik. Přirozeně jen stěží můžeme soupeřit s produkty z rozvojových zemí („emerging markets“) vyrobené s pomocí levné pracovní síly bez nákladů na sociální zabezpečení. Nemůžeme si však namlouvat, že naše zboží dosahuje vyšší kvality, naše technologie jsou vyspělejší a naše pracovní síla vzdělanější. Nemusí to již být pravdou: i některé rozvojové země („emerging market economies“) mohou v současnosti produkovat zboží prvotřídní kvality a za nižší ceny.
Životaschopnou strategií není zvýšit výdaje na vzdělávání, utratit o několik milionů více eur, českých korun či britských liber na založení nových universit jen proto, abychom zvýšili počet vysokoškolských absolventů. Řešením není ani přiklonit se k protekcionismu a přílišné orientaci na domácí poptávku. Aby si uchovala své specifické postavení ve světě, potřebuje nyní Evropa rozsáhlé a komplexní reformy. V rámci EU existují v tomto ohledu dalekosáhlé rozdíly. Zatímco šest evropských zemí patří podle Globálního ekonomického fóra mezi deset nejkonkurenceschopnějších ekonomik, některé další členské státy vykazují v oblasti konkurenceschopnosti závažné nedostatky.
Naším hlavním cílem musí být posílení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky jako celku a orientace na vysoce kvalitní produkty a špičkové technologie. Ovšem pouze navyšováním výdajů pod heslem „více kvality“ to nepůjde. Neobejdeme se i bez výrazných úspor. A nemám na mysli jen úspory ve veřejném sektoru. Jde především o snižování nákladů pracovní síly, efektivní zdanění práce a náklady ekonomické produkce vůbec. Co se týče konkurenceschopnosti a růstu, mám určité obavy. Hesel o nutnosti silnější hospodářské koordinace a „economic governance“ jsme slyšeli již mnoho. Osobně přitom preferuji pojem „economic government“ s jasnějšími odpovědnostními vztahy. Nejdůležitější ovšem je, co se za těmito pojmy bude reálně skrývat.
Nedávno jsem četl zajímavý článek v magazínu The Economist, podle kterého realitou dnešní Unie není ani tolik Evropa dvou rychlostí, ale spíše existence dvou věrouk (two-belief Europe). Na jedné straně stojí tendence k protekcionismu, na druhé naopak snaha o další liberalizaci a rozvoj vnitřního trhu. Paradoxně přitom právě mnoho států „rychlejší“ eurozóny inklinuje spíše ke zpomalení rozvoje vnitřního trhu. To má negativní dopady na konkurenceschopnost Evropy jako celku. Jeden příklad za všechny: Členské státy EU stále nezahrnuly čtyři pětiny sektoru služeb do vnitřního trhu.
Osobně si myslím, že na agendě vnitřního trhu se do značné míry ukáže, zda Evropská unie chce opravdu jít cestou podpory růstu a konkurenceschopnosti, a zůstat tak významným světovým hráčem, nebo se naopak bude chtít spíše uzavřít do sebe a izolovat od zbytku světa. To, co potřebujeme, je systém koordinace hospodářských politik zacílený na konkurenceschopnost a návrat k podstatě integrace, tedy k liberalizaci a odstraňování překážek růstu. Nepomůžou nám rozhodně nové daně, zaváděné jen v Evropské unii, ani další petrifikace sociální ochrany, nebo stále nové a nové směrnice na odstraňování diskriminace, které jen zatěžují podnikatele a činí trh práce stále rigidnějším.
Nechtěl bych být označen nálepkou „neoliberál“, která v současné politice a ve společenských vědách získala obzvláště negativní význam. Evropa má svou významnou tradici sociálního státu, kterou nemusí opouštět. Ovšem i tento sociální model musí být opřený o konkurenceschopné hospodářství. Jinak se velmi rychle zhroutí.
Vaše excelence, vážení ministři, dámy a pánové,
Dnešní panel položil otázku, jaké postavení by si měla Evropa udržet v novém mezinárodním uspořádání. Mojí odpovědí, kterou nemyslím negativně nebo skepticky, je, že především takovou, jakou si zasluhuje. Evropa si zaslouží stát v popředí světového dění. Bez našeho kontinentu by se svět nedostal tam, kde se nyní nachází. Evropa byla u kolébky myšlenek svobody, demokracie a lidských a občanských práv, které se staly universálně platnými hodnotami. Z Evropy vzešlo více filosofů, vědců i významných umělců než z jakéhokoliv jiného regionu. Evropa dala světu i systém moderního tržního hospodářství, které se vyvíjelo od středověku ve městech severní Itálie, Německa a Flander a postupně se rozšířilo do celého světa.
Nezapomeňme, že Evropa vděčí za svou věhlasnou pozici také těmto všem příspěvkům. Měli bychom dbát o naše tradice a náležitě si jich cenit. Někdy se mi zdá, že jsme se naučili stydět se za naši historii a tradice, jako bychom se s nimi měli rozejít a vytvořit nový model rodiny, hospodářství a dokonce i náboženství. Jsem přesvědčen, že právě takové jednání by nás dovedlo na periferii světa. Evropa je tím, čím je, především díky svému dědictví, které může a měla by využívat při řešení záležitostí dnešního světa.
Autor: Petr Nečas, premiér ČR