Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Problematika financí (členských států EU) a daní představuje důležitou, ale zároveň poměrně kontroverzní součást politiky EU. Důvodem je skutečnost, že je věcně úzce spjata s fungováním té které roviny vládnutí („národní" nebo „evropské"); konkrétní politické výstupy na úrovni EU mají potenciál ovlivňovat charakteristické regulační i redistribuční kanály členských států, a tedy jejich „podstatu".

Právě z tohoto důvodu je řada z nich, zvlášť v dobách hospodářské recese, poměrně obezřetná vůči snahám EU přebírat (byť třeba neformálně skrze nelegislativní politické iniciativy) jejich pravomoci. Při rozhodnutích o výši daní a daňových sazbách nehraje EU přímo žádnou roli. Jak vysoké daně platíte, neurčuje Evropská unie, ale vláda vašeho státu.

Na druhou stranu podle zastánců aktivit EU existují i důvody pro širší zapojení Unie do oblasti financí a daní: krom samotného zajištění efektivního financování EU bez významného zprostředkování členských států (tedy krom potenciálního, zatím neúspěšného vytvoření „evropské" daně za situace, kdy jsou již tzv. tradiční vlastní zdroje - cla, zemědělské dávky a částečně i dávka z DPH - marginální) se argumentuje i tím, že vhodná regulace finanční a daňové politiky může ovlivňovat (fiskální) disciplínu členských států, a potažmo stabilitu a rozvoj společné evropské měny euro (bez ohledu na to, že ji zatím všechny členské státy neakceptovaly).

Výsledek politiky EU v oblasti financí a daní dlouhodobě odráží oba uvedené přístupy s tím, že v konkrétních případech se pochopitelně míra vlivu toho či onoho pohledu liší.

 

Vznik politiky a její vývoj

 

Konkrétní datum, ke kterému by bylo možné identifikovat vznik „finanční a daňové politiky" na úrovni EU, neexistuje. Je tomu tak proto, že jak v někdejším Společenství, tak v dnešní EU ne vždy docházelo k naplňování (primárněprávních) smluvních předpokladů pro konkrétní kroky - nebo naopak docházelo k jejich „překračování". Jinak řečeno, svébytná politika, lze-li o ní hovořit, nevznikla jako výsledek konkrétního „velkého plánu", ale spíše jako výsledek postupně realizovaných ad hoc kroků.

Ty lze v naprosté většině spojovat s akcelerací integračního procesu ve druhé polovině 80. let 20. století, resp. s tendencemi dokončit po období tzv. eurosklerózy - skrze Jednotný evropský akt (1986) a maastrichtskou Smlouvu o EU (1992) - projekt jednotného vnitřního trhu garantujícího volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu.

Právě argument společného evropského trhu byl pro přijímání konkrétních pravidel rozhodující. Později jej doplnil i argument společné evropské měny a nejnověji argument „poučení" se z finanční krize a následné hospodářské recese.


Jacques Delors
K významnému "skoku" v oblasti financí a daní na evropské úrovni došlo v letech 1985-1995, kdy byl předsedou Evropské komise Jacques Delors. (foto: Audiovisual Service EU)



Základní fakta

 

EU v oblasti financí a daní realizuje primárně politiku regulace nebo reregulace, tj. vytváří zcela nová pravidla nebo existující regulaci na úrovni jednotlivých členských států „přenáší" na úroveň Unie. Redistribuci EU ovlivňuje rovněž, ale primárně nepřímo (právě skrze regulaci nebo reregulaci).

Na druhou stranu (minimálně v případě daní) platí, že pravomoc stanovit a vybírat daně spadá do výlučné kompetence členských států. I z tohoto důvodu se EU, pokud jde o daně, věnuje zejména (nikoliv ale výlučně!) úpravě výběru daní nepřímých (spotřební daně, DPH), a to zvláště těm aspektům, které jsou obhajitelné z hlediska projektu vnitřního trhu (např. zákaz daňové diskriminace, otázka dvojího zdanění, boj proti daňovým podvodům ap.).

V případě financí je normotvorba obhajitelná odkazem na volný pohyb služeb a kapitálu a týká se např. obchodování na burze, právní úpravy investičních společností a fondů, ale i pojišťovnictví, bankovnictví.

Vzhledem k obecně (re)regulačnímu charakteru politiky v oblasti financí a daní, tedy přenášení „břemene" na příjemce regulace, je obtížné kvantifikovat jak její sumární dopady, tak prostředky, jež jsou na ni vyčleněny; striktně řečeno, žádný „rozpočet" na tuto oblast činnosti neexistuje, nejsou-li počítány relativně nízké náklady na provoz příslušných unijních institucí, které se podílejí na přijímání a dohledu nad dodržováním relevantní legislativy.

