Vznik a vývoj britského Welfare State ve 40.-60. letech 20. století (II.)


Martin Kovář (FF UK)

Druhá část rozsáhlé analýzy tří autorů, vztahující se k počátkům sociálního státu v Evropě po druhé světové válce. Soubor tří následujících studií si klade za cíl analyzovat sociální politiku britských vlád od počátku 40. do poloviny 60. let, tj. v době, kdy se v Downing Street vystřídalo celkem osm kabinetů (Churchillova koaliční [1940-1945] a poté konzervativní vláda [1945], Attleeho první [1945-1950] a druhá labouristická vláda [1950-1951] a konečně Churchillova [1951-1955], Edenova [1955-1957], Macmillanova [1957-1963] a Douglas-Homeova konzervativní vláda [1963-1964]). Jedná se o v zásadě samostatné práce, vycházející z analýzy četných, především vydaných pramenů (zejména osobní a institucionální povahy) a ze studia rozsáhlé odborné literatury, beroucí v potaz současný stav historického diskurzu na téma, které studie spojuje v jeden logický celek.

II. Vznik a fungování britského sociálního státu v letech 1945-1951

Parlamentní volby a vytvoření labouristické vlády v roce 1945

Léto roku 1945 bylo pro Velkou Británii významné nejen proto, že skončila druhá světová válka, ale také z toho důvodu, že v parlamentních volbách, jež se konaly po dlouhých deseti letech, zvítězila Labouristická strana, navíc natolik přesvědčivým způsobem, že mohla vytvořit vládu bez ohledu na své politické protivníky. Tato skutečnost měla pro další vývoj ostrovního státu zcela zásadní význam; vzhledem ke své převaze v Dolní sněmovně totiž mohli labouristé začít realizovat, byť s četnými změnami oproti původním představám, svůj předvolební program, jehož hlavní součástí bylo vytvoření rozsáhlého sociálního státu (Welfare State).

Způsob, jakým labouristé v létě 1945 vyhráli volby, se – řečeno s jistou nadsázkou – „podobal přílivu, podobně jako tomu bylo při vítězství liberálů v roce 1906 či Národní (de facto konzervativní) vlády v roce 1931″. Britští voliči se ve dnech 5.-19. července vyjádřili s překvapující jednoznačností: toryové, spoléhající především na svého „válečného hrdinu“, ministerského předsedu Winstona Churchilla, utrpěli zdrcující porážku, zatímco labouristé jásali. Vzhledem k tomu, že právě toto volební vítězství umožnilo Labour Party realizovat alespoň zčásti jejich představy o sociálním státu, podívejme na příčiny výsledků voleb a na vládní tým, který se v létě 1945 ujal správy země, podrobněji.

Dne 26. července 1945 seznámila BBC s výsledky nejen politiky, ale i veřejnost. Rozsah labouristického vítězství doslova „ohromil“. Labour Party získala v Dolní sněmovně 393 křesel (navíc se k nim připojili čtyři další nově zvolení poslanci; tři z nich byli členy tzv. Nezávislé Labour Party, jež se s labouristy rozešla v roce 1931, jeden pocházel z levého křídla Common Wealth Party), zatímco konzervativci si zajistili pouhých 213 mandátů (kromě toho mohli počítat s dvanácti poslanci zvolenými za univerzity), liberálové 12 poslaneckých křesel. Churchillova strana a její spojenci získali celkem 9.960.809 hlasů, pro labouristy a jejich spojence hlasovalo 15.018.140 lidí; liberální kandidáti získali 2.245.319 hlasů. Ani tyto přesvědčivé výsledky ale zcela neodrážely míru náklonnosti voličů k levici, neboť se konaly podle starých volebních registrů, jež zvýhodňovaly torye; totéž platilo o skutečnosti, že se voleb mohli účastnit pouze osoby starší jedenadvaceti let, a o některých dalších faktorech. Na druhé straně se uplatnila rovněž řada jiných faktorů, které konzervativcům volební boj s labouristy ztěžovaly.

Ve světě vzbudila zpráva o Churchillově porážce značné překvapení. V samotné Británii došlo k pádu cen akcií na londýnské burze; podle The Finacial Times byly „City a národ šokovány politickou změnou, k níž včera došlo“. Pro většinu „obyčejných Britů“ byly ale výsledky voleb spíše důvodem k radosti; řečeno slovy jedné učitelky, toho času na dovolené v Hove, byly „přesně tím, zač jsem celý život pracovala…“ Nadhled a jistou míru sympatií pro labouristy si zachovali i mnozí příslušníci establishmentu, například sir William Beveridge, autor slavné zprávy o národním pojištění a sám poražený liberální kandidát do parlamentu, či Montagu Norman, guvernér Anglické banky v letech 1920-1944, jenž se v dopise z roku 1946 vyjádřil, že „pokud by Churchill zůstal v úřadu premiéra, zažili bychom v této zemi více nepokojů a mizérie než jinde v Evropě“.

Prvním úkolem šéfa labouristů, Clementa Attleeho, bylo vybrat vládní tým. Zatímco uvedení některých osobností do vlády bylo vcelku očekávané, jiné vzbudily překvapení. Mezi „senzační“ zprávy patřilo například jmenování dělnického a odborářského vůdce Ernesta Bevina, bývalého ministra práce, ministrem, zahraničních věcí. Naproti tomu, jmenování Attleeho rivala Herberta Morrisona, bývalého vůdce londýnské County Council a ministra vnitra a vnitřní bezpečnosti, lordem prezidentem patřilo k těm, která se vesměs čekala, stejně jako to, že Hugh Dalton, akademický ekonom a Churchillův ministr válečné ekonomiky, převzal post kancléře pokladu. Klíčový post ministra zdravotnictví získal Aneurin Bevan, bývalý horník, jenž byl sice relativně neznámý na veřejnosti, ale o to známější v levicovém křídle strany. Dalším stranickým „rebelem“, jmenovaným do vlády, byl sir Stafford Cripps, vědec, právník a křesťan, jenž se stal ministrem obchodu; jiní ministři byli „veterány“ z MacDonaldovy labouristické vlády ze 30. let (kupříkladu lord Addison, lord Stansgate (W. Wedgwood Benn) a Arthur Grenwood). V zásadě lze říci, že Attleeho dvacetičlenný kabinet byl logickým výsledkem pravolevého střetávání v Labour Party a sociální struktury země. Podle všech rozumných kritérií to byl „kabinet nadaných a zkušených mužů, stejně jako kterýkoli jiný vládní tým v britských dějinách“.

Sám ministerský předseda Clement Attlee byl ve chvíli, kdy vstupoval do Downing Street č. 10, ve dvaašedesáti letech mladší než poslední dva premiéři, Churchill a Chamberlain. Jednalo se o velmi zkušeného politika, dlouholetého poslance (v letech 1922-1950 zastupoval volební obvod Limehouse, Stepney), člena MacDonaldovy vlády z let 1929-1931 (kancléř Lancasterského vévodství a ministr pošt) a o jediného muže, který byl spolu s Churchillem v koaliční vládě od roku 1940 až do konce války. Třebaže Churchillův styl vládnutí byl poněkud autokratický, měl Attlee, od roku 1942 jeho zástupce, takřka volnou ruku v mnoha domácích záležitostech, pokud se o ně premiér nezajímal, a těchto zkušeností dokázal v budoucnu využít. Podle Harolda Macmillana byl navíc „tvrdý chlap“ což byla pro post ministerského předsedy „ta nejpotřebnější kvalifikace“.

Vznik a fungování britského sociálního státu v letech 1945-1951

Když se labouristé v létě 1945 ujímali vládních funkcí, sebevědomí jim v žádném případě nescházelo. „Jsme vítězové nejen pro tuto chvíli, nýbrž na velmi dlouhou dobu,“ řekl v dubnu 1946 v Dolní sněmovně jeden z předních členů strany, sir Hartley Shawcross. Tato slova byla nevhodná nejen s ohledem na budoucí vývoj, nýbrž i vzhledem k celkové hospodářské situaci, v níž se země nacházela.

Velká Británie se po druhé světové válce ocitla zcela ve stínu Spojených států amerických; všechna krásná slova o britské suverenitě byla již od roku 1940 spíše rétorická cvičení, ignorující reálnou situaci, než skutečnost. Faktickou záchranu ostrovního státu před válečnou porážkou znamenal zákon o půjčce a pronájmu, který americký Kongres schválil v březnu 1941 a jenž měl podle slov prezidenta F. D. Roosevelta z roku 1944 sloužit rovněž k obnově britské průmyslové kapacity po druhé světové válce. Rozhodnutí nové hlavy státu, H. S. Trumana, ukončit platnost zákona bezprostředně po kapitulaci Japonska však způsobilo, že se Británie ocitla ve velkých problémech; ekonomická situace se jevila „velmi pochmurná, hrozivější než nejhorší noční můra většiny odborníků“.

Jednání o poskytnutí nové půjčky, jež ve Washingtonu vedl zvláštní zmocněnec britského premiéra, lord Keynes, byla velmi složitá a jejich výsledek poměrně rozpačitý. Již sama skutečnost, že Londýn získal půjčku – navzdory Keynesovu počátečnímu optimismu – až po měsících tvrdých jednání, vypovídá o mnohém, stejně jako její podmínky. Američané poskytli Britům úvěr ve výši 3.750 miliónu dolarů na dvouprocentní úrok s tím, že splátky začnou v roce 1951 (2 % nebyla v této době v žádném případě považována za projev zvláštní velkorysosti); k tomu bylo možno přičíst ještě půjčku od Kanady ve výši 1.250 miliónu dolarů. Britská vláda musela na oplátku skoncovat s imperiálním preferenčním (celním) systémem a akceptovat pravidla multilaterálního obchodu, což učinila připojením se k General Agreement on Tariffs and Trade (GATT) v roce 1947. Kromě toho museli Britové přistoupit na další americké podmínky, včetně toho, že do roka učiní libru plně konvertibilní k dolaru“; podle Johna Kennetha Galbraitha, se jednalo o „naprostou katastrofu“ a „věc „dlouhodobě zcela neudržitelnou“ (tato předpověď se ukázala správná; v létě 1947 musela britská vláda volnou směnitelnost libry k dolaru pozastavit).

Takřka současně, navzdory těmto potížím, začali britští labouristé připravovat realizaci svých reforem. Jako první přišla na řadu otázka veřejného vlastnictví. Program rozsáhlého zestátňování „sice neznamenal, že by všechno měl vlastnit výhradně stát“, klíčová průmyslová odvětví, jako například železnice, ale státu patřit měla; jiná odvětví měly spravovat místní vlády či měla přejít do družstevní formy vlastnictví. Tato diskuse nebyla v Británii ničím novým, možnost realizace ve velkém rozsahu však byla ojedinělá.

Zestátňování se přirozeně stalo častým tématem k diskusi v Dolní sněmovně, zejména v případě britského důlního průmyslu; pracovní podmínky horníků totiž byly skutečně mizerné. Z tohoto důvodu se nelze divit, že když doly k 1. lednu 1947 převzal stát, propukly v hornických komunitách po celé zemi bujaré oslavy. Pro většinu horníků ospravedlňoval již pouhý Coal Act existenci labouristické vlády; kromě toho byl zásadním „testem smysluplnosti parlamentní politiky“; prakticky totéž platilo ocelářství a o železnici.

Dlouho na sebe nedal čekat ani proces vytváření sociálního státu. Tato legislativa zahrnovala především National Insurance Act, Industrial Injuries Act a National Health Act; v roce 1948 bylo toto dílo v podstatě završeno zřízením National Assistance Board. Pod National Insurance Act (NIA) spadala veškerá britská populace vůbec poprvé; jednalo se o komplexní systém zahrnující pojištění pro případ nezaměstnanosti, nemoci, mateřství, poručnictví, důchodu a smrti. Byly zřízeny Ministerstvo pro národní pojištění (Ministry of National Insurance) a Národní pojišťovací fond (National Insurance Fund) s počátečním vkladem 100 miliónů liber. Ministerstvo financí předpokládalo, že do fondu budou každoročně proudit peníze, a to jak od zaměstnavatelů, tak od zaměstnanců (počítalo se týdenními platbami). Skutečnost, že by do fondu měli přispívat i zaměstnanci, vyvolávala v části Labour Party velkou nespokojenost; někteří labourističtí poslanci, mezi nimi Sydney Silverman či Barbara Castleová, odmítali rovněž myšlenku, že by zaplacení příspěvků mělo mít nějaký časový limit.

