Utopie eurokratů

Bronisław Wildstein

Přední polský novinář Bronisław Wildstein ve svém textu obviňuje současný bruselský establishment z toho, že pošlapává princip subsidiarity, na kterém byla kdysi založena idea Unie, kritizuje evropský laicismus, z kterého se stává agresivní kvazi-náboženství a viní unijní konstruktivisty z toho, že se dívají svrchu na evropské tradice a kulturu a mají tendence nahradit je shora „osvícenskými“ předpisy.

Dva modely integrace

V hrubých obrysech řečeno, můžeme se rozhodnout pro dva modely integrace našeho kontinentu. Ten první lze označit jako přirozený – národy postupně ruší bariéry, které je oddělují. Výhody, které plynou ze spolupráce, vedou k postupné eliminaci rozporů a posilují tvořící se vzájemné vazby. Vzniká reálné společenství zájmů, a to nejen v ekonomické oblasti, což postupem času musí vést k politické integraci.

Po kataklyzmatu druhé světové války, již mnozí považovali za další etapu evropské občanské války započaté v roce 1914, která přivedla náš kontinent téměř k sebevraždě, dospěli otcové zakladatelé evropského společenství k závěru, že je třeba učinit vše pro to, aby se v budoucnu podobným konfliktům zabránilo. Jejich cíl byl politický, ale cestou k němu měla být ekonomika. Evropské společenství uhlí a oceli, které vzniklo v roce 1952, představovalo dokonalý základ pro vytváření budoucí hospodářské jednoty.

Avšak přinejmenším od počátku devadesátých let, přesněji od Maastrichtské smlouvy, máme co do činění s radikální změnou této metody. Evropu začíná ovládat myšlenka projektu uskutečňovaného shora, který budou členské země nuceny uvádět v život. Jestliže za prvním projektem evropské integrace stáli „funkcionalisté, patronát nad tím současným drží „kreacionisté, stoupenci a vyznavači sociálního inženýrství. Tento přístup v sobě zahrnuje přezíravý vztah k partikulárním kulturám, jinými slovy k dějinným odlišnostem utvářeným generacemi. Posiluje ho víra ve všemohoucnost „osvíceného rozumu, jehož stoupenci, dokonalí plánovači, jsou připraveni vyprojektovat ideální uspořádání kontinentu, které se má uskutečnit pomocí systému neuvěřitelně rozpracovaných regulací fungujících jako evropský právní systém. Na základě Charty základních práv EU se prostřednictvím dalších zákazů a příkazů vytváří podrobný projekt Evropy, v němž právo vytlačuje politiku a vnucuje naší skutečnosti konečný a jednoznačný tvar. Tradiční kulturní základy, etiku a zvyklosti mají nahradit právní regulace. Posledním příkladem aktu tohoto druhu je zákaz diskriminace v přístupu ke zboží a službám, výchově, zdravotní či sociální péči, který přijala Evropská komise.

Rokoko byla velká doba primabalerín. Evropskou proslulost měla italská „Barberina Campanini, která od roku 1744 působila v berlínské opeře. Její obraz, který namaloval dvorní malíř Antoine Pesne, visel v pracovně pruského krále Fridricha II. v Berlíně. Ačkoli současníci dali tomuto proslavenému vojevůdci, ale také uměnímilovnému panovníkovi, přezdívky jako „Hrobník (Totengräber) nebo „Starý Fritz (der Alte Fritz), nelze upřít tomuto „prvnímu služebníku svého státu, jak se Fridrich II. sám označoval, že měl vkus – aspoň co se týká signorini Campanini.

Diskriminace: směšná i děsivá

Na první pohled se tento zákaz diskriminace jeví jako samozřejmost. Pokud se však nad ním zamyslíme blíže, zjistíme, že jde o příklad regulace natolik mlhavé, že ji nelze dát podobu zákona v klasickém smyslu. Její zavedení však vkládá obrovskou moc do rukou byrokratické instituce, která bude dodržování zákazu důsledně vymáhat, a je úplně jedno, půjde-li o nějakou komisi nebo soud.

V zákonech Unie i v normách jednotlivých členských zemí existuje zákon proti jakékoli diskriminaci rasy nebo pohlaví. Proč to nestačí? Co má znamenat jeho rozšíření o přístup ke zboží a službám? Máme tomuto požadavku rozumět tak, že všichni mají mít rovné příjmy, aby každý měl stejný přístup ke všem materiálním i duchovním statkům? Nebo se za tím vším skrývá snaha zrušit všechny elitní školy, na které není snadné se dostat, nebo snaha zrušit soukromé zdravotnictví, jehož dostupnost umožňují pouze dodatečné příplatky? A nejsou zkoušky, při nichž se zkoumá intelektuální způsobilost uchazečů, diskriminací těch, kdo jsou „inteligentní jinak?

Celá věc je jistě komická, ale přináší vážné následky, což dosvědčuje zneklidnění evropských podnikatelů, kteří tento předpis rozhodně neberou na lehkou váhu. Je jim jasné, že jde jen o další nástroj evropské byrokracie umožňující jí zasahovat do tržní procesů a ekonomických aktivit.

Institucionální antikultura

Podle levicové antropologie, která převládá v současné Evropě a kterou si osvojila ve značné míře i evropská politická pravice, je člověk bezhříšný, a zlo musí proto mít svůj původ v kultuře. Právě předsudky „paternalistické kultury mají prý způsobovat diskriminaci a nerovnosti, neboť jednotlivci i lidské skupiny a společenství jsou kulturně determinovaní a sami se z okovů tradice osvobodit nedokáží. Výjimku samozřejmě tvoří ti, kdo dosáhli osvícení, a příslušejí tak k evropské elitě. Teprve zásah shora umožní neosvíceným se emancipovat – toto je další klíčové slovo dominujícího evropského žargonu. Tomu mají sloužit právní normy. Tradiční demokratické mechanismy ustavování zákonů k uskutečňování tohoto pokrokového cíle zjevně nestačí. Jsme-li podmíněni naší kulturou, námi volení (a odvolávaní) zástupci se vystříhají vytváření zákonů, které by nebyly v souladu s míněním většiny. Evropské zákony ustanovené establishmentem, který se odtrhl od svých voličů, mají však jiný charakter. Práce na projektu evropské ústavy jsou toho více než výmluvným příkladem. Skupina vytvořená v rámci kabinetních vyjednávání, která měla zpracovat desítky tisíc stran regulací, se přeměnila v samozvanecké zákonodárné uskupení, kterému se pomocí manipulací (mnohodenních diskusí o detailech a nejzávažnějších rozhodnutích schvalovaných na poslední chvíli) podařilo nechat už dříve připravený projekt odsouhlasit společně s tak závažným dokumentem, jakým je Charta základních práv EU. Když byl tento projekt v referendech odmítnut, byl v nezměněné verzi připojen k mezivládní smlouvě. Poněvadž ho Irové v referendu odmítli, evropské elity se nyní snaží na nich vynutit změnu rozhodnutí.

Vedle smluv normujících činnost celé Unie vytváří Brusel obrovský počet regulací, které ve skutečnosti nikdo nekontroluje a které v ní plní funkci zákona. Jako příklad lze uvést princip respektování pravomocí organizačně nižších úrovní, jíž se evropské dokumenty tak často ohánějí. Tento princip – který pro jistotu „překládáme jazykovým kalkem jako „princip subsidiarity – považovali otcové zakladatelé evropského společenství za velice důležitý, neboť stanoví, že instance vyššího stupně se zabývají pouze záležitostmi, které není možné vyřešit na stupni nižším, a tedy autonomním. Nynější model vytváření Unie, v němž se shora přikazují detailní zákony a regulace, je přímým popřením této subsidiarity.

Systém sociálních práv zaručených občanům v Chartě základních práv EU a všech možných regulací, jakým je třeba zmíněný zákaz diskriminace, vede k přetvoření Evropy na pečovatelský superstát. Ale evropský projekt zachází ještě dál. Představuje rovněž pokus o přebudování vědomí Evropanů, o zásadní přeorientování jejich kultury. Tvůrci návrhu euroústavy se jednoznačně postavili proti tomu, aby v preambuli byl zmíněn její křesťanský rodokmen. Byli ochotni se odvolat na antické a osvícenské tradice, avšak za žádnou cenu nechtěli souhlasit s tím, aby byla zmíněna nejdůležitější součást evropské identity. Vezmeme-li v úvahu, že šlo o pouhé potvrzení samozřejmosti, nikoliv o ideovou deklaraci, stalo se odmítnutí oné zmínky v podstatě ideovou deklarací.

Uznání, že Evropa je především společenstvím kultury, což se zdá být mimo diskusi, ve verzi tvůrců návrhu ústavy (neboli unijního establishmentu) neznamená přijetí evropské identity, ale její revizi. Mají být zpochybněny všechny klasické sociální role, dokonce i ty, které vyplývají z biologie (rozdíly mezi pohlavími), veškerá hierarchická uspořádání, jako například vztah mezi rodiči a dětmi, vztahy mezi kulturou převládající a kulturou, kterou přinášejí přistěhovalci přicházející z míst mimo evropský kontinent.

Z evropského laicismu se nakonec stává agresivní kvazi-náboženství, jež vylučuje z veřejného prostoru církve, a cenzuře má být podřízena také nejdůležitější kulturní instituce – rodina. Snadným objektem kurately osvícené elity se nakonec stane až nijak a v ničem se nelišící kolektiv.

Zákon namísto politiky

Demokratická politika je – na rozdíl od běžného mínění – doménou svobody. Občané utvářejí vztahy ve svém státě v souladu se svou vůlí. Vládu dočasně delegují na své zastupitele, které si volí na základě jejich programů a kvalifikovanosti. Zákon vyznačuje rámec politice. Je z principu něčím definitivním. Musí být proto čitelný a zřetelně vymezený. Současné zákony, a unijní zákonodárství obzvlášť, představují popření tohoto požadavku. Právní řád v demokratickém systému mohou v posledku revidovat pouze občané, kteří volí své zákonodárce. Hranicí svobody musí být základní práva zahrnutá v ústavě (psané nebo nepsané). Příliš rozpracované ústavy ukracují občanům svobodu, uvalují na ně čím dál tím podrobnější a mimořádně obtížně změnitelné regulace, které již nemohou ovlivnit svou vůlí.

Tento proces probíhá v EU lavinovitým způsobem. Normy, které přijímá Evropská komise, svazují národní práva, a nikdo je vlastně s nikým nekonzultuje. Stále více omezovaná demokracie se v EU stává pouhým zdáním. Evropský establishment ji chápe jako zlo, které není v podstatě nutné, neboť se dá obejít. Není přece možné budoucnost kontinentu svěřit do rukou neosvícených skupin lidí v zajetí kulturních předsudků – říkají občas téměř po lopatě unijní elity.

Tradiční právo vyrůstá z morálky, etiky a ze zavedených zvyklostí („mravů) a je také jejich pokračováním. Jeho zaznamenávání souvisí pouze s jeho specifickým výkonem a s obecnými záležitostmi. Vztahy v každodenním životě, rodině, práci, sousedském prostředí, kolegiálním prostředí se v souladu se zdravým rozumem utvářejí spontánně, nikoli prostřednictvím zákona, který by pak musel přijmout charakter směrnice regulující a výrazně omezující náš život. Směrnice nedokážou postihnout bohatství života, naopak, velice účinně spoutávají svobodu. Rámec vymezující lidské záležitosti je pochopitelně budován prostřednictvím práva, ale zbytečné rozšiřování oslabuje jeho základ a rozbíjí přirozený pořádek lidských vztahů. Začíná potlačovat etiku, obyčeje a mravy, morálku. Unijní konstruktivisté považují něco takového za pozitivní proces. Přirozený lidský pořádek se rodí z tradice, ze zvyklostí upevňovaných po celé generace. Tradice je přirozeně konzervativní, a nemůže proto být v rozporu s progresistickým krédem označena za pramen všeho zla. V souladu s panujícími tendencemi v EU je tedy nutné nahradit ji pořádkem shora naplánovaným osvícenými mozky, který nachází svůj výraz v nepřeberné řadě právních regulací.

S touto tendencí, která v EU všeobecně převládá, jde ruku v ruce obrozující se nacionalismus. Týká se to především Německa, které se již zbavilo svých historických komplexů a chce v Evropě hrát dominující roli. Ale to už je jiná dimenze celého problému.

Z delšího textu, který vyšel 26. července 2008 v příloze deníku Rzeczpospolita, vybral a přeložil Josef Mlejnek

Autor: Bronisław Wildstein