Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Co hýbalo Evropou

Pavel Bratinka

Český politik a podnikatel Pavel Bratinka ve svém článku připomíná hodnoty, na kterých byla vystavena jedinečnost evropské civilisace v porovnání s jinými kulturami, jako bylo oddělení moci světské a církevní a křesťansko-židovské učení o důstojnosti každého jednotlivého člověka, která je založena v transcendentnu a je tak neodvislá od lidské společnosti.

 

Poptávka po tomto textu zněla, abych napsal něco o evropských hodnotách, tj. hodnotách, které definují Evropu jako něco odlišného od jiných částí světa. Měl jsem tedy vystihnout ty hodnoty, které se buď nikde jinde nevyskytují, nebo jsou sice přítomny u výjimečných osobností, ale neměly žádný vliv na formování tamějších společností.

Je třeba předeslat, že nemá smysl mluvit o evropských hodnotách a přitom se omezit pouze na vlastní Evropu. Celý americký kontinent byl a je formován evropskými hodnotami a totéž lze říci o Austrálii a Novém Zélandu. Budeme-li tedy hovořit o evropských hodnotách, budeme tím jedním dechem mluvit i hodnotách, které dominují i v těchto vzdálených částech světa.

Abychom nemuseli začínat od Adama, je nutné i vymezit časové období, v rámci něhož má smysl hovořit o Evropě tak, aby to bylo relevantní i pro nás současníky. Není pochyb, že lze naprosto jednoznačně vystopovat vliv klasického Řecka a Říma na formování Evropy. Předmětem naší rekapitulace však není otázka, jak tyto civilizace ovlivnily Evropu a jak se podílely na její jedinečnosti, ale v čem tato jedinečnost spočívá.

Zamysleme se nejdříve nad hodnotami, které jsou sice Evropě vlastní, ale nejsou pro ni znakem, který jí odlišuje od ostatních částí světa a činí ji jedinečnou. Stačí letmý pohled na morální hodnoty všech mimoevropských civilizací, aby bylo zřejmé, že například nespravedliví a zkorumpovaní vládci a mocipáni utiskující a znásilňující poddané, zloději a vrazi, lidé bezcitní vůči potřebám bližních, podlí zrádci svých přátel nebo své přísahy byli a jsou považováni za opovrženíhodné zločince všude. Pokud bychom vymodelovali člověka, který by v těchto kulturách byl uctíván jako morální vzor, nalezli bychom naprostou shodu. Vskutku nenajdeme civilizaci, kde by se například pomoc chudým nepovažovala za dobrý skutek. Soudce, který uplacen bohatým ničemou rozhodne proti právu chudáka, je proklínán ve všech civilizačních okruzích. Čteme-li různá morální pojednání z dob starého Egypta, nenalezneme nic, co bychom sami nepodepsali.

Ne - na úrovni osobní morálky či představách o ideálních vládcích či vládě se nelze dobrat toho, v čem je Evropa jedinečná - lépe řečeno, v čem měla Evropa nezasloužené štěstí. Pokusme se tedy ukázat na události a jevy, které činí Evropu opravdu jedinečnou.

Ukřižování Krista, vitráž z cyklu výjevů Kristova utrpení z minoritského kláštera v Řezně, okolo r. 1360. - Forma větvového kříže použitá na vitráži je spojena s mystickou představou stromu života. Podle tradice - zachycené ve sbírce Legenda Aurea, jedné z nejvýznamnějších knih středověku, kterou sepsal dominikánský mnich Jakub de Voragine v 60. letech XIII. století - bylo na Kristův kříž použito dřevo z rajského stromu. „... V jedné řecké historii, která však je apokryfní, se čte, že mu dal větévku (anděl Sethovi, synu Adama, který šel k branám ráje prosit za otcovo uzdravení) ze stromu, který byl příčinou Adamova hříchu, a řekl mu, že až dá plody, jeho otec se uzdraví. Seth se vrátil, nalez otce mrtvého a zasadil větévku na jeho hrobě. Z ní vyrostl veliký strom a ten rostl až do časů Šalamounových..." vypráví Jakub de Voragine a dodá: „Zda je to pravda, to ať si rozhodne čtenář sám, neboť v žádné autentické kronice nebo historii se o tom nic nečte." Přes skepticismus dominikána Jakuba žila tato legenda především v prostředí konkurenčního františkánského řádu. Historii dřeva Kristova kříže z rajského stromu života vymaloval na svých slavných freskách ve františkánském kostele v italském Arezzu geniální Piero della Francesca.

