Co je úkolem Evropy


Zygmunt Bauman

Věhlasný anglický sociolog polsko-židovského původu Zygmunt Bauman se ve svém textu zamýšlí nad postavením Evropy po jejím vystřízlivění ze snu po světové mocenské a kulturní dominanci. Podle něj by se způsob, jakým se Evropa snaží vyrovnat s vlastní vnitrocivilisační krizí a ztrátou sebejistoty, mohl stát novým modelem pro svět, ve kterém by lokální animozity nahradilo planetární společenství. Jeho text mimoděk ukazuje, že schopnost věcně analyzovat minulost nemusí být kvalifikací pro věcné přemýšlení o budoucnosti.

8. března 1994 apeloval Václav Havel, tehdejší prezident České republiky, na Evropský parlament, aby připravil dokument, který by definoval význam slov „Evropa“ a „evropský“. Havel navrhl jakousi „Chartu evropské identity“, která by byla přijatelná pro širokou veřejnost a která je nezbytná v situaci, kdy je svět nucen k odpovědnosti za nevyhnutelné sjednocování lidstva. Byl by to jakýsi manifest evropského smyslu bytí v éře globalizace. V naší době, charakterizované krátkozrakostí a nepřítomností skutečné vize, Havlovu výzvu slyšelo početné obecenstvo. Skutečně jí ale porozuměli nemnozí. Havlova slova si přitom dodnes udržují aktuálnost, a získávají dokonce stále více na naléhavosti.

Charta evropské identity

Mezi několika pokusy odpovědět na Havlovu výzvu vyčnívá především iniciativa Europa-Union Deutschland, jejíž 41. kongres v Lübecku v říjnu 1995 odsouhlasil Chartu evropské identity. Tento dokument Evropu vykresluje (či si ji představuje) jako společenství hodnot, a to především hodnot tolerance, humanismu a bratrství. Autoři Charty připouštějí, že Evropané se v minulosti vůči těmto hodnotám nejednou vážně prohřešili, vyjadřují ale naději, že po trpkých zkušenostech se zuřivým nacionalismem, imperialismem a totalitarismem se Evropa k oněm hodnotám vrátí a využije je k vybudování mezinárodních vztahů v duchu svobody, práva a demokracie. K tomu autoři dodávají: „Evropa“ znamená také společenství odpovědnosti. Evropa je povinna se o svých zkušenostech a poučení z nich dělit se zbytkem světa. Jejím posláním je aktivně se podílet na řešení světových problémů spoluprací, solidaritou a jednotou, stejně jako skrze příkladnou ochranu lidských práv a práv menšin.

Po staletí, od dob renesance, se evropské umění soustředilo na tzv. věrné zobrazování přírody. Moderní malíři pochopili, že tzv. realismus či naturalismus v pojímání světa může být ilusí, z které se nakonec jejím neustálým omíláním stane klišé. Oprostit se od tohoto přímočaře naivního nazírání na svět jim pomohlo tzv. primitivní umění domorodých národů. Paul Gauguin, jehož obraz nazvaný Kdy se vdáš? z roku 1892 je zde reprodukován, odjel z Evropy na pacifické Tahiti, aby do sebe nasál způsob, jakým vidí svět domorodci. Gauguin ve svých textech napsal:„Špatné malířství je podmíněno úsilím opakovat vše viděné. Celek se ztrácí v detailech a výsledek je nuda. Avšak jednoduchým rozdělením barev, světel a stínů dosáhneme hudby obrazu. Ještě než si uvědomíme, co obraz vlastně představuje, jsme již dojati magickým akordem jeho barev.“ Nebo: „Vysvětlovat neznamená v malířství totéž co popisovat. Proto dávám přednost sugestivní barvě a podobenství před malovaným románem.“

Globální řešení lokálních problémů

Až donedávna bylo možné na Evropu pohlížet optikou její „globalizační funkce“, jak navrhoval Denis de Rougemont. Evropa byla po staletí jedinečným a velice odvážným kontinentem. Jako první část světa, ve které se rozšířil způsob života nazvaný později jako „moderní“, Evropa lokálně vytvářela dříve neznámé problémy, s jejichž řešením si nikdo nevěděl rady. Evropa ovšem dokázala přijít i s řešením těchto problémů, nicméně v podobě, ve které nemohla být univerzálně použita v zemích, kam tyto původně evropské problémy doputovaly. Své vnitřní, a tudíž lokální problémy Evropa řešila přeměnou jiných částí planety ve zdroje energie, levné pracovní síly a v odbytiště nejen pro přebytečné zboží, ale i přebytečné obyvatele, tedy odbytiště pro zboží, které Evropa nedokázala spotřebovat, a obyvatele, které nedokázala zaměstnat.

Stručně řečeno Evropa přišla s globálními řešeními lokálně vzniklých problémů, přičemž tato praxe přinutila zbytek lidstva zoufale a marně hledat lokální řešení globálně vzniklých problémů. To je zhruba také současný stav, za který jsme my, Evropané, kolektivně zodpovědní. Možnost vyřešit lokální problémy na úkor zbytku planety je pryč, a z toho pramení evropský šok, trauma, nejistota a chřadnoucí sebevědomí starého kontinentu i jeho zámořských držav. Tato možnost je pryč, neboť globální řešení lokálních problémů může být z principu dostupné pouze hrstce obyvatel planety, navíc pouze za předpokladu, že budou silou vysoce převyšovat zbytek světa a že tato mocenská propast bude natolik velká, aby nebylo možné ji vážně ohrozit a aby tato dominance byla obecně považována za nenapadnutelnou. Evropa však toto prvenství ztratila a nemůže doufat, že by na něj opět dosáhla.

Ztráta sebejistoty

Z této situace vyplývá nejen propad evropské sebejistoty, ale také náhlý nárůst zájmu o „novou evropskou identitu“ a o pokus definovat novou roli Evropy v globální hře, ve které se pravidla i možná rizika drasticky proměnila a stále se mění – ovšem již bez valného vlivu Evropy.

Evidentní je také vlna jakýchsi novodobých kmenových názorů od Kodaně po Řím a od Paříže po Prahu, umocněných atmosférou „nepřítele za branami“, varováními o „páté koloně“ a vznikajícím pocitem „pevnosti v obklíčení“, což je patrné z toho, jak roste popularita neprodyšně uzavřených hranic.

Evropa nemůže vážně pomýšlet na to, že se vyrovná vojenské síle Spojených států, aby zabránila militarizaci planety. Obdobně se jí nemůže podařit obnovit svou bývalou průmyslovou dominanci: ta nenávratně zanikla v dnešním polycentrickém světě, který je už celý vystaven procesům hospodářské modernizace. Evropa by se nicméně mohla, a dokonce měla pokoušet zajistit, aby ve světě mohly přežít i jiné hodnoty a druhy existence než ty, které reprezentuje a prosazuje americká vojenská supervelmoc.

Více než kterákoli část světa má totiž Evropa dispozice k tomu, aby tyto hodnoty uměla světu zprostředkovat. Jsou to hodnoty, které obyvatelé této planety potřebují víc než cokoli jiného k tomu, aby načrtli a poté sledovali cestu ke Kantovu „všeobecnému sjednocení lidstva“ a „věčnému míru“.

Posvátnost konkrétního okamžiku

Když George Steiner připouští, že „je nesmyslné si představovat, že by Evropa dokázala konkurovat hospodářské, vojenské a technologické převaze“ Spojených států a dynamicky se rozvíjejících (zejména asijských) zemí, zdůrazňuje zároveň, že „mise Evropy je založená na duchu a intelektu“.[i]

Duch Evropy je to, co by William Blake nazval „posvátností konkrétního okamžiku“. Je to jazyková, kulturní a společenská pestrost, jakási rozmařilá mozaika, ve které triviální vzdálenost dvaceti kilometrů může znamenat rozdíl dvou odlišných světů…

Evropa skutečně zanikne, pokud nebude bojovat za zachování jazyků, místních tradic a prvků společenské autonomie, pokud zapomene, že „Bůh je v maličkostech“. Podobné myšlenky lze vysledovat v literárním odkazu Hanse-Georga Gadamera,[ii] který na čelní místa jedinečných vlastností Evropy řadí její pestrost, bohatství, které hraničí až s rozmařilostí. Tuto hojnost považuje Gadamer za nejvýznamnější poklad mezi těmi, které si Evropa dokázala uchovat a které může světu nabídnout.