První směrnice související s DPH pochází již z roku 1967. Důvodem byla snaha odstranit daň z obratu, která deformovala hospodářskou soutěž a bránila volnému pohybu zboží. Nový systém měl také odstranit daňové kontroly a formality na vnitřních hranicích. Současný systém DPH pochází z roku 1993 a byl koncipován pouze jako přechodný. Podle Komise tento systém není jednotný a pro rostoucí počet podniků zapojených do přeshraniční činnosti je příliš složitý

Studie Komise odhalila, že se za rok 2015 v zemích EU na DPH nevybralo přibližně 152 miliard eur, a proto chce reformovat systém DPH, pokud jde o přeshraniční prodej. Dohoda členských států je ovšem složitá. Doposud se nedokázaly dohodnout ani na nových pravidlech pro zlepšení DPH v oblasti elektronického obchodu, která byla navržená v roce 2016. 

Obecně se EU v rámci této politiky snaží omezit podvody v oblasti DPH a stavovat daňová opatření na podporu online obchodování a podnikání. Komise v říjnu 2017 navrhla reformu systému DPH v EU. Stávající systém DPH by se měl změnit v tom smyslu, aby bylo zboží při prodeji z jedné země EU do druhé daněno stejně, jako když je prodáváno vnitrostátně. Navrhovaná změna představuje největší reformu za posledních 25 let.

Při jednáních o dokončení jednotného prostoru DPH v EU má Komise v plánu usilovat o dosažení dohody ohledně 4 základních zásad:

  1. Boj proti podvodům: DPH by podle nových pravidel mělo být účtováno při přeshraničním obchodování mezi podniky. Nyní je tento druh obchodování od DPH osvobozen, což otvírá prostor pro podvody, jelikož umožňuje DPH vybrat a poté zmizet, aniž by se peníze odevzdaly státu.
  2. Jednotné kontaktní místo: vyřizování administrativy podniků spojené s DPH mají usnadnit jednotná kontaktní místa (tzv. one stop shop). Obchodníci by měli moci předkládat daňová prohlášení a provádět platby prostřednictvím centralizovaného internetového portálu, ve svém jazyce a podle jednotných pravidel a administrativních šablon, jako ve své domovské zemi. Členské státy by si pak měly DPH přeposílat navzájem přímo, jako je tomu již u prodeje elektronických služeb.
  3. Přechod na zásadu „země určení“: konečné DPH by se podle nového systému mělo vždy platit členskému státu konečného spotřebitele a také podle sazby tohoto členského státu. Pro účely prodeje elektronických služeb je již zaveden.
  4. Méně byrokracie: Zjednodušení pravidel fakturace by mělo umožnit prodávajícím vystavovat faktury podle předpisů jejich země i při přeshraničním obchodování. Podniky by již také dále neměly muset sestavovat seznam přeshraničních transakcí pro jejich daňový úřad (tzv. „souhrnné hlášení“).


Členské státy mohou v současnosti využívat sníženou sazbu 5 % na 2 odlišné kategorie produktů. Řada členských států také uplatňuje zvláštní odchylky umožňující další snížené sazby.

Kromě základní sazby DPH ve výši minimálně 15 % členské státy mají moci zavést dvě různé snížené sazby v rozmezí od 5 % do výše základní sazby, a to dle svého uvážení; jednu nulovou sazbu (osvobození od DPH) a jednu další sníženou sazbu v rozmezí od 0 % do výše uvedených snížených sazeb.

Aktuální, komplexní seznam zboží a služeb, na něž lze uplatnit snížené sazby, má být zrušen a nahrazen novým (obsahuje např. zbraně, alkoholické nápoje, hazardní hry a tabákové výrobky). Na jeho položky se bude uplatňovat paušální sazba ve výši 15 % nebo vyšší, a to vždy. V zájmu ochrany veřejných příjmů by měly členské státy zajistit, aby vážený průměr sazeb DPH činil alespoň 12 %. Nový režim by měl rovněž umožnit, aby veškeré zboží, které je v současné době zdaněno podle jiných než paušální sazeb, tak bylo daněno i nadále.

EU dlouhodobě usiluje o zlepšení řádné správy v oblasti daní v celosvětovém měřítku a o boj proti daňovým podvodům, daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem. V prosinci 2017 proto Rada přijala závěry o unijním seznamu jurisdikcí nespolupracujících v daňové oblasti. Na tento seznam jsou zařazovány třetí země a území, jež nepřijaly dostatečné závazky ve vztahu k prvkům, které EU považuje za problematické.