 

Oddělení záležitostí časných od záležitostí věčných, resp. profánních od posvátných

Od okamžiku, kdy se křesťanství stalo dominujícím přístupem ke světu, tj. od čtvrtého století, se prosazovala nezávislost duchovní autority církve na světské moci. Nejčastěji citovaná autorita v tomto směru je papež Gelasius I, který v dopise císaři Anastasiovi formuloval nauku o „dvou mečích", tj. o dvou vládách - duchovní a světské. Nicméně kořeny této nauky jsou stejně staré jako křesťanství samotné a opírají se o Kristův výrok dávejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Božího. Průměrný dnešního člověk, formovaný událostmi a ideologickými proudy posledních staletí, se domnívá, že hlavním problémem byla emancipace světské, sekulární sféry od nadvlády kněží, náboženství či ideologie. Ve skutečnosti byl problém většinu dějin opačný - buď toto rozdělení vůbec neexistovalo, nebo byly náboženské kulty plně podřízené potřebám vlády.

Význam tohoto oddělení si plně uvědomíme, pokud si položíme otázku, co je zdrojem lidského poznání či rozlišování dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví, pravdy a lži, rozumu a hlouposti. Je to lidské svědomí, jehož projevy vidíme ve všech dobách a všech civilizačních okruzích. Každá historická společnost se musela vyrovnat s tím, že možnost vyslovovat vlastní soudy či morální názory na činnost vládců automaticky oslabovala autoritu vládců, nehledě na nevyhnutelnou osobní nedůtklivost mocných vůči jakékoliv kritice. Oslabování autority vlády okamžitě vyvolávalo přízrak chaosu občanských válek s jejich doprovodnými pohromami.

Z těchto důvodů měly vlády všechny důvody pro to, aby vyslovování morálních a rozumových soudů, tj. myšlení jako takové, bylo vypuzeno z veřejné sféry a zatlačeno do soukromí. Kdyby se tak v Evropě stalo, udržovalo by se svobodné myšlení pouze v malých izolovaných skupinkách bez jakéhokoliv vlivu na věci veřejné. Nestalo se tak kvůli první zřetelné jedinečnosti Evropy: Od 4. století měly všechny mocenské útvary v Evropě protiváhu v církvi. Instituce církve svojí nadnárodní/nadstátní povahou, a vybavená vlastním majetkem, tvořila hradbu proti absolutizačním tendencím každé vlády. Nelze samozřejmě tvrdit, že by světská a církevní (duchovní) moc pokojně koexistovaly. Obě moci byly často v prudkých konfliktech, které nabývaly i násilné podoby. Před násilnickými útoky jedněch pánů hledala církev často ochranu u pánů jiných, kteří to ale nedělali nezištně a očekávali od církve na oplátku povolnost pro svoje záměry. Avšak v žádném případě se v Evropě nepodařilo nějakému vládci etablovat cokoliv podobného orientální despocii s její absolutní mocí nade všemi. Rozhodování o tom, co je dobré a co je zlé, co rozumné a nerozumné nebylo v rukou světské moci. Pod ochranou církve se etablovala centra vzdělanosti a přemýšlení, včetně přemýšlení o politických otázkách. Tato internacionála myšlení a vzdělanosti umožnila vyhledávat talentované jedince bez ohledu na jejich sociální původ a zároveň jim umožnila vzájemnou komunikaci, bez níž nelze myšlení rozvíjet. Z těchto center vzdělanosti a z debat, které se v nich odehrávaly, se nakonec mimo jiné vynořila i moderní věda.

 

Zdroje jedinečnosti Evropy

Bylo by na místě nyní popsat, z jakých základních zdrojů myšlení a vzdělanost v Evropě čerpaly. Vedle zmíněného řeckého a římského dědictví to bylo křesťanské Zjevení, které v sobě zahrnovalo i specifickou interpretaci židovského Zjevení - Starý zákon. Základní fakta, která charakterizovala křesťanskou nauku, byla definována již v prvních staletích. Jmenujme je alespoň heslovitě a jazykem co nejobyčejnějším a zjednodušujícím a vystihujícím ty stránky křesťanství, které je odlišují od ostatních náboženství:

  • Svět byl stvořen a je ovládán jednou ústřední mocností - Bohem, který je od světa rozdílný. Současná podoba světa není trvalá.
  • Bůh je pluralitní - „tvoří" ho tři osoby.
  • Člověk svým rozhodnutím na počátku své existence vytvořil mezi sebou a Bohem propast a všechny další lidské generace se rodí na stejné straně propasti. Lidé nemají schopnost tuto propast překlenout.
  • Člověk byl stvořen jako nesmrtelný, ale nesmrtelnost je na druhé straně propasti.
  • Propast mohl zacelit jenom Bůh a udělal to tím, že se sám stal člověkem a zvítězil nad smrtí.
  • Každý má nyní možnost dosáhnout blažené nesmrtelnosti, která je dosažitelnou budoucností po konci světa, jak jej známe, ale podmínkou je určité chování vůči Bohu a druhým lidem. I chování ktomu po všech stránkáchnejbezvýznamnějšímu člověku je chováním vůči Bohu.

Uvedené články víry měly (a stále mají) statut dogmat, tj. nelze je již odvolat. Nemohl je zrušit žádný král a nemohl je zrušit ani žádný papež či církevní koncil. Navíc platilo, že i po rozdrobení evropského křesťanství v 16. století konsensus ohledně platnosti výše uvedených dogmat zůstal zachován.

Takže shrňme: V Evropě existovala na světské moci nezávislá platforma, kde se mohlo svobodně diskutovat o nejrůznějších otázkách, přičemž se vycházelo z uvedených dogmat. To vedlo k následujícím jevům, které charakterizují Evropu oproti jiným civilizacím:

Byla to jednak víra v lepší budoucnost světa a možnost lidského podílu na této změně.

V Evropě nechyběly žádné z pohrom, které postihovaly ostatní části světa, ani projevy zoufalství nad jejich účinky. Zlo však nebylo nikdy přijato jako nevyhnutelná součást světa, nýbrž jako důsledek lidského chování. Věřilo se proto, že pokud lidé změní svoje chování, pak budou uchráněni i od pohrom. Osobní pohromy jako smrt odvrátit vzorným chováním sice nešlo, ale byla zde naděje na vzkříšení a věčný život, opět vázaná na nápravu chování. To všechno stálo na víře v lidskou svobodu. Jakkoliv křesťanství uznávalo primát Boží při řízení světa, nikdy tomuto primátu nepřidělilo takový vliv, aby nezbylo místo pro svobodnou lidskou vůli, tj. lidskou odpovědnost. Napětí mezi oběma články víry bylo obrovské a sledovat ostré polemiky na toto téma v průběhu staletí je fascinující zážitek. Pro nás je důležité, že víra ve svobodu člověka zůstala trvalou součástí evropského myšlení. To vytvářelo trvalé podhoubí pro dějinný optimismus. Tento optimismus se přitom nemusel trvale upínat pouze k horizontu konce světa a Božího soudu, ale mohl se zaměřit i na nejbližší budoucnost. K takovémuto posunu mohlo dojít jen díky další unikátnosti Evropy - víře v rozumnost světa a poznatelnost světa. Od určité doby lidé v Evropě uvěřili, že svět má určitý, do jisté míry neměnný řád, a že tento řád je poznatelný lidským rozumem. O míře poznatelnosti se vedly (a vlastně stále vedou) spory, ale že něco poznatelné je, bylo nezpochybnitelné. A vlivem tohoto přesvědčení začalo být zkoumání přírody považováno nikoliv za marné fantazírování, ale za smysluplnou činnost. Tak se zrodila věda a díky její nepřítomnosti všude jinde i následná technická a ekonomická a v posledku vojenská převaha Evropy. Přebírání evropských myšlenkových postupů proběhlo na celém světě, byť v nestejné míře, a proto by se při pohledu na dnešní svět mohlo snadno zapomenout, kde původ vědy a techniky leží.

 

Důstojnost i toho nejposlednějšího člověka

Unikátnost Evropy se však neomezila jenom na zvládání a využívání hmotného světa. Projevila se i ve sféře politiky a společenské morálky. Oficiální doktrínou bylo, že před Bohem jsou si všichni rovni. V celém evropském prostoru se v určité dny veřejně četly pasáže z Nového zákona, ve kterých se všem lidem, včetně těch nejmocnějších, připomínalo, že budou souzeni podle toho, jak se chovali k těm nejbezmocnějším. A nejen to. Chování k nejbezmocnějším bylo samotným Bohem prohlášeno za chování vůči Němu samotnému: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mně jste udělali." (Mt 25,40) Tímto sebeztotožněním Boha s posledními z posledních propůjčilo člověku důstojnost jakožto člověku a trvale relativizovalo všechny rozdíly v bohatství a moci mezi lidmi. Díky tomu se i přes sociální a politickou nerovnost, charakterizující evropské země po většinu jejich dějin, nikdy ani náznakem nezrodilo něco podobného kastovnímu systému. Rozdílné postavení bylo věcí role, do které člověka postavil Bůh, nikoliv nějaké kvality duše. Můžeme to vidět na sociálním původu lidí, kteří byli katolickou církví prohlášeni za svaté. (Připomeňme si v této souvislosti, že i od králů se čekalo jako samozřejmost, že při modlitbách k svatým budou klečet.) Jenom menší část svatých pochází ze šlechtických rodů a - co je rozhodující - za svaté byli prohlášeni proto, že odložili veškeré světské atributy šlechtictví jako duši nebezpečnou veteš a sloužili těm nejposlednějším. Právě z této v církevní dogma vtělené myšlenky o základní rovnosti lidí před Bohem se jako deriváty zrodila všechna hnutí za politické a sociální zrovnoprávnění. Ač ve všech ostatních světadílech žijí stejní lidé jako my Evropané, nic takového tam nepozorujeme ani náznakem. Dynastie následuje po dynastií, ale vše zůstává při starém. Teprve vnější tlak Evropy - napůl mocenský, napůl ideový - přinesl myšlenky o rovnosti i do mimoevropských společností.

 

Jeden člověk, jeden hlas

Nejviditelnější plod doktríny, že před Bohem jsou si lidé rovni, se jmenuje demokracie. Ta spočívá na principu, že každý člověk má stejnou váhu - jeden člověk rovná se jeden hlas - při rozhodování o vládě. Tento princip by nikdy nezvítězil, pokud by víra v rovnost lidí před Bohem postupně nepodkopala všechny námitky proti němu. Tato víra nebyla přítomna nikde jinde, a proto tam přetrvaly despocie v klidu a pohodě. Přesněji řečeno: myšlenka o základní rovnosti lidí určitě napadla mnoho lidí i mimo Evropu, ale nemohla vyjít ze soukromí na ulici a opřít se o nějakou nauku, kterou by ti u moci museli alespoň slovně vyznávat.

Hlásaná úcta i k posledním lidem přinesla i mnoho dalších plodů. Samostatnou kapitolu by si vyžádala rozhodující role církve ve zmírňování brutality vzájemných válek, resp. vytvoření ideálu rytířství. A každý, kdo zná historii koloniálních výbojů evropských mocností od 16. století, musí vidět, že církev byla pro kolonisty jedinou překážkou v jejich choutkách považovat domorodce za svůj majetek. Slábnutí vlivu církve často znamenalo pro domorodce katastrofu. A bylo to na půdě církve, kde vznikl celý systém „záchranné sociální sítě" a nemocnic, kde bylo postaráno o lidi pro světskou moc a společnost „neužitečné". Péče o chudé již nebyla jen ideálem, ale společenskou skutečností. Díky tomu se sociální péče dnes považuje za samozřejmost.

 

Zneužitá rovnost

Jak to ale vypadá s Evropou dnes, kdy vliv církve je v porovnání s minulými věky marginální? Shrňme si hodnoty, které se ve společenském měřítku vyskytovaly jen v Evropě a v tomto smyslu je možno je nazvat hodnotami evropskými:

1. Oddělení záležitostí časných od záležitostí věčných, resp. profánních od posvátných.

2. Víra v lidskou svobodu.

3. Víra v rozumnost a poznatelnost světa.

4. Víra v rovnost lidí před Bohem.

5. Víra v důstojnost člověka.

Co se týče prvního, dospíváme k překvapivému závěru - oddělení obou sfér již neexistuje, je zrušeno. V moderních společnostech se totiž za garanta lidské důstojnosti a svobody již nepovažují posvátné texty ve správě nesvětské instituce, nýbrž texty vyhlašované světskou mocí v podobě listiny práv a svobod či ústavy. Na první pohled v tom není žádný problém. Světskou moc tvoří v demokratických zemích všichni lidé a nelze přece očekávat, že by začali popírat svoji důstojnost a omezovat vlastní svobodu. Rovnost před Bohem byla nahrazena vzájemnou rovností lidí před zákonem a rovněž i v této věci nelze očekávat, že by lidé dobrovolně začali některé jedince povyšovat do statusu „rovnějších". A co se týče víry v rozumnost a poznatelnost světa - kdo by chtěl popřít triumfální postavení vědy, denně dokazující svou platnost novými a novými objevy.

Události první poloviny dvacátého století dokázaly, že tento optimismus není na místě. Stačilo, aby někteří lidé chtěli být „rovnější" a mít více svobody pro sebe a druzí lidé byli buď příliš zbabělí nebo zmatení, aby se tomu postavili, a byl konec s lidskou důstojností, svobodou a rovností. A konec byl i s lidskou vědou, jakkoliv byly technické dovednosti podporovány. Lidské zkoumání a tázání se mělo zaměřit na výrobu lepších šroubů, ale mimo tuto a obdobné disciplíny se terorem vymáhalo vyznávání temných mýtů o rasách a třídách.

 

Eroze lidské důstojnosti

Je pravda, že zažité hrůzy vrátily evropským hodnotám „posvátný" status a po několik poválečných desetiletí se mohl optimismus ohledně jejich trvalé platnosti zdát oprávněný.

Dnes ale již nelze zavírat oči nad pomalou, ale vytrvalou a dosud nezastavenou erozí lidské důstojnosti. Ač z vědeckého hlediska je to zcela absurdní, je v Evropě - až na výjimky - upírán nenarozeným dětem status lidských bytostí. Jsou považovány za shluk buněk v těle matky, tj. jsou nahlíženy jako kterýkoliv nádor. Pokud chceme držet takovýto názor a zároveň mluvit o důstojnosti člověka, pak musíme definovat okamžik od početí, kdy se „nádor" v okamžiku změní v člověka s jeho důstojností a nedotknutelností a podat přijatelné vysvětlení, proč právě v tomto okamžiku. To ale prostě nejde. Umístění takového okamžiku kamkoliv po početí je čirá libovůle. Toto je, obrazně řečeno, první otvor pod čarou ponoru lodi zvané lidská důstojnost.

