Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Hospodářská a měnová unie

Vyvrcholením integrace měnových politik i celého evropského integračního procesu je vytvoření hospodářské a měnové unie. Hospodářská a měnová unie představuje nejvyšší stupeň ekonomické integrace založený na vnitřním trhu. V jejím rámci státy koordinují své hospodářské a fiskální politiky (země splňující podmínky pro přijetí jednotné měny mají jednotnou měnovou politiku).

Tento proces je často označován jako evropská měnová unie, popřípadě měnová unie, jelikož hospodářská část unifikace nebyla na rozdíl od měnové dosud zcela naplněna. Měnovou unii v současném evropském modelu lze v právním smyslu vymezit existencí jednotné měny (euro) a jednotnou centrální bankou (Evropská centrální banka), která je odpovědná za provádění jednotné měnovou politikou.

 

Vznik měnové unie

 

Proces hospodářské a měnové integrace byl v podstatě zahájen se vznikem Evropských společenství. Samotná měnová unie byla v rámci Evropského společenství realizována ve třech fázích specifikovaných ve Smlouvě o založení ES (SES) ve znění Maastrichtské smlouvy (čl. 116 - 124):

  1. etapa (1. 1. 1990 - 1993): zcela volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol), zvýšení částky zdrojů věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy), hospodářská konvergence prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členských států
  2. etapa  (1. 1. 1994 - 1998): zřízení Evropského měnového institutu složeného z guvernérů centrálních bank zemí EU se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, nezávislost centrálních bank, definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů
  3. etapa (1. 1. 1999 - 2002): ustavení Evropské centrální banky a zavedení eura v 11 zemích (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko). Čtyři členské státy nepřijaly jednotnou měnu buď proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o ES, které jim tuto možnost poskytují (Velká Británie a Dánsko), nebo proto, že nesplnily daná konvergenční kritéria (Švédsko a Řecko). Řecko se stalo dvanáctou zemí eurozóny 1.1.2001. 1.1.2002 byly v těchto 12 zemích uvedeny do oběhu mince a bankovky euro, které se stalo jediným zákonným platidlem veškerých hotovostních a bankovních operací v zemích eurozóny

Od 1.1.2007 je členem eurozóny Slovinsko, od 1.1.2008 Malta a Kypr, Slovensko od 1.1.2009. K 1. lednu se v roce 2011 se připojilo Estonsko, v roce 2014 Lotyšsko a 2015 Litva. Společnou měnu tedy doposud zavedlo 19 z 28 členských států EU a denně jí platí okolo 340 milionů lidí.

 

Mapa: Členské státy eurozóny

eurozóna
Zdroj: EU - Euro

Podmínkou zapojení členského státu do třetí etapy hospodářské a měnové unie je splnění kritérií konvergence ve smyslu čl. 104 a 121 SES, Dodatkového protokolu o proceduře nadměrného schodku a Dodatkového protokolu o konvergenčních kritérií. Kritéria musí být plněna udržitelným, a ne pouze bodovým způsobem.

  1. Kritérium cenové stability – členský stát musí vykazovat dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nesmí překročit o více než 1,5 procentního bodu míry inflace těch – nejvýše tří – členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.

  2. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb – v průběhu jednoho roku před šetřením nesmí průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu překročit o více než 2 procentní body úrokovou sazbu těch – nejvýše tří – členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.

  3. Kritérium dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí
    1. veřejný deficit: poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí  k hrubému domácímu produktu (HDP) v tržních cenách nesmí překročit 3 %
    2. hrubý veřejný dluh: poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k HPD nesmí překročit 60 %.

  4. Kritérium stability měnového kurzu a účasti v ERM (mechanizmus směnných kurzů) - členský stát musí dodržovat normální rozpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let před šetřením. Zejména v tomto období nesmí devalvovat bilaterální směnný kurz domácí měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu (po zavedení eura vůči euru) z vlastní iniciativy.

  5. Konvergence v legislativní oblasti obsahuje podmínku nezávislosti centrálních bank včetně zákazu financování veřejných institucí ze zdrojů centrálních bank a zákaz zvýhodněného přístupu ke zdrojům úvěrových institucí (čl. 101, 102, 108 a 109 SES).


Mechanizmus směnných kurzů
 (Exchange Rate Mechanism neboli ERM, pojem ERM II se používá pro současnou vlnu rozšiřování eurozóny, ERM I platilo pro země, ve kterých se eurem platí od roku 2002) definuje pro měnu každého členského státu nacházejícího se mimo eurozónu, který se jej účastní, centrální paritu vůči euru. Základní fluktuační pásmo je 15% nad nebo pod centrální paritou.

Rozhodnutí o centrálních paritách a základním fluktuačním pásmu je učiněno vzájemnou dohodou ministrů financí členských států nacházejících se v eurozóně, Evropské centrální banky a ministrů financí a guvernérů centrálních bank členských států nacházejících se mimo eurozónu. V jednotlivých případech lze na žádost dotyčného členského státu nacházejícího se mimo eurozónu stanovit užší fluktuační pásmo než standardní (Dánsko má fluktuační pásmo 2,25%).

 

Pakt stability a růstu

 

Centralizovaná měnová politika neumožňuje členským zemím využívat měnových nástrojů ke stabilizaci národních hospodářských politik. Aby bylo zamezeno pnutí mezi jednotnou měnovou politikou a souborem suverénních národních fiskálních politik, která by ohrožovala stabilitu eura, byl v červnu 1997 na zasedání Evropské rady v Amsterodamu přijat tzv. Pakt stability a růstu.

Členské státy se v Paktu zavázaly, že ve střednědobém horizontu budou usilovat o dosažení přebytkových či alespoň vyrovnaných rozpočtů. Pro krátkodobé chování fiskální politiky byly jako závazné převzaty limity maastrichtských konvergenčních kritérií, tj. 3% pro podíl vládního deficitu na HDP a 60% pro podíl veřejného dluhu na HDP. Země, která nedodržuje pravidla Paktu, se dostává do tzv. procedury nadměrného schodku, jejíž účelem je zajistit, aby členská země snížila rozpočtový schodek udržitelným a důvěryhodným způsobem.

V rámci této procedury Rada ECOFIN na návrh Evropské komise nejprve vydá doporučení, aby členská země během šesti měsíců předložila plán na snížení schodku. Pokud je tento plán vyhodnocen jako nerealistický, může Rada vydat zprávu obsahující konkrétní kroky, jež by měly vést ke zlepšení zjištěného stavu. V případě neplnění předložených doporučení, mohou být na členkou zemi eurozóny uvaleny finanční sankce.

Nízká rozpočtová disciplína společně s malou vynutitelností dodržování pravidel vedla k tomu, že Pakt začal ztrácet autoritu jako efektivní nástroj mnohostranného fiskálního dohledu a stával se stále terčem kritiky. Proto byl v roce 2005 reformován. Nově byly zohledněny některé specifické ekonomické charakteristiky členských zemí, např. pozice v hospodářském cyklu, implementace strukturálních reforem včetně reformy penzijní aj. Každé zemi byl stanoven střednědobý fiskální cíl, který zohledňuje celkovou úroveň vládního zadlužení a růstový potenciál ekonomiky. Důraz je kladen na konsolidaci veřejných financí zejména v příznivých ekonomických obdobích.

Členské země eurozóny mají povinnost dokumentovat dodržování pravidel Paktu prostřednictvím stabilizačních programů. Země, které nejsou členy eurozóny, předkládají konvergenční programy. 

Další reformy z období 2011–2013 byly přímou reakcí na krizi státního dluhu, která ukázala, že je potřeba zavést přísnější pravidla, neboť obtíže způsobené neudržitelnými veřejnými financemi v jednom státě se přenášejí na další státy eurozóny Na konci roku 2011 vstoupila v platnost reforma (součást balíčku šesti právních aktů týkajících se správy ekonomických záležitostí, tzv. six-pack), která měnila Pakt o stabilitě a růstu.

Pozměněné nařízení např. obsahuje ustanovení objasňující informace o tom, kdy bude schodek – v případě, že bude vyšší než uvedená referenční hodnota, – považován za výjimečný (z důvodu nenadálé události, závažného hospodářského poklesu atd.) či dočasný (kdy předpovědi naznačují, že schodek bude po pominutí nenadálé události nebo hospodářského poklesu nižší než referenční hodnota).

Počátkem roku 2013 vstoupila v platnost revize, která měla podobu mezivládní Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, včetně rozpočtového paktu. Nařízení týkající se posuzování návrhů vnitrostátních rozpočtů (součást balíčku dvou právních aktů týkajících se správy ekonomických záležitostí, tzv. two-pack) vstoupilo v platnost v květnu 2013.

Hlavní prvky nařízení stanovují společné rozpočtové lhůty pro všechny členské státy eurozóny a pravidla pro sledování a posuzování rozpočtových plánů ze strany Komise. V případě závažného nedodržování pravidel Paktu může Komise požádat o přezkum těchto plánů. Druhé nařízení se týká členských států, které se potýkají se závažnými obtížemi, pokud jde o finanční stabilitu, nebo jejichž finanční stabilita je ohrožena. Stanovuje pravidla zvýšeného dohledu, finanční pomoci.

Obecně reformy z let 2011 a 2013:  

  • kladou větší důraz na snižování vysokých dluhů jednotlivých států
  • upřesňují postup při nadměrném schodku, aby mohl být použit nejen v případě schodku v daném roce, ale také v případě problematického vývoje veřejného zadlužení
  • zřizují roční cyklus koordinace hospodářských politik řízený Komisí; ta každoročně provádí podrobnou analýzu plánů hospodářských reforem států EU a vydává jim doporučení pro příštích 12 až 18 měsíců – evropský semestr
  • vyžadují striktní dodržování fiskálních pravidel, což zahrnuje i významné pokuty pro státy eurozóny, které tato pravidla poruší
  • zavádí nová opatření pro monitorování riskantní ekonomické nerovnováhy – např. přemrštěné ceny aktiv (nemovitostí, akcií apod.) a pokles konkurenceschopnosti – a opatření, díky nimž se začne řešit dříve, než ohrozí hospodářskou stabilitu země, případně celé eurozóny či EU.

 

Evropský semestr

 

V důsledku ekonomické krize se EU rozhodla rozšířit oblast dohledu a koordinace na širší makroekonomické politiky. Z těchto důvodů Evropská rada v rámci širší reformy správy ekonomických záležitostí EU rozhodla o zavedení evropského semestru v roce 2010. Právním základem tohoto procesu je balíček šesti právních aktů reformující Pakt o stabilitě a růstu.

První cyklus evropského semestru proběhl v roce 2011. Evropský semestr se týká 3 okruhů koordinace hospodářských politik:

  1. strukturálních reforem se zaměřením na podporu růstu a zaměstnanosti v souladu se strategií Evropa 2020
  2. fiskálních politik s cílem zajistit udržitelnost veřejných financí v souladu s Paktem o stabilitě a růstu
  3. zamezení nadměrné makroekonomické nerovnováze; Evropský semestr je zaměřen na období 6 měsíců, během něhož uvádějí členské státy své rozpočtové a hospodářské politiky do souladu s cíli a pravidly dohodnutými na úrovni EU


V březnu 2012 byla členskými státy (s výjimkou VB, Chorvatska a České republiky) na zasedání Evropské rady podepsána mezivládní Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, jejíž součástí je rozpočtový pakt. Ten zavádí do předpisů členských států (nejlépe do ústavního pořádku), pravidlo vyrovnaného rozpočtu.

Jedná se konkrétně o nižší limit pro strukturální schodek, který nesmí přesáhnout 0,5 % HDP (je-li veřejný dluh nižší než 60 % HDP, je tento nižší limit stanoven ve výši 1 % HDP) – (tzv. „dluhová brzda“).

V případech, kdy toto pravidlo nebude uplatňováno, mohou členské státy žalovat ostatní členské státy u Soudního dvora EU. Mezi další opatření patří například automatické použití opravného mechanismu a zpřísněná pravidla pro země, vůči nimž se uplatňuje postup při nadměrném schodku. Finanční pomoc z evropského mechanismu stability má být poskytována pouze těm členským státům, které podepsaly rozpočtový pakt.

