Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Euroknihovna

Verenigde staten van Europa
Guy Verhofstadt
Nakladatel Luc Pire 2006

Guy Verhofstadt vydal před nedávnem knihu Spojené státy Evropy, ve které navrhuje ambiciózní reformy EU a představuje to, co považuje za nové cíle sjednocené Evropy.

RECENZE

Autor je předním evropským politikem a členem strany liberálních demokratů. Od roku 1999 až do března minulého roku byl belgickým předsedou vlády. Jeho radikální ekonomické názory mu vysloužily přezdívku „Baby Thatcher".

 

Jeho dlouhá vláda v zemi s tak složitou politickou situací jaká v je Belgii vysvětluje velkou důvěru, které se těší u jiných evropských vůdců. V roce 2007 byl podpořen Francií a Německem ve volbách do Evropské komise po Romanu Prodim. Verhofstadtova kandidatura byla ale odmítnuta Velkou Británii, m.j. kvůli jeho negativnímu postoji k válce v Iráku, a místo něj byl zvolen Portugalec José Manuel Durão Barroso.

 

Kniha Spojené státy evropské, vydaná v kontextu odmítnutí tzv. Evropské ústavy ve francouzských a nizozemských referendech, se může stát vizionářským dílem. Autor nabízí tvrdou kritiku dnešní evropské situace a její revoluční řešení - podle jeho názoru by Evropa měla směřovat k federalismu nebo konfederalismu. 

 

Jeho projekt je strukturován kolem tří velkých reforem:

  • přiznání nových kompetencí EU
  • reforma systému financování EU
  • vytvoření nových evropských institucí

 

Aby svého ambiciózního cíle dosáhl, navrhuje rozdělení EU na dvě skupiny států. Pevné jádro by obsahovalo členy Eurogroup, tedy zemí používajících Euro. Tato skupina by posílila sjednocující reformy a stala by se „Spojenými Státy Evropy" s federální strukturou. Země, které by nechtěly přistoupit na tak rozsáhlou integraci by (spolu se zeměmi později integrovanými) by patřily do „Organizace evropských států", která by fungovala na principu volné konfederace.

 

V první části své knihy se Veroftadt pouští do nelítostné analýzy dnešní situace v Evropě. Krize veřejného mínění je prvním problémem - občané se bojí velkých změn, které probíhají. Jednou z příčin jejich strachu je globalizace, kterou způsobují různé ekonomické změny, a která může vzbuzovat pocit ohrožení pro zaměstnance a některé sociální a profesní skupiny. V současnosti také stále pokračuje období ztráty totožnosti a sociální soudržnost se rozvolňuje nebo se dokonce rozpadá. Občané reagují odmítnutím reforem, jak se to stalo ve Francii a v Nizozemí. Ale Veroftadtova analýza výzkumu veřejného mínění Eurobarometr jej však přesvědčila, že lidé Evropskou unii neodmítají, chtějí však jinou Evropu - lepší a možná i silnější.

 

Dalším problémem je krize institucí. Sjednocování Evropy bylo důvodem k nadšení pro několik generací, které snily o síle, bohatství a bratrství všech evropských národů. Dnes je však EU politicky velice nejednotná a v ekonomickém ohledu zažívá těžké časy. Kořeny této situace vidí autor ve výjimkách, které začaly platit už od roku 1984 a hlavně pak od roku 1992 a které zničily myšlenku rovné evropské spolupráce a změnily summity v mocenská vyjednávání. To bylo obzvlášť patrné během mezivládní konference, která zmírnila projekt „ústavy" natolik, že ztratil jednotu a koherenci.

 

Autor se domnívá, že podstatou problémů je nevyřešený spor mezi příznivci „mezivládní Evropy" a federalisty. To vede ke ztrátě věrohodnosti jak před občany, tak před celým světem. Pokud nechceme, aby se Evropa stala pouze otevřeným trhem a nikdo nebyl schopen nic ovlivnit, musí se vytvořit efektivní společné instituce.

 

Veroftadt apeluje na vytvoření „politické Evropy" -  instituce, které budou řídit přímo zvolení představitelé, a umožní občanům tyto představitele odvolat.

 

Pokud se přestane pracovat na společném evropském projektu, mohou v něj někteří přestat věřit. Mohlo by to vést ke vzniku direktoria několika vůdců velkých států, kteří budou chtít vládnout celým regionům. Něco takového ostatně nabízel sám Nicolas Sarkozy. Srovnávaje evropskou situaci s americkou situací před rokem 1787 se autor snaží překonat představu o nutnosti předvoje integrace. Americká ústava se přece začala uplatňovat, už když ji ratifikovalo 9 z 13 států.

 

Reforma Evropy by podle Veroftadta měla splnit 5 hlavních bodů

  1. „Socio-ekonomickou vládu": Různé strategie konvergence připomínající EMU (monetární konvergence) by označovaly sociální minimální a maximální normy. Fiskální systémy by se opíraly o nepřímé zdanění, aby byla znemožněna soupeřivost o nejnižší daně za každou cenu.
  2. Technologickou mobilizaci: Hlavní pozici v rozpočtu (hned za zemědělstvím) by měl v UE mít výzkum a vývoj.
  3. Evropský prostor bezpečnosti a spravedlnosti: Prvním základem by mohla být společná emigrační politika a společné služby policie a soudního systému by mohly být zbudovány na základě sbližování a koordinace národních služeb.
  4. Evropskou zahraniční politiku: Byla by zesílena evropským ministrem zahraničních věcí a vytvořila by se společná diplomatická služba (evropská velvyslanectví) a politika podpory rozvoje (0,7% HDP)
  5. Společnou evropskou armádu

Autor navrhuje financování rozpočtu EU přímo, na základě DPH a daní za znečištění životního prostředí.

Občané nerozumí EU také proto, že nejsou jasné ani funkce jejích představitelů. Proto by se mělo mluvit o prezidentovi EU a ne o předsedovi rady, a o vládě a ne o komisi. Měl by také vzniknout dvoukomorový parlament: Evropský parlament by představoval evropský lid a Evropská rada by představovala státy nebo národy.

 

Země Evropy by pak vytvořily určitý předvoj této integrace. Používání eura přináší členským zemím mnoho povinností. Ale nemají zatím možnost mít společnou ekonomickou politiku, která by koordinovala politiky národní. Avšak její nepřítomnost škodí celé zóně. Proto autor navrhuje zorganizovat jedno velké a společné referendum v celé Evropě.

 

Verhostadtova kniha je zajímavá z různých důvodů - uveďmě například jeho socioekonomický návrh na konvergenci pracovních norem a flexibilitu práce. Autor se do velké míry inspiruje už dříve formulovanými myšlenkami, jako je ekonomická politika Jacquese Delorse.

Nicolas Maslowski