Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Justice a vnitro

Základem politiky byla potřeba společné reakce na hrozbu terorismu v 70. letech. Na mezivládní úrovni vznikly pracovní skupiny nazývané TREVI (Terrorisme, Radicalisme, Extremisme, Violence Internationale). Další linií je Schengenská dohoda o vytvoření prostoru bez vnitřních hranic, kterou roku 1985 uzavřely Francie, Německo a státy Beneluxu,

Součástí unijního rámce se politika stala nabytím účinnosti Maastrichtské smlouvy (1993), kdy se dostala do tzv. III. pilíře. Amsterodamská smlouva z roku 1999 velkou část agendy převedla do I. pilíře a pod komunitární právo. Jednalo se o oblasti azylu, migrace, vízové politiky, ochrany hranic, civilního práva (Schengen) a civilní justiční spolupráce.

Lisabonská smlouva zrušila tradiční pilířovou strukturu a komunitarizovala již prakticky neexistující III. pilíř. Nově vzniklá oblast s názvem Svoboda, bezpečnost a spravedlnost podléhá hlasování Rady kvalifikovanou většinou a legislativní proceduře spolurozhodování Rady a Evropského parlamentu. Vynucovací pravomoc pro všechna rozhodnutí v oblasti justice a vnitra přísluší Evropskému soudnímu dvoru (ESD).

V oblasti justiční a policejní spolupráce v trestních věcech posílila Lisabonská smlouva legislativní iniciativu Komise. Ta má právo výlučné zákonodárné moci ve všech případech s výjimkou administrativní a soudní součinnosti v policejních a trestních věcech. Zde ji sdílí s jednou čtvrtinou všech členských států.


Policejní spolupráce


Policejní spolupráce mezi členskými státy byla zakotvena jako mezivládní politika v rámci Maastrichtské smlouvy. Amsterodamská smlouva rozšířila unijní pravomoci a vytvořila EUROPOL (Evropský policejní úřad). Do jeho agendy spadá shromažďování, uchovávání a výměna informací.

Mandát se vztahuje na závažné přeshraniční trestné činy. EUROPOL zahájil svou činnost jako plnohodnotná agentura EU dne 1. ledna 2010.  Lisabonská smlouva výslovně stanovuje možnost, aby EU aktivně vystupovala v oblasti prevence kriminality. Parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem stanovit strukturu, fungování, oblast činnosti a úkoly Europolu. Žádná operativní akce Europolu ale nesmí být vedena bez dohody s orgány členských států, jejichž území se týká.

Europol
Zdroj: Europol


Zavedení Evropského zatýkacího rozkazu nahradilo zdlouhavé extradiční postupy. Umožňuje rychlé vrácení obviněných, kteří uprchli do zahraničí, aby se vyhnuli trestnímu stíhání v zemi, kde mají být souzeni.

Evropský zatýkací rozkaz umožňuje zatčení a předání požadované osoby do členského státu EU na základě rozhodnutí, k němuž dospěl soud či jiný justiční orgán v jiném členském státě. Podle rozhodnutí Evropské rady měly členské státy implementovat "eurozatykač" do konce roku 2003.

Některé státy si vyjednaly výjimky (např. Rakousko ji mělo do konce roku 2008). Česká republika se zase rozhodla, že nebude vydávat své občany za činy spáchané před 1. listopadem 2004. V řadě zemí včetně Česka se stal "eurozatykač" předmětem přezkoumání Ústavního soudu.


Využívání evropského zatýkacího rozkazu v letech 2005–2015



2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

2015

Předáno

6 894

6 889

10 883

14 910

15 827

13 891

9 784

10 665

13 142

14 948

16 144

Vykonané EZR

836

1 223

2 221

3 078

4 431

4 293

3 153

3 652

3 467

5 535

5 304

                         

Zdroj: E-justice

 


EU přijala několik legislativních aktů týkajících vzájemného uznávání:

 

Spolupráce v trestních věcech - Stockholmský program 

Po ukončení tzv. Haagského programu (pětiletý plán posílení prostoru svobody, bezpečnosti a práva pro roky 2005–2010) byl v průběhu roku 2009 vypracován tzv. Stockholmský program, nový víceletý plán, který stanovil obecné priority a politické cíle na období let 2010–2014.

Cílem programu bylo:

  • vypracovat nástroje provádějící zásadu vzájemného uznávání v každé fázi trestního řízení
  • sblížit vnitrostátní procesní a hmotné právo tam, kde je to nezbytné pro zlepšení vzájemné důvěry a vzájemného uznávání
  • vypracovat společné minimální standardy pro zajištění toho, že soudy napříč EU jsou spravedlivé
  • rozvíjet subjekty nebo nástroje EU v oblasti justiční spolupráce, jako je EUROJUST a Evropská soudní síť v trestních věcech
  • zlepšit vzájemnou důvěru mezi vnitrostátními justičními systémy EU rozvojem evropské justiční kultury pomocí odborné přípravy a vzájemných kontaktů právníků
  • sledovat provádění právních předpisů EU, které již byly přijaty
  • zohlednit vnější aspekty justiční spolupráce EU (například sjednání dohod se zeměmi mimo EU, vyhodnocení justičních systémů zemí žádajících – nebo zvažujících žádost – o členství v EU)

V dubnu 2018 Komise navrhla nová pravidla, která by měla umožnit policejním a soudním orgánům snáze a rychleji získávat elektronické důkazy napříč EU (např. e-maily nebo dokumenty uložené na cloudech), které je potřeba pro vyšetřování, stíhání a usvědčování pachatelů trestné činnosti a teroristů. Návrh je nyní projednáván v Radě a v EP.

 

Schengenská dohoda

 

Součástí evropského práva se Schengenská dohoda (1985) a Schengenská prováděcí úmluva (1990) o vytvoření Schengenského informačního systému (SIS) staly Amsterodamskou smlouvou. V roce 2001 byly odstraněny kontroly na společných vnitřních hranicích tehdejší EU-15. Výjimku měly Velká Británie, Irsko a Dánsko. Česká republika se k Schengenskému prostoru připojila v prosinci 2007.

Schengenská dohoda obsahuje i významná ustanovení o trestně-právní a policejní spolupráci. Ta umožňují eliminovat případné negativní důsledky plynoucí z provádění schengenského acquis (např. příhraniční kriminalita související s volným pohybem osob atp.) a pomáhají zajišťovat bezpečnost. Schengenská prováděcí úmluva také obsahuje zmocnění vyslat tzv. styčné důstojníky, kteří zajišťují rychlejší a efektivnější výměnu informací.

Schengenský informační systém (SIS) se využívá při kontrolách na vnějších hranicích schengenského prostoru, obsahuje informace o osobách, které nemají právo do něj vstoupit nebo v něm pobývat, o pohřešovaných osobách a osobách hledaných z důvodu trestné činnosti.

Schengenský hraniční kodex platný od roku 2006 (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006) je nejvýznamnějším právním předpisem EU, který stanovuje pravidla pro přeshraniční pohyb osob. V dubnu 2016 vstoupil v platnost nový Schengenský hraniční kodex (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399).

V reakci na nárůst teroristických hrozeb v Evropě byla v březnu 2017 přijata další revize daného kodexu, která členským státům ukládá povinnost provádět na vnějších hranicích (vzdušných, námořních a pozemních) systematické kontroly všech osob za použití databázi SIS a databázi odcizených a ztracených cestovních dokladů Interpolu. Z důvodu veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti tak musí být nově systematické kontroly prováděny i při výstupu.

 

Evropský systém pro cestovní informace a povolení (ETIAS)

 

S cílem posílit ochranu vnějších hranic by měl být v EU od roku 2021 spuštěn Evropský systém pro cestovní informace a povolení (ETIAS). Za účelem posílení vnitřní bezpečnosti, předcházení nedovolenému přistěhovalectví a snížení rizik v oblasti veřejného zdraví bude možné prostřednictvím systému ETIAS provádět předběžné kontroly státních příslušníků třetích zemí osvobozených od vízové povinnosti, kteří cestují do schengenského prostoru, a v nezbytném případě jim ve vstupu zamezit.

Tyto osoby budou muset před cestou získat cestovní povolení prostřednictvím žádosti podané on-line za poplatek ve výši 7 eur. Cestovní povolení bude platné po dobu tří let. Posílen má být také mandát agentury eu-LISA, což je agentura EU pro provozní řízení rozsáhlých informačních systémů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva. EP v červenci 2018 schválil a vyslovil konečný souhlas se zřízením ETIAS a s posílením mandátu agentury eu-LISA. Oba schválené texty nyní musí s konečnou platností přijmout Rada.

 

Vízová politika

 

 

Vízová politika Evropské unie byla zařazena do jejího právní rámce až koncem 90. let prostřednictvím tzv. Amsterodamské smlouvy. Konkrétně je zařazena do Hlavy IV Smlouvy o založení Evropského společenství pod názvem Společná vízová, azylová a imigrační politika. Počátky této politiky sahají až k Schengenské úmluvě z roku 1985 a Schengenské smlouvě z roku 1990.

Vízová politika je v rámci EU harmonizovaná a existuje jednotný seznam zemí, jejichž státní příslušníci potřebují pro vstup na území EU vízum - tzv. černý seznam. Jiný – bílý - seznam občany dalších států od této povinnosti osvobozuje. Velká Británie a Irsko se na opatřeních přijatých v těchto oblastech nepodílejí, pokud výslovně nevyjádří svoji vůli tak učinit.

Počátkem dubna 2010 vstoupil v zemích Schengenu v účinnost nový legislativní nástroj, který sjednocuje dosavadní pravidla vízové a konzulární praxe a harmonizuje společnou vízovou politiku schengenských států. Tento vízový kodex stanoví společná pravidla, postupy a podmínky pro vydávání jednotných krátkodobých víz (tzv. schengenských víz), které umožňují státním příslušníkům třetích zemí pobývat na území Schengenu tři měsíce během půlroku od prvního vstupu na území.

S ohledem na současnou migrační a bezpečnostní situaci a technologický pokrok předložila Komise v březnu 2018 návrh na reformu společné vízové politiky EU. Navrhované změny se týkají například jednoduššího získávání víz, zkrácení lhůty pro rozhodnutí o žádosti o vízum či možnosti požádat o vízum elektronicky.

V návaznosti na danou reformu navrhla Komise v květnu 2018 úpravu Vízového informačního systému (VIS) a v červnu 2018 Rada schválila mandát pro jednání o změně vízového kodexu. Cílem dané změny je mimo jiné přispět ke zlepšení spolupráce s třetími zeměmi v oblasti zpětného přebírání osob a stanovit rychlejší a jasnější postupy při posuzování žádostí o víza.

Členové EU i Schengenu

Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko

Členové EU 
a částečně i Schengenu

Velká Británie (od roku 2000) a Irsko (od roku 2002)

Pouze členové Schengenu

Island, Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko

Členové EU, 
kteří nejsou v Schengenu

Kypr, Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko

Ostatní státy bez hraničních kontrol

Monako, San Marino a Vatikán. Nejsou v Schengenu oficiálně, ale uplatňují ho.

Zvláštní případ
Andorra

Andorra není součástí Schengenu. Občanům EU ale stačí pro vstup pouze občanský průkaz.

 


Schengenský prostor v roce 2017

 

 Schengen
Zdroj: Evropská komise

 

Spolupráce mezi soudními orgány

 

Posílená spolupráce soudů zajišťuje, aby rozsudky vynesené v jednom členském státě byly uznávány a vykonávány v rámci celé Evropské unie. Dotýká se sporů s mezinárodním prvkem, nebo žijí-li účastníci sporu v jiných členských státech (např. u rozvodů). Trestněprávní spolupráci zjednodušuje EUROJUST (Evropská jednotka pro justiční spolupráci).

V květnu 2018 Komise navrhla modernizaci a digitalizaci justiční spolupráce v přeshraničních občanských a obchodních věcech v celé EU s cílem zlevnit, zefektivnit a zjednodušit přístup ke spravedlnosti v občanských a obchodních věcech pro občany i podniky. Návrh je nyní projednáván v Radě a Evropském parlamnentu. Článek 86 SFEU umožňuje Radě vytvořit z Eurojustu zvláštním legislativním postupem (jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu) Úřad evropského veřejného žalobce, což se v roce 2017 povedlo pouze pomocí posílené spolupráce.

 

Evropský veřejný žalobce

 

Vytvoření Úřadu evropského veřejného žalobce, který by měl EU napomáhat stíhat mj. podvody s prostředky EU, Komise navrhla v červenci 2013. Jeho výlučným úkolem má být vyšetřování a stíhání trestných činů poškozujících rozpočet EU a případně předvádění pachatelů před soudy členských států. Úřad by měl zajistit, aby byl každý případ podezření na podvod proti rozpočtu EU sledován a dokončen.