Nezaměstnaní měli podle výše uvedeného zákona nárok na příspěvek po prvních třech dnech nezaměstnanosti. Týdenní příspěvky dostávali po 180 dní; pojištěná osoba, která získala zaměstnání a znovu je ztratila, se „kvalifikovala“ pro další vyplácení příspěvků až po uplynutí 13 týdnů. Na nemocenskou vznikal nárok rovněž po třech dnech vynucené absence z práce; na rozdíl od příspěvků v nezaměstnanosti mohla být vyplácena nekonečně dlouhou dobu, fakticky až do počátku důchodového věku, kdy ji nahrazovala penze. Tzv. „mateřská“ se skládala z jednorázové platby matce po narození dítěte; matky, které chodily do práce, dostávaly po 13 týdnů příspěvek, který jim kompenzoval ušlou mzdu. Pohřebné bylo paušální částkou, jež měla pokrýt náklady na smuteční obřad. Pod NIA spadaly také vdovy; prvních 16 týdnů po ovdovění dostávaly, jestliže byly v důchodovém věku, finanční příspěvek; dále jim náležel příspěvek na děti do šestnácti let (pokud ještě chodily do školy); vdovy mezi padesáti a šedesáti lety mohly získat též tzv. „kontinuální příspěvek“; a konečně, pokud vdova dosáhla čtyřiceti let a pokud její dítě (děti) dosud chodilo (chodily) do školy, měla nárok na příspěvek rovněž; aby takový příspěvek získala, musela být vdaná alespoň deset let. Nárok na finanční příspěvek mohl nárokovat rovněž poručník osiřelého dítěte. Penzijní věk byl potvrzen v pětašedesáti letech u mužů a v šedesáti letech u žen; ti, kteří tohoto věku dosáhli, mohli pokračovat v práci ještě dalších pět let s mírným snížením penze.

Stejně jako v případě jiných příspěvků, ani penze nerostla automaticky s nárůstem životních nákladů, ani se nevztahovala k předchozímu výdělku. Během let proto koupěschopnost penzistů klesala; za následujících vlád totiž penze nedržela krok s inflací. Rodičovské příspěvky byly vypláceny matkám po narození druhého a každého dalšího dítěte až do jejich patnácti respektive šestnácti let (pokud zůstávaly ve škole). Příspěvek byl stanoven na 5 šilinků (25 pencí) týdně, což Barbara Castleová vcelku trefně označila za „více než ubohou částku“.

Navzdory shodě z doby války, že je třeba vytvořit národní zdravotní službu, se stal boj o zřízení National Health Service (NHS) nejkontroverznější součástí vytváření britského sociálního státu. Z pohledu vládnoucích labouristů nebyli hlavními „trouble-makery“ opoziční toryové, nýbrž mluvčí Britské lékařské asociace (British Medical Association; BMA), profesní instituce, jež sdružovala většinu lékařů-praktiků. Cílem National Service Health Act bylo zestátnění nemocnic, z nichž většina patřila do té doby místním vládám; tzv. teaching hospitals (nikoli klasické „fakultní nemocnice“, jak je známe z České republiky, třebaže smysl jejich existence – výuka a praktikování mediků a nových lékařů – byl v mnoha ohledech podobný) získaly zvláštní status, který jim dával větší míru autonomie. Na základě zákona měla v celé zemi vzniknout síť srovnatelně kvalitních nemocnic, které měly nahradit systém založený na iniciativě místních úřadů a na charitě, jenž v sobě neslo „zakódované“ – regionálně – velké rozdíly. Místní úřady si měly podržet řadu důležitých funkcí, například péči o matky a děti, ambulantní zdravotní službu, pečovatelskou službu atd.

