Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Co přinesl VII. Česko-německý den?

Jaké jsou závěry konference "Věda a výzkum v sociálněvědních oborech"?

VII. Česko-německý v Brně den řešil postavení společenských věd ve společnosti a jejich přínos pro ekonomiku a konkurenceschopnost České republiky

Na čtvrtek 8. října 2015 připravil Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity s podporou nadace Konrad Adenauer Stiftung  VII. Česko-německý den. Konference na téma „Věda a výzkum v sociálněvědních oborech“ proběhla na půdě Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Hosty převážně z České republiky, ale i z Německa přivítali Mgr. Martin Jirušek z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií a Prof. PhDr. Vít Hloušek, Ph. D. z Mezinárodního politologického ústavu. Oba pánové zdůraznili, že v průběhu dne se budeme věnovat postavení společenských věd ve společnosti, jejich přínosu pro konkurenceschopnost České republiky a jakési sebereflexi práce sociálních vědců. Dle Víta Hlouška je Německo klíčovým partnerem, u nějž se můžeme v mnohém inspirovat. Hned na začátku konference zazněla také zmínka o nerovném společenském postavení přírodních či technických věd a sociálních věd, případně o komplikovaném vztahu mezi základním a aplikovaným výzkumem.

Úvodní příspěvky přednesli Matthias Heinz z Hospodářského referátu Velvyslanectví SRN v Praze a PhDr. Pavel Baran, CSc. z Akademie věd ČR a Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace.

Matthias Heinz hovořil o intenzivních vztazích a o spolupráci mezi Českou republikou a Německem, a to nejen v oblasti ekonomiky, ale také v oblasti vědy a výzkumu. Připomněl, že Karlova univerzita je o necelých 40 let starší než univerzita v Heidelbergu, což znamená, že posledních 600 let je vývoj vědeckého potenciálu na území dnešního Německa a ČR podobný. Po celá staletí probíhala mezi českými a německými pracovišti bilaterální spolupráce i širší spolupráce v evropském vědeckém prostoru. Současná česká vláda uvádí ve své koaliční smlouvě Německo jako významného a strategického partnera. Nejde jen o ekonomické vztahy, ale také o velmi konkrétní spolupráci v podobě konferencí, projektů řešených česko-německými výzkumnými týmy, či např. o akce jako Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně. Přímým důsledkem posledního ročníku strojírenského veletrhu je dohoda na vzniku společné skupiny odborníků, kteří se mají zabývat digitalizací a průmyslem 4.0. Německo tradičně klade důraz na mezinárodní rozměr své vědy, podporuje mezinárodní mobilitu vědců a má řadu podpůrných programů na financování těchto aktivit. Pan Heinz zmínil např. nadaci Alexandra von Humboldta, Společnost Maxe Plancka či Společnost Leibniz. Na závěr svého příspěvku Matthias Heinz načrtl komplikovaná společenská témata, jež vyžadují kvalifikovaná rozhodnutí politiků. Ti se však mohou kvalifikovaně rozhodovat pouze v případě, že se dobře orientují v oblasti sociálních věd. Namátkou jde o témata jako demografický vývoj v Evropě, vliv digitalizace na vývoj společnosti, migrační krize, integrace imigrantů, apod.

