Spotřebitelé v listopadu 2013

06.12.2013
Euroskop

ECON podporuje právo na základní bankovní účet, Komise chce spotřebitelům usnadnit vymáhání drobných nároků, EP: Drobní investoři se musí o finančních produktech dozvědět více

ECON podporuje právo na základní bankovní účet

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o porovnatelnosti poplatků souvisejících s platebními účty, změně platebního účtu a přístupu k platebním účtům se základními prvky (KOM(2013)266)

Výbor ECON 18. 11. 2013 podpořil návrh směrnice „o porovnatelnosti poplatků souvisejících s platebními účty, změně platebního účtu a přístupu k platebním účtům se základními prvky“. Norma by měla všem legálním rezidentům v EU garantovat právo na základní bankovní účet.

Pozadí

Komise svůj návrh předložila v květnu 2013 s odůvodněním, že „evropští občané se nemohou plně zapojit do společnosti, pokud nemají základní bankovní účet“ (více v příspěvku „Komise: Bankovní účty musejí být levnější, transparentnější a dostupnější“, Spotřebitelé v květnu 2013). Takových (starších 15 let) je v EU údajně 58 mil., nejvíce v Rumunsku a Bulharsku, přičemž až 25 mil. by to údajně chtělo změnit, ale z různých důvodů nemůže. „Zatímco banky mohou (…) působit v celé EU a nabízet své služby přes hranice, občané, kteří si často nemohou otevřít účet v jiném členském státě nebo snadno přejít k jiné bance, podobnou mobilitu nemají.“

Komise tvrdí, že samoregulace sektoru finančních služeb se (nejpozději od uveřejnění doporučení Komise o přístupu k základnímu platebnímu účtu v červenci 2011) neosvědčila (aktivně jej údajně prováděly jen 3 členské státy), navíc žádný relevantní legislativní nástroj (snad s výjimkou směrnice č. 2007/64 o platebních službách, která ovšem není dostatečně komplexní) neexistuje.

Klíčové a sporné body

Spotřebitelé by díky nové normě měli být schopni snáze porovnávat poplatky, které si účtují nejen banky, ale i ostatní poskytovatelé platebních služeb v EU.

Všichni poskytovatelé platebních služeb by měli spotřebitelům dát k dispozici (1) informace o poplatcích (na seznamu nejběžněji poskytovaných služeb), (2) výpis poplatků, které poskytovatel platebních služeb v posledních 12 měsících účtoval za služby související s platebním účtem (s možností tento výpis poskytovat častěji než 1krát ročně), a (3) slovníček pojmů používaných v souvislosti s platebními účty (na vyžádání). V uvedených standardizovaných dokumentech by měla být (kvůli možnosti srovnání) použita výhradně standardizovaná terminologie. V každém členském státě by měla existovat alespoň 1 nezávislá internetová stránka, která bude shromažďovat informace o poplatcích účtovaných poskytovateli platebních služeb.

Směrnice by také měla definovat „jednoduchý a rychlý postup pro spotřebitele, kteří chtějí změnit banku či poskytovatele platebních služeb“ (v roce 2011 tak učinilo jen 10 % majitelů účtů).

Pokud bude spotřebitel požadovat, aby na nový účet byly např. převedeny jeho (některé) trvalé příkazy, měl by nový poskytovatel platebních služeb podniknout „všechny nutné kroky“ (tj. převést tyto trvalé příkazy ve spolupráci s dosavadní bankou, umožnit jejich realizaci a informovat o změně třetí strany, např. dodavatele elektřiny, plynu, zaměstnavatele ap.). Zákazníci by rovněž měli být oprávněni požadovat převod zůstatku ze starého účtu a zrušení tohoto účtu. Poskytovatelé platebních služeb by měli převod zrealizovat do 15 dnů (do 30 dnů, pokud se převod uskutečňuje mezi bankami sídlícími v různých členských státech EU), a to bezplatně nebo za „rozumný“ poplatek, každopádně vždy na vlastní odpovědnost (zjednodušeně řečeno: spotřebitel by neměl platit za chyby bank) a s plnou informační povinností vůči spotřebitelům (např. skrze webové stránky).

Nadto by mělo být možné, aby si spotřebitel otevřel platební účet v zemi, ve které sídlí poskytovatel služeb, aniž by v této zemi měl trvalý pobyt (postačí na žádost lidovců, liberálů a konzervativců v EP pouze tzv. skutečná vazba /genuine link/), to vše bez ohledu na jeho finanční situaci (pouze s tím omezením, že takový spotřebitel by měl mít k dispozici jen základní, neúvěrové operace, např. platby, výběry a převody, a služby, např. debetní karty a internetové bankovnictví).

Platební účet se základními prvky by měla podle Komise v každém členském státě nabízet alespoň 1 banka, podle ECON by tak měly činit všechny banky. O dostupnosti daných platebních účtů by měly veřejnost informovat příslušné orgány členských států. Ty by také měly rozhodnout (v průběhu implementace nové směrnice), zda základní účet bude povinně k dispozici zdarma, nebo za „rozumný“ poplatek. Výjimku z povinnosti otevřít spotřebiteli základní účet by měl představovat fakt, že spotřebitel v daném členském státě již účet má, a/nebo skutečnost, že nerespektuje pravidla stanovená kapitolou II směrnice č. 2005/60 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu.

Komise předpokládá, že jí navrhovaná regulace bude přínosem nejen pro spotřebitele, ale i pro sektor finančních služeb (díky zesílení konkurence a sjednocení pravidel napříč EU).

Návrh jednoznačně přivítala pouze spotřebitelská organizace BEUC. Zato banky reprezentované EBF se postavily jednoznačně proti, zejm. proti požadavku na zavedení mechanismu na změnu účtu napříč EU.

Podle EBF by mělo postačovat, aby takový mechanismus existoval v rámci jednotlivých členských států. EBF poněkud překvapivě neodmítá povinné základní účty, ale je proti tomu, aby byly vedeny zdarma.

Předpokládaný další vývoj

Plénum EP by mělo o návrhu hlasovat v prosinci 2013. Až poté by měli zástupci ECON dojednávat kompromisní znění textu s reprezentanty členských států.

Odkazy

Komise chce spotřebitelům usnadnit vymáhání drobných nároků

Proposal for a Regulation of the European Parliament and of the Council amending Regulation (EC) No 861/2007 of the European Parliament and the Council of 11 July 2007 establishing a European Small Claims Procedure and Regulation (EC) No 1896/2006 of the European Parliament and of the Council of 12 December 2006 creating a European order for payment procedure (COM(2013)794)

Komise 19. 11. 2013 předložila návrh, jehož cílem je zvýšit limit pro podání žaloby u drobného nároku z 2 tis. € na 10 tis. €, a usnadnit tak spotřebitelům (fyzickým i právnickým osobám) vymáhání jejich nároků.

Pozadí

V současnosti je v platnosti nařízení č. 861/2007 zavádějící od roku 2009 tzv. evropské řízení o drobných nárocích uplatnitelné např. v případě, že si spotřebitel objedná zboží po internetu a neobdrží je, popř. zahraniční dodavatel nedodá právnické osobě (firmě) požadovaný (zaplacený) výrobek. Řízení, které probíhá převážně písemně za použití předem stanovených formulářů, přičemž zastupování právníkem se nevyžaduje, podle Komise snížilo náklady na soudní vymáhání drobných přeshraničních nároků až o 40 % a zkrátilo dobu trvání sporů ze 2 let a 5 měsíců na průměrnou dobu 5 měsíců, příslušné žaloby je ovšem možné podávat pouze do výše 2 tis. €, což omezuje zejm. malé a střední podniky, neboť v současnosti se do daného limitu vejde pouze 20 % jejich obchodních pohledávek.

Komise před předložením návrhu zohlednila nedávný průzkum Eurobarometr, v němž třetina respondentů uvedla, že by uvažovala o podání žaloby v případě, že by tak bylo možné učinit pouze písemně, aniž by bylo nutné se fyzicky dostavit k soudu. Proběhnuvší veřejná konzultace a průzkum Eurobarometr zase ukázaly, že 45 % podniků se neobrací na soud proto, že náklady soudního řízení jsou vesměs nepřiměřené hodnotě nároku. Návrh v neposlední řadě reaguje i na příslušnou výzvu pléna EP, jež konstatovalo, že řízení o drobných nárocích je neznámé až 86 % spotřebitelům (sic!).

Komise tvrdí, že nová norma povede k úsporám ve výši 325–418 mil. € ročně.

Klíčové a sporné body

Návrh na revizi nařízení o drobných nárocích obsahuje zejm. zvýšení limitu pro podání žaloby u drobného nároku z 2 tis. € na 10 tis. €.

Pro malé a střední podniky to znamená, že řízení bude použitelné u 50 % obchodních nároků (oproti dnešním 20 %). V případě spotřebitelů v současnosti přesahuje 2 tis. € 20 % jejich nároků.

Text rovněž rozšiřuje definici „přeshraničního případu“, aby se pomoci při řešení přeshraničních sporů dostalo většímu množství spotřebitelů a podniků. Soudní poplatky by měly v budoucnu činit nejvýše 10 % hodnoty nároku, resp. 35 €. Návrh také požaduje, aby je bylo možné platit online prostřednictvím platební karty.

Nová pravidla by také měla žalobcům umožnit zahájit řízení po internetu: e-mail by se měl stát právně platným prostředkem komunikace mezi dotčenými stranami a telekonference či videokonference by měly být „přirozenými nástroji pro ústní jednání“, pokud jich bude zapotřebí.

Předpokládaný další vývoj

O návrhu bude Rada spolurozhodovat s EP.

Zdroje

EP: Drobní investoři se musí o finančních produktech dozvědět více

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o sděleních klíčových informací týkajících se investičních produktů (KOM(2012)352)

Plénum EP 20. 11. 2013 přijalo zprávu Pervenche Berès k návrhu nařízení o informacích pro investory do strukturovaných retailových (maloobchodních) investičních produktů (Packaged Retail Investment Products – PRIPs). Drobní investoři by se měli o daných finančních produktech dozvědět více.

Pozadí

Komise návrh spolu s dalšími 2 texty – revizí směrnice č. 2002/92 o zprostředkování pojištění a návrhem na posílení ochrany těch, kteří nakupují investiční fondy upravené směrnicí č. 2009/65 o subjektech kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (tzv. UCITS Directive, v češtině se hovoří o směrnici SKIPCP) – předložila v červenci 2012 (více v příspěvku „Komise chce zlepšit ochranu spotřebitelů v oblasti finančních služeb“, Spotřebitelé v červenci 2012).

V pozadí všech 3 legislativních návrhů stojí úvaha, že „finanční krize se stala krizí důvěry spotřebitelů“. Komise proto tvrdí, že „pro důvěru spotřebitelů a hospodářský růst ve střednědobém a dlouhodobém horizontu jsou nezbytnou podmínkou silné, dobře regulované retailové trhy, které v co největší míře berou ohledy na zájmy spotřebitelů“. Retailový investiční trh EU má podle Komise hodnotu cca 10 bil. €.

Rada svůj tzv. obecný přístup k návrhu (neformální, měnitelnou pozici před završením prvního čtení) přijala v červnu 2013 (více v příspěvku „Rada: Drobní investoři se o finančních produktech dozvědí více“, Spotřebitelé v červnu 2013).

Klíčové a sporné body

Nové nařízení by mělo zvýšit kvalitu informací, jež jsou spotřebitelům poskytovány při zvažování investic, jež často tvoří podstatnou část jejich životních úspor. Každý správce investic by proto měl ke každému nabízenému produktu obligatorně (což se dnes neděje – pozn. aut.) poskytovat tzv. sdělení klíčových informací (Key Information Documents – KIDs).

Daný dokument (přibližně 2 strany formátu A4) by měl spotřebiteli dát k dispozici informace o nejdůležitějších vlastnostech konkrétního investičního produktu, jakož i o rizicích a nákladech, jež jsou s ním spjaty (např. možnost ztráty investic), či o tom, jaké pozitivní či negativní sociální nebo environmentální dopady může investice do něj mít. Informace o rizicích by měly být co nejvíce konkrétní a srovnatelné, ale zároveň nikoliv příliš zjednodušené. Sdělení klíčových informací by také mělo mít – v důsledku debaty Komise s ESMA – standardní podobu, pokud jde o strukturu, obsah i úpravu. Podle EP by také nemělo obsahovat žádné reklamní sdělení ani odkaz na něj, naopak by mělo jasně identifikovat jeho původce – zprostředkovatele příslušného investičního produktu.

Uvedené požadavky by se měly vztahovat na produkty soukromého důchodového pojištění, všechny typy investičních fondů, investice v oblasti pojištění a strukturované retailové produkty (tj. takové, které umožňují nákupy cenných papírů „zabalených“ např. bankou do konkrétního produktu).

Zpravodajka nakonec neprosadila, aby KIDs byly povinně k dispozici ke všem retailovým (maloobchodním) investičním produktům (např. ke spořicím účtům či životním pojištěním, tj. pojistným produktům, které nenabízejí odbytné, ke vkladům, cenným papírům a oficiálně uznaným systémům sociálního zabezpečení), tedy nejen k PRIPs. Kvitovali to mj. konzervativci a lidovci v EP. KIDs by ale měly být průběžně revidovány a současně by měly obsahovat informaci o provizi pro zprostředkovatele příslušného investičního produktu a/nebo dalších potenciálních poplatcích.

Zprostředkovatelé by také měli být odpovědni za informace obsažené v KIDs. Investoři by tedy měli mít možnost žalovat je za vzniklou újmu a členské státy pak sankcionovat – např. zákazem činnosti, veřejným pokáráním či udělením pokuty ve výši 10 % ročního obratu (v případě právnických osob) či 5 mil. € (v případě osob fyzických).

Náklady na implementaci nové normy by měly činit jednorázových 171 mil. € a pak 14 mil. € ročně, nést by je měli primárně správci investic a přeneseně patrně i spotřebitelé.

Předpokládaný další vývoj

Zpravodajka dostala od EP mandát k dojednání kompromisu s Radou v prvním čtení.

Rada kromě méně přísných pravidel mj. požaduje, aby nové nařízení bylo účinné až po 2 letech od vstupu v platnost a na UCITS se vztahovalo až po 5 letech (a jen za podmínky dojednání výše zmíněné revize směrnice č. 2009/65).

Odkazy

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality