Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Hospodářská a měnová unie

Vyvrcholením integrace měnových politik i celého evropského integračního procesu je vytvoření hospodářské a měnové unie. Hospodářská a měnová unie představuje nejvyšší stupeň ekonomické integrace založený na vnitřním trhu. V jejím rámci státy koordinují své hospodářské a fiskální politiky (země splňující podmínky pro přijetí jednotné měny mají jednotnou měnovou politiku). Tento proces je často označován jako evropská měnová unie, popřípadě měnová unie, jelikož hospodářská část unifikace nebyla narozdíl od měnové dosud zcela naplněna.

Měnovou unii v současném evropském modelu lze v právním smyslu vymezit existencí jednotné měny (euro) a jednotnou centrální bankou (Evropská centrální banka), která je odpovědná za provádění jednotné měnovou politikou.

 


Vznik měnové unie

 

Proces hospodářské a měnové integrace byl v podstatě zahájen se vznikem Evropských společenství. Samotná měnová unie byla v rámci Evropského společenství realizována ve třech fázích specifikovaných ve Smlouvě o založení ES (SES) ve změní Maastrichtské smlouvy (čl. 116 - 124):

  1. etapa (1.1.1990 - 1993): zcela volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol), zvýšení částky zdrojů věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy), hospodářská konvergence prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členských států;
  2. etapa  (1.1.1994 - 1998): zřízení Evropského měnového institutu složeného z guvernérů centrálních bank zemí EU se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, nezávislost centrálních bank, definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů;
  3. etapa (1.1.1999 - 2002): ustavení Evropské centrální banky a zavedení eura v 11 zemích (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko). Čtyři členské státy nepřijaly jednotnou měnu buď proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o ES, které jim tuto možnost poskytují (Velká Británie a Dánsko), nebo proto, že nesplnily daná konvergenční kritéria (Švédsko a Řecko). Řecko se stalo dvanáctou zemí eurozóny 1.1.2001. 1.1.2002 byly v těchto 12 zemích uvedeny do oběhu mince a bankovky euro, které se stalo jediným zákonným platidlem veškerých hotovostních a bankovních operací v zemích eurozóny.

Od 1.1.2007 je členem eurozóny Slovinsko, od 1.1.2008 Malta a Kypr, Slovensko od 1.1.2009. K 1. lednu se v roce 2011 se připojilo Estonsko, v roce 2014 Lotyšsko a 2015 Litva.

 

Podmínkou zapojení členského státu do třetí etapy hospodářské a měnové unie je splnění kritérií konvergence ve smyslu čl. 104 a 121 SES, Dodatkového protokolu o proceduře nadměrného schodku a Dodatkového protokolu o konvergenčních kritérií. Kritéria musí být plněna udržitelným, a ne pouze bodovým způsobem.

  1. Kritérium cenové stability -členský stát musí vykazovat dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nesmí překročit o více než 1,5 procentního bodu míry inflace těch - nejvýše tří - členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.
  2. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb - v průběhu jednoho roku před šetřením nesmí průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu překročit o více než 2 procentní body úrokovou sazbu těch - nejvýše tří - členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.
  3. Kritérium dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí


- veřejný deficit: poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí  k hrubému domácímu produktu (HDP) v tržních cenách nesmí překročit 3 %,

 

- hrubý veřejný dluh: poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k HPD nesmí překročit 60 %.  

  1. Kritérium stability měnového kurzu a účasti v ERM (mechanizmus směnných kurzů) -členský stát musí dodržovat normální rozpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let před šetřením. Zejména v tomto období nesmí devalvovat bilaterální směnný kurz domácí měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu (po zavedení eura vůči euru) z vlastní iniciativy.

  2. Konvergence v legislativní oblasti obsahuje podmínku nezávislosti centrálních bank včetně zákazu financování veřejných institucí ze zdrojů centrálních bank a zákaz zvýhodněného přístupu ke zdrojům úvěrových institucí (čl. 101, 102, 108 a 109 SES).


Mechanizmus směnných kurzů
(Exchange Rate Mechanism neboli ERM, pojem ERM II se používá pro současnou vlnu rozšiřování eurozóny, ERM I platilo pro země, ve kterých se eurem platí od roku 2002) definuje pro měnu každého členského státu nacházejícího se mimo eurozónu, který se jej účastní, centrální paritu vůči euru. Základní fluktuační pásmo je 15% nad nebo pod centrální paritou.

 

Rozhodnutí o centrálních paritách a základním fluktuačním pásmu je učiněno vzájemnou dohodou ministrů financí členských států nacházejících se v eurozóně, Evropské centrální banky a ministrů financí a guvernérů centrálních bank členských států nacházejících se mimo eurozónu. V jednotlivých případech lze na žádost dotyčného členského státu nacházejícího se mimo eurozónu stanovit užší fluktuační pásmo než standardní (Dánsko má fluktuační pásmo 2,25%).

 


Pakt stability a růstu

 

Centralizovaná měnová politika neumožňuje členským zemím využívat měnových nástrojů ke stabilizaci národních hospodářských politik. Aby bylo zamezeno pnutí mezi jednotnou měnovou politikou a souborem suverénních národních fiskálních politik, která by ohrožovala stabilitu eura, byl v červnu 1997 na zasedání Evropské rady v Amsterodamu přijat tzv. Pakt stability a růstu. Členské státy se v Paktu zavázaly, že ve střednědobém horizontu budou usilovat o dosažení přebytkových či alespoň vyrovnaných rozpočtů. Pro krátkodobé chování fiskální politiky byly jako závazné převzaty limity maastrichtských konvergenčních kritérií, tj. 3% pro podíl vládního deficitu na HDP a 60% pro podíl veřejného dluhu na HDP. Země, která nedodržuje pravidla Paktu, se dostává do tzv. procedury nadměrného schodku, jejíž účelem je zajistit, aby členská země snížila rozpočtový schodek udržitelným a důvěryhodným způsobem. V rámci této procedury Rada ECOFIN na návrh Evropské komise nejprve vydá doporučení, aby členská země během šesti měsíců předložila plán na snížení schodku. Pokud je tento plán vyhodnocen jako nerealistický, může Rada vydat zprávu obsahující konkrétní kroky, jež by měly vést ke zlepšení zjištěného stavu. V případě neplnění předložených doporučení, mohou být na členkou zemi eurozóny uvaleny finanční sankce.

 

Nízká rozpočtová disciplína společně s malou vynutitelností dodržování pravidel vedla k tomu, že Pakt začal ztrácet autoritu jako efektivní nástroj mnohostranného fiskálního dohledu a stával se stále terčem kritiky. Proto byl v roce 2005 reformován. Nově byly zohledněny některé specifické ekonomické charakteristiky členských zemí, např. pozice v hospodářském cyklu, implementace strukturálních reforem včetně reformy penzijní aj. Každé zemi byl stanoven střednědobý fiskální cíl, který zohledňuje celkovou úroveň vládního zadlužení a růstový potenciál ekonomiky. Důraz je kladen na konsolidaci veřejných financí zejména v příznivých ekonomických obdobích.

 

Členské země eurozóny mají povinnost dokumentovat dodržování pravidel Paktu prostřednictvím stabilizačních programů. Země, které nejsou členy eurozóny, předkládají konvergenční programy. 

 


Provádění měnové politiky

 

Měnovou politiku Společenství provádí Evropský systém centrálních bank (ESCB), který je tvořen Evropskou centrální banka a 16 národními bankami členských zemí eurozóny.

 

Evropská centrální banka (dále jen ECB) nahradila od 1.6.1998 Evropský měnový institut. Sídlí v německém Frankfurtu nad Mohanem. ECB odpovídá za definování a provádění hospodářské a měnové politiky EU. ECB, stejně jako národní centrální banky, mají ve Smlouvě o založení EU a Statutu ESCB a EC zakotvenu institucionální, osobní, funkční i finanční nezávislost.

 

Jedním z hlavních úkolů ECB je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně tak, aby se kupní síla eura nesnižovala v důsledku inflace. K plnění svých úkolů má ECB právo přijímat právní akty a jiné právní nástroje. Jsou jimi zejména nařízení, rozhodnutí, doporučení, stanoviska a dále obecné zásady, pokyny a vnitřní rozhodnutí.

 

Rozhodovací orgány ECB jsou Výkonná rada, Rada guvernérů a Generální rada.

 

Výkonná rada (angl. Executive Board) se sestává z prezidenta ECB, viceprezidenta a čtyř dalších členů, kteří jsou všichni jmenováni na základě společné dohody prezidentů či předsedů vlád zemí eurozóny. Členové Výkonné rady jsou jmenováni na jedno funkční období osmi let, které nelze obnovit. Výkonná rada odpovídá za provádění měnové politiky, jak ji definuje Rada guvernérů, a za vydávání pokynů národním centrálním bankám. Připravuje rovněž zasedání Rady guvernérů a je odpovědná za každodenní řízení ECB.

