Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Sen o střední Evropě

Attila Ágh

Maďarský politolog Attila Ágh nazval svůj esej Snem o střední Evropě, ve kterém historické reminiscence nejsou původem nejrůznějších fóbií, národních stereotypů či předsudků, ale naopak zdrojem oživení starých vztahů a vazeb, jako základu pro všestrannou rehabilitaci celého tohoto regionu rozvráceného válkami a totalitními režimy minulého století.

 

Evropská unie složená z dvaceti sedmi členů se stala společenstvím mnoha středně velkých a malých států - za státy menší velikosti z nich lze považovat dvacet jedna zemí. Evropská integrace je pro ně tím nejlepším způsobem existence v globalizovaném světě. Podle posledních průzkumů Eurobarometru se převážná většina obyvatelstva v členských státech domnívá, že nás EU chrání před negativními vlivy globalizace a evropským občanům umožňuje mít prospěch z jejích pozitivních vlivů. EU svým státům totiž nabízí jak ochranu, tak společnou činnost.

Menší státy získaly díky evropskému rozhodovacímu mechanismu relativně větší váhu a dokázaly už několikrát formulovat své zájmy vůči větším zemím. Navíc je rotační systém předsednictví Evropské rady dobrou příležitostí, kdy můžou menší země předvést evropské sedmadvacítce i celému světu svou národní kulturu.

„Přišel, aby zničil malířství," prohlásil o něm Nicolas Poussin. Michelangelo Merisi da Caravaggio (1573-1610) pocházel z malé vsi u Milána, svá největší díla vytvořil v Římě a na útěku z Věčného města, kde byl stíhán za násilné delikty, účast v hospodských rvačkách etc. Caravaggio odmítl idealisaci, jak ji rozvíjela renesance čerpající z antiky, a biblické výjevy na svých plátnech objednaných pro kaple a kostely zaplnil postavami ze svého okolí. Společenské kruhy uvyklé na „krásu" v tradičním pojetí, rozmělňovanou až k úplné jalovosti Raffaelovými žáky, byly syrovostí Caravaggiových obrazů pohoršeni. Způsob, jakým Caravaggio ztvárňoval posvátno, byl považován za profanaci - zvláště, použil-li jako předlohu pro Madonu prostitutku a svou milenku. Na obr. je Madonna dei Palafrenieri či Madona s hadem, 1605-1606 malovaná na zakázku pro svatopetrský dóm. Italský kunsthistorik Roberto Longhi, který Caravaggia znovuobjevil, o tomto obraze napsal: „... i když si Caravaggio musel uvědomovat, že je toto téma spojováno s liturgickým symbolem neposkvrněného početí, převládá na obraze tak hrubě plebejský tón, že se naprosto neomylně vystavil již jednou vyslovené výtce, že je malířem níže postavených vrstev společnosti. Svatá Anna vyhlíží jako stará venkovanka z okolí Říma, matka Boží jako pradlena v zástěře..." Není divu, že dílo bylo odmítnuto. „Neshledáváme na tomto obraze nic než sprostotu, svatokrádež, bezbožnost a nevkus," napsal tajemník jednoho z kardinálů. Přesto měl Caravaggio mnoho ctitelů i na místech vysoké církevní hierarchie, kteří se nad ním snažili držet - i přes jeho skandální způsob života - ochranou ruku.

 

Malé středoevropské státy mají ještě více důvodů k optimismu a k objevování výhod evropské integrace. Studená válka nerozdělila vejpůl pouze celou Evropu, rozdělila na dvě části i Evropu střední, a to na část „západní", tvořenou Rakouskem, a na „střední a východní Evropu", tedy na zbytek zemí (Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko). Střední Evropa jako historická oblast tak na půl století zmizela a nové generace na ni téměř zapomněly.

Se vstupem středoevropských států do EU se střední Evropa obnovila jako jednotný region. EU s dvaceti sedmi členskými zeměmi zahrnuje oblast s 500 miliony obyvatel. Proto v tomto velkém celku došlo k nadnárodnímu „regionalizačnímu" procesu. Uvnitř EU27 se vynořilo několik nadnárodních „regionů", založených na společné historii a společných specifických rysech. Nejtypičtějším příkladem je skandinávský region. Po rozšíření EU na východ se severské státy začaly otevírat i do skandinávsko-baltského prostoru, neboť historicky byly pobaltské státy organickou součástí této oblasti. I přes trvající konflikty - nevýznamného charakteru - a skepticismus některých politiků se znovu vynořila i středoevropská oblast, která započala s komplexním budováním nového regionu. Jak víme ze skandinávské oblasti, budování regionu má mnoho rovin včetně vytváření regionální identity. Středoevropské státy vyvinuly určité úsilí, aby obnovily společnou platformu pro spolupráci. Na visegrádských schůzkách formulují představitelé států společné zájmy před summity Evropské rady, vytvořily se instituce a fondy na podporu společných aktivit.

Příklad severských zemí však ukazuje, že jsou to pouze první kroky a že pro smysluplnou regionální spolupráci je potřeba vynaložit mnohem větší úsilí. Vytvoření středoevropské regionální identity by v tomto procesu mohl být rozhodující okamžik: sdílené kulturní dědictví zapůsobí jako silná motivace k další spolupráci, například při zlepšování regionální infrastruktury. Kromě úsilí o zlepšení ekonomické a kulturní spolupráce jsme totiž poslední dobou v celé EU27 svědky toho, jak se objevují nové druhy identit: evropská, regionální, národní, někdy i subregionální. Je ale pravda, že někteří středoevropští politici zůstávají v zajetí představ z devatenáctého století, podle nichž se evropské národy snažily vytvořit izolované státy, ve kterých platilo občanství založené na příslušnosti k národu.

