Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Hlavním rysem evropské identity je její permanentní krize

Luděk Bednář

Autor, dlouholetý redaktor revue Střední Evropa, která se už od svých samizdatových počátků v době normalizace zabývá otázkami spojenými s evropskou integrací, ve svém článku načrtává proces sebeuvědomování evropské společnosti - od starého Řecka přes křesťanskou pospolitost středověku a osvícenství až po dnešek, přičemž zastává názor, že hlavním hnacím impulsem tázání se po evropské identitě je překonávání stále nových krizí.

Evropská identita se v průběhu dějin měnila. Ani na začátku 21. století není jasné, zda a jakou „duši" Evropa ve skutečnosti má. Je tady legitimní otázka, co je Evropa. V geografickém smyslu jde například podle Paula Valéryho o západní výběžek Eurasie. Arnold Toynbee připomíná, že Západ převzal pojem Evropa od antických Řeků a tvrdí, že existuje jediná nesporná geografická realita, jíž je Eurasie. Edmund Husserl definuje Evropu jako „vnitřní teleologii", „entelechii". S tím, že jde pro její obyvatele o nekonečný úkol - Evropa není nic jiného než její trvalé poevropšťování. A toto poevropšťování je pro Evropu imanentním procesem, který ji jako takovou utváří. Evropa je dle něho výsledkem poevropšťování.

To se však pohybujeme v novověkých dějinách Evropy. Nebude tedy na škodu historický exkurz týkající se pojmu Evropa.

Definice pojmů

Při studiu Evropy jako civilizace lze dospět k závěru, že její zdroje jsou vnější. Světská kultura je původu řeckého, náboženství pak judaistického. Podle staré představy symbolizují její kořeny dvě města: Athény a Jeruzalém. Ani jedno z těchto měst však neleží uvnitř prostoru, který se v dějinách definoval jako evropský - jak jej i vnímali jeho sousedé. V případě Jeruzaléma to je evidentní. V případě Athén to již natolik jasné není. Staří Řekové totiž používali ve své literatuře slovo „Evropa" pouze jako označení směru - západu slunce, na rozdíl od jeho východu. Neznamenalo pro ně oblasti, které se obecně označují jako „Evropa". Platón, Sofoklés ani Thúkydidés se za „Evropany" nepovažovali. Také adjektivum eúropaiós používají jen výjimečně. Například Hérodotos jím označuje obyvatele západního pobřeží Egejského moře a poté se znovu objevuje až v 1. století před naším letopočtem u Dionýsa z Halikarnassu. Je tedy značně problematické spojovat adjektiva „řecký" a „evropský". To, co se nazývalo Evropou, se vždy považovalo nejen za něco jiného než skutečné, ale i vysněné Řecko.

Jak se toto používání pojmu „Evropa" změnilo v novověku, který lze považovat za věk evropský? Zhruba před pěti sty lety bylo přídavné jméno a pojem „evropský" něčím zcela novým. Podstatné jméno „Evropa" sice existovalo dlouhou dobu, ale často se nepoužívalo. Pojem „Evropan", označující obyvatele konkrétního kontinentu, však byl nový. Mezi těmi, kdo jej pravděpodobně okolo roku 1470 jako první vymysleli a používali, byl i renesanční papež Pius II., Aeneas Silvius Piccolomini. V každém případě před pěti sty lety byla slova „křesťan", „Evropan" a „běloch" v podstatě synonyma téměř totožného významu. Existoval však jistý počet obyvatel kontinentu, kteří se za křesťany nepovažovali. (Těmito výjimkami byli Turci na Balkáně a rozptýlené skupinky Židů.) Mimo Evropu žilo nejen málo křesťanů, ale i národů bílé rasy.

Po roce 1492 začala „Evropa" expandovat několika směry. Zcela nově objevené kontinenty (obě Ameriky, Austrálie) i jižní cíp Afriky osídlili běloši a pokřesťanštili je. Území dobytá anebo kolonizovaná osadníky se brzy stala součástmi impérií jejich domovských zemí. Obchodní stanice a kolonie evropských mocností se vyskytovaly na celém světě. Nakonec se evropské instituce, zvyky, průmyslová odvětví, zákony, vynálezy a budovy rozšířily téměř po celém světě - i u národů, které si Evropané nepodrobili. Po dvou světových válkách, během nichž si evropské národy velmi ublížily nejen vzájemně, ale i samy sobě, však téměř vše přišlo vniveč. Další osídlování Evropany (a bělochy) jiných kontinentů skončilo. (Jedinou výjimku tvoří stát Izrael.) Naopak, Evropané se vzdali svých koloniálních impérií a jako kolonisté opustili africké a asijské domovy. (V roce 1914 celý africký kontinent s výjimkou dvou států, Libérie a Etiopie, patřil nebo byl ovládán jedním z evropských koloniálních impérií. O 80 let později nebyl v celé Africe zastoupen nejen ani jeden evropský stát, ale ani ten, jemuž by vládli běloši.) Křesťanské církve však přinejmenším na mnoha místech Afriky, Asie a Oceánie odchod bělochů přežily. A také přežily - v podstatě se rozšířily po celém světa - napodobeniny a přizpůsobené vzory původně evropských institucí, průmyslových odvětví, zvyků, forem umění a projevů a zákonů. Evropský věk však skončil. Skončil nejpozději v roce 1945 (pokud již ne v roce 1917), kdy se dvěma světovými supervelmocemi, jež se setkaly uprostřed dobyté Evropy, staly Spojené státy americké a Rusko.

Z historického hlediska se od 15. století vyvinuly dvě po sobě následující „evropské identity". Za prvé Evropy jako křesťanského společenství (na počátku novověku) a za druhé coby společného kulturního prostoru (od osvícenství).

Křesťanské společenství

V 15. století se setkalo několik vývojových linií. Z geografického hlediska „Evropa" sice existovala již ve středověku, ale především jako kontinent v rámci světa. Na tehdejších mapách světa se Země skládala ze tří kontinentů: Asie, která zaujímala zhruba padesát procent povrchu, Afriky, tvořící pravou ruku, a Evropy (levá ruka), jež tvořily tělo Kristovo. Od 15. století se však Evropa začala stále více vnímat a na mapách zobrazovat samostatně. Zčásti v důsledku rovnostářského pojetí středověkých map, na nichž Jeruzalém představoval centrální bod. Kartografie tedy způsobila, že si Evropa začala být vědomá sebe samé.

Současně s tím se však začal svět zvětšovat, protože portugalští mořeplavci postupovali dál podél pobřeží Afriky, až dosáhli rovníku a poté se vydali ještě více na jih. V roce 1492 Kolumbus objevil Ameriku, čímž umožnil nový pohled na svět. Vedle Asie a Afriky se objevil „nový" kontinent Amerika, která se stala dalším základním prvkem evropského vnímání světa. Evropa se musela konstituovat jinak, což u ní povzbudilo nové vlastní vnímání ve vztahu k ostatním kontinentům. To Evropu kromě jiného přivedlo k závěru, že ona a Evropané hrají ve světě nejdůležitější roli.

Postup Osmanské říše z východu pak nakonec vyvinul tlak na vlastní definování Evropy. Osmané byli považováni za pohany. Nemohli být sice poraženi, ale svým tlakem vytvořili hranice křesťanství, čímž je redukovali na Evropu. Evropské státy se musely vojensky spojit, aby se zbavily turecké hrozby. Nepřekvapuje tedy, že v kontextu „tureckého nebezpečí" se objevily koncepce „domova" a „vlasti", které napomohly vlastní definici Evropy. Křesťanství a evropský kontinent se staly téměř totožnými pojmy a v důsledku toho se z Evropy stalo křesťanské společenství. Tím byl myšlen spolek křesťanských evropských států. Kontinent Evropa byl považován za geografické ztělesnění tohoto křesťanského společenství, jež chrání Bůh. Nedílnou součástí tohoto vnímání je představa identity, kterou vyvolala dost početná část vzdělaných evropských obyvatel propojená v celé Evropě a reprezentující její „demos". Skládala se ze sňatky propojených evropských vládnoucích dynastií, například z Habsburků v Rakousku, rodu Valois či Bourbonů ve Francii, Medicejů v Itálii nebo Stuartovců v Anglii.

V 16. století, v době rozkolu protestantů i katolíků, obě tyto skupiny definovaly Evropy jako křesťanské společenství ve světě pohanů a nevěřících. Tato definice Evropy přežila třicetiletou válku a lze ji objevit v evropských mírových smlouvách až do 18. století. Svatá aliance iniciovaná na Vídeňském kongresu v roce 1815 ruským carem, tedy pravoslavným křesťanem, naposledy modernizovala koncept evropské identity jako křesťanského společenství.

