Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Referendum ano, či ne? Rozhovor s Marianem Kokešem, asistentem na Ústavním soudu ČR

Rozhovor s Marianem Kokešem, který působí na Katedře ústavního práva PrF Univerzity Palackého v Olomouci a současně je asistentem u ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka.

V souvislosti s referendem jako nástrojem přímé demokracie jste hovořil o riziku manipulace. Je možné toto riziko minimalizovat např. dlouhodobým občanským vzděláváním, jak ho známe z Německa?

Ano, možné to je. Jsem přesvědčen, že jednou z příčin současného stavu a úrovně politické kultury a diskuze je pasivní (až apatický) přístup nemalé části (ne-li většiny) české veřejnosti. Tento přístup pak „otupuje“ bdělost i znalosti české veřejnosti, která proto nekriticky, leckdy i s nadšením přijímá sliby a jiné názory ze strany politických elit, které však nemají oporu v právním řádu a jsou obtížně splnitelné. Pohybují se totiž na, resp. spíše za hranicí populismu. A právě občanské vzdělávání má nepochybně vliv na úroveň i obsah samotného politického diskurzu, z něhož by výše zmíněné sliby a názory byly jako populistické ihned odhaleny a jejich autoři zdiskreditováni.

Jak by mohlo vypadat občanské vzdělávání v českém kontextu?

Bohužel na to opravdu nejsem odborník, ale vliv médií i různých občanských iniciativ zde hraje klíčovou roli. Problém ovšem spočívá v tom, jak vzbudit u české veřejnosti zájem.

Nejste-li příznivcem referenda na celostátní úrovni, jaké nástroje přímé demokracie byste podpořil?

Místní referendum se mi jeví jako žádoucí a relativně funkční nástroj. Čím více se velikost územní jednotky zvětšuje, tím se zvyšují i jeho negativa (viz nepoužívání institutu krajského referenda). Na celostátní úrovni bych si dovedl představit formy lidové iniciativy (zákonů) a zejména ústavní referendum, ex post potvrzující významné ústavní změny, přijaté zákonodárcem, ke kterému ovšem ve volbách nedostal od voličů mandát, neb uvedené politické rozhodnutí o změně ústavy učinil až v průběhu volebního období (viz zavedení přímé volby prezidenta).

Jak se stavíte ke švýcarskému modelu přímé demokracie? Bylo by možné do jisté míry takový model v České republice převzít?

Jednak nejsem přesvědčen o funkčnosti a nesdílím obecně převažující názor o jeho dokonalosti, a to zejména z důvodu relativně častého výskytu většinově tyranizujících rozhodnutí v kontroverzních otázkách. Jednak jsem toho názoru, že dlouhodobý historický společensko-politický vývoj ve Švýcarsku položil pevné základy tomuto systému, které jsou do značné míry nepřenositelné jinam, včetně ČR. Jinými slovy, ČR si musí sama prožít a případně položit si vlastní základy přímé demokracie, místní referendum je prvním stavebním kamenem.

Na konferenci Přímá demokracie se diskutovalo o aktuálním návrhu českého ústavního zákona o obecném referendu. Jaká úskalí podle Vás tento návrh skýtá?  

Především je z něho patrné, že autoři (zákonodárce a politické strany) nejsou přesvědčeni o jeho správnosti, tzn., že ho prostě nechtějí, nicméně jeho odmítnutí by na ně směrem do společnosti uvrhlo negativní světlo a to je přílišné politické riziko. Samotný návrh pak představuje legislativní návrh s řadou nedostatků, nedořešených pojistek, což je bohužel ovšem již tradiční charakteristikou drtivé většiny legislativních návrhů. Ale to je již jiný problém a téma, které by vydalo na samostatnou konferenci.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor proběhl v rámci konference „Přímá demokracie“, 26. 11. 2015 na Fakultě sociálních studií Masarykovu univerzity v Brně, kterou pořádal mezinárodní politologický ústav ve spolupráci s Katedrou ústavního práva a politologie Pravnické fakulty MU a nadací Konrad Adenauer Stiftung.