Pavel Baran ve svém příspěvku už předeslal téma prvního panelu, a sice hodnocení a financování sociálněvědního výzkumu v ČR. Hovořil o reformě z let 2007 – 2008, jejímž cílem bylo zvýšení efektivity vědy a výzkumu. Základní výzkum měl přinášet nové poznatky v celosvětovém kontextu. Aplikovaný výzkum měl přinést konkrétní ekonomický přínos, celé to bylo založeno na výsledcích. Součástí reformy bylo i hodnocení vědy a výzkumu, které se však v českém kontextu ukázalo jako problematické. Implementace nového systému měla zvýšit odpovědnost konkrétních vědců za jejich přínos a výsledky, posílit jejich motivaci a posílit transparentnost provozu jednotlivých pracovišť. Nová pravidla usnadňují zpracování obrovského množství publikačního materiálu a měla by zamezit působení lidského faktoru v hodnocení, byl položen důraz na impakt faktor.  Východiskem systému se staly metriky a bibliometrie, získané body se přepočítávají na finance. To už ale nemá nic společného s hodnocení vědy a výzkumu, natož s hodnocením institucí, které se vědou a výzkumem zabývají. Paralelně s institucionálním hodnocením probíhá hodnocení na pracovištích Akademie věd ČR, kde můžeme spatřovat největší problém u tzv. preview a ve složení hodnotících komisí. V českém kontextu je podle Pavla Barana téměř nemožné zamezit střetu zájmů, výběr hodnotitelů je často uspěchaný. Do hodnocení je tedy nutné vnést mezinárodní rozměr. Politická reprezentace ČR tak stojí před zásadním rozhodnutím: udržet stávající systém založený na bodech, nebo hledat systém, který bude vycházet ze zahraničních zkušeností? ČR by také měla vyváženě podporovat různé obory a umožňovat diverzifikaci vědeckých pracovišť. Na vědu máme k dispozici poměrně velký objem evropských financí, otázkou však je, jaké jsou reálné možnosti čerpání těchto zdrojů a jejich přenosu do společenských věd.  Pavel Baran ve svém příspěvku také zdůraznil, že příliš nerozumí pojmu konkurenceschopnost v kontextu státu, naopak velmi dobře tomuto pojmu rozumí v kontextu firem. V kontextu státu preferuje pojem civilizační kompetence.  

Na úvodní příspěvky navázal panel „Hodnocení a financování sociálněvědního výzkumu v ČR“. První řečník, profesor Petr Matějů, děkan Fakulty sociálních studií Vysoké školy finanční a správní, podle svých vlastních slov přijel se silným názorem. Věnoval se zejména stávajícímu systému hodnocení vědy, tzv. „kafemlejnku“.

Další řečník, profesor Petr Dvořák, prorektor Masarykovy univerzity pro vědu a výzkum, byl jediným přírodovědcem a zároveň člověkem, který tvrdil, že sociální vědy před sebou mají zlatou éru. Je velkým přirozeným optimistou a myslí se, že česká věda vzkvétá. Pokud jde o financování výzkumu, je třeba říci, že není zcela zdravé, má chyby a řada oborů je výrazně podfinancována. Zástupci průmyslu např. často tvrdí, že investují do inovací, ale investují jen do svého vlastního rozvoje. Česká republika je v Evropě výjimečná vysokým podílem účelového financování na úkor institucionálního financování. Petr Dvořák má v Radě vlády pro výzkum, vývoj a inovace na starosti nový systém hodnocení a financování a zastává názor, že je třeba do systému vnést tlak na instituce, aby si samy definovaly své priority a nastavily systém na rozdělování peněz. Masarykova univerzita má několik nástrojů, pomocí nichž to dělá, za zmínku stojí např. právě vznikající Mezinárodní vědecká rada – mezinárodní poradní orgán pro vědu a výzkum složený z pěti zahraničních odborníků (3 přírodovědci a medici, 2 zástupci sociálních a humanitních věd a 1 informatik). 

Inženýr Pavel Komárek z Technologické agentury ČR představil národní priority orientovaného výzkumu, zmínil horizontální témata a zdůraznil snahu o mezioborovost. Hovořil o programech TAČR, které jsou vhodné pro sociálněvědní výzkum. Představil také čtyři cíle nového programu ÉTA: Člověk a společnost, Člověk a prostředí pro život, Člověk a ekonomika a Člověk a veřejná správa. Pavel Komárek hovořil také o digitalizaci a o fenoménu Industry 4.0, který se prý netýká jen průmyslu, ale celé společnosti. Dle prezentované studie je ohrožena existence 50 % firem a 2/3 populace nemají potřebnou kvalifikaci, aby se dokázaly uplatnit v měnícím se prostředí. Kybernetika bude prorůstat do všech společenských oblastí, což je samozřejmě příležitostí pro sociální vědy. 

První panel uzavřel Pavel Baran, který dále rozvedl svůj úvodní příspěvek a hovořil také o tom, zda by na vládní úrovni měly být integrovány kompetence v oblasti vědy a výzkumu – jinými slovy, zda by mělo vzniknout jedno ministerstvo, které tuto oblast bude mít kompletně na starosti. Podle něj by to mělo smysl, nicméně politická moc, která má řídit finanční toky, musí být pod kontrolou. V současné době existuje věcný návrh zákona, který to řeší, další vývoj zatím nelze předjímat. Podle Petra Dvořáka je zřejmé, že akcelerátorem celého procesu by chtěl být Pavel Bělobrádek, od začátku však musí být úplně jasné, jak chceme ministerstvo vytvořit a čeho tím chceme dosáhnout. To v současné době jasné není.

V panelu Společenské vědy a inovace zaznělo 5 příspěvku, v nichž se řečníci věnovali komplikovanému vztahu mezi základním, orientovaným a aplikovaným výzkumem, uváděli konkrétní příklady aplikovaného společenskovědního výzkumu (Jan Osička z Centre for Energy Studies představil multiagentní modely, jako např. model segregace či model rozvoje extremismu ve společnosti), řešili společenskou roli sociálních věd a hovořili o současných společenských výzvách, na něž sociální vědy mohou a mají reagovat. Mgr. Jiří Nantl, LL. M. ze Středoevropského technologického institutu např. hovořil o konceptu sociálních inovací. Debata o inovacích je prý v České republice zpožděná, zúžená a příliš ekonomistní, tedy zaměřená na přímý ekonomický přínos. Největší společenské výzvy však nemají technologické řešení, je třeba uvažovat v širším kontextu. Sociální inovace nabízejí nové řešení společenských problémů, které je efektivnější, účinnější či spravedlivější. Hodnota těchto nových řešení primárně obohacuje celou společnost. Řešení společenských výzev mají povahu veřejného statku. V sociálních vědách vůbec neplatí lineární rozlišení mezi základním a aplikovaným výzkumem. Jiří Nantl poukazuje také na omezení, která brání přenosu poznatků sociálních věd do praxe. Na úrovni politiky či veřejné správy jsme svědky eknomistního přístupu – např. nemůžeme zlepšit vzdělávací systém, protože na to nemáme dost peněz. Zároveň v České republice panuje v rámci exekutivy silný resortismus, politiky nejsou napříč resorty koordinovány a pro inovace je toto organizační nastavení velmi limitující. Známkou toho, že na straně státu něco nefunguje, je tzv. sociální podnikání – z oblasti vzdělávání můžeme zmínit např. společnosti Scio a EDUin. Dr. oec. Ognian Hishow z berlínské Stiftung Wissenschaft und Politik hovořil o evropských společenských výzvách a o tom, že technologický pokrok je možný pouze spolu se vzděláním a prací, sám od sebe se neobjeví.

Na druhý panel velmi přirozeně navázal kulatý stůl na téma „Přínos humanitních a sociálněvědních oborů pro konkurenceschopnost ČR“. Kulatý stůl moderoval profesor Vít Hloušek, ředitel Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity. Řečníci se věnovali postavení sociálních věd ve společnosti, řešili, zda by společenské vědy měly spíše otevírat diskusi, či nabízet odpovědi. Shodli se na tom, že do společenských věd patří jak empiricko-analytické, tak normativně-ontologické paradigma. Tzn., že sociální vědy reflektují současné výzvy a zároveň nabízejí konkrétní řešení, říkají, jak by se mělo správně při řešení společenských problémů postupovat. Podle emeritního rektora Masarykovy univerzity, Petra Fialy, je však třeba dávat pozor na to, aby se nepřekročila tenká linie mezi normativní vědou a ideologií. Iva Tahová ze společnosti EDUin říká, že jejím cílem je hlavně otevírat diskusi a komplexně informovat, popularizovat různé studie. Tak, aby stanovisko toho, kdo diskusi otevírá, nebylo vnímáno jako ideologicky zabarvené. Ognian Hishow ale zároveň upozorňuje na to, že politici neznají odpovědi na dnešní výzvy a ilustruje to na příkladu migrační krize. Politici se sociálních vědců ptají, jak k situaci přistupovat, protože sami nevědí, tápou a hledají odpovědi. Rolí společenského vědce by tedy mělo být navrhovat řešení a nabízet odpovědi. Petr Matějů dokonce poukazuje na selhávání sociálních věd v momentech, kdy se politikům snaží prodat určitá témata a řešení konkrétních problémů. Opět se dotkl oblasti vzdělávání, hovoří o zastaralém a nefunkčním rakousko-uherském modelu. O jeho problémech se hovoří minimálně 15 let, existuje řada společenskovědních studií a analýz, návrhů řešení, ale k nápravě nedochází. Proč? Protože se nepodařilo získat pro téma politiky. Petr Fiala doplňuje, že pro politiky je klíčové veřejné mínění a že pokud by společnost skutečně chtěla změnu, politici by ji dávno provedli. Ovšem změnit např. vzdělávací systém je velmi těžké, šlo by o velký výkon v persuasivní politice. Řečníci se rozhodně shodli na tom, že oblast vzdělávání je velmi důležitá, protože lidský kapitál je hlavním vstupem, klíčovou proměnnou v inovacích.

Pavel Baran se v průběhu diskuse znovu vrátil ke konceptu sociálních inovací, který musíme přijmout, jinak budeme stále čelit konfliktu mezi tvrdými vědami a vědami společenskými. Jde o hledání nástroje, jak výzvy řešit, jak hledat cesty. Sociální vědy mohou představovat nezbytnou součást řešení společenských problémů. Mimochodem podle pana Hishowa v Německu vůbec neprobíhá diskuse o tom, zda jsou pro společnost přínosnější přírodní a technické vědy, nebo vědy společenské. O přínosu sociálních věd pro konkurenceschopnost země snad nikdo nepochybuje. V Německu nepanují konflikty mezi techniky a společenskými vědci. Na jedné straně pracují spolu, na druhé straně jsou si konkurenty. Existuje zde jakýsi trh – vědci chtějí být stále tázáni. I Petr Fiala potvrzuje, že některé otázky, které si v Česku klademe, jsou v jiném kontextu naprosto nesmyslné. O přínosu a smysluplnosti sociálních věd podle něj svědčí např. obrovský zájem o jejich studium. Sociální a humanitní vědy nám poskytují klíč k porozumění světu, odpovídají na zásadní výzvy. Petr Dvořák jako jediný přírodovědec mezi diskutujícími zasáhl do debaty tvrzením, že sociální vědy jsou skutečně velmi důležité a že pokud má někdo trpět komplexem méněcennosti, pak jsou to exaktní vědci, kteří věnují spoustu času základnímu výzkumu, jenž často nikam nevede. Podle něj se různé obory poznání propojí kvůli fenoménu stárnutí populace. V tu chvíli nebude nutné nikoho přesvědčovat o smysluplnosti a přínosu společenských věd. Stejnou tezi vysloví Ognian Hishow, který tvrdí, že např. fyzikové by pomocí exaktních přístupů a své vlastní metodologie tento problém nevyřešili.

Moderátor Vít Hloušek uzavřel kulatý stůl těmito slovy: „nepovažuji za úplně šťastný trend, kdy odborná debata je metodologicky perfektní, ale prakticky nesdělitelná mimo úzký okruh zasvěcených.“ Sociální vědy tedy mají srozumitelně vysvětlovat a předkládat možná řešení společenských problémů.