Členské státy v roce 2013 proti návrhu použily tzv. žlutou kartu a v dubnu 2017 potvrdily, že se nedokáží shodnout na společném postupu. Proto se 20 z nich rozhodlo pro zřízení úřadu v režimu posílené spolupráce. Jedná se o Belgii, Bulharsko, Česko, Chorvatsko, Estonsko, Finsko, Francii, Itálii, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Lucembursko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Dánsko, Irsko a Británie mají vyjednanou výjimku a ostatních pět států EU se může k posílené spolupráci kdykoliv připojit.

Zřízení úřadu státy potvrdily v říjnu 2017, začít fungovat by měl od roku 2020. V srpnu 2018 se Nizozemsko stalo 21. členskou zemí EU, která se bude podílet na práci Úřadu evropského veřejného žalobce.

 

Azyl a přistěhovalectví

 

Základem azylové politiky je Ženevská konvence OSN (1951), která upravuje status uprchlíka v situacích, kdy není možný návrat do země původu. Klíčový je také Dublinský systém vytvořený na základě Dublinské úmluvy z roku 1990, který má zabránit nekontrolovanému pohybu žadatele o azyl po území smluvních států Schengenu (především v důsledku paralelních či následných žádostí o azyl) a zároveň zvýšit právní jistoty žadatelů.

V roce 2008 členské státy schválily Evropský pakt přistěhovalectví a azylu. Jeho cílem je podpora integrace imigrantů a organizace legálního přistěhovalectví s ohledem na priority členských států. Unie také spolupracuje s mateřskými zeměmi přistěhovalců, kde se snaží zlepšit životní podmínky.

V souvislosti se zvýšeným počtem migrantů přicházejících do Evropy představila Evropská komise v květnu 2015 Evropský program pro migraci, jehož cílem je především snížit motivaci k nelegální migraci, zabezpečit vnější hranice, vytvořit silnou azylovou politiku a nová pravidla pro legální migraci, ale také zachraňovat životy migrantů.

Na obranu proti nelegálnímu přistěhovalectví byla v roce 2005 zřízena agentura FRONTEX, pověřená řízením unijní součinnosti při ochraně vnějších hranic. V reakci na zvýšení počtu migrantů přicházejících do Evropy vznikla v říjnu 2016 společná Evropská pohraniční a pobřežní stráž, která působení agentury FRONTEX rozšířila.

Mezi její úkoly patří zejména důkladný monitoring vnějších hranic EU, vyhodnocování rizik, koordinace společných operací na ochranu hranic, podpora záchranných operací na moři, asistence členským státům při navracení migrantů nebo podpora technické a operační spolupráce zemí EU s třetími státy. Ve spolupráci s Europolem a Eurojustem pomáhá také bojovat s přeshraničním zločinem a terorismem.

 

Kdo rozhoduje nebo má vliv

Evropská komise

GŘ pro spravedlnost a spotřebitele

Rada EU

Rada pro spravedlnost a vnitřní věci

Evropský parlament

Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) 
Výbor pro právní záležitosti (JURI)

Gestor v České republice

Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti

 

  • Evropská Komise

Generální ředitelství pro spravedlnost a spotřebitele je odpovědné za oblast trestního a občanského práva, lidských práv a ochranu spotřebitele. V jejím čele stojí finská generální ředitelka Tiina Astola. GŘ spadá pod komisařku pro spravedlnost, spotřebitele a rovnost mužů a žen, kterou je Věra Jourová. Návrhy útvaru schvalují pracovní orgány Rady ministrů (skupiny, COREPER II.)

  • Evropský parlament

Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci vede Claude Moraes (Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů), za ČR je ve výboru europoslanec Tomáš Zdechovský (EPP, KDU-ČSL) a Jiří Payne (EFDD, Strana svobodných občanů) k náhradníkům patří Petr Ježek (Nezávislý) a Jaromír Štětina (EPP, TOP 09). Výboru pro právní záležitosti předsedá europoslanec Pavel Svoboda (EPP, KDU-ČSL), náhradníkem za Česko je Jiří Maštálka (EPP, KDU-ČSL).

Autor: CDK, září 2018