Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Spojené státy evropské

Winston Churchill

Ve svém projevu v září 1946 na universitě v Curychu jeden z největších státníků
20. století Winston Churchill vyzval Evropany k co nejužší spolupráci. V evropské integraci viděl nejúčinnější obranu evropských hodnot, smrtelně ohrožených nacismem a komunismem.

Pane prezidente, dámy a pánové,

jsem poctěn přijetím, jehož se mi dostává na Vaší starobylé universitě, i projevem, který mi byl věnován a jehož si nesmírně cením. Chtěl bych zde promluvit o tragédii Evropy. Tento vznešený kontinent, kde se vcelku nacházejí ty nejkrásnější a nejkultivovanější oblasti Země a jenž se těší mírnému a rovnoměrnému podnebí, je domovem všech velkých původních národů západního světa a kolébkou křesťanské víry a křesťanské etiky. Zde vznikala i většiny kultury, umění a vědy starodávných dob i moderního období. Pokud by se kdy Evropa jednotně dělila o své společné dědictví, mohlo by oněch 300 či 400 milionů jejích obyvatel pociťovat nezkalené štěstí, prosperitu a slávu.

Winston Churchill 

Tradiční gesto Winstona Churchilla po jeho pracovním obědě s Johnem Fosterem Dullesem, který jako americký ministr zahraničí v Eisenhooverově administrativě vyhlásil doktrínu zadržování komunismu.

 

A přece to byla Evropa, jež dala vzniknout oné řadě hrůzných nacionalistických šarvátek, zapříčiněných germánskými národy v době jejich nástupu k moci, jichž jsme byli svědky v tomto 20. století a dokonce i za našeho života a které zničily é státmír a zmařily naděje celého lidstva.

A jaké je to neštěstí, jež Evropu postihlo? Je sice pravdou, že se některé malé státy již hospodářsky zotavily, ale v rozsáhlých oblastech Evropy obrovské masy mučených, hladových, ustaraných a zmatených lidských bytostí hledí na rozvaliny svých měst a domovů a s obavami pozorují temný horizont, zda se neblíží nějaká nová forma tyranie či teroru. Z řad vítězů se ozývá směsice hlasů, poražení pochmurně a zoufale mlčí. To je vše, čeho dosáhli Evropané, seskupení v tolika starobylých státech a národech, a germánské rasy tím, že se vzájemně rvali na kusy a široko daleko rozsévali zkázu. A nebýt toho, že si mocná republika na druhé straně Atlantiku nakonec uvědomila, že by zničení a porobení Evropy ovlivnilo i ji samotnou, a nabídla nám svou pomocnou ruku a vedení; nebýt toho, temné věky by se vrátily ve své krutosti a bídě. Ještě se vrátit mohou.

Ale přesto tu celou dobu existuje náprava, která by - bude-li přijata všeobecně a spontánně velkou většinou lidí v mnoha zemích - jako zázrakem mohla celou tuto scénu přeměnit a za několik let by z celé Evropy - nebo alespoň z její větší části - učinila oblast tak svobodnou a šťastnou, jako je dnešní Švýcarsko.

Jaký je tento spolehlivý lék? Je to znovuvybudování základů evropského domu - nebo alespoň co největší jeho části, kterou jsme schopni obnovit - a vytvoření takové struktury, kde bychom mohli žít v míru, bezpečí a svobodě. Musíme vybudovat jistý druh Spojených států evropských. Jen tímto způsobem se budou stovky milionů pracujících schopny znovu radovat a žít v naději, která činí život smysluplným. Postup je jednoduchý. Zapotřebí je jen odvaha stovek milionů mužů a žen učinit správné rozhodnutí namísto špatného a za odměnu namísto prokletí dosáhnout štěstí.

V tomto směru již bylo vykonáno mnoho práce, a to díky snahám celoevropské unie, která vděčí za mnohé myšlenkám i službám slavného francouzského vlastence a státníka Aristida Brianda. Je tu i ona mohutná organizace, jež vzešela z velkých naději po první světové válce - Liga národů. Ta nepadla kvůli svým zásadám či koncepcím. Zanikla, neboť tyto principy opustily ony státy, které ji samy uvedly v život, protože se vlády oněch států bály podívat pravdě do očí a jednat, když byl ještě čas. Tato katastrofa se již nikdy nesmí opakovat. K dispozici je tedy množství zkušeností i hmotných statků, s nimiž lze začít budovat. Jsou tu též hořké, draze vykoupené zkušenosti, které nás mohou hnát kupředu.

S velkou radostí jsem si před několika dny přečetl v novinách, že můj přítel, prezident Truman, vyjádřil zájem i souhlas s tímto velkým plánem.

Neexistuje žádný důvod, proč by regionální evropská organizace měla být jakýmkoli způsobem v konfliktu se světovou organizací OSN. Naopak. Domnívám se, že taková vyšší syntéza dokáže přežít pouze tehdy, bude-li založena na širokých, přirozených seskupeních. Na západní polokouli již jedno přirozené seskupení je. My Britové máme své Společenství národů, které neoslabuje, ale naopak posiluje světovou organizaci. Ve skutečnosti je její hlavní oporou.

A proč by nemělo existovat evropské seskupení, které by dalo sužovaným národům tohoto mocného kontinentu pocit dalekosáhlejšího vlastenectví a společného občanství? A proč by nemělo zaujmout své právoplatné postavení mezi ostatními velkými seskupeními a proč by nemělo pomáhat vytvářet důstojný osud člověka?

Má-li se tento úkol zdařit, musí se miliony rodin mluvících mnoha jazyky vědomě spojit a slavnostně vyhlásit svou vůli.

Všichni víme, že poslední dvě války, jimiž jsme prošli, vznikly z marné touhy nově sjednoceného Německa hrát ve světě dominantní úlohu. V této poslední válce byly spáchány zločiny a masakry, jež nemají od invaze Mongolů ve 13. století obdoby. Nemají obdoby v žádném jiném údobí historie lidstva. Viníci musí být potrestáni. Německo musí být zbaveno možnosti znovu se vyzbrojit a rozpoutat další agresivní válku.

Ale až bude toto vše vykonáno, a vykonáno to bude, neboť se již tak děje, musí nastat odplatám konec. Musí přijít to, co pan Gladstone před mnoha lety nazval šťastným aktem zapomnění. Musíme se všichni obrátit zády k hrůzám minulosti a dívat se do budoucnosti. Nemůžeme si ale dovolit dívat se do budoucnosti očima plnýma nenávisti a pomsty, jež prýští z ran minulosti. Má-li být Evropa ušetřena nekonečného utrpení i celkové zkázy, musí v evropské rodině dojít k onomu slavnostnímu vyhlášení vůle, onomu ´aktu zapomnění´ všech zločinů a šílenství minulosti. Mohou se národy Evropy povznést do výšin duchovního života nad lidské instinkty a povahu? Pokud to dokáží, křivdy a bezpráví, proti nimž dnes vznášejí svá obvinění, by byly na všech stranách odplaveny prožitým utrpením. Existuje snad nutnost dalších záplav agónie? Má snad být jediným poučením historie to, že je lidstvo nepoučitelné? Nechť zavládne spravedlnost, milosrdenství a svoboda. Národy si to jen musí přát a všechny pak dosáhnou svých nejniternějších tužeb.

Nyní vám řeknu něco, co vás překvapí. Prvním krokem ke znovuvytvoření evropské rodiny musí být partnerství mezi Francií a Německem. Pouze touto cestou může Francie znovu dosáhnout morálního a kulturního vedení Evropy. Oživení Evropy nemůže nastat bez duchovně velké Francie a duchovně silného Německa.

Struktura Spojených států evropských bude taková, aby snížila význam materiální síly každého jednotlivého státu. Malé národy budou mít stejnou váhu jako velké a svého významu dosáhnou svým vlastním příspěvkem ke společné věci. Starobylé státy a knížectví Německa, volně spojené do příhodného federálního systému, by mohly ve Spojených státech evropských zaujmout své jednotlivé místo.

Nechci připravovat žádné detailní programy. Žijí tu stovky milionů lidí, kteří chtějí být svobodní, úspěšní a bezpeční, kteří se chtějí těšit z oněch čtyř svobod, o nichž hovořil velký prezident Roosevelt, a žít v souladu s principy zakotvenými v Atlantické chartě.

Pokud je to jejich přání, pokud je to přání Evropanů v mnoha zemích, stačí jen, aby své přání vyslovili. Prostředky se jistě již najdou, stejně jako mechanismy, které toto přání pomohou splnit.

Ale musím vás varovat. Čas se krátí. V současné době ještě máme čas se nadechnout a zamyslet. Děla přestala dunět, boje skončily, ale nebezpečí nezmizelo. Máme-li vytvořit Spojené státy evropské - či jakkoliv jinak takovou strukturu pojmenujeme -, musíme začít ihned.

V dnešních dnech žijeme v podivné a nejisté situaci, pod štítem - a řeknu dokonce pod ochranou - atomové bomby. Atomová bomba je stále jen v rukou státu a národa, o němž víme, že ji nikdy nepoužije jinak než k ochraně práv a svobod. Ale může se stát, že se za několik let tato hrozná destruktivní zbraň dostane i jinam a že by katastrofa, která by nastala v důsledku jejího použití několika válčícími národy, znamenala nejen konec civilizace, ale i možné zničení samotné zeměkoule.

Nyní musím zrekapitulovat návrhy, které před vámi leží.

Naším stálým cílem musí být budování a posilování Organizace spojených národů. Pod vedením této celosvětové organizace a v jejím rámci musíme v regionální struktuře znovu vytvořit rodinu evropských národů, nazvanou - dejme tomu - Spojené státy evropské. Prvním praktickým krokem bude vytvoření Rady Evropy.

Pokud zpočátku nebudou všechny státy Evropy ochotny či schopny k této unii přistoupit, musíme nicméně pokračovat a sdružovat a spojovat ty státy, jež se spojit chtějí a mohou.

Záchrana všech prostých lidí všech ras a každé země před válkou a otroctvím musí vycházet ze solidních základů a ochoty všech mužů a žen spíš zemřít, než se podrobit tyranii.

Ve vší této naléhavé práci musí společné vedení převzít Francie a Německo. Velká Británie, Britské společenství národů, mocná Amerika a jak věřím, sovětské Rusko - neboť pak by bylo všechno v pořádku - musí být přáteli a garanty nové Evropy a musí podporovat její právo na život.

Proto vám říkám: Nechť Evropa vzkvétá.

Autor: Winston Churchill, Curych, 19. září 1946

Sir Winston Leonard Spencer-Churchill (1874 zámek Blenheim, Woodstock - 1965 Londýn),  britský politik, premiér Spojeného království v letech 1940-45 a 1951-55. Po svém zvolení ministerským předsedou v květnu 1940 ukončil politiku appeasementu a zavelel do rozhodného boje proti nacismu. Jako jeden z vůdců protihitlerovské koalice a rozhodný odpůrce komunismu byl přesvědčeným stoupencem evropské integrace. Jedna ze tří hlavních budov Evropské unie v Bruselu nese jeho jméno. Churchill byl také historik a spisovatel. Za své monumentální šestisvazkové dílo The Second World War získal v roce 1953 Nobelovu cenu.

Z díla:

My Early Life, 1930 - kniha vznikla jako kompilace jeho dvou dřívějších autobiografických prací London to Ladysmith via Pretoria a Ian Hamilton's March z roku 1900

(čes. Mé životní začátky, Lidové noviny, Praha 1996)

Into Battle, 1941 -  první svazek válečných projevů

(čes.  Do boje, František Borový, Praha 1946, znovu 1947)

The Unrelenting Struggle, 1942 - druhý svazek válečných projevů

(čes. Nelítostný zápas, František Borový, Praha 1947)

The End of the Beginning, 1943 - , třetí svazek válečných projevů

(čes. Konec začátku, František Borový, Praha 1947)

Onwards to Victory, 1943 - čtvrtý svazek válečných projevů

(čes. Vzhůru k vítězství, František Borový, Praha 1948)

The Dawn of Liberation, 1945 - pátý svazek válečných projevů

(čes. Červánky osvobození, František Borový, Praha 1946)

The World Crisis 1911 - 1918, 1923-31, šest svazků
(čes. Světová krise 1911 - 1918, tři díly, Melantrich, Praha 1932)

The Second World War, 1948-1953, šest svazků 

(čes. Druhá světová válka I.-VI., Lidové noviny, Praha 1992-95; všech šest svazků vyšlo znovu v Nakladatelství LN v r. 2005

History of the English-Speaking People, 1956-58, čtyři svazky
(čes. Dějiny anglicky mluvících národů, I. díl Český spisovatel, Praha 1996, II.- IV. díl Argo a Český spisovatel, Praha 1998 - 99)

The Great Battles and Leaders of the Second World War, 1995

(čes. Velké bitvy a osobnosti druhé světové války, Knižní klub, Praha 1999)

 

Další články v rubrice

Československo a Západ

Petr Placák, Euroskop

Co je úkolem Evropy

Zygmunt Bauman