Evropská osvícenská kultura

Souběžně s tím byla v důsledku osvícenství, které vzniklo v 18. století, vytvořena nová definice koncepce kultury. Dle ní se evropská identita ztotožňovala s „evropskou kulturou" a jako taková získávala stále více stoupenců. Řady již zmíněného evropského demosu z počátku novověku se časem rozšířily o občany, nezávislé lidi a intelektuály. V osvícenské době tyto společenské skupiny byly nebo se staly součástí evropského společenství. Od osvícenství se pak v důsledku vlastních zájmů vzájemně propojovaly, jak společensky, tak ekonomicky. Představovaly pospolitost, jež byla pro osvícenství typická a konstituovaly nadnárodní společenství, které se definovalo jako „evropské". Toto evropské společenství lze nazvat osvícenským demosem.

Nikoli náhodou byly strukturální změny odehrávající se v tomto evropském společenství, jež mělo zájem na vlastní definici - od demosu na počátku novověku až po ten osvícenský -, která byla především od 18. století spojená s představou „evropské kultury" coby evropské identity. Základním symbolem používaným pro tuto identitu byl alegorický obraz Evropy jako části Země. Obsahoval mnoho znaků, jež představovaly úspěchy evropské kultury považované za podstatné. Těmito znaky Evropy byly konkrétní záležitosti, které se lidem vybavovaly při přemýšlení o evropské kultuře - umění, věda, vzdělání, válečnictví, zámořské výpravy, přírodní bohatství, křesťanství, politický systém a mnoho dalších věcí.

Četné kulturní dějiny z tohoto období - od Johanna Christopha Adelunga přes Johanna Gottfrieda Herdera a Immanuela Kanta až po Voltaira - vycházely z představy, dle níž evropská kultura zakládá identitu Evropy. Vývoj evropské kultury byl nedílnou součástí dějin lidstva, které nabízely dobrou příležitost k prokázání nadřazenosti Evropy nad ostatními kulturami. Společným rysem všech těchto evropských kulturních dějin bylo, že poprvé vytvářely souvislou historii Evropy, v níž byly nadnárodní a národní prvky vzájemně propojené.

Navzdory tomu, že demos z počátku novověku i ten osvícenský tvořila jen část Evropanů, lze je oprávněně nazvat evropskými. Šlo totiž o skutečné evropské zájmové skupiny, jejichž členové se účastnili společných diskusí o dalším vývoji Evropy. Sdíleli základní politické postoje, názory na Evropu, zájem na její definici a znaky identity. Na rozdíl od pojetí demosu v demokratických státech však většina členů těchto dvou po sobě následujících demosů v dějinách neměla žádná - ani přímá, ani formálně zajištěná - práva, která by je opravňovala k účasti v politickém rozhodování. To však neznamená, že neměli politický vliv - a platí to zejména o nejdůležitějších členech osvícenství.

Blížící se konec jednotného postupu z raného novověku začal být viditelný již během osvícenství. Skutečný konec pak nastal v době Francouzské revoluce. A týkal se všech zmíněných znaků, na nichž byly oba demosy založené. Od Francouzské revoluce totiž bylo možné tyto znaky uplatnit na mnoho skupin definovaných na základě společensko-politických vazeb a reprezentujících evropské společenství. Tyto skupiny spolu často soupeřily, což čas od času přerostlo ve válečný střet. Šlo o evropské skupiny, které definovaly evropskou identitu rozdílně. Za prvé to byli monarchové vyznávající princip legitimity, kterou částečně odvozovali od společenství evropského demosu z počátku novověku - jejich evropskou identitu vyjadřovala koncepce Svaté aliance. Za druhé to byla liberální buržoazie, která považovala za evropskou identitu politickou, ekonomickou, sociální a náboženskou svobodu. Třetí skupinu tvořili demokraté, často společně s členy republikánských tajných společností a mírového hnutí z 19. století, kteří vycházeli z ideje bratrství politicky osvobozených evropských národů a evropskou identitu spatřovali ve Spojených státech evropských, o niž usilovali. Poslední skupina, která se vytvořila během 19. století a měla zcela rozdílně cíle, byla složená z dělníků, „intelektuálů", kapitalistů (podnikatelé a bankéři fungující v celé Evropě) a většinou univerzitních učenců. Evropa pro ně přestala být - na rozdíl od doby demosu z počátku novověku a osvícenství - společným cílem. Představy o evropské kultuře však přetrvaly.

Další vývoj demosu

Jaký byl další vývoj evropského demosu po „křesťanském společenství" a době osvícenství, kdy se odvozoval od kultury? V meziválečném období i v procesu integrace Evropy od roku 1945 vývoj směřoval k většímu evropskému společenství založenému na národních státech. Toto směřování nachází vyjádření ve třech plánech významných evropských politiků - Waltera Rathenau, Aristida Brianda a Roberta Schumana.

Rathenauův plán vycházel z evropské celní unie (Zollverein) dle vzoru úspěšného sjednocení Německa v 19. století. Před rokem 1914 však byl tento jeho plán odsouzen k nezdaru. Jeho myšlenky a úvahy však zároveň znamenaly významný podnět. Němečtí ocelářští magnáti totiž získali doly na železnou rudu v Lotrinsku i v Normandii, což poukázalo na možnost vzájemného doplňování francouzské železné rudy a německého uhlí. O 40 let později se tato idea stala základem Evropského společenství uhlí a oceli. Po skončení první světové války ale byly podmínky pro evropské sjednocení dle tohoto plánu méně příznivé. Navíc byl Rathenau, který byl za Výmarské republiky německým ministrem zahraničí, v roce 1922 zastřelen.

Navázal však na něho francouzský ministr zahraničí Briand, který v září 1929 v projevu ve Společnosti národů navrhl vytvořit Spojené státy evropské. Briand vyložil svůj plán v memorandu Organizace Evropské federální unie. Navrhoval v něm zřízení „společného trhu", jenž by zemím unie přinesl prosperitu. Plán sice kladl důraz na hospodářskou spolupráci, ale Briand se domníval, že je nezbytná i nějaká politická struktura. Nijak přesně ji však nespecifikoval.

Se třetím plánem na sjednocení Evropy přišel po druhé světové válce francouzský politik Robert Schuman. Jeho plán vycházel ze tří předpokladů. Za prvé Francie musí vyřešit spolupráci s Německem, které sovětská hrozba vrátila do mezinárodních vztahů jako znovu vyzbrojeného spojence USA, a vytvořit rámec, jenž by omezil možnosti německé politiky. Za druhé musí být posílena legitimita Německa a jeho možnosti svobodně se rozhodovat. Za třetí USA musejí podporovat model, který přispěje k hospodářskému oživení Evropy a pomůže upevnit západní spojenectví proti Sovětskému svazu.

Z těchto tří plánů na politickou a hospodářskou integraci Evropy přetrval pouze Schumanův.

Meze sjednocování

Meze evropského sjednocování však opakovaně odhalovala představa národních evropských států a také problém volby mezi politickou integrací států, již by bylo možné označit pojmem ústavní, a integrací hospodářskou, tedy funkční. Tyto dvě rozdílné integrace doprovází další rozlišování. Perspektiva evropské jednoty jedině na úrovni států, kterou by bylo možné nazvat konfederální a jejímž největším propagátorem byl například ve Franci bývalý francouzský prezident de Gaulle. V protikladu k ní byla perspektiva federalistická, jejímž velkým teoretikem a zastáncem byl v Evropě Denis de Rougemont. Tato dvě rozlišení - integrace ústavní versus funkční a konfederace kontra federace - však nejsou stejně hodnotná. A také platí, že z hlediska států i ústavnosti lze Evropskou unii obtížně definovat. Proto se politika, kterou Evropská unie ohledně identity společenství od roku 1973 teoreticky sledovala, stále více zaměřovala na předpokládané společné rysy v evropských dějinách a její kultuře (na takzvané kulturní dědictví). A vyzývala k vytvoření evropské paměti a formulování a propagaci společných hodnot.

Navzdory tomuto úsilí však Evropská unie zažila mnoho krizí, v jejichž důsledku se dosud nepodařilo uskutečnit její konečný cíl ve formě jednotné Evropy. A i kdyby všechny státy EU ratifikovaly Lisabonskou smlouvu a tím ukončily současnou krizi ohledně evropské ústavy, její součástí jsou zárodky nových krizí, protože jednotlivým zemím byly zaručeny výjimky, které konstituují právní šedou zónu. S jistou nadsázkou lze tedy tvrdit, že krize utvářejí evropskou identitu.

Nejpodstatnějším problémem celé EU však je, že se neustále obrací k novověku a jím stanoveným premisám, aniž by si všimla, že ten už skončil, a je tedy třeba se věnovat a správně pojmenovávat současnost. Jak to už to v dějinách bývá, stoupenci i kritici EU bojují minulý zápas.

Autor: Luděk Bednář

LUDĚK BEDNÁŘ (1955, Šumperk), publicista, editor týdeníku EURO. V roce 1979 byl vyloučen z Fakulty elektrotechnické ČVUT za pořádání bytových seminářů. Kromě FEL nedokončil další dvě vysoké školy - FJFI ČVUT a FF UK v Praze. V letech 1985-2005 byl redaktorem revue Střední Evropa, která do listopadu 1989 vycházela jako samizdat.

Další články v rubrice

Československo a Západ

Petr Placák, Euroskop

Co je úkolem Evropy

Zygmunt Bauman