V květnu 2017 Rada přijala pozměněnou směrnici proti vyhýbání se daňovým povinnostem, kterou se zavádějí pravidla pro řešení hybridních nesouladů s daňovými systémy třetích zemí. Uspořádání vedoucí k hybridnímu nesouladu jsou mechanismy často využívané nadnárodními společnostmi a dalšími subjekty

Umožňují využívat rozdílů mezi daňovým zacházením s finančními nástroji, organizacemi nebo převody ve dvou nebo více různých zemí. Tímto způsobem se korporacím daří snižovat svou celkovou daňovou povinnost. Cílem nově dohodnutých pravidel je těmto mechanismům bránit a nedopustit erozi daňových základů v zemích EU. Členské státy musejí provést tuto směrnici ve svých vnitrostátních právních předpisech do 1. ledna 2020.

Komise v červnu 2018 navrhla v následujícím víceletém finančním rámci na období 2021–2027 opatření, která by měla zefektivnit spolupráci daňových a celních orgánů členských států.

 

Bankovní poplatky

 

Poplatky za obyčejný převod v současné době v některých členských státech mimo eurozónu mohou být velice vysoké (až 24 eur za převod 10 eur). EU dlouhodobě usiluje o snížení mezibankovních poplatků, které brání úplnému fungování jednotného trhu.

Mezi členskými státy eurozóny funguje Single euro payments area (SEPA), jejíž právní rámec stanovuje směrnice o platebních službách 2007/64 / ES.  Nařízení (ES) č 924/2009 o poplatcích za přeshraniční platby v eurech bylo rovněž přijato v rámci SEPA. Nařízení vyžaduje, aby banky uplatňovaly stejné poplatky za domácí a přeshraniční elektronické platební transakce v eurech.

Nařízení bylo upraveno nařízením o SEPA, které dále integruje trh platebních služeb. Zásada rovných poplatků jak pro vnitrostátní, tak pro přeshraniční platby platí pro všechny elektronicky zpracované platby v eurech, včetně:

  • úvěrových převodů
  • inkas
  • výběrů z bankomatů
  • plateb platebními a kreditními kartami
  • peněžních převodů

Členské státy, které jsou mimo eurozónu se mohly zapojit do tohoto systému, Švédsko a Rumunsko si tuto možnost zvolily.

V dubnu roku 2018 předložila Komise návrh na rozšíření výhod zavedených nařízením (ES) č. 924/2009 na spotřebitele a podniky v zemích mimo eurozónu. Cena za všechny přeshraniční platby v eurech uvnitř EU (i mimo eurozónu) má být stejná jako u domácích plateb v místní oficiální měně – tedy s nízkými nebo žádnými poplatky. Konkrétně by podle návrhu měly být poplatky účtované za přeshraniční platby v eurech stejné jako poplatky za obdobné domácí platby v místní měně. To znamená, že by klesly na pouhých několik eur nebo dokonce centů.


Nástroje politiky

 

EU v dané oblasti využívá standardních (legislativních) nástrojů, jež jí poskytuje primární právo (článek 288 Smlouvy o fungování EU), tedy nařízení, směrnic, rozhodnutí, doporučení a stanovisek (zejména pak prvních dvou typů norem). Meritorně je otázka financí a daní upravena právě v primárním právu, v článcích 110-115 Smlouvy o fungování EU (daně) a v hlavě IV Smlouvy o fungování EU (finance, resp. finanční služby).

Obdobně jako v jiných oblastech může EU i v rámci politiky týkající financí a daní uveřejňovat nezávazné strategie, akční plány, bílé a zelené knihy ap.


Instituce EU a politika

 

  • Evropská komise

Problematika financí a daní spadá do působnosti Generálního ředitelství pro daně a celní unii (v čele Brit Stephen Quest) Generálního ředitelství pro hospodářské a finanční záležitosti (v čele Ital Marco Buti). Politicky spadají obě ředitelství pod francouzského komisaře pro hospodářské a finanční záležitosti, daně a cla Pierra Moscoviciho.

Tématu se věnuje také Generální ředitelství pro finanční stabilitu, finanční služby a unii kapitálových trhů (v čele Francouz Olivier Guersent) pod politickým vedením lotyšského komisaře Valdise Dombrovskise a Generální ředitelství pro vnitřní trh, průmysl, podnikání a malé a střední podniky (v čele Britka Lowri Evans) pod vedením polské komisařky Elźbiety Bieńkowské.

 

  • Rada Evropské unie

Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN)

Schází se každý měsíc a jezdí na ni ministři financí a hospodářství. Rozhoduje převážně kvalifikovanou většinou, s výjimkou fiskálních záležitostí, kde je nutná jednomyslnost. ECOFIN projednává a schvaluje rozpočet EU.

