Petr Pospíšil, Euroskop, 2. 5. 2017
Eurocentrum Praha uspořádalo ve čtvrtek 27. dubna další ze série seminářů, tentokrát na téma dopadu probíhajících prezidentských voleb na francouzskou politiku. V panelu vystoupili jako řečníci Michel Perottino z Fakulty sociálních věd UK a Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů.
Francouzský akademik působící v České republice ve svém úvodním vystoupení shrnul politický vývoj francouzské země od druhé poloviny minulého století až do současnosti. Jedním ze stěžejních milníků byl rok 1981, kdy se Francie rozdělila na pomyslné dva tábory a v prezidentských volbách zvítězil socialistický kandidát Francoiş Mitterand. To bylo velice diskontinuitním momentem, jelikož do té doby převažovalo přesvědčení, že francouzská pátá republika nemůže fungovat jinak než pod pravicovou vládou.
Milníky v politickém vývoji Francie: Kohabitace a vznik Národní fronty
O pět let později poprvé Francie čelila situaci nazývané kohabitace – ve francouzském poloprezidentském systému se k moci v dolní komoře francouzského parlamentu, Národním shromáždění, dostali republikáni, tedy hlavní soupeř socialistů, jejichž barvy hájil vládnoucí Mitterand. To de facto znamenalo konec gaullistickému systému silného prezidentského vládnutí.
O další dva roky později přišel další milník, relevantní zejména vzhledem k současnému dění: Jean-Marie Le Pen založil krajně pravicovou stranu Národní fronta. V roce 2011 ji předal své dceře a současné prezidentské kandidátce, Marine Le Penové.
Otec i dcera Le Penovi jsou podle diskutujících většinově nevolitelní
V roce 2002 Jean Marie Le Pen pronikl se svojí stranou historicky poprvé do druhého kola prezidentských voleb, ve kterém byl poražen dlouholetým prezidentem z devadesátých let, Jacquesem Chiracem. Podle Perottina krajně pravicový kandidát nikdy neměl šanci stát se prezidentem, neboť byl přespříliš polarizující a pro mnoho voličů nevolitelný. V tomto je současná kandidatura jeho dcery analogická. Síle Chiracova mandátu ovšem skutečnost, že proti němu stanul takovýto kandidát a celé volby byly nestandardní, neprospěla.
Po mandátu prezidenta Nicolase Sarkozyho, slibujícího změnu, kterou však nedokázal realizovat, v Elysejském paláci vládu přebral v roce 2012 Francoiş Hollande, socialistický prezident, jehož záměrem bylo vrátit prezidentský úřad do normálních kolejí. Byl však velmi nepopulární, a to zvláště ke konci svého vládnutí. I proto se patrně rozhodl opětovně nekandidovat, což je jedním z důvodů, které umožnily současný nástup Emmanuela Macrona, který převzal část socialistické umírněně levicové agendy. Druhým faktorem, který k tomu přispěl, byl nepochybně neutěšený stav republikánské strany a aféra kolem manželky a dětí republikánského kandidáta, Francoişe Fillona.
Marine Le Penová se svým otcem Jean-Marie le Penem na tiskové konferenci před volbami v roce 2007. Zdroj: čtk
„Vpřed!“ pod taktovkou Macrona? Eichler mírní optimismus
Právě Francoişe Fillona, někdejšího premiéra během prezidentské vlády Nicolase Sarkozyho, obvinil ve svém příspěvku z oslabení tradiční francouzské pravice i Jan Eichler. Ten zároveň varoval před „macron-mánií“ posledních dní: Macron je v těch nejvyšších patrech francouzské politické scény relativním nováčkem (pomineme-li jeho dva roky ve funkci ministra hospodářství), a chybí mu proto potřebné politické zkušenosti. Nevíme, kdo za ním stojí, ani to, jaké politické kroky od něho po případném zvolení můžeme očekávat a jakými lidmi se obklopí.
Ačkoli přehnaný optimismus směrem k Macronovu případnému zvolení je možná přehnaný, bude to však pro Francouze zcela jistě lepší volba než krajně pravicová kandidátka Národní fronty, která navrhuje vypsání referend o dalším setrvání země v eurozóně i v NATO. Na tomto se oba vystupující bezvýhradně shodli.
En Marche! politickým hnutím je, ANO nikoli
V následné diskuzi se oba řečníci nejprve vyjádřili k paralele mezi českým hnutím ANO ministra financí Andreje Babiše a francouzským En Marche! Emmanuela Macrona. Paralela je to podle nich spíše vzdálená, neboť zatímco Macronovo uskupení (alespoň zatím) bezpochyby naplní definici politického hnutí, ANO se transformovalo v relativně standardní politickou stranu. Rozdílem je i to, že zatímco ANO bude mít v Česku před příštími parlamentními volbami zřejmě docela vysoké preference, francouzské parlamentní volby budou pro En Marche! představovat tíživou překážku. Pozice republikánů patrně bude dost silná a Macronovo hnutí rozhodně nebude favoritem voleb.
V případě, že se tato prognóza vyplní, nastane tedy opět situace kohabitace. Ta ovšem nemusí nutně vyústit v menší efektivitu vládnutí, protože Macron jakožto centristický, liberální kandidát není vůči republikánům v přímé opozici. Koneckonců sám odpověděl – poněkud vágně – na otázku, jakými spolupracovníky má v plánu se obklopit, že má zájem o ty nejkvalitnější lidi z levice, pravice i ze středu.
Ústřední témata prezidentských voleb? Ekonomika a sociální otázky
Ohledně tématu evropské integrace se panelisté shodli, že z hlediska dopadu na výsledek voleb se jedná spíše o okrajové téma, podle kterého se voliči ani ve druhém kole rozhodovat nebudou. Těmi stěžejními tématy podle Eichlera i Perottina jsou především ekonomika, nezaměstnanost a sociální problémy. Většina Francouzů se kupříkladu s vystoupením z eurozóny, navrhovaným Le Penovou, neztotožňuje.
Větší význam naopak budou mít ideologické linie rozdělující francouzský elektorát. Podle Perottina tyto ideologické dělící linie mají ve Francii mnohem významnější úlohu, a není tak pravděpodobné, že by voliči Jean-Luca Mélenchona, neúspěšného komunistického kandidáta z prvního kola voleb, ve druhém kole podpořili krajně pravicovou Marine Le Penovou. Naopak Jan Eichler si takový scénář představit dokáže.
Republikánská vláda je pravděpodobná, socialisté vyhlížejí spasitele
Na závěr hosté zhodnotili budoucnost tradičních francouzských politických stran – republikánů a socialistů. U prvních jmenovaných oba souhlasili se závěrem, že jejich vyhlídky nikterak špatné nejsou, republikáni zůstávají silným hráčem i navzdory neúspěchu v probíhajících prezidentských volbách, který byl zapříčiněn spíše individuálními faktory. Hlavní nezodpovězená otázka spojená s republikány zní, kdo bude jejich vůdčí osobností, zvítězí-li v parlamentních volbách.
Francouzští socialisté se nachází v o poznání horší situaci. Michel Perottino doslova uvedl, že jsou podle něj „v troskách“. Můžou si za to do značné míry sami, zejména tím, že si ustanovili povinnost primárních voleb předsedy strany, čímž se sami připravili o možnost vybírat si vlastního lídra. Jejich budoucnost bude odvislá jednak od toho, zda a jak se etabluje hnutí En Marche!, jednak od toho, jestli se najde spasitel podobný, jakým pro socialisty byl Francoiş Mitterand v roce 1969.
Autor: Petr Pospíšil, Euroskop