Aneurin Bevan, jenž byl za tento resort zodpovědný, si přál, aby všichni občané státu získali, bez ohledu na sociální podmínky, v nichž žili, komplexní a srovnatelnou zdravotní péči, což vycházelo již z Beveridgeovy zprávy z roku 1942. V zásadě lze říci, že toho dosáhl, avšak nikoli bez kompromisů. Za prvé bylo pozastaveno prodávání a kupování lékařských praxí, o němž vláda soudila, že přispívalo k rozdílům v kvalitě lékařské péče. Za druhé Bevan připustil ve státních nemocnicích existenci tzv. soukromých lůžek (private beds), aby se k „jeho“ systému připojili lékaři-specialisté, kteří si navíc mohli podržet své privátní ordinace a „soukromé pacienty“; část britských lékařů se tudíž nikdy nestala výhradně státními zaměstnanci. Prosazení zákona se bylo Bevanovým osobním triumfem; v odborných kruzích se nicméně úspěch připisoval zejména doktoru H. B. Morganovi, poslanci a lékařskému poradci Trade Union Congress (TUC), a sice coby „nejlepší kompromis, jakého bylo možno v této zemi v tuto chvíli dosáhnout“.

Jestliže zestátnění, prosazení nejrůznějších sociálních dávek a vznik NHS byly právem pokládány za klíčové body poválečného labouristického hnutí, otázky bydlení a vzdělání za nimi příliš nezaostávaly. Ministr Bevan, zodpovědný kromě zdravotnictví rovněž za oblast bydlení, zdědil po svých předchůdcích vpravdě složitou situaci. Během války byla ve Velké Británii poškozena přibližně třetina bytového fondu, a proto byl tlak na zahájení bytové výstavby – jak ze strany opozičních konzervativců, tak od labouristických radikálů – velmi silný. Za Attleeho vlády se nakonec postavilo přibližně milión domů, což není špatné, vezmeme-li v potaz nedostatek lidí a především materiálu.

Jedním z pokusů, jak problém s bydlením vyřešit, byla snaha stavět z tzv. pre-fabs, z nichž do podzimu 1951 vzniklo celkem 124 000 domů, jež sice byly relativně komfortní, ale většina Britů je přesto nikdy nepokládala za „pořádné domy“; nakonec se – po letech – ukázaly mnohem trvanlivější, než se původně zdálo. Pro oblast bydlení bylo velmi důležité rovněž schválení tzv. Town and Country Planning Act z roku 1947, který nařizoval místním vládám, aby prozkoumaly svá teritoria a připravily plány pro jejich rozvoj. Současně byla rozšířena moc plánovacích úřadů a spolu s tím začaly na „venkov“ přicházet z ústřední vlády poměrně velkorysé granty; mnozí místní labourističtí politikové byli přesto zklamáni tím, že „jejich“ úřady nezískaly ještě větší vliv, aby mohly vyřešit problémy s bydlením zcela podle svých, často naprosto iluzorních představ.

V oblasti vzdělání se labouristům podle Arthura Marwicka roku 1945 naskytla ideální příležitost k tomu „vypořádat se se snobismem, na němž stál dosavadní systém“; většina soukromých škol (tzv. public schools) totiž od socialistické vlády neočekávala, pokud šlo o jejich další existenci, „žádné milosrdenství“. Vzhledem k sentimentu premiéra, který choval vůči soukromé škole, již absolvoval, nicméně není překvapivé, že nakonec nebyl učiněn prakticky žádný pokus integrovat soukromé školy do státního vzdělávacího systému. Labouristé se v podstatě zavázali „pouze“ k tomu, že do roku 1947 prodlouží povinnou školní docházku do patnácti let věku, což také to učinili; stejně tak se pokusili, alespoň „na papíře“, zavést tripartitní systém středního školství, nastíněný již v zákoně o vzdělání roku 1944, aniž ovšem vzali v potaz jeho některé rozvratné rysy.

