Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Obchodní politika

Se vznikem celní unie (1. července 1968) začalo Evropské hospodářské společenství vůči třetím zemím vystupovat jako jeden celek a obchodní politika se stala výlučnou pravomocí Společenství. Žádná členská země proto nemůže provádět vlastní, nezávislou zahraničně obchodní politiku a utvářet své vnější hospodářské vztahy vůči vnějšímu světu zcela samostatně.


V roce 2015 Evropská komise představila novou obchodní a investiční strategii s názvem "Obchod pro všechny: Cesta k zodpovědnější obchodní a investiční politice". Touto koncepcí EU reaguje v souladu se svou zahraniční politikou na současnou situaci v hospodářství i na obavy evropské veřejnosti. Prostřednictvím nové strategie má obchodní politika přinést užitek co nejvíce lidem.

Strategie stojí na třech hlavních zásadách: účinnosti, transparentnosti a hodnotách. Obchodování musí přinášet nové hospodářské příležitosti, jednání mají probíhat otevřeně a podléhat větší kontrole ze strany veřejnosti. Zároveň chce EU zachovat evropský sociální a regulační model a využít obchodních dohod a preferenčních programů k prosazování evropských hodnot jako jsou udržitelný rozvoj, lidská práva, etický obchod a boj proti korupci.

Rozhodovací proces společné obchodní politiky


Obsah společné obchodní politiky vymezují články 131–134 Smlouvy o založení ES (SES). Iniciativním orgánem je Evropská komise (Generální ředitelství pro obchod), která předkládá Radě návrhy konkrétních opatření společné obchodní politiky či doporučení na sjednání mezinárodní smlouvy.

Rada vydává směrnice pro rozhodování, tedy mandáty, které zmocňují Komisi k navržení postupu. Po posouzení a odsouhlasení konkrétních opatření Radou je Komise pověřena jejich provedením. Zvláštní výbor jmenovaný Radou (tzv. Výbor 133, nazvaný podle relevantního článku SES) složený z reprezentantů členských států sleduje jednání Komise a poskytuje odborné konzultace.

Rada rozhoduje při hlasování kvalifikovanou většinou, s výjimkou případů zavedení konečných antidumpingových a vyrovnávacích opatření, kde postačuje většina prostá. Smlouva z Nice přesunula do kompetence Společenství jednání o dohodách týkajících se služeb a obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví, která jsou přijímána kvalifikační většinou kromě případů, kdy takováto dohoda obsahuje ustanovení vyžadující jednomyslné přijetí vnitřních pravidel nebo týká-li se dohoda oblasti, v níž dosud Společenství nevyužilo své pravomoci pravidla přijmout. Zde Rada rozhoduje jednomyslně. To je i případ dohod obsahujících ustanovení, která by směřovala k harmonizaci práva členských států v oblastech vyloučených SES z harmonizace.

Speciální kategorií jsou pak dohody v oblasti kulturních, audiovizuálních, vzdělávacích, sociálních a zdravotnických služeb, které spadají do sdílené pravomoci členských států a Společenství, a kromě konzultace Evropského parlamentu je nutná ratifikace členskými státy (čl. 133 odst. 6).

Zapojení a vliv Evropského parlamentu na tvorbu obchodní politiky je omezený. Parlament je konzultován v případě rozšíření tradičního postupu sjednávání mezinárodních dohod na dohody týkající se duševního vlastnictví (čl. 133 odst. 7 SES) a vyjadřuje souhlas (prostou většinou) s uzavřením dohod o přidružení a s obchodními dohodami, jestliže vytvářejí zvláštní institucionální rámec, mají citelné rozpočtové dopady na Společenství nebo s dohodami měnícími akt přijatý spolurozhodovací procedurou (čl. 300 odst. 3 SES). Parlament je dále Komisí pravidelně informován o dění v obchodní politice. Využívány jsou rovněž ústní a psané parlamentní otázky komisařům (reakce jsou publikovány v Úředním věstníku) a neformální osobní kontakty.

Změny po Lisabonské smlouvě


Lisabonská smlouva přesouvá ustanovení týkající společné obchodní politiky do nově vytvořené páté části obsahující úpravu veškerých vnějších činností Unie, ujasňuje pravomoci EU a posiluje postavení Evropského parlamentu.

  • Společná obchodní politika bude muset být prováděna na zásadách a cílech EU, kam spadá podpora demokracie, právního státu a lidských práv, ale také udržitelný hospodářský, sociální a environmentální rozvoj či udržitelné řízení světových zdrojů (čl. 205 SFEU).

  • Ruší se tzv. smíšené smlouvy, které vyžadují ratifikaci členskými státy. Pravomoc Unie bude výlučná pro všechny oblasti společné obchodní politiky. Zvláštní postavení dohod v oblastech kulturních, audiovizuálních, sociálních, vzdělávacích a zdravotnických služeb je zajištěno nutností jednomyslného rozhodnutí Rady (čl. 207 odst. 4 písm. a) a b) SFEU).

    Zásadní je rozšíření pravomoci EU pro oblast přímých zahraničních investic, která dosud spadala pod smíšenou pravomoc či pravomoc členských států. Z ustanovení čl. 207 SFEU ovšem nevyplývá, zdali se pravomoc Komise vztahuje rovněž na liberalizační opatření v této oblasti.

  • Rozšiřují se pravomoci Evropského parlamentu, čímž se v určité míře formalizuje současný stav:

Právní předpisy v oblasti autonomní společné obchodní politiky budou přijímány spolurozhodovací procedurou (čl. 207 odst.2 SFEU).

Evropský parlament bude muset vyjádřit souhlas (angl. consent, dříve assent) s dohodami o přidružení, dohodami vytvářejícími zvláštní institucionální rámec, majícími významný dopad na rozpočet Unie a dohody v oblastech, na něž se vztahuje běžná legislativní procedura (čl. 218 odst. 6 SFEU). Tento bod si Evropský parlament vykládá tak, že jeho souhlas bude nutný u všech obchodních dohod.

Povinnost Komise pravidelně Parlament informovat o stavu jednání mezinárodních dohod (čl. 218 odst. 10 SFEU). Tyto informace Komise v současnosti podává rovněž, ale na základu Rámcové dohody o vztazích mezi Parlamentem a Komisí.

Příslušným výborem bude Výbor pro mezinárodní obchod (založen v roce 2004). Existují názory, že zapojením Evropského parlamentu dostanou technicko-právní vyjednávání mezinárodně-obchodních dohod politický nádech, na druhou stranu se zvýší demokratická odpovědnost. Větší vliv Evropského parlamentu má rovněž vyvážit fakt, že bez tzv. smíšených smluv nejsou národní parlamenty členských států zapojeny do ratifikačních procesů, a je tak omezena parlamentní kontrola.


Nástroje společné obchodní politiky


Společná obchodní politika disponuje několika nástroji, kterými sleduje dva základní cíle: prosazování otevřeného a mnohostranného obchodního systému ve světě a ochranu zájmů EU a členských zemí zejména v případech, kdy by měl volný obchod nepříznivé dopady na ekonomickou situaci, prosperitu, zaměstnanost či obchodní bilanci v EU. Nástroje na ochranu obchodu v podstatě suplují neexistenci mechanizmu proti nekalým soutěžním praktikám v rámci mezinárodního hospodářství, který na národní úrovni provádí úřady pro ochranu hospodářské soutěže.

Autonomní obchodní politika zahrnuje nástroje, které Společenství uplatňuje mimo rámec smluvních závazků se třetími státy:

Pomocí cel EU chrání určitá odvětví před zahraniční konkurencí nebo naopak podporuje dovoz produktů, o které má zájem jako o vstupy nezbytné pro rozvoj výroby. Kvóty jsou rozšířeny především v obchodě se zeměmi, které nejsou členy Světové obchodní organizace (angl. World Trade Organisation – WTO). Dobrovolná exportní omezení (angl. voluntary export restriction) představují dohodu mezi vyvážející a dovážející zemí, podle níž se vývozce dobrovolně zaváže, že nepřekročí limitované množství výrobků určených do země dovozce.

Společenství má dále k dispozici tzv. defenzivní a ofenzivní obchodní nástroje. Mezi defenzivní spadají antidumpingová opatření, která umožňují omezit dovoz zboží v případě, že ho jeho výrobce nabízí za cenu nižší, než je běžná cena těch samých výrobků na jejich domácím trhu, nebo je-li vývoz dotován. Protisubvenční opatření a ochranná opatření (angl. safeguard measures) v případě, že prudce roste dovoz určitých výrobků do EU; dovozce pak musí žádat o vydání licence, která umožňuje podrobně sledovat vývoj dovozu. Defenzivní obchodní opatření lze použít jen v případech, kdy dovozy do EU způsobují nebo hrozí způsobit materiální újmu výrobnímu odvětví v EU, a lze prokázat příčinnou souvislost mezi dovozy a újmou.

Mezi ofenzivní opatření patří tzv. nařízení o obchodních bariérách (angl. trade barriers regulation), které umožňuje Komisi podat stížnost vůči třetí zemi, pokud tato nedodržuje své závazky v obchodní oblasti dané v rámci WTO nebo v rámci bilaterální dohody. EU má také možnost zavést i opatření na dovoz nebo vývoz výrobků do a z EU, a to z politických nebo bezpečnostních důvodů (embargo, bojkot nebo zvláštní režim na vývoz zbraní, jaderného materiálu, některých chemikálií, zboží dvojího užití apod.

 

Obchodní vztahy se třetími zeměmi


Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání Společenství se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží. Vnější obchodně politické vztahy mají několik forem: pokud mají formu mnohostranného jednání, probíhají zejména na poli Světové obchodní organizace (WTO) nebo Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Bilaterální a regionální obchodní vztahy zahrnují otázky společné obchodní politiky s jednotlivými třetími zeměmi, s regiony či regionálními sdruženími, jichž jsou tyto země členy. Celosvětově došlo k oživení bilaterálních vztahů zejména kvůli komplikacím ve vyjednávání v rámci rozvojové agendy z Dauhá ve WTO (angl. Doha Development Agenda  DDA).

Podle charakteru obchodních ustanovení se mezinárodní obchodní dohody dělí na preferenční a nepreferenční. Preferenční dohody obsahují výhodnější podmínky pro vzájemnou výměnu zboží, snadnější přístup na trh partnera a větší vlastní otevřenost. Společenství poskytuje formy různého obchodního zvýhodnění zejména těm zemím, s nimiž ji pojí historické vazby. Úlohu hraje velká skupina faktorů: geografická blízkost, zájem o politickou a bezpečnostní stabilitu v sousedících zemích, závazky vůči bývalým koloniím a závislým územím, hospodářská a rozvojová pomoc nejméně rozvinutým zemím aj.

Do této kategorie spadají dohody o vytvoření celní unie (uzavřena dohoda mezi ES a Andorrou, San Marinem a Tureckem) a dohody o vytvoření zóny volného obchodu (angl. Free Trade Agreements  FTAs). Touto formou jsou mj. upraveny vztahy s Evropským sdružením volného obchodu, ESVO (angl. European Free Trade Association – EFTA). V současné době patří mezi členské státy ESVO Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Dalším krokem v utužení vzájemných vztahů těchto států a ES bylo vytvoření Evropského hospodářského prostoru v květnu 1992 (bez Švýcarska, které účast odmítlo v referendu) s rozšířením preferenčního režimu o aplikaci pravidel vnitřního trhu. Jednotlivé členské státy harmonizovaly část své legislativy a jsou povinny dodržovat zásady nediskriminace, hospodářské soutěže, volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Aktuálně probíhají jednání o dohodě o volném obchodu s Indií, Koreou a se seskupeními zemí v GCC (Rada pro spolupráci v Perském zálivu) a ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie).

