Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Zaměstnanost a sociální věci

Evropská sociální politika patří do oblasti sdílené pravomoci EU, protože každý členský stát má jiné historické tradice a možnosti realizace této politiky. Některé státy podporují tzv. maximalistický model, tedy co největší harmonizaci politiky (Francie, Švédsko), jiné požadují zachovat co nejvíce kompetencí členským státům (Velká Británie, Česká republika).


Přestože byla sociální problematika zmíněna ve smlouvě o ESUO (1951), skutečné počátky sociální politiky jsou ukotveny ve smlouvě o EHS (1957), kde se podpora „životních a pracovních podmínek a zaměstnanosti" (čl. 117 Smlouvy o EHS) stala základním cílem společenství.

Sociální politika se od počátku úzce pojila s projektem společného trhu. Největší podíl na jejím zrychleném vývoji měla Komise Jacquesa Delorse, která však narazila na spor maximalistického a minimalistického přístupu. Jednotný evropský akt (1986) proto nehovořil o konkrétní koncepci politiky, ale o potřebě řešit sociální nerovnost a zlepšit sociální situaci ve Společenství. Zavedl ale hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a větší koordinaci v oblasti bezpečnosti práce, ochrany zdraví a pracovního prostředí. Komise v této době také podporovala sociální dialog.

V roce 1989 členské státy mimo Velkou Británii podepsaly tzv. sociální chartu (Charta základních práv pracovníků), která měla být podle některých členských států v budoucnu začleněna do smluv. Ve formě protokolu byla připojena ke Smlouvě o EU roce 1993.

Postupná komunitarizace sociální politiky začala od poloviny 90. let. 20. století. EU se od této doby začala soustředit hlavně na snižování nezaměstnanosti a zvyšování konkurenceschopnosti. Koordinovaný postup členských států v oblasti sociální politiky platí od podpisu Amsterodamské smlouvy (1997), která také zrušila Velké Británii výjimku ze sociální charty. V návaznosti na smlouvu byla zformulována Evropská strategie zaměstnanosti, která se v roce 2000 stala součástí Lisabonské strategie.

Po vstupu Smlouvy z Nice v platnost (2003) se mezi nejdůležitější otázky sociální politiky řadila debata o praktickém naplňování tzv. Lisabonské strategie, která deklarovala mj. i zachování vysokých sociálních a environmentálních standardů. Lisabonská smlouva (2009) zdůrazňuje nutnost zohledňovat sociální aspekty ve všech unijních politikách.

Evropská strategie zaměstnanosti je nyní součástí prorůstové strategie Evropa 2020 pokrývající roky 2014-2020 a provádí se v rámci evropského semestru, ročního cyklu koordinace mezi členskými státy a institucemi EU. Součástí strategie jsou iniciativy v oblasti zaměstnanosti, sociálních věcí a sociálního začleňování. Cílem je dosáhnout do roku 2020 stavu, kdy bude 75 % obyvatel EU ve věku 20-64 let mít zaměstnání a snížit do roku 2020 počet lidí ohrožených chudobou a sociálním vyloučením o 20 milionů. Iniciativy se zaměřují například na získání nových využitelných dovedností u zaměstnanců, vytváření nových pracovních míst, podporu reforem pracovního trhu nebo zvýšení šance mladých lidí na získání práce.

Demonstrace za sociální práva v Laekenu 2001
Sociální otázky zdůrazňují již zakladající smlouvy Společenství. V roce 1989 přijaly členské státy Chartu základních práv pracovníků. Nutnost zdůrazňování sociálních aspektů v unijních politikách zmiňuje i Lisabonská smlouva. Ne vždy se však podaří uspokojit rozdílné názory a zájmy. Na fotce demonstrace za sociální solidaritu během summitu EU v Laekenu v prosinci 2001. (zdroj: Audiovisual Service EU)

Podpůrnou a koordinační činnost ve všech oblastech sociální politiky vykonává Komise, a to zejména v oblasti zaměstnanosti, pracovního práva a pracovních podmínek, odborného a dalšího vzdělávání, sociálního zabezpečení, ochrany před pracovními úrazy a nemocemi z povolání, ochrany zdraví při práci a práva sdružovat se v odborových organizacích a práva kolektivního vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Komise za tímto účelem předkládá zejména návrhy směrnic.

Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele prostřednictvím evropských právních předpisů upravuje minimální sociální standardy a základní práva zejména v oblastech rovnost žen a mužů, zákaz diskriminace, volný pohyb pracovních sil, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, pracovní právo a pracovní podmínky. Pomocí tzv. otevřené metody koordinace Rada stanovuje společné cíle a priority, analyzuje opatření přijatá na národní úrovni a předkládá doporučení členským státům, provádí výměnu informací, zkušeností a příkladů správné praxe.

Nástroje politiky


Hlavním právním základem úpravy sociální politiky Unie je hlava X Smlouvy o fungování EU nazvaná Sociální politika (čl. 151-161), která byla vyčleněna z původní hlavy XI „Sociální politika, všeobecné a odborné vzdělávání a mládež" Smlouvy o založení ES.

V oblasti sociální politiky se uplatňují standardní legislativní nástroje, zejména směrnice. Komise publikuje bílé a zelené knihy, sdělení, strategie apod.

Dalším nástrojem jsou také tzv. stimulační opatření přijímaná v případě, že výsledky některých členských států v oblasti zaměstnanosti nejsou uspokojivé. Tato opatření nemají za cíl harmonizaci.

Instituce EU a politika zaměstnanosti

  • Evropská komise

Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňování (EMPL)

V čele ředitelství stojí francouzský generální ředitel Michel Servoz, politické vedení zajišťuje belgická komisařka pro zaměstnanost, sociální věci, dovednosti a pracovní mobilitu Marianne Thyssen. Problematice vytváření pracovních míst se věnuje také finský místopředseda Komise Jyrki Katainen, komisař pro pracovní místa, růst, investice a konkurenceschopnost.

  • Rada Evropské unie

Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele 

Schází se zhruba 4krát ročně. Tvoří ji ministři odpovědní za zaměstnanost, sociální ochranu, ochranu spotřebitele, zdraví a rovné příležitosti. Rada pouze stanovuje společné cíle, analyzuje opatření přijatá na národní úrovni apod. Rozhoduje obvykle kvalifikovanou většinou.

  • Evropský parlament

Výbor pro zaměstnanost a sociální věci

Českými zástupci ve výboru jsou Martina Dlabajová (ANO 2011), Jan Keller (ČSSD) a náhradnicí je Michaela Šojdrová (KDU-ČSL).

Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví

ČR zastupuje Michaela Šojdrová (KDU-ČSL), místopředsedkyně výboru.

 

Evropské fondy

Evropský sociální fond

Jeden ze tří strukturálních fondů Evropské unie. Má význam pro realizování Evropské strategie zaměstnanosti a národních programů reforem v oblasti zaměstnanosti.

Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci

Fond vznikl v roce 2006 jako prostředek pomoci zaměstnancům, kteří přišli o práci v důsledku změn ve struktuře světového obchodu (např. přemístěním továrny mimo EU,  strukturální krizí odvětví v určitém regionu).

Fond evropské pomoci nejchudším osobám (FEAD)

Podporuje členské státy EU při poskytování materiální pomoci nejchudším (potraviny, oblečení aj.). V období 2014-2020 má fond rozpočet 3,8 miliard eur.

Program EU pro zaměstnanost a sociální inovace (EaSI)

Jedná se o finanční nástroj na úrovni EU, jehož cílem je prosazovat vysokou úroveň kvalitní a udržitelné zaměstnanosti, zlepšovat pracovní podmínky a sociální ochranu. Slučuje tři předchozí programy, které byly v letech 2007-2013 spravovány odděleně (PROGRESS, EURES a nástroj mikrofinancování Progress). Pro roky 2014-2020 má k dispozici 919,469 milionu eur.