 

Provádění měnové politiky

 

Měnovou politiku Společenství provádí Evropský systém centrálních bank (ESCB), který je tvořen Evropskou centrální banka a národními bankami členských zemí eurozóny.

 

Evropská centrální banka (dále jen ECB) nahradila od 1. 6. 1998 Evropský měnový institut. Sídlí v německém Frankfurtu nad Mohanem. ECB odpovídá za definování a provádění hospodářské a měnové politiky EU. ECB, stejně jako národní centrální banky, mají ve Smlouvě o založení EU a Statutu ESCB a EC zakotvenu institucionální, osobní, funkční i finanční nezávislost.

Jedním z hlavních úkolů ECB je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně tak, aby se kupní síla eura nesnižovala v důsledku inflace. K plnění svých úkolů má ECB právo přijímat právní akty a jiné právní nástroje. Jsou jimi zejména nařízení, rozhodnutí, doporučení, stanoviska a dále obecné zásady, pokyny a vnitřní rozhodnutí.

Rozhodovací orgány ECB jsou Výkonná rada, Rada guvernérů a Generální rada.

Výkonná rada (angl. Executive Board) se sestává z prezidenta ECB, viceprezidenta a čtyř dalších členů, kteří jsou všichni jmenováni na základě společné dohody prezidentů či předsedů vlád zemí eurozóny. Členové Výkonné rady jsou jmenováni na jedno funkční období osmi let, které nelze obnovit. Výkonná rada odpovídá za provádění měnové politiky, jak ji definuje Rada guvernérů, a za vydávání pokynů národním centrálním bankám. Připravuje rovněž zasedání Rady guvernérů a je odpovědná za každodenní řízení ECB.

Rada guvernérů (angl. Governing Council) je nejvyšším rozhodovacím orgánem ECB. Tvoří ji šest členů Výkonné rady a guvernéři 16 centrálních bank eurozóny. Předsedá jí prezident ECB. Jejím prvotním posláním je definovat měnovou politiku eurozóny, a zejména určovat úrokové sazby, za kterých mohou obchodní banky obdržet peníze od ECB.

Generální rada (angl. General Council) je třetím rozhodovacím orgánem ECB. Sestává z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank všech členských států EU. Generální rada přispívá k poradenské a koordinační činnosti ECB a pomáhá připravovat budoucí rozšíření eurozóny.

Veškerá legislativní opatření, která jsou nutná k činnosti hospodářské a měnové unie, přijímá Rada EU na návrh Evropské komise. V případě záležitostí týkajících se hospodářské a měnové unie se jedná o formaci Rady ECOFIN, složenou z ministrů hospodářství a financí. Ti na zasedáních ECOFIN odpovídají za účinnou koordinaci hospodářské politiky členských států, za dodržování Paktu stability a růstu a za orientaci politiky směnných kursů. V rámci Rady se setkává neformální skupina Eurogroup(Euroskupina) složená z ministrů financí zemí eurozóny. Cílem jejich setkání je koordinovat společná stanoviska a zaujímat společné postoje k otázkám projednávaným v Radě ECOFIN. 

Novinkou je eurosummit, kde se scházejí hlavy států a předsedové vlád zemí eurozóny, předseda eurosummitu a předseda Evropské komise. Zasedání eurosummitu stanovují strategické směry v oblasti hospodářské politiky eurozóny. Podle Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii by se zasedání eurosummitu měla konat nejméně dvakrát za rok. Pokud je to možné, měla by tato zasedání navazovat na zasedání Evropské rady v Bruselu. Politické stimuly k rozvíjení hospodářské a měnové unie a hlavní směry politiky poskytuje Evropská rada.

Evropský parlament se podílí na přijímání legislativy týkající se hospodářské a měnové unii a má poradní roli při řešení různých aspektů jejího fungování. Konzultace s Evropským parlamentem se vyžaduje při posuzování připravenosti členských států na vstup do eurozóny a při jmenování členů Výkonné rady ECB. Parlament má možnost pozvat prezidenta ECB a členy Výkonné rady ECB na jednání parlamentních výborů k vysvětlení měnové politiky ECB.