V globalizovaném světě si ale většina lidí uvědomuje, že potřebujeme sjednocenou politiku Evropské unie s mnohovrstevnatou identitou, v níž hraje významnou roli také identita regionální. A my Středoevropané se k tomuto celoevropskému procesu musíme připojit.

Průzkumy Eurobarometru prokázaly, že v posledních dvaceti letech identita EU vzrostla, aniž přitom nahradila identity národní. Přesun identity na úroveň EU je totiž proces, kdy občan začíná být Evropanem uvnitř Evropské unie. Stejně tak je přesun identity na regionální úroveň procesem, kdy se občan stává uvnitř EU Středoevropanem. Tento proces potvrzuje národní identitu, protože odhaluje historické kořeny a podobnost sousedních zemí s ostatními regiony EU; tak jako si například severské země velmi váží svého společného historického odkazu.

Na obraze Sedm skutků milosrdenství, 1606, na motiv z Matoušova evangelia, vidíme scénu z noční ulice, tak jak byla Caravaggiovi jistě důvěrně známá - na jednom místě se společně sešly různé existence, ti z lepší společnosti dohromady s těmi, kteří měli hlouběji do kapes  - na pravé straně žena se zhrublými rysy prostitutky kojí starce skrze mříže vězení, za rohem odnášejí mrtvolu. Takováto noční scéna mohla vypadat i tak, že když Caravaggia po nějaké výtržnosti chtěl zadržet papežský strážník, padl strážce zákona s rozbitou hlavou mrtvý k zemi. Caravaggio se u soudu hájil tvrzením, že právě v tu chvíli spadl ze střechy na strážníka kámen. Caravaggiovi se ovšem podařilo z vězení uprchnout. I když se stal psancem, který se dál zaplétal do trestných činů, podařilo se mu na svém útěku stvořit další vrcholná díla, a to i na zakázku z církevních kruhů. Když se po letech bloudění pokusil do Říma vrátit vymoci si odpuštění, zemřel na cestě právě ve chvíli, kdy mu papež  Pavel V. na žádost jeho četných obdivovatelů udělil milost. Caravaggiova tvorba měla vliv na celé evropské malířství 17. století - od Rembrandta přes Velázqueze a Vermeera až třeba po Karla Škrétu.

 

Díky vzájemnému propojení národů v různých částech Evropy se také vytváří společná sociální, politická a kulturní historie, která vede ke vzniku podobných kulturních rysů. Tak jako my, Středoevropané, vnímáme Severoevropany nebo Jihoevropany jako lidi, kteří mají společné regionální rysy, vnímají stejným způsobem oni nás.

Evropská unie se nyní ocitla v tvůrčí krizi, ale ona se vždy vyvíjela cestou tvůrčích krizí. Je vůbec zázrak, že za padesát let mohly - dříve konfliktní - evropské národy dosáhnout tak silné integrace, v níž homogenizace některých socioekonomických aspektů podporuje rozvoj národních kultur, jak to dokazuje případ Irska, Španělska nebo Portugalska. V posledních deseti letech se Irsku a Španělsku podařilo dohnat ostatní země, což svědčí o tom, že EU je rámcem, který jednotlivým národům usnadňuje rozvoj.

Závěrem si dovolím osobní poznámku. Moje rodina žije v Budapešti již několik generací, takže můj sen o nové Evropě a o objevení střední Evropy jakožto regionu je také snem o tom, jak mé rodné město opět nalezne svou multikulturní tvář v pestrém světě dalších multikulturních měst, jako je Bratislava, Praha a Vídeň. Tato města pozbyla na desítky let své barevnosti, jejich multikulturní podoba vybledla a teď je potřeba ji obnovit ve sjednocené Evropě. Žádné město to nedokáže samo, neboť dynamika vzniká synergií, vzájemnými kontakty, objevováním historických vztahů, například mezi Prahou a Budapeští.

Autor: Attila Ágh

Attila Ágh (1941) je profesorem politologie na Korvínově universitě v Budapešti a prezidentem projektu na reformu veřejné administrativy IDEA. Zároveň je ředitelem Maďarského centra pro studium demokracie. Publikoval řadu knih především o problematice rozšiřování EU. Vede Centrum evropských studií na maďarské Akademii věd. V archivu Euroskopu můžete najít rozhovor s Attilou Ághem z Hospodářských novin z 26. září 2006, ve kterém tento maďarský politolog tvrdí, že ideologické a národnostní spory, které po dlouhá desetiletí rozdělovaly národy střední Evropy, budou vstřebány kolem roku 2015.

 

Z díla:

Attila Ágh a Alexandra Ferencz, Overcoming the EU Crisis: EU perspectives after the EU Enlargement, 2007

Attila Ágh, Alexandra Ferencz and József Mocsári, Public Policy-Making in the EU after Enlargement, 2007

Attila Ágh, Eastern Enlargement and the future of the EU27: EU foreign policy in a global world, 2006