Problémů, spojených s vytvářením sociálního státu, se do jisté míry týkaly i ústavní reformy, s nimiž labouristická vláda po roce 1945 přišla, ať už se jednalo o omezení moci Sněmovny lordů, o tzv. Representation of the People Act z roku 1948, jenž mimo jiné rušil tzv. „obchodní (obchodnické) hlasy“ (business premises qualification to vote), což vzbudilo silný odpor pravice, či zrušení zákona o odborech z roku 1927 (tzv. Trades Disputes Act) a jeho nahrazení novým zákonem.

Příznačný byl postoj britských komunistů, členů ILP a radikálních labouristů k Attleeho kabinetu i k jeho představám o podobě sociálního státu. Zatímco v létě 1945 členové Komunistické strany Velké Británie a další radikálové zrod socialistické vlády vesměs přivítali, s nástupem studené války se jejich postoj změnil. Komunisté a jejich souputníci byli relativně úspěšní, když se soustředili na praktické, každodenní záležitosti (bread-and-butter issues). Jednou z nich byla tzv. Bílá kniha o mzdách a osobních platech (White Paper on Wages and Personal Incomes) z února 1948; jako další příklad lze uvést pokusy využít problémy vlády s udržením přídělového systému (ještě v roce 1949 byla průměrná spotřeba mnoha základních potravin v Británii nižší než roku 1939). Úspěšní byli rovněž v některých odborových sdruženích (například Electrical Trades Union; ETU). Tato skutečnost se proto projevila v rozhodnutí vládnoucí Labour Party očistit od komunistů státní správu a také odbory, zejména TUC.

Mnohem důležitější než přístup komunistů byl přirozeně způsob, jak se k budování sociálního státu v Británii a stavěli opoziční konzervativci. Podle Davida Childse reagovala strana toryů, jež utrpěla poslední skutečně velkou volební porážku v roce 1906, na výsledky lidového hlasování z roku 1945 zvláštní „směsicí arogance a odvahy“. Myšlenka změnit název strany a utvořit spojenectví s ostatními ne-socialisty se sice neprosadila, zato ale konzervativci uspěli ve snaze získat do svých řad oblíbené osobnosti, které s ní doposud nebyly těsněji spojovány. Jednalo o kupříkladu o populárního „rozhlasového doktora“ Hilla, jenž proslul během válečného vysílání na BBC, a zejména lorda Wooltona, který prokázal své schopnosti jako ministr pro zásobování v Churchillově koaliční vládě a který byl nyní pověřen modernizací strany.

Působení lorda Wooltona přispělo také k tomu, že se toryové, byť neradi, postupně smiřovali s myšlenkou „smíšené ekonomiky“ a „sociálního státu“. Klíčovým bodem této nové politiky byla tzv. Průmyslová charta (Industrial Charter), zveřejněná v květnu 1947 R. A. Butlerem. Poté následovala Zemědělská charta (Agricultural Charter), stejně jako politické dokumenty týkající se přístupu k Walesu, Skotsku, imperiální politice a k „ženské otázce“. Butler, který měl od Churchilla za úkol změnu politiky provést, později napsal, že dostal příkaz dát straně „bezbolestně, ale natrvalo novou tvář“. Ve skutečnosti byly výše zmíněné dokumenty dosti „monotónní a jednotvárné, pokud šlo o jejich jazyk“ a „neslané nemastné, pokud šlo o jejich tón“; jejich přínos budoucímu volebnímu vítězství konzervativců je tudíž pokládán za pochybný.

Historikové se vesměs shodují, že klíčové faktory, které rozhodly o výsledcích voleb z roku 1950 respektive 1951, nakonec neměly s Konzervativní stranou příliš co do činění. Pokud jde o volby z února 1950, labouristé získali, při vyšší volební účasti než v roce 1945, 13,2 miliónu hlasů, konzervativci 12,5 miliónu hlasů a liberálové 2,6 miliónu hlasů, což znamenalo 315 mandátů pro labouristy, 298 pro torye, 9 pro liberály (2 křesla připadla kandidátům mimo tyto politické strany). V říjnu 1951 získali opoziční toryové v Dolní sněmovně 321 mandátů, zatímco labouristům připadlo pouze 295 mandátů, liberálům dokonce jen 6 poslaneckých křesel. Jako rozhodující se ukázaly propuknutí Korejské války a vnitrostranické spory v Labouristické straně, jež měly navíc – ke škodě labouristů – mnoho společného.

Na počátku labouristických potíží stály náklady na fungování NHS, které rostly rychleji, než se předpokládalo. V neúplném finančním roce od jeho zavedení, tj. od července 1948, do března 1949 činily skutečné náklady 241.4 miliónu liber oproti předpokládaným 241.4 miliónům (pro případ úplného finančního rok by podle odborníků z ministerstva financí skutečné náklady činily 339.6 miliónu oproti předpokládaným 326.3 miliónu). V následujícím roce (1949-1950) byly výdaje odhadnuty na 387.6 miliónu liber a tato suma nebyla překročena, avšak v roce 1950-1951 se předpokládaly výdaje ve výši 398.3 miliónu, zatímco ve skutečnosti činily 405.8 miliónu liber.

Kabinet se snažil zareagovat již na první odhady rozdílů mezi plánovanými a skutečnými výdaji na NHS. Na počátku října 1949 se ministr financí Stafford Cripps pokusil získat Aneurina Bevana pro myšlenku zavedení poplatků za lékařské předpisy, ale neuspěl. Na jaře roku 1950 to zkusil znovu, tentokrát s tím, že by pacienti měli platit za zubní protézy (umělý chrup), brýle a různé zdravotní pomůcky. Bevan se postavil opět na odpor a trval na zcela bezplatné lékařské péči; souhlasil jen s tím, že bude třeba sledovat náklady na zdravotnictví pečlivěji než dosud. V říjnu 1950 ale Attlee nahradil nemocného Crippse Hughem Gaitskellem, zatímco Bevana „odstavil – v lednu 1951 – na post ministra práce; tím vznikl „obrovský potenciál pro nejen politický, ale i osobní střet těchto mužů“ a zároveň pro rozdělení již tak dosti polarizované Labouristické strany na dvě nesmiřitelná křídla.

A právě v tuto pro labouristy nejméně vhodnou dobu propukla – v červnu 1950 – Korejská válka. Spojené státy americké, pro něž byl válečný konflikt dosud nejvážnější zkouškou v bipolárně rozděleném světě, od svého nejbližšího spojence požadovaly podstatné zvýšení výdajů na obranu, stejně jako prodloužení vojenské prezenční služby z jednoho a půl roku na dva roky. V lednu 1951 Attleeho vláda rozhodla, že se vojenské výdaje postupně zvýší ze 750 miliónů (v roce 1950) až na 4.700 miliónu liber (v roce 1954). Aby o tom vůbec mohla reálně uvažovat, navrhl Gaitskell některé škrty ve výdajích na zdravotnictví a také to, že se budou platit poplatky za zubní protézy, brýle a recepty od lékaře. Kabinet sice přijal pouze první dva body jeho návrhu (poplatky za recepty odmítl), Aneurin Bevan, Harold Wilson (další kabinetní ministr) a John Freeman přesto rezignovali z vlády. Jejich argumenty se vesměs týkaly toho, že se jedná o „principiální záležitost“, a že „od bezplatného zdravotnictví nelze v žádném případě ustoupit“; útočili rovněž na výši výdajů na obranu („na zbrojení“, jak důsledně říkali). Tato skutečnost a nikoli pozvolná rekonvalescence toryů po „katastrofě z roku 1945″ byla hlavní příčinou faktické (1950) a skutečné (1951) porážky Labour Party ve volbách do parlamentu.

Když labouristé, jak již víme, získali v únoru 1945 v Dolní sněmovně celkovou většinu šesti hlasů a když na základě toho získali po dramatickém hlasování důvěru, pustila se „kabinet unavených mužů“ do každodenního úřadování; navzdory všeobecnému očekávání se udržel u moci déle, než se předpokládalo, od 6. března 1950 do 5. října 1951. Vzhledem k těsné většině se fakticky jednalo o „čistě udržovací vládu“; větší pozornost si v podstatě zaslouží jen uspořádání tzv. Britského festivalu (Festival of Britain), jenž se konal od května do září 1951. Ministerský předseda dal svým spoluobčanům prostřednictvím této akce v „těžkých dobách“ nejen možnost projevit radost nad tím, že „Británie je stále vitální a nezdolná a že má jisté své místo ve světě“, ale také poukázat na to, „jak dobře se zotavila z důsledků války“.