Druhý útok na lidskou důstojnost se vede z opačného konce - mluví se stále hlasitěji o tom, že od určitého okamžiku sešlosti a bolestivosti nemá život jedince už žádnou „kvalitu". Jinými slovy už nemá cenu a dotyčný člověk má právo svůj život aktivně ukončit - buď sám nebo s pomocí druhých lidí. Přijmout takovýto pohled ale znamená, že se důstojnost člověka již neodvozuje od jeho lidství, ale od příjemnosti jeho života pro něj samotného, od jeho přínosnosti pro druhé, chápané ovšem čistě hédonicky, a od nepřítomnosti utrpení pro něj a druhé lidi. Avšak považovat lidskou důstojnost za něco, co stojí a padá s ochotou lidí ji uznat, znamená učinit z ní pouhou lidskou konvenci. A konvence, jak známo, se dají změnit.

Pokud ale lidská důstojnost ztratí svůj majestát, který vyžaduje její bezpodmínečné respektování, pak se začnou hroutit i ostatní evropské hodnoty. Vzájemná rovnost se promění z rovnosti majestátů jedinců v rovnost v bezcennosti. Víra v lidskou svobodu se stane něčím směšným nebo bude dokonce nahlížena jako něco nebezpečného, neboť pokud je člověk pouze inteligentní zvíře či stroj, pak je víra ve svobodu pověrou stojící v cestě potřebným donucovacím opatřením ke zlepšení jeho chování. A víra v rozumnost a poznatelnost světa? Její plodnost stojí a padá s majestátem toho, kdo se snaží světu rozumět a poznávat ho. Pokud ve společnosti převládne přesvědčení, že lidé jsou jen nejchytřejší ze zvířat či počítače na biologickém principu, pak dojde ve společnosti k rozkolu. Jedni budou hledat útočiště v iracionálních mýtech a druzí v čistě technickém a utilitárním přístupu k poznávání. Pocit prázdnoty bude sílit v obou táborech, ale osvobození z něj vidět nebude - leda dočasné, a to ve vzájemné nesnášenlivosti a opovržení. Cesta ke katastrofě bude otevřena.

Jaké tedy jsou dnes, ve 21. století, specifické evropské hodnoty? Odpověď by mohla znít takto: boj o ně je v plném proudu.

Autor: Pavel Bratinka

Pavel Bratinka (* Bratislava, 1946), český politik a podnikatel. V l. 1964 - 1968 vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky ČVÚT. Po ročním studijním pobytu na Technische Hogeschool v Delftu, Nizozemí, obhájil v září 1970 diplomovou práci a složil státnici.
V říjnu 1970 nastoupil jako aspirant do Ústavu fyziky pevných látek ČSAV v Praze. Poté, co odmítl stát se nejdřív členem SSM, posléze jakékoli strany Národní fronty, byl z Ústavu v roce 1974 propuštěn, čímž skončila jeho kariéra fyzika. V témže roce Bratinka nastoupil do Ústavu technického rozvoje a informací (UTRIN), který s ním v roce 1981 zrušil s okamžitou platností pracovní poměr pro „hrubé porušení pracovní kázně" spočívající „v přechovávání a rozmnožování písemností napadající vedoucí úlohu KSČ a práci SNB". Od té doby pracoval v dělnických povoláních, jako uklízeč nebo topič.
V prosinci 1989 spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci a stal se jejím prvním předsedou. V roce 1990 byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR. V roce 1992 odstoupil z funkce předsedy ODA. V červnu 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a v červenci 1997 byl jmenován ministrem vlády bez portfeje. V roce 1998 vystoupil z ODA z důvodu nesouhlasu s politikou jejího vedení. Rozhodl se v dalších volbách nekandidovat. Od té doby podniká.

Další články v rubrice

Československo a Západ

Petr Placák, Euroskop

Co je úkolem Evropy

Zygmunt Bauman