Evropa v nepohodě světové krize

Helmut Schmidt

Jak se vyhneme vlně deprese ?

Německý sociálně demokratický politik Helmut Schmidt se ve svém článku zamýšlí nad příčinami a důsledky současné světové ekonomické krize.V této situaci není podle něj ani tak důležitá ratifikace Lisabonské smlouvy, nebo otázky spojené s rozšířením Evropské unie a NATO, či zavedení eura v dalších evropských zemích – podstatná je ekonomická spolupráce. Pokud bude spolupráce předsedů vlád, ministrů financí a šéfů Evropské centrální banky váznout, mohlo by ekonomické vedení Evropy přejít de facto na Washington.

Na počátku devadesátých let skončila studená válka, rozdělení světa na tři části – Západ, Východ a „Třetí svět. Ekonomické otevření Číny a všech nástupnických států bývalého Sovětského svazu umožnilo technologickou globalizaci.

Od té chvíle nesmírně rychle vzrostl kapitál a transfery peněz překračující hranice. Zároveň propojení počítačových sítí umožnilo nepředvídatelnou elektronizaci tohoto globálního kapitálu a oběhu peněz. Počítače také okamžitě umožnily vytváření vysoce komplikovaných a proto co do svých rizik neprůhledných finančních nástrojů, tzv. finančních derivátů, mezi nimi rozmanitých certifikátů. Angloamerický finanční průmysl pro ně razil nabubřelý název „finanční produkty.

Ve skutečnosti se tím však nevytvářely žádné dodatečné hodnoty, ale dodatečné zisky a dodatečně dluhy (ve Spojených státech zejména dluhy hypotekární). Jedná se o statisíce různých druhů cenných papírů, za nimiž se skrývají rozmanité nebezpečné konstrukce. Společným rysem většiny těchto papírů je, že zisk a příjem jejich původce v dané chvíli jsou od počátku zajištěny, zatímco pečlivě skrývané riziko ztráty hodnoty derivátu nebo dokonce jeho „pádu spočívá pouze na kupujícím – dobře skrývaná forma dravého kapitalismu. Většinou důvěřivými kupci těchto papírů – mezi nimi mnoha hypotekárních derivátů – byly penzijní fondy, hedgefondy (zajišťovací fondy, pozn. překl.), investiční banky, obchodní banky včetně všech německých zemských bank! A byli to normální spořitelé, žel i v Německu.

Finanční průmysl trpí hned několika nemocemi

Poté co v minulých 18 měsících stále více těchto derivátů ve vlně krize důvěry ztrácelo ve světovém měřítku na hodnotě, došlo ve velkém měřítku k odpisům a ztrátám ve výši tisíců miliard Euro. V září 2008 způsobila americká vláda globálně propojeným finančním trhům těžký dodatečný šok, když překvapivě – a neodpovědně vůči ostatnímu světu – připustila úpadek velké newyorské investiční banky Lehman Brothers společně s tisíci deriváty této banky.

Nejdříve se vláda vychloubala svými pomocnými akcemi. Akcemi cedulové banky, byly zachráněny obrovské hypotéční a jiné banky. Anglie, Francie, Německo a jiné státy následovaly americký příklad, každý mohl počítat se státní záchranou ohrožených finančních institucí – teď však najednou zmizel zbytek všeobecné důvěry v ochotu a schopnost americké vlády pomoci. Ani poté přijatý „záchranných deštník pro banky nemohl důvěru obnovit. Místo toho se naděje upnuly k nové Obamově vládě.

Protože však nikdo neví zda zítra nebo pozítří se nepřiblíží konkurzu nebo se nebudou musit zavřít další banky, stala se velká většina bank navýsost opatrná poskytovat si navzájem úvěry, byť i jen na několik dnů či dokonce přes noc. Ale také financování výrobních podniků, obchodních organizací a soukromých osob je od r. 2007 čím dál tím obtížnější…

Všude ve světě se odkládají investice. Všude normální konzumenti odložili prozatím nákup nového auta. Světová krize odbytu automobilového průmyslu je v současnosti nejviditelnějším znamením světového snížení poptávky.