 

Agentury

V oblasti zaměstnanosti a sociálních věcí působí také několik agentur:

Agentura Evropské unie pro základní práva

Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci

Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání

Evropská nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek

Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění

Evropská nadace odborného vzdělávání

 

Mechanismus hlasování


Rada v oblastech sociální politiky rozhoduje kvalifikovanou většinou, tedy v rámci spolurozhodovací procedury (řádného legislativního postupu) s Evropským parlamentem (po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů).
 
Pouze v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany pracovníků, ochrany pracovníků při skončení pracovního poměru, zastupování a kolektivní obrany zájmů pracovníků a zaměstnavatelů a podmínek zaměstnávání státních příslušníků třetích zemí oprávněně pobývajících na území EU rozhoduje Rada zvláštním postupem, tedy jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.
 
V čl. 153 SFEU je zakotven mechanismus tzv. přechodových klauzulí (passerelles) umožňující změnu hlasovacích procedur v Radě. Ta může jednomyslně rozhodnout o změně hlasovací procedury ze zvláštní na řádnou ve všech uvedených oblastech kromě sociálního zabezpečení a sociální ochrany pracovníků. V této oblasti musí být zvláštní legislativní postup zachován. Předpisy přijaté v této oblasti nesmějí bránit právu členských států vymezovat základní zásady svého systému sociálního zabezpečení.
 
Komise před předložením legislativních návrhů z oblasti sociální politiky konzultuje se sociálními partnery otázku možného zaměření akce Unie. Komise v úzké spolupráci s členskými státy vypracovává průzkumy, zaujímá stanoviska a organizuje porady o problémech.
 

Změny po Lisabonské smlouvě


V oblasti sociální politiky zavádí Lisabonská smlouva některé podstatné změny. Mezi obecné cíle Unie se dostává plná zaměstnanost a společenský pokrok (čl. 133 SFEU). Nově je zakotvena tzv. horizontální sociální klauzule zavazující Unii přihlížet ve všech svých politikách k cílům sociální politiky (čl. 9 SFEU). Zdůrazněna je role sociálních partnerů (čl. 152 SFEU). Na základě jejich společné žádosti je mohou členské státy pověřit prováděním směrnic a nově také prováděním dohod mezi sociálními partnery na úrovni EU - tato delegace však nezbavuje členský stát odpovědnosti definované v čl. 153 odst. 3 SFEU. Je také zakotvena možnost svolávat trojstranné sociální vrcholné schůzky pro růst a zaměstnanost.
 
Právně závaznou součástí Lisabonské mluvy se také stala Listina základních práv Evropské unie, která má přispívat k lepší ochraně práv občanů (výjimku v rámci Protokolu č. 30 získaly Velká Británie, Irsko, Polsko; ČR v rámci Deklarace č. 53).

Jak politika ovlivňuje ČR


Přestože sociální politika nespadá do výlučných pravomocí EU a členské státy nesou za její podobu hlavní odpovědnost, normy EU jejich kroky značně ovlivňují. Přijímané směrnice, které jsou ze své definice pro členské státy závazné, pokud jde o výsledek, jsou institucemi EU často připravovány tak podrobně a konkrétně, že členským státům nabízejí jen relativně malý prostor k použití vlastní cesty vedoucí k dosažení kýženého výsledku.

Unijní koordinace v oblasti sociální politiky se dotýká např. pravidel koordinace systémů sociálního zabezpečení, uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy, antidiskriminace, mateřské dovolené nebo pracovní doby.

Gestorem této problematiky je Ministerstvo práce a sociálních věcí, praktické věci řeší Česká správa sociálního zabezpečení. Na parlamentní půdě záležitosti spadají pod Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny a senátní Výbor pro záležitosti EU.

Autor: Iveta Frízlová, Centrum pro studium demokracie a kultury