Dohody o hospodářské spolupráci (angl. Economic Partnership Agreements  EPAs) představují obchodní dohody rozvojového charakteru, které podporují regionální integraci. ES je uzavírá se zeměmi ACP (země v Africe, Karibiku a Pacifiku). Tyto země patří vesměs k nejchudším zemím světa. Původně se jednalo o bývalé francouzské kolonie, po vstupu Velké Británie se jejich počet značně rozšířil o bývalé britské kolonie a závislá území. Dnes tato skupina zahrnuje na 78 zemí (48 afrických, 15 karibských a 15 zemí z oblasti Pacifiku). Obecně je rámec vztahů s těmito zeměmi dán ACP - EU dohodou o partnerství z Cotonou z roku 2000, uzavřenou na dobu 20 let. Na základě těchto smluv mají tyto země téměř volný přístup na evropské trhy bez cel a kvót, bez požadavku reciprocity. Zvláštní zacházení mají výrobky spadající pod společnou zemědělskou politiku.

V rámci sjednávání dohod o hospodářské spolupráci se nyní jedná s šesti regionálními uskupeními, jejichž míra regionální integrace se různí (Karibik, střední Afrika, západní Afrika, východní Afrika, jižní Afrika a Tichomoří). Toto nové dělení nerespektuje zvláštní skupinu nejméně rozvinutých zemí (angl. least developed countries  LDCs), které požívají zvláštního zacházení. Tyto země spadají pod tzv. všeobecný systém preferencí zavedený v roce 1971. Zboží těchto zemí se dostává na evropské trhy bezcelně (většina průmyslových výrobků a polotovarů, vybrané zemědělské a potravinářské výrobky, kvóty existují u citlivých výrobků jako jsou zbraně, textilní výrobky jsou z vývozu vyloučeny) v rámci režimu „Vše kromě zbraní" (angl. Everything But Arms  EBA). Zvýhodnění může být zrušeno při porušování sociálních a politických kritérií (např. používání dětské práce aj.). Nově sjednávané dohody o hospodářské spolupráci budou obsahovat zvláštní režimy pro tyto země.

Asociační dohody (dohody o přidružení) jsou uzavírány mezi ES a zeměmi, se kterými chce Společenství upravit své vztahy od politické po kulturní úroveň. Obsahují typicky politické, ekonomické, obchodní a lidskoprávní nebo reformní závazky těchto zemí výměnou za bezcelní přístup na některé z evropských trhů (průmyslové výrobky, zemědělské produkty) a dohody o volném obchodu. V poslední době jsou uzavírány v rámci procesu stabilizace a přidružení se zeměmi západního Balkánu a evropské politiky sousedství se středomořskými státy a východními sousedy EU: země západního Balkánu (Albánie, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Srbsko a Černá Hora) mají vztahy s EU upraveny tzv. dohodami o stabilizaci a přidružení, a země spadající pod Evropskou politiku sousedství (středomořský region: Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Palestinu, Sýrii a Tunisko a východní sousedi: Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldávie, Ukrajina) tzv. dohody o partnerství a spolupráci. Aktuálně se jedná o dohodě partnerství a spolupráci s Čínou, o asociační dohodě se zeměmi střední Ameriky (MERCOSUR) a Andským společenstvím.

Nepreferenční zacházení v režimu doložky nejvyšších výhod uplatňuje Společenství na dovoz ze států patřících mezi nejvyspělejší ekonomiky světa: USA, Austrálie, Kanada, Japonsko, Nový Zéland, Hongkong/ČLR, Tchaj-wan, Korejská republika a Singapur.

Instituce EU a obchodní politika

Rada

Hlavním orgánem pro provádění společné obchodní politiky je Rada, která rozhoduje na základě návrhů předložených Evropskou komisí. V případě sjednávání dohod se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi Rada zmocňuje Komisi k zahájení jednání a stanoví jí mandát pro jednání. Evropský parlament je sice systematicky informován a konzultován, nicméně formálně není do rozhodování o čistě obchodních otázkách zapojen (jeho souhlasu je zapotřebí pouze u dohod přesahujících rámec společné obchodní politiky). Spolurozhodovací procedura s Evropským parlamentem může být uplatněna při přijímání legislativy v celní oblasti.

Mezi orgány Rady hraje nejvýznamnější roli Výbor pro obchodní politiku, který poskytuje poradenství Komisi při sjednávání a uzavírání obchodních dohod se třetími zeměmi nebo v rámci mezinárodních organizací a zároveň je přípravným orgánem v rozhodovacím procesu Rady. Zabývá se třemi hlavními oblastmi obchodní politiky: dvoustrannými obchodními vztahy, záležitostmi týkajícími se Světové obchodní organizace a novými právními předpisy EU v oblasti obchodní politiky. Řádní členové výboru zasedají jednou měsíčně, jejich zástupci se scházejí každý týden. Výboru předsedá země, která právě vykonává rotující předsednictví Rady. Výbor má další tři konfigurace, které závisí na projednávaném tématu: služby a investice, ocel, textil a jiná průmyslová odvětví a dohody o vzájemném uznávání.

Evropská komise

V Evropské komisi zodpovídá za obchodní politiku Generální ředitelství pro obchod, v jehož čele stojí Jean-Luc Demarty a politicky spadá pod komisařku pro obchod Cecilii Malström.  Celní oblast má na starosti Generální ředitelství pro daně a celní unii, které vede Stephen Quest a politickou odpovědnost nese komisař pro hospodářské a finanční záležitosti, daně a cla Pierre Moscovici.

Evropský parlament

Výboru pro mezinárodní obchod (INTA) předsedá německý europoslanec Bernd Lange ze Skupiny progresivní aliance socialistů a demokratů. Za ČR ve výboru zasedá Jan Zahradil (ECR) jako místopředseda. 


Česká republika a obchodní politika EU


Česká republika
se vstupem do EU formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku a připojila se k celní unii, která na dovozy a vývozy z/a do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy EU. Toto neznamená, že by rezignovala na svoje zájmy, jež na třetích trzích má. Naopak. Jako člen EU Česká republika aktivně prosazuje svoje obchodně-politické zájmy prostřednictvím struktur EU, tj. prostřednictvím společné obchodní politiky.

Gesci nad pracovními orgány EU pro společnou obchodní politiku zajišťuje Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) a za oblast cel Ministerstvo financí – Generální ředitelství cel. Příslušných jednání se pravidelně zúčastňují jejich představitelé, případně zástupci spolugestorských resortů - Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva zemědělství, nebo pracovníci úseku obchodní politiky bruselského Stálého zastoupení ČR při EU. Jejich úkolem je sledovat příslušná jednání pracovních orgánů EU a podle instrukcí předem schválených v interním i meziresortním rozhodovacím procesu prezentovat na těchto jednáních výslednou pozici ČR k projednávaným otázkám. Zásadní pro vytvoření a úspěšné uplatnění české pozice, zejména pokud se rozchází s předloženým návrhem Evropské komise nebo většiny členských států, je především jasná, argumenty podložená a dostatečně přesvědčivá představa o tom, jaké má ČR ve společné obchodní politice zájmy.

Tvorbu obchodní politiky České republiky jako člena EU názorně zachycuje schéma zveřejněné na stránkách MPO Mapa obchodní politiky ČR jako člena EU.


Užitečné odkazy

Ministerstvo průmyslu a obchodu

Evropská Komise – DG Trade

Evropská Komise – DG TAXUD

Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO)

Světová celní organizace

Stálá mise ČR při Evropské úřadovně OSN v Ženevě (zastoupení při WTO)

Evropský parlament

Rada Evropské unie

Evropský hospodářský a sociální výbor

Výbor regionů

Autor: Vítězslava Fričová, Senát