Gauguinův obraz Jmenuje se Vairaumati z roku 1892 zachycuje tento příběh: Bůh Taaroa se zamiloval do Vairaumati, která se měla stát matkou kmene a otevřít mu bránu ráje. Gauguin o tom píše ve svých zápisích z Tahiti: „Vairaumati připravila k jeho přijetí tabuli s nejkrásnějším ovocem a lože z nejjemnějších a nejvzácnějších látek. Božští ve svém půvabu a síle se milovali všude vůkol. Každé ráno bůh vystupoval na horu Paia a každý večer sestupoval, aby s ní spal.“ Přes snahu žít ze dne na den bez starosti o budoucnost podobně jako domorodci zůstal Gauguin cílevědomým Evropanem, který myslel na budoucnost a snil o tom, jak svá „divošská“ díla v Evropě zpeněží. Camille Pissarro o něm napsal: „Je to příšerný obchodník, alespoň v myšlenkách.“

„Žít s druhým, který je jiný, a zároveň si uchovat svou vlastní jinakost, to je hlavní úkol člověka – na základní úrovni stejně jako na těch nejvyšších… V tom možná spočívá dílčí přednost Evropy, která se mohla a musela naučit umění žít s ostatními.“ Ten „druhý“ byl v Evropě a stále je neporovnatelně blíž než jinde, metaforicky i doslova často na dohled nebo na dosah ruky, ten „druhý“ je často soused odvedle. Evropané nemají na výběr – musí se dohodnout na pravidlech tohoto sousedství i přes vzájemné odlišnosti a rozpory, které je rozdělují. Evropská situace vyznačující se „pestrostí jazyků, těsným sousedstvím s ,druhým‘ a rovností, kterou přiznáme ,druhému‘, a to i ve značně stísněném prostoru“, by mohla být vnímána jako škola, ze které by si zbytek světa mohl odnést zásadní znalosti a dovednosti, které rozhodují o jeho přežití či zániku. Být schopen učit se od druhých a sdílet jejich osud, je podle Gadamera „úkolem Evropy“.

K tomu bych dodal, že je to evropská mise, či přesněji úděl Evropy, který čeká na to, až se promění v osud. Když mluvím o významu tohoto úkolu, stejně jako o důležitosti odhodlání Evropy se onoho úkolu chopit, nepřeháním. Rozhodující podmínka pro řešení zásadních problémů – skutečná podmínka sine qua non – je totiž přítomnost přátelství a „vzkvétající solidarita“, které jako jediné umožňují zajistit organizovanou strukturu lidského spolužití. Tváří v tvář tomuto úkolu můžeme pro inspiraci nahlédnout do společného evropského dědictví: u starých Řeků, jak připomíná Gadamer, myšlenka „přítele“ „vyjadřovala úhrn společenského života“. „Přátelé“ bývají vzájemně tolerantní a soucitní. „Přátelé“ jsou schopni se jeden ke druhému chovat přátelsky bez ohledu na to, jak se od sebe odlišují, a umějí si být i přes tyto odlišnosti (či právě kvůli nim) navzájem prospěšní. Dokážou to, aniž se zřeknou své jedinečnosti, přičemž nikdy nedopustí, aby je tato jedinečnost oddělovala nebo obracela proti sobě.

Dobrodružství jménem Evropa

V novější době spatřuje Lionel Jospin[iii] naději Evropy na opětovné nabytí světového významu v jejím „odstíněném přístupu k současnému dění“. Podle něj se musela Evropa za cenu obrovského lidského utrpení naučit, jak „překonat historické antagonismy a řešit konflikty mírovou cestou“, jak spojit „obrovskou paletu kultur“ a jak se sžít s perspektivou trvalé kulturní odlišnosti sousedů. Přesně takové ponaučení si zbytek světa musí vzít. Optikou planety, zbrázděné válečnými konflikty, vypadá Evropa jako laboratoř, ve které se vyvíjí nástroje pro Kantovo všeobecné sjednocení lidstva, a zároveň jako dílna, ve které se tyto nástroje neustále zkoušejí v praxi, by v současné době pouze na méně ambiciózních projektech malého měřítka. Nástroje, které Evropa nyní tvoří a zkouší, slouží především křehkému procesu (podle některých méně optimistických komentátorů příliš křehkému, než aby měl větší než teoretickou šanci na úspěch) oddělování základu politické legitimity, demokratických procedur a vůle ke sdílení statků od principu národní/teritoriální suverenity, se kterým byly po většinu moderních dějin neodlučně spjaty.

Logika globální odpovědnosti, pokud by byla přijata a upřednostňována před logikou regionálního „opevňování“, by mohla Evropany, tyto neobyčejně dobrodružné lidi, známé pro náklonnost k experimentům, připravit na další dobrodružství, větší a možná s větším dopadem na zbytek světa než všechna předchozí. I přes ohromující počet překážek by toto dobrodružství mohlo Evropu opět posadit do role globálního vzoru. Pomohlo by Evropě využít politicko-etické zkušenosti s demokratickou samosprávou, stejně jako hodnot, které se naučila uznávat, a které by si tak mohla oproti všem předpokladům uchovat, v gigantickém úkolu nahradit skupiny teritoriálních entit, válčících v patovém boji o přežití, planetárním lidským společenstvím. Jenom v případě, že se podaří takového společenství dosáhnout, mise Evropy se naplní. Pouze v takovém společenství budou hodnoty, které osvětlují ambice a cíle Evropy, doopravdy v bezpečí.


[i] George Steiner, The Idea of Europe, Nexus Institute 2004, str. 32-34.

[ii] Viz především Hans-Georg Gadamer: Das Erbe Europas, Suhrkamp 1989 zde citováno podle francouzského překladu Philippa Invernela, L’heritage de l’Europe, Rivages poche 2003, str. 40, 124.

[iii] Viz Lionel Jospin, Solidarity or playing solitaire, The Hedgehog Review, Spring 2003, str. 32-44.

mezititulky redace

Autor: Zygmunt Bauman

ZYGMUNT BAUMAN (1925)

Jeden z nejvýznamnějších sociologů 20. století. Narodil se roku 1925 v židovské rodině v Poznani. Po okupaci Polska nacisty uprchl do SSSR a jako politický důstojník sloužil v Sověty kontrolované polské armádě, s kterou se zúčastnil bojů o Berlín. Po válce vystudoval sociologii a filosofii na varšavské universitě, kde pak působil jako pedagog. V roce 1968 vystoupil z polské komunistické strany a kvůli komunisty organizované antisemitské kampani emigroval do Velké Británie, kde učil na věhlasné London School of Economics.

Je autorem několika zásadních sociologických publikací. Ve svém díle analyzuje problémy, které generuje moderní společnost. Prokázal souvislosti mezi modernitou a masovým, technickým, odličtěným způsobem vraždění, jako byl holocaust. Zabýval se úvahami o postmoderním konzumerismu.

Z díla:

Socjologia na co dzień, 1964

Freedom, 1988

Modernity and The Holocaust, 1989

Paradoxes of Assimilation, 1990

Thinking Sociologically. An introduction for Everyone , 1990

Intimations of Postmodernity , 1992

Liquid Modernity, 2000

Community. Seeking Safety in an Insecure World, 2001

City of fears, city of hopes, 2003

Česky vyšlo:

Sociologie pro každý den, Mladá fronta, 1966

Globalizace: důsledky pro člověka, Mladá fronta, 1999

Úvahy o postmoderní době, Sociologické nakladatelství, 2002

Modernita a holocaust, Sociologické nakladatelství, 2003

Svoboda, Argo, 2003

Tekutá modernita, Mladá fronta, 2002

Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie, Sociologické nakladatelství, 2004

Tekuté časy: život ve věku nejistoty, Academia 2008

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality