Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Co zaznělo na konferenci Přímá demokracie?

Ve čtvrtek 26. listopadu 2015 proběhla na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity konference Přímá demokracie, kterou pořádal Mezinárodní politologický ústav spolu s Právnickou fakultou MU za podpory nadace Konrad Adenauer Stiftung. Konference se věnovala především institutu referenda jako hlavního nástroje přímé demokracie, většina řečníků hovořila o problémech spojených s obecným referendem. 

                   

Konferenci moderovala senátorka Eliška Wagnerová, napříč všemi příspěvky panovala značná skepse vůči obecnému referendu jako klíčovému nástroji přímé demokracie. Jednotliví řečníci vysvětlovali, v čem je referendum již z podstaty problematické, jaké problémy mohou vyvstat v případě, že bude schválen současný návrh ústavního zákona o obecném referendu, uváděli příklady ze zahraničí a ukazovali, jak v České republice fungují místní referenda.

Jan Kysela v prvním příspěvku nazvaném „Referendum jako součást české ústavní politiky“ velmi vtipně vysvětlil, proč není příznivcem referenda, i když u něj v poslední sobě došlo k jistému, velmi mírnému posunu. Kysela zmapoval, jak bylo dříve referendum upraveno v našem ústavním pořádku a jak vypadaly jednotlivé návrhy ústavního zákona (popř. návrh novelizace ústavy) na zavedení obecného či ad hoc referenda. Řada otázek podle něj zůstává nezodpovězených. Téměř u nás neprobíhá debata, zda se přiklonit k většinovému či konsenzuálnímu modelu, zda v referendu rozhodovat ve věci, či v případě závazného referenda delegovat rozhodnutí na parlament, což není totéž.

Jan Wintr z pražské právnické fakulty ve svém příspěvku řešil právní sílu závazného výsledku referenda a otázky z referenda vyloučené. Poukázal na to, že hlasujeme-li o otázkách, nutně vznikají další otázky. Na příkladu slovenské a slovinské úpravy ilustroval, že může nastat problém s právní silou závazného výsledku (u odpovědi na otázku), protože není jasné, pro koho je ten výsledek závazný a kdo a jakým způsobem se jím má řídit. Poslance s volným mandátem např. nelze donutit k tomu, aby výsledek referenda respektovali. Na slovenském příkladu Wintr také ukazuje, jak obtížné je stanovit a interpretovat výluku, tzn. otázku, o níž není možné v referendu hlasovat. Slovenský ústavní soud řešil tzv. lidskoprávní výluku, protože slovenská úprava zakazuje uspořádání referenda o základních lidských právech a svobodách. Ústavní soud odmítl široký doslovný výklad, protože základních lidských práv a svobod se může týkat téměř cokoliv. Soud se s tím vypořádal poměrně dobře, když řekl, že pokud by odpověď na otázku měla znamenat snížení standardu základních lidských práv a svobod, bylo by referendum nepřípustné.

Tématu výluk, či otázek přípustných a nepřípustných, se na závěr konference věnoval také Pavel Molek, nově jmenovaný soudce Nejvyššího správního soudu. Řešil aktuální stav, kdy v České republice máme jeden ústavní zákon o ad hoc referendu a dva ústavní zákony o obecném referendu, a to o místním a krajském. Zároveň je navržen ústavní zákon o obecném celostátním referendu, jenž byl v průběhu konference kritizován takřka všemi řečníky. Molek srovnával tematické okruhy otázek, jichž se nemůže týkat místní referendum, a okruhy otázek, které z celostátního referenda vyjímá zmíněný návrh ústavního zákona. Zmínil, že pokud jsou výluky definovány příliš široce, hrozí vyprázdnění institutu referenda, protože fakticky nebudou existovat problémy, o nichž by bylo možné pomocí referenda rozhodnout. Jinými slovy, zůstane nám ještě část koláče, do níž se budeme moci zakousnout? A stejně jako Kysela či Wintr se Molek zamýšlí na tím, zda chceme, aby lid rozhodoval, nebo chceme, aby odpověděl na nějakou otázku. Rozhodnutí ve věci a odpověď na otázku v žádném případě není totéž.

Stejnému problému se věnuje i Peter Kresák z bratislavské právnické fakulty Univerzity Komenského, který se znovu vrací ke slovenskému případu, jenž v mnohém evidentně inspiroval autory nejnovějšího českého návrhu ústavního zákona o obecném celostátním referendu. Kresák má problém s tím, že by výsledky referenda měly mít charakter obecně závazné právní normy. Dává příklad otázky z posledního, lednového referenda o výuce sexuální výchovy a eutanazie ve školách. Neumí si představit, jaké důsledky by mělo, kdyby referendum bylo platné a většina voličů souhlasila s navrženou otázkou. Slovenský zákonodárce se navíc omezil na konstatování, že návrhy přijaté v referendu vyhlásí Národní rada SR stejně jako zákon, což je velmi neuspokojivé řešení. Není totiž jasné, co znamená „stejně jako zákon“. Kresák říká, že referendum má ve slovenském ústavním pořádku své místo, nicméně ne ve své současné podobě. Nesmí být pouze velmi drahým způsobem, jakým zjišťovat veřejné mínění.      

Další z panelistů, Marian Kokeš z olomoucké právnické fakulty, se ve svém příspěvku zabývá otázkou, zda je referendum nástrojem posílení demokracie, nebo populismu. Jeho argumentace jasně vede k tomu, že s celostátním referendem se pojí hrozba populismu, manipulace a zkratkovitých řešení. Referendum lze totiž často vnímat jako produkt nespokojenosti s reprezentativní demokracií – roste nedůvěra v politické elity, instituce a procesy, objevuje se dělení a my a oni, snižuje se míra politické angažovanosti, klesá účast ve volbách či členství v politických stranách. Jako alternativa či nástroj k posílení reprezentativní demokracie by referendum mohlo fungovat pouze v případě, že by před jeho konáním probíhala deliberace bez manipulace. To však Kokeš považuje za velmi nepravděpodobné, jistá míra manipulace je podle něj nevyhnutelná.

Marek Antoš z pražské právnické fakulty velmi zajímavě srovnal legislativní úpravy obecného referenda v rámci Evropské unie. Klíčovým zjištěním je, že obecnou úpravu referenda má 24 zemí z 28, tedy všechny unijní státy s výjimkou České republiky, Belgie, Kypru a Nizozemí. V tomto ohledu je tedy absence českého ústavního zákona anomální. Antoš se dále zaměřil na otázku, zda právní úprava umožňuje vypsání fakultativního referenda, kdo toto referendum může iniciovat, jaké oblasti jsou z referenda vyloučeny, případně kdo formuluje otázku, jež je v referendu předložena k hlasování. Zjištění byla velmi zajímavá, právní úpravy jednotlivých zemí se značně liší, v jedné věci je unikátní již zmíněné Slovensko. Pouze zde mohou otázku, o níž se hlasuje, formulovat občané.

Politolog Stanislav Balík a soudce Nejvyššího správního soudu Tomáš Langášek se přesunuli z celostátní úrovně na místní úroveň a věnovali se problematice místního referenda. Zajímavé je, že většina panelistů místní referendum zmínila v kontrastu k referendu celostátnímu s tím, že referenda na lokální úrovni jsou velmi vhodným nástrojem přímé demokracie a občanské angažovanosti. Tomáš Langášek poukazoval na roli správních soudů při řešení místních referend a zdůraznil, že správní soudy jsou tomuto institutu velmi nakloněny. Dá se říci, že zaujímají výrazně proreferendovou soudní politiku a do jisté míry jdou proti judikatuře (nejednoznačné) Ústavního soudu. Místní referenda jsou vnímána jako jednoznačný úspěch, protože se v nich skutečně rozhoduje. Důležité je zmínit, že místní referendum se zabývá výkonem samosprávy (kde obec rozhoduje v samostatné působnosti), nikoli výkonem státní moci v přenesené působnosti.

Stanislav Balík se ve svém příspěvku zaměřil na místní referenda, která v posledních 10 letech proběhla v České republice, a pokusil se vyvodit, jak se občané při vypsání referenda chovají a co chtějí, či naopak nechtějí. Balík zkoumal, jakých témat se referenda týkala, a poukázal na vlny, jež souvisely s radarem v Brdech, s úložištěm jaderného odpadu či s letištěm Vodochody. Celkem vyčlenil 14 tematických oblastí, právě zmíněné vlny ale přispěly k výraznému nárůstu počtu referend (od roku 2006 do října 2015 jich proběhlo 215). Na základě analýzy výsledků (jak se občané vyjádřili, ale také zda bylo referendum platné a pokud ano, zda bylo závazné) pak shrnul, co vlastně hlasující občané chtějí. Obecně lze říci, že výsledky ukazují na silnou podporu etatismu. V našich obcích nechceme fotovoltaiku, větrné elektrárny, úložiště jaderného odpadu, radar, stavíme se proti prodeji obecního majetku a proti rozvoji soukromého podnikání a služeb, odmítáme novou výstavbu. Rozhodně ale podporujeme obec v tom, aby držela svůj majetek a aby cokoliv sama rozvíjela.

V průběhu konference bylo jasně patrné, že místní referendum je přijímáno jako žádoucí a funkční nástroj přímé demokracie, zatímco celostátní referendum se pojí s řadou otázek a výhrad. Řečníci sami sebe prezentovali jako zastánce reprezentativní demokracie a na řadě případů ukazovali, proč celostátní obecné referendum nemusí a patrně ani nebude dobře fungovat.