Evropská centrální banka a Komise také spolupracují na rozšíření výhod efektivnějších a levnějších plateb na celý kontinent. To přináší jednotná oblast pro platby v eurech (SEPA) V praxi to znamená, že ve 34 evropských zemích jsou všechny platby v eurech (bankovní převody, inkasa, platební karty apod.) zpracovávány naprosto stejným způsobem bez ohledu na to, zda k převodu dochází mezi stranami ve stejné zemi nebo v různých zemích.


Lisabonská smlouva

 

Změny, které Lisabonská smlouva přináší v oblasti měnové politiky, jsou spíše technického rázu. Měnová politika pro členské státy eurozóny je ve Smlouvě o fungování EU (SFEU) zařazena mezi politiky, které spadají do výlučné pravomoci Unie.

Úprava hospodářské a měnové politiky se posouvá do hlavy VIII a je rozdělena do kapitol, které se týkají hospodářské politiky, měnové politiky, institucionálních ustanovení, ustanovení týkajících se členských států, jejichž měnou je euro a přechodných ustanovení (pro členské státy, na které se vztahuje výjimka). Změny se týkají zejména následujících oblastí:

  1. Cenová stabilita je uvedena jako cíl celého evropského hospodářství, čímž se dostává na pozici principu, který musí být respektován ve všech oblastech činnosti unijních institucí i členských států (čl. 3 odst. 3 Smlouvy o  EU). Euro již není zmiňováno mezi symboly EU, ale je zakotveno jako oficiální měna hospodářské a měnové unie (čl. 3 odst. 4 Smlouvy o EU).

  2. Evropská centrální banka je zařazena mezi unijní instituce. To nijak neovlivňuje její nezávislost. Drobná změna přichází ve jmenování členů Výkonné rady, kteří mají být jmenování Evropskou radou kvalifikovanou většinou na doporučení Rady, po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou guvernérů (čl. 283 odst. 2 SFEU). Dle dosavadní úpravy je jmenování prováděno na základě dohody hlav států a vlád.

  3. Euroskupina, která nyní funguje jako neformální fórum, je ustavena jako formální orgán. Účastníky jednání budou též zástupci Evropské komise a Evropské centrální banky. Ministři ze svého středu volí většinou hlasů předsedu Euroskupiny s funkčním obdobím 2,5 roku. Podrobnosti upravuje Protokol o Euroskupině (čl. 137 SFEU). Pravidlo hlasování kvalifikovanou většinou nahrazuje v řadě případu jednomyslnost. Jedná se např. o rozhodnutí Rody o nadměrném schodku veřejných financí (čl. 126 SFEU).

  4. I pro oblast měnové politiky byla posílena role Evropského parlamentu, neboť spolurozhodovací procedura se stane „běžnou" legislativní procedurou. Pozice Komise je rovněž posílena, a to např. v případě, že zjistí, že hospodářské politiky členského státu nejsou v souladu s hlavními směry nebo že by mohly ohrozit řádné fungování hospodářské a měnové unie. V takovém případě může Komise vydat varování přímo členskému státu (čl. 120 odst. 4 SFEU).


Vývoj HMU

 

Bankovní unie

Krize v eurozóně a odlišné reakce jednotlivých členských států na tuto krizi zdůraznily vzájemnou provázanost bank a vnitrostátních vlád. Finanční krize ukázala na potřebu větší regulace finančního sektoru EU a dohledu nad ním, zejména v eurozóně. EU se proto rozhodla upravit HMU a vytvořit v rámci ní nový integrovaný finanční rámec, bankovní unii.

Bankovní unie je systém bankovního dohledu a řešení krizí bank na úrovni EU, fungující na základě celoevropských pravidel. Bankovní unie má zajistit bezpečnost a spolehlivost bankovního sektoru v eurozóně i v celé EU a zabezpečit, aby se úpadek bank, které nejsou životaschopné, řešil bez nutnosti využít peníze daňových poplatníků. Členy bankovní unie jsou všechny země eurozóny a ty členské státy EU, které se pro účast rozhodnou.

Všechny země, které euro přijmou v budoucnosti, se automaticky stanou členy bankovní unie. Členské státy mimo eurozónu se mohou zapojit na základě uzavření dohody o úzké spolupráci. Bulharsko zaslalo v červenci 2018 Euroskupině dopis o svém záměru účastnit se ERM II a odhodlání uzavřít dohodu o úzké spolupráci s bankovní unií. O účasti uvažuje také Švédko a Dánsko.