Rada pro konkurenceschopnost (vnitřní trh, průmysl a výzkum)

Podle probírané agendy se skládá z ministrů, kteří odpovídají za vnitřní trh, průmysl, výzkum atd. Schází se 5-6krát ročně. Rozhoduje obvykle kvalifikovanou většinou.

 

  • Evropský parlament

Výbor pro hospodářství a měnu (ECON) vede Ital Roberto Gualtieri z Progresivní aliance socialistů a demokratů. Z českých europoslanců v něm zasedá Luděk Niedermayer (TOP 09) jako místopředseda, Petr Ježek (ANO 2011) a Jan Keller (ČSSD). 

Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (IMCO) vede belgická europoslankyně Anneleen Van Bossuyt. Za ČR ve výboru zasedá Dita Charanzová (ANO 2011) jako místopředsedkyně, Jiří Maštálka (KSČM), Jiří Pospíšil (TOP 09) a Olga Sehnalová (ČSSD).



Rad ECOFIN Praha 2009
Jednací sál na Radě pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN) v Praze, během českého předsednictví (foto: eu2009.cz).


Mechanismus hlasování

 

V závislosti na konkrétní problematice (resp. příslušné právní bázi) se na úrovni EU o přijetí příslušné normy rozhoduje buď zvláštním legislativním postupem jednomyslně (v Radě) po konzultaci s Evropským parlamentem (popř. i Hospodářským a sociálním výborem), nebo řádným legislativním postupem (tzv. spolurozhodováním Rady a Evropského parlamentu) podle článku 294 Smlouvy o fungování EU.

Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost nenastaly žádné zásadní změny, které by měly vliv na dosavadní způsob přijímání legislativy v oblasti financí a daní. „Hybatelem" se v tomto směru ukázala spíše finanční krize z roku 2008 a následná hospodářská recese, jež způsobily neformální tlak na změny existující a vznik nové legislativy.


Jak politika ovlivňuje ČR

 

Působení EU v oblasti financí a daní se v ČR projevuje především unijní legislativou, která je v případě nařízení dokonce přímo použitelná. Normy EU se dotýkají nejen podnikatelských subjektů, ale i občanů - bez ohledu na to, zda využívají svobody volného pohybu po EU. Legislativa definuje podmínky, za nichž na trhu působí banky a pojišťovny, podmínky výběru daní (včetně boje proti daňovým podvodům), minimální sazby nepřímých daní (spotřební daně, DPH) ap.

Do budoucna lze očekávat zvýšený tlak na definování efektivního bankovního dohledu, suplujícího z velké části roli České národní banky, nebo tlak na vytvoření „evropské daně" vybírané Unií na financování vlastních aktivit bez zprostředkování členských států.


Gestor v ČR

 

Finance a daně spadají do působnosti Ministerstva financí a Ministerstva průmyslu a obchodu. Primárně se problematikou zabývá Ministerstvo financí, Ministerstvo průmyslu a obchodu se věnuje aspektům spjatým s konceptem vnitřního trhu, a hraje spíše sekundární roli.

 

Ministertsvo financí

Ministerstvo průmyslu a obchodu

Letenská 15, 
118 10 Praha 1 
tel.: 257 041 111
e-mail: podatelna@mfcr.cz 

Na Františku 32
110 15  Praha 1

tel.: 224 851 111
e-mail: posta@mpo.cz

 

 

 

 
Důležité dokumenty


2009/78/ES: Rozhodnutí Komise ze dne 23. ledna 2009 o zřízení Evropského výboru orgánů bankovního dohledu

Nařízení Rady (ES) č. 2073/2004 ze dne 16. listopadu 2004 o správní spolupráci v oblasti spotřebních daní

Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství

Rozhodnutí Komise ze dne 28. dubna 1999 o zřízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF)

Rozhodnutí Komise ze dne 5. listopadu 2003 o zřízení Evropského bankovního výboru

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/49/ES ze dne 14. června 2006 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/65/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP)

Směrnice Rady 2003/48/ES ze dne 3. června 2003 o zdanění příjmů z úspor v podobě úrokových plateb

Směrnice Rady 2003/49/ES ze dne 3. června 2003 o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států

Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty

Směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS

Směrnice Rady 2008/7/ES ze dne 12. února 2008 o nepřímých daních z kapitálových vkladů

Směrnice Rady 92/79/EHS ze dne 19. října 1992 o sbližování daní z cigaret

Směrnice Rady 92/80/EHS ze dne 19. října 1992 o sbližování daní z jiných tabákových výrobků než cigaret

Směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů

Směrnice Rady 92/84/EHS ze dne 19. října 1992 o sbližování sazeb spotřební daně z alkoholu a alkoholických nápojů

Směrnice Rady ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní

Směrnice Rady ze dne 23. července 1990 o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států

Smlouva o fungování Evropské unie

Autor: CDK, září 2018