Krize finančního průmyslu se takto rozšířila jako hluboká recese po celém světovém hospodářství. Dokonce se drasticky snížily světové ceny ropy. Světová deflace poptávky skrývá nebezpečí hlubokého ekonomického pádu – zahrnujícího obecně vzrůstající nezaměstnanost a stoupající bídu v řadě chudých rozvojových zemí s vysokým přírůstkem obyvatelstva. Máme před sebou nejen nemocný finanční průmysl, nejen krizi finančních center v New Yorku nebo v Londýně. Veškerá reálná ekonomika až po východní Asii, Afriku a Latinskou Ameriku se proměnila v ohroženého pacienta.

Především v New Yorku a v Londýně máme co dělat s kombinací vysoké inteligence zahrnující matematickou odbornost, extrémní sobectví a sebeobohacování při nedostatku dostačující schopnosti úsudku a vědomí odpovědnosti. Této nemoci lze dát jediné jméno: nespoutaná ziskuchtivost. Zároveň se však projevila nonšalantní ignorance vlád a úřadů, neslýchaná bezstarostnost politické třídy jako celku, která se lehkomyslně spoléhala na iluzi samostatně působící ozdravné schopnosti finančních trhů, namísto aby včas zasáhla. To platí především o Spojených státech a Velké Británii. Vlády a kontrolní úřady – a parlamenty! – zmeškaly účinnou profylaxi. Lze hovořit o politické nemoci a o omylném tržním radikalismu. Možná že by světové hospodářství bylo dnes ušetřeno velkého neštěstí, kdyby se již v roce 1998 dal příklad a nechal se padnout vysoce spekulativní hedgefond LTCM, namísto aby se zachránil s pomocí americké cedulové banky. Ale od počátku se nechtělo rozpoznat nebezpečí nespoutané ziskuchtivosti.

Dosavadní terapie ani zdaleka nestačí

Jestliže veškeré světové hospodářství je dnes zasaženo masovou psychologií vysoce infekční ztráty důvěry, pak se mi zdá sotva realistické, že lze překonat příčiny této mizérie bez radikální terapie. Obecně převažující příčinou je ztráta funkčních schopností finančního průmyslu. Státy a emisní banky sice mohou zachraňovat jednotlivé instituce, mohou sice rozšířením likvidity a objemu peněz a státních zakázek čelit deflaci. Zůstane-li však při šlendriánu finanční a bankovní kontroly, zůstane iluzí návrat důvěry ve funkční bezpečnost finančních trhů.

Bez věrohodné regulace finančního průmyslu a jeho toxických finančních institutů se nemůže obnovit víra v budoucnost. Poptávka v jednotlivých státech a deficitní hospodaření samo nemohou v 21. století zachránit před depresí vysoce provázané světové hospodářství. Neboť světové hospodářství vyžaduje ke své záchraně účinné a funkční finanční instituty a finanční nástroje. Pokud by současná stagnace měla trvale spočívat na finančních trzích, došlo by pravděpodobně také k recidivám egoismu národních států a k řadě forem protekcionismu, kterými by trpěly zvláště rozvojové země. Mohli bychom tak očekávat mezinárodní třenice a politickou labilitu v řadě států.

Po dlouhém váhání, především Washingtonu a Londýna, se konečně uprostřed listopadu 2008 sešlo ve Washingtonu konzilium šéfů vlád 20 ekonomicky nejdůležitějších zemí, zahrnující Čínu, Indii, Rusko, Saudskou Arábii, Brazílii, Mexiko (vedle Spojených států, Velké Británie a Francie také Argentinu, Austrálii, Holandsko, Indonésii, Itálii, Japonsko, Jihoafrickou republiku, Jižní Koreu, Kanadu, Španělsko, Turecko, pozn. překl.) – tzv. „světová dvacítka – k diskusím o finančních trzích a světovém hospodářství… Protože schůzku „světové dvacítky obsahově připravili ministři financí a šéfové emisních bank, mohl se schválit desetistránkový katalog terapeutických směrnic a detailních záměrů. Řada bodů je zaměřená na „okamžitá opatření do 31. března 2009 , jiná se mají uskutečnit ve střednědobých horizontech…

Především se však žádná vláda k ničemu nezavázala. Žádný z existujících mezinárodních orgánů nebyl pověřen uskutečněním zamýšlených záměrů… Ve skutečnosti všechna dotčená grémia si částečně politicky konkurují. Je proto nepravděpodobné, že se uskuteční některé z rozhodujících kroků do 31. března 2009…

Šest kroků jak zamezit spekulacím

… Zdá se mi účelné, aby „světová dvacítka učinila několik rozhodujících kroků. V úvahu přichází forma zákonů nebo nařízení:

• 1. Všechny soukromé finanční instituce (včetně investičních bank, hypotéčních bank, investičních a penzijních fondů, hedgefondů, pojišťovacích společností a všechny finanční nástroje) budou podrobeny stejné bankovní a finanční kontrole.
• 2. Finanční kontrola stanoví všem druhům finančních institucí minima vlastního finančního kapitálu.
• 3. Finančním institucím budou pod sankcí zakázány všechny obchody mimo vlastní bilanci (a vlastní účtování zisků a ztrát).
• 4. Všem finančním institucím bude pod sankcí zakázáno obchodovat stakovými finančními deriváty a certifikáty, které nejsou připuštěny a vedeny některou burzou cenných papírů.
• 5. Pod sankcí bude všem finančním institucím zakázáno prodávat cenné papíry a finanční nástroje nabudoucí termín, které vokamžiku obchodu nejsou jejich vlastnictvím. Tím se sníží spekulace sklesajícími kurzy („shortselling).
• 6. Pod sankcí budou zakázány finanční vklady a úvěry ve prospěch takových podniků a osob, které jsou právně registrovány mimo kontrolu v daňových rájích.

… Přirozeně budou některé radikálně tržně orientované vlády přitakat námitkám mezinárodního finančního průmyslu … Vzniká proto otázka, zda by 16 evropských států, které přijaly společnou měnu Euro, nemělo postupovat samostatně. (…) Je přitom jasné, že žádný z evropských států, který spoléhá sám na sebe, nemá dostatečnou váhu a dostatečné páky, aby vyvinul účinnou iniciativu. Také bruselská Evropská komise, příslušná pro 27 států, nemůže zřejmě mezeru vyplnit. Daleko spíš je žádoucí úzká osobní a politická koordinace vlád jádra Eurolandu. Neboť nepořádek v globalizovaných finančních trzích vyvolal nejen globální recesi, ale může navíc vést ke globální depresi. Srovnání s roky 1929/30 není v žádném případě přehnané.

V této situaci se stala snaha o všestrannou ratifikaci Lisabonské smlouvy stejně tak nedůležitá jako rozšíření Evropské unie nebo Severoatlantické smlouvy nebo přístup dalších evropských států k jednotné evropské měně (neformální opření se národních měn o Euro by naproti tomu bylo bez problémů). Dnes jsou důležitější předsedové vlád a ministři financí a vedoucí osobnosti Evropské centrální banky než ministři zahraničí a diplomaté. Pokud by jejich spolupráce zůstala nedostatečná, přešlo by pravděpodobně ekonomické vedení Evropy de facto na Washington.

Dá se světová recese překonat ?

Ale Amerika je sama sobě nejbližší. Obama nepotřebuje v budoucnu brát na Evropu ohled, jako to dosud činili Paulson a Bush… Spojené státy budou méně nakloněny regulaci finančních trhů než evropské státy. K tomu přistoupí pravděpodobnost, že v USA ohlášené ohromné fiskálně deficitní a monetární výdaje tam budou úspěšnější než evropské konjukturní programy; neboť obrovské americké hospodářství se svým malým podílem na zahraničním obchodu je daleko méně závislé na poptávce na světových trzích než všechny velké evropské státy. Finančně strategická vedoucí síla Spojených států bude sice slabší než do roku 2007, ale Amerika zůstává na desítiletí největším a nejvýkonnějším hospodářstvím. Naproti tomu Evropa se může ocitnout v nebezpečí, že se sama bude marginalizovat.

Na rozdíl od roku 1930 a Herberta Hoovera a Heinricha Brünunga vlády dnes pochopily, že musí zachraňovat nejen řadu bank a finančních institucí, ale že musí alespoň zčásti nahradit všeobecný výpadek koupěschopné soukromé poptávky fiskálními a podpůrnými politickými „konjunkturními programy. Dosud ohlášené (zatím nikoliv účinné) programy ve Spojených státech, v Číně, Japonsku a Rusku se v současnosti pohybují v řádech stovek miliard Euro; důležité jsou tyto částky ve vztahu hrubým národním důchodům těchto států. Pokud například v roce 2009 musí země počítat s poklesem sociálního produktu o tři procenta, pak by, aby se zachovala úroveň sociálního produktu dosažená v roce 2008, mohl postačovat program jen v řádu od čtyř do šesti procent.

Jestliže je země závislá na zahraničních trzích jako například Čína nebo Německo nebo (v důsledku exportu ropy a plynu) také Rusko, pak musí program ve vztahu k vlastnímu domácími produktu být výrazně větší než například ve Spojených státech, kde chybějící zahraniční poptávka hraje jen nepatrnou roli. Na druhé straně velká část dosavadních amerických programů nebyla zaměřena na produktivní účely, ale sloužila pouze k záchraně soukromých finančních institucí.

Účinnost uvedených opatření se projeví teprve po několika letech. Všechny programy jsou zatíženy značnými nejistotami – a parlamentními politickými riziky. Neboť všude na jejich realizaci budou mít značný vliv daňové politické, sociálně politické, zdravotně politické a stranické politické zájmy. Přitom platí pravidlo, že daňové politické a sociálně politické úlevy se později sotva dají revidovat a přispívají k budoucím rozpočtovým deficitům. Naproti tomu reálné, produktivní investice nepředstavují žádné zatížení budoucnosti, naopak působí trvale pozitivně.

Vcelku většina států jde vstříc období několikaletých rozpočtových deficitů. Je pravděpodobné, že více cedulových bank spěchá svým zemím na pomoc emisemi peněz a jiné tato opatření rozšiřují. Má-li se zabránit depresi, potom mnoho vlád a parlamentů stane znovu před otázkou, zda je dnes těžší snášet vysokou nezaměstnanost než později vysokou inflaci – nebo naopak zda vysoká stabilita ceny peněz musí mít přednost před dostatečně vysokou úrovní ekonomického růstu a zaměstnaností. Teoretická patentovaná odpověď na toto dilema v tomto okamžiku neexistuje ani ve Spojených státech ani v Číně nebo v Japonsku, ani v Evropě. Ve skutečnosti je třeba počítat s tím, že vlády budou jen krok za krokem tápavě hledat řešení dnešních problémů.

Globální krize vyžaduje globální řešení

Úspěch bude záviset na vědomí politiků nakolik jejich stát a jejich hospodářství závisí na tom co dělají a připouštějí politici druhých států. Vzájemné spojení, vzájemná koordinace, ohledy a spolupráce jsou požadavkem chvíle. Neboť nikdy za předchozích generací nebyla většina na světě žijících lidí a ekonomické osudy navzájem silněji provázány jako na současném počátku 21. století. Proto je správné zapojit do spolupráce komunistickou Čínu stejně jako kapitalistické demokratické Spojené státy, země exportující ropu a plyn, autoritativně spravované islámské státy stejně jako demokratické státy blahobytu Eurolandu a Evropské unie.

Nikdo nesmí trvale dosahovat přebytku, nikdo nesmí trvale ve svém hospodářství spotřebovávat přebytky jiných a jimi vytvořený kapitál. Američané budou musit unést znehodnocení směnného kurzu dolaru – právě tak jako Číňané, Japonci a Evropané zhodnocení Juanu, Jenu a Eura. Ostatně všichni budeme musit snést, že velká většina na sebe soustředěných manažerů dravého kapitalismu vyvázne z krize se svými zisky. Daleko nezbytnější je pro nás pro všechny, aby naši političtí představitelé chápali, že bez hlubokých a zásadních korektur finančního průmyslu nelze získat ztracenou důvěru a recesi nelze překonat.

Převzato z Die Zeit č. 4/2009, přeložil Václav Mezřický, red. kráceno

Autor: Helmut Schmidt