Samotné volby v roce 1951 proběhly relativně klidně. Labouristé měli svá „velká témata“, zejména další rozvoj sociálního státu. Kromě toho varovali před rozpoutáním třetí světové války, přičemž zašli až příliš daleko, když naznačovali, že Churchillovi nelze důvěřovat v otázkách války a míru. Když se sečetly výsledky, zjistili sebevědomí toryové, že dopadli hůř, než očekávali. Většina 26 hlasů nad labouristy a 17 hlasů celkem nebyla nijak přesvědčivá; pro poražené dokonce hlasovalo více občanů než pro vítěze, a konzervativcům zajistila vítězství pouze specifika britského volebního (politického) systému. Současně ale těsný volební výsledek zajistil, že se toryové do zásadnějších změn, s nimiž si někteří voliči spojovali jejich nástup k moci, včetně revize labouristického sociální státu, nemohli dovolit. V dalších letech pak Welfare State zapustil na Britských ostrovech tak hluboké kořeny, že se jeho revize stala až do nástupu Margaret Thatcherové do Downing Street č. 10 v roce 1979 nemožnou.

Závěr

Odpověď na otázku, čeho vlastně labouristé při budování sociálního státu dosáhli a co naopak nedokázali, není jednoduchá. Zatímco o tom, že v zásadě uspěli ve snaze převést válečnou ekonomiku na mírovou, není mezi odborníky pochyb, v případě realizace jejich „reformního“ předvolebního programu z roku 1945, zejména pokud jde o vytvoření sociálního státu, tj. zestátnění některých důležitých průmyslových i dalších odvětví, vytvoření povinného systému národního pojištění a systému nejrůznějších sociálních dávek, vznik národní zdravotní služby, snahu o „nastartování“ bytové výstavby a nesmělý pokus o reformu v oblasti vzdělání, je hodnocení složitější. Attlee a jeho kolegové ve vládě byli opatrní, racionálně uvažující muži, kteří ve svých reformách zašli přesně tak daleko, jak pokládali za možné a jak jim to umožňovala důvěra veřejného mínění; v řadě důležitých ohledů je přitom omezovaly vlastní ideologické předsudky a představy, ve druhém případě spíše jejich nedostatek. Již zmíněná snaha odstranit chudobu a dát mnoha lidem šanci vstoupit do řad „střední vrstvy“, nikoli odhodlání „střední vrstvu“ a její ctnosti a hodnoty zničit, tak byla maximem, kterého se od nich voliči mohli dočkat.

Podíváme-li se na období Attleeho vlády z let 1945-1951 dnes, tj. s dostatečným časovým odstupem, zjistíme, že se jeví – navzdory všem „převratným změnám“, které labouristé prosadili, a bez hledu na to, jak je tehdy vnímala britská veřejnost – jako poměrně konzervativní. Británie byla a zůstala konzervativní zemí ve smyslu jistého řádu, pořádku, lidé i nadále dobře věděli, kde je „jejich místo v životě“ (ve společnosti); věděli to muži, ženy, mladí lidé a vůbec všechny skupiny obyvatel; v zásadě se nic podstatného nezměnilo ani na přístupu k trestu smrti, homosexualitě, sňatkům mezi příslušníky odlišných ras, sexu, svobodným matkám atd. V kinech, před nástupem „televizního věku“ velmi důležitých centrech zábavy a přístupu k informacím, v divadlech a v rozhlase byl i nadále kladen důraz na „klasické hodnoty střední vrstvy“ („starý řád“), zatímco dělnická třída, k níž patřila většina voličů, byla navzdory existenci socialistické většinové vlády stále ještě předmětem zábavy a nejrůznějších forem zesměšňování. Doba, kdy se ostrovní stát změnil i v tomto ohledu, však již byla na dosah.

Autor: Martin Kovář (FF UK)

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality