Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Patří evropské hodnoty jen Evropě?

Nigel Bellingham

Ředitel pražské pobočky Britské rady Nigel Bellingham se ve svém textu zamýšlí nad pojmem evropská identita: Pro něj osobně je obtížné určit z toho, co utváří jeho vlastní identitu něco co je společně evropského. Už jenom proto, že většina tzv. evropských hodnot jsou hodnoty universální, platné pro Evropany i Neevropany. Hodnotu evropského společenství vidí v jeho rozmanitosti a v úsilí tuto rozmanitost zachovat.

Když přemýšlím o své vlastní identitě, v hlavě se mi honí spousta otázek. Jak vidím sám sebe a jak mě vidí ostatní? Je v tom nějaký rozdíl? Pravděpodobně ano, a to mě přivádí k otázce, jaká je má skutečná identita - to, jak vnímám sám sebe, nebo to, jak mě vnímají druzí? Mám jednu, nebo více identit? A do jaké míry je moje identita spojena s mou národností a mým kulturním zázemím? Existuje nějaká spojitost nebo příbuznost mezi identitami lidí žijících v určitých regionech nebo zemích?

Na některé z těchto otázek je snadná odpověď. Jsem si jistý, že mám mnoho různých identit. Když si představím sám sebe s knížkou, jsem úplně jiný člověk, než když mám v ruce tenisovou raketu (nebo ještě hůře - když hraji fotbal). Kdybyste se zeptali mé ženy, aby popsala moji osobnost, jsem si jistý, že by vám řekla něco docela jiného než mí kolegové v práci. To, kým jsem, neurčuje výhradně jenom místo, kde jsem se narodil, a způsob, jakým jsem byl vychován. Nesnáším, když se mě lidé snaží zařadit do jedné škatulky, protože to automaticky vylučuje další identity, které jsou mojí součástí.

Proto si myslím, že je nesmírně obtížné určit z toho, čím je utvářena moje identita, něco společně evropského. Zaprvé to, co mohu říci o své identitě, je pouze mé vnímání sebe sama a existují pravděpodobně i jiné, svým způsobem objektivnější pohledy. A k druhé otázce: celá ta diskuse kolem existence společné evropské identity je mimořádně sporná - pokud do googlu napíšete slova „evropská identita", pochopíte, co mám na mysli. Po zběžném zhlédnutí stránek, které vám vyhledávač nabídne, zjistíte, že většina diskusí o evropské identitě má jedno společné: názor, že politická komunita potřebuje společný soubor hodnot. Napište do googlu slova „společné evropské hodnoty" a vyskočí vám přes 12 milionů odkazů!

 

Giotto, Oplakávání z cyklu fresek ze života Panny Marie a Ježíše Krista v kapli Scrovegniů v Padově. - Malíř a architekt Giotto di Bondone (1267-1337), řečený krátce Giotto, syn chudého zemědělce z malé italské vesnice Vespignano, se stal aktérem jedné z největších revolucí v dějinách evropského umění. Ovlivněn byzantskou tradicí a zaalpským gotickým sochařstvím vynalezl výtvarný styl, který otevřel cestu k zcela novému pojetí umění. Jestliže středověkému tvůrci, který se vyjadřoval pomocí statických výtvarných a ideových zkratek o nějaké věrné zobrazení reality vůbec nešlo, s Giottem umění přechází k realistickému popisu přírody. Ve svých nejslavnějších cyklech fresek v basilice sv. Františka v Assisi a v kapli Scrovegniů v Padově ubral na jedné straně biblickým příběhům a výjevům ze života sv. Františka na mystériu, na druhé straně je ale svým realistickým pojetím zaktualizoval, divákům zpřítomněl. Rozvinutím prostorové souvislosti, tak jak ji kdysi uplatňovalo antické umění (všechny ztvárněné věci a postavy, které na Giottových freskách získaly třetí rozměr, mají vztah k celku), Giotto vytýčil cestu evropského umění na další staletí. Po Giottovi už je všechno jinak, de facto až do počátků moderního umění v 19. století.