Cílem bankovní unie je:

  • zajistit, aby banky měly silné postavení a byly schopny odolat případným budoucím finančním krizím
  • předcházet situacím, kdy jsou k záchraně bank na pokraji úpadku použity peníze daňových poplatníků
  • snížit roztříštěnost trhu prostřednictvím harmonizace pravidel v oblasti finančního sektoru
  • posílit finanční stabilitu v eurozóně a v EU jako celku

Bankovní unie se skládá ze 3 základních stavebních prvků:

  1. jednotného souboru pravidel
  2. jednotného mechanismu dohledu
  3. jednotného mechanismu pro řešení krizí


Jednotný soubor pravidel

Je tvořen souborem právních předpisů, které jsou uplatňovány na všechny finanční instituce a všechny finanční produkty v celé EU. Mezi pravidla patří zejména kapitálové požadavky pro bankyzdokonalené systémy pojištění vkladů a pravidla pro řízení bank na pokraji úpadku.

Jednotný mechanismus dohledu

Jednotný mechanismus dohledu představuje nadnárodní orgán EU pro bankovní dohled. Hlavním cílem tohoto mechanismu je zajistit řádné fungování evropského finančního sektoru prostřednictvím pravidelných důkladných kontrol finančního zdraví bank. Tyto kontroly se provádějí na základě pravidel, která jsou pro všechny země EU shodná.

Jednotný mechanismus pro řešení krizí

Tvoří ho ústřední orgán pro řešení krizí (Jednotný výbor pro řešení krizí) a Jednotný fond pro řešení krizí. Tento fond má být používán v případě úpadku banky a je plně financován evropským bankovním sektorem.

Instituce a orgány EU


Komise

Oblast hospodářské a měnové spadá do portfolia více komisařů. Místopředseda Komise Valdis Dombrovskis je odpovědný za euro a sociální dialog, rovněž za finanční stabilitu, finanční služby a unii kapitálových trhů. Komisař Pierre Moscovici odpovídá za hospodářské a finanční záležitosti, daně a cla. Komisař Günther H. Oettinger je odpovědný za rozpočet.

Evropský parlament – Hospodářský a měnový výbor (ECON)

Výboru předsedá italský europoslanec Roberto Gualtieri ze Skupiny progresivní aliance socialistů a demokratů. Místopředsedou je Luděk Niedermayer (TOP 09) a dalším členem výboru za ČR je Petr Ježek (ANO 2011). Mezi pravomoci výboru patří hospodářská a měnová politika EU a mimo jiné také pravidla hospodářské soutěže a udělování státní podpory podnikům.

Rada EU (Ecofin)

Rada pro hospodářské a finanční věci je odpovědná za tři hlavní oblasti politiky Unie: za hospodářskou politiku, daňové otázky a regulaci finančních služeb. Připravuje rovněž roční rozpočet EU a zabývá se právními a praktickými aspekty jednotné měny - eura.

Evropská centrální banka

Evropský hospodářský a sociální výbor

Hospodářská a měnová unie, sekce pro hospodářskou a sociální soudržnost

Výbor regionů

Komise pro hospodářskou politiku (ECON)

 

Agentury EU

 

Vliv politiky na ČR

 

V rámci České republiky hraje důležitou roli Ministerstvo financí a ČNB. Protože ČR není součástí eurozóny, tak v oblasti HMU postupně ztrácí vliv. Doposud nebyl stanoven ani rámcový termín, kdy by měla ČR přistoupit ke společné měně. V roce 2005 bylo vytvořen orgán pro koordinaci legislativních a technických opatření pro zavedení eura – Národní koordinační skupina, ale jinak přípravy nepokročily.

 

Ministertsvo financí

Ministerstvo průmyslu a obchodu

Letenská 15, 
118 10 Praha 1 
tel.: 257 041 111
e-mail: podatelna@mfcr.cz 

Na Františku 32
110 15  Praha 1

tel.: 224 851 111
e-mail: posta@mpo.cz

 

Autor: CDK, září 2018