 

Rada guvernérů (angl. Governing Council) je nejvyšším rozhodovacím orgánem ECB. Tvoří ji šest členů Výkonné rady a guvernéři 16 centrálních bank eurozóny. Předsedá jí prezident ECB. Jejím prvotním posláním je definovat měnovou politiku eurozóny, a zejména určovat úrokové sazby, za kterých mohou obchodní banky obdržet peníze od ECB.

 

Generální rada (angl. General Council) je třetím rozhodovacím orgánem ECB. Sestává z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank všech 27 členských států EU. Generální rada přispívá k poradenské a koordinační činnosti ECB a pomáhá připravovat budoucí rozšíření eurozóny.

 

Veškerá legislativní opatření, která jsou nutná k činnosti hospodářské a měnové unie, přijímá Rada EU na návrh Evropské komise. V případě záležitostí týkajících se hospodářské a měnové unie se jedná o formaci Rady ECOFIN, složenou z ministrů hospodářství a financí. Ti na zasedáních ECOFIN odpovídají za účinnou koordinaci hospodářské politiky členských států, za dodržování Paktu stability a růstu a za orientaci politiky směnných kursů. V rámci Rady se setkává neformální skupina Eurogroup (Euroskupina) složená z ministrů financí zemí eurozóny. Cílem jejich setkání je koordinovat společná stanoviska a zaujímat společné postoje k otázkám projednávaným v Radě ECOFIN. Politické stimuly k rozvíjení hospodářské a měnové unie a hlavní směry politiky poskytuje Evropská rada.

 

Evropský parlament se podílí na přijímání legislativy týkající se hospodářské a měnové unii a má poradní roli při řešení různých aspektů jejího fungování. Konzultace s Evropským parlamentem se vyžaduje při posuzování připravenosti členských států na vstup do eurozóny a při jmenování členů Výkonné rady ECB. Parlament má možnost pozvat prezidenta ECB a členy Výkonné rady ECB na jednání parlamentních výborů k vysvětlení měnové politiky ECB.

 


Lisabonská smlouva

 

Změny, které Lisabonská smlouva přináší v oblasti měnové politiky, jsou spíše technického rázu. Měnová politika pro členské státy eurozóny je ve Smlouvě o fungování EU (SFEU) zařazena mezi politiky, které spadají do výlučné pravomoce Unie. Úprava hospodářské a měnové politiky se posouvá do hlavy VIII a je rozdělena do kapitol, které se týkají hospodářské politiky, měnové politiky, institucionálních ustanovení, ustanovení týkajících se členských států, jejichž měnou je euro a přechodných ustanovení (pro členské státy, na které se vztahuje výjimka). Změny se týkají zejména následujících oblastí:

  1. Cenová stabilita je uvedena jako cíl celého evropského hospodářství, čímž se dostává na pozici principu, který musí být respektován ve všech oblastech činnosti unijních institucí i členských států (čl. 3 odst. 3 Smlouvy o  EU). Euro již není zmiňováno mezi symboly EU, ale je zakotveno jako oficiální měna hospodářské a měnové unie (čl. 3 odst. 4 Smlouvy o EU).
  2. Evropská centrální banka je zařazena mezi unijní instituce. To nijak neovlivňuje její nezávislost. Drobná změna přichází ve jmenování členů Výkonné rady, kteří mají být jmenování Evropskou radou kvalifikovanou většinou na doporučení Rady, po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou guvernérů (čl. 283 odst. 2 SFEU). Dle dosavadní úpravy je jmenování prováděno na základě dohody hlav států a vlád.
  3. Euroskupina, která nyní funguje jako neformální fórum, je ustavena jako formální orgán. Účastníky jednání budou též zástupci Evropské komise a Evropské centrální banky. Ministři budou ze svého středu volit většinou hlasů předsedu Euroskupiny s funkčním obdobím 2,5 roku. Podrobnosti upravuje Protokol o Euroskupině (čl. 137 SFEU).

Pravidlo hlasování kvalifikovanou většinou nahrazuje v řadě případu jednomyslnost. Jedná se např. o rozhodnutí Rody o nadměrném schodku veřejných financí (čl. 126 SFEU).

  1. I pro oblast měnové politiky byla posílena role Evropského parlamentu, neboť spolurozhodovací procedura se stane „běžnou" legislativní procedurou. Pozice Komise je rovněž posílena, a to např. v případě, že zjistí, že hospodářské politiky členského státu nejsou v souladu s hlavními směry nebo že by mohly ohrozit řádné fungování hospodářské a měnové unie. V takovém případě může Komise vydat varování přímo členskému státu (čl. 120 odst. 4 SFEU).
 
Autor: Mgr. Vítězslava Fričová (Senát)