 

To je také jeden z důvodů, proč byla k příležitosti 50. výročí podepsání Římských smluv vyhlášena Berlínská deklarace. Vskutku zajímavé čtení. Uvádím pár vět, které napovídají, co evropští lídři považovali v roce 2007 za „společné ideály", které tímto měli uvést v život: „Nejdůležitější je pro nás člověk. Jeho důstojnost je nedotknutelná. Jeho práva jsou nezadatelná. Ženy a muži mají stejná práva. (...) Usilujeme o mír a svobodu, demokracii a právní stát, vzájemnou úctu a odpovědnost, o blahobyt a bezpečnost, toleranci a účast, o spravedlnost a solidaritu. (...) Budeme hájit právo na svobodu a občanská práva i v boji proti jejich odpůrcům. Rasismus a xenofobie nesmějí už nikdy dostat šanci. (...) Zasazujeme se o to, aby se konflikty ve světě řešily mírovou cestou a aby se lidé nestávali oběťmi války, terorismu nebo násilí."

Tak jsem přemýšlel, co si o tom Neevropané mohou myslet. Obávám se, že to někteří mohou vnímat velmi negativně. Evropa se snaží nárokovat si pro sebe soubor hodnot, pod který by se mohlo podepsat i mnoho jiných zemí nebo mezinárodních seskupení. Myslím si, že mnozí by se tomuto zdánlivě pravdivému tvrzení - že evropští občané a jejich kultura se zcela ztotožňují s takto tolerantními a liberálními názory - vysmáli. Berlínská deklarace je podobně jako desatero spíše prohlášením o tom, jak by lidé měli jednat, ale neměli bychom si nalhávat, že popisuje skutečný stav věcí.

Deklarace však oslavuje také evropskou rozmanitost: „V Evropské unii ctíme svébytnost a rozmanité tradice jejích členů. Otevřené hranice a živoucí pestrost jazyků, kultur a regionů nás obohacují." To, že se Evropské unii podařilo přimět ke spolupráci občany a jejich vlády z dvaceti sedmi zemí, které teritoriálně sahají od Atlantiku k Černému moři a od Baltu až k Egejskému moři, a zároveň přitom ctít rozmanitost těchto zemí a regionů, je jistě jeden z dosud největších úspěchů tohoto projektu. Paradoxně má ale vytváření jedné velké sociální a politické unie za následek posilování regionálních struktur, někde (zvažme například Belgii - politické lůno Evropy) dokonce hrozí, že se dosud svrchované a jednotné státy rozdělí.

Když přemýšlím o tomto úspěchu budování jednoty v rozmanitosti, nacházím možnou odpověď na onu složitou otázku, týkající se mé vlastní identity a mého „evropanství". To, že se moje vnímání sebe samého mění podle toho, kde jsem a s kým jsem, a také to, že tento fakt přijímám s nadšením, spíš než abych se za to omlouval, odráží skutečnost, že se Evropa cítí obohacena svou rozmanitostí, a proto se ji snaží zachovat.

V tomto smyslu si mohu snadno odpovědět i na otázku týkající se středoevropské identity. Připadá mi zřejmé, že místo toho, aby se země nové (novější) Evropy nutily do diskusí o společné středoevropské identitě, měly by se v první řadě snažit uchovat a oslavovat svoji jedinečnost - ať už je to jejich jazyk, kultura, odbornost nebo tradice. Měly by pochopit, že právě jejich vlastní rozmanitost je významným příspěvkem celému evropskému projektu.

Možná je to příliš banální, ale z pozice toho, kdo strávil za posledních patnáct let mnoho času ve střední a východní Evropě a viděl bruselskou mašinerii v akci, si stojím za tím, že východní rozšíření Evropské unie (nebo jinými slovy západní rozšíření střední Evropy, jak to někdo památně nazval na jedné konferenci) posiluje Evropu politicky i ekonomicky a obohacuje ji v oblasti sociální i kulturní.

Autor: Nigel Bellingham

Nigel Bellingham (1961) je ředitelem pražské pobočky Britské rady (British Council), institutu pro jazykové vzdělávání a kulturní výměnu. V minulosti působil na zastoupeních Britské rady v Bruselu, Budapešti a Sofii.

Další články v rubrice

Československo a Západ

Petr Placák, Euroskop

Co je úkolem Evropy

Zygmunt Bauman