Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Evropská lidová strana

Evropská lidová strana a frakce Evropské lidové strany a evropských demokratů

HISTORICKÝ VÝVOJ

Počátky křesťanské demokracie sahají až do poloviny 19. století. Ve Francii v roce 1848 vznikla první křesťanská strana Evropy Parti Catholique, která byla  pevnou součástí republikánského tábora a první nesocialistickou stranou, která hlásala „spojení států a národů Evropy".  Jednou z nejznámějších postav prvních desetiletí rozvoje křesťansko-demokratických stran byl italský kněz Luigi Sturzo, jenž v roce 1919 založil Italskou lidovou stranu a volal po evropské spolupráci všech křesťanských demokratů. V roce 1924 pak vznikla opět ve Francii strana, která místo názvu „katolická" používala označení „lidová" a jmenovala se Demokratická lidová strana. Pojem lidová strana tak vyjádřil i do budoucnosti základní orientaci křesťansko-demokratických stran na všechny vrstvy společnosti a ne jen na určité konfesionálně vymezené sociální skupiny.

Katolické sociální učení

Organickou součástí těchto stran se stalo sociální učení církve, představené několika papežskými encyklikami, počínaje Rerum novarum z května 1891. Tato encyklika vychází z respektu k soukromému vlastnictví, které považuje za jedno ze základních práv člověka, odpovídající Božímu řádu. Vyzývá křesťany k úsilí o nastolení spravedlnosti ve společnosti, spravedlnosti pro bohaté i chudé, přičemž politickou formou, v níž se toto úsilí může nejlépe rozvíjet je demokracie. Proto se ujalo spojení termínů křesťanský a demokratický, i když toto spojení není bez problémů - církev je založená na posvěcené a nikoli delegované autoritě. Určité katolické kruhy proto nebyly dlouho schopné akceptovat existenci „křesťanské demokracie", syntézy křesťanství a demokracie. V reakci na katolického myslitele a politika Marca Sangniera, jenž prosazoval v politice teorii delegované autority, vydal papež Pius X. v roce 1910 své veto a označil ji jako „rousseauovskou".  První skutečně křesťansko-demokratická strana proto mohla vzniknout až v roce 1919.

Spojené státy evropské

V roce 1921 podnikl Luigi Sturzo společně s Alcidem de Gasperim (jedním z pozdějších „otců zakladatelů" sjednocující se Evropy), jenž založil v Itálii Democratia Christiana, cestu do Německa, kde se mimo jiné setkali s tehdejším starostou Kolína nad Rýnem Konrádem Adenauerem. Křesťanští demokraté začali spolupracovat v rámci Evropy. Fašisté v roce 1926 zakázali italskou lidovou stranu a Sturzo musel žít v exilu, kde dále pokračoval v šíření myšlenek na vytvoření evropské celní unie a společného trhu, omezení a kontroly zbrojení a francouzsko-německou spolupráci. Vyzýval k vytvoření Spojených států evropských na základě evropského sjednocování, postupné integrace ve všech oblastech. Robert Schuman, další z otců zakladatelů Evropských společenství, žil v tehdy německém Alsasku-Lotrinsku, aby po válce vstoupil do malé křesťansko-lidové strany, kterou vedl Marc Sangnier. V roce 1940 vyjádřil Luigi Sturzo za všechny názor, že „mezinárodním problémem Evropy je riziko války: buď federalismus nebo hegemonie nacionalismu, který je spojencem bolševismu". V roce 1944 podepsali zástupci několika odbojových skupin, mezi nimiž byli Robert Schuman, Konrád Adenauer a Alcide de Gasperi, Prohlášení o evropské spolupráci, které mimo jiné požadovalo „vytvoření spolkového řádu, v jehož rámci by státy měly být schopny oprostit se od dogmatu absolutní státní suverenity... Evropské spolkové shromáždění musí být založeno na deklaraci lidských práv - osobních, politických a hospodářských..." (oba citáty z knihy J. Wahl, Robert Schuman, nakl. I. S. E, Praha 2001).

Křesťanští demokraté a ES

Na počátku vývoje k Evropské lidové straně stála Montánní unie, založená v roce 1951, jejíž název byl Evropské společenství uhlí a ocele. Bylo to první skutečné nadnárodní společenství, které bylo vybaveno „Společným shromážděním", v jehož rámci založili křesťansko-demokratičtí zástupci z členských zemí Montánní unie poprvé „Křesťansko-demokraticko frakci". Tato tzv. frakce CD měla nejprve 38 členů z celkem 78 poslanců Společného shromáždění a později 66 ze 142. Stalo se tak v roce 1953 a z této frakce vznikla pak v roce 1958 křesťansko-demokratická frakce Evropského parlamentu. Ten vznikl v březnu 1958 poté, co byla během roku 1957 založena dvě další významná nadnárodní společenství, Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Vstoupila v platnost 1.ledna 1958 poté, co je ratifikovaly národní parlamenty šesti členských států. V nich bylo také zvoleno 142 poslanců Evropského parlamentu. Francie, Itálie a Německo měly po 36 poslancích, Belgie a Holandsko po 14 a Lucembursko 6. Přibližně dvě třetiny poslanců byly původně členy Společného shromáždění Montánní unie, popřípadě poradního shromáždění Rady Evropy. Parlament byl evropsky integrovaným orgánem Evropských společenství (ES). Převzal odpovědnost za všechna tři společenství, Montánní unii, EHS a EURATOM a tím zabránil vzniku tří „parlamentních shromáždění". Byl  rozdělen do několika frakcí, křesťansko-demokratická měla 67 členů a socialistická 38. Prvním prezidentem byl jednomyslně zvolen francouzský křesťanský demokrat Robert Schuman.

Konrád Adenauer podepisuje v roce 1957 Římské smlouvy

Konrád Adenauer při podpisu římských smluv 1957

 

Založení Evropské lidové strany

Na základě NEI, volného svazku křesťansko-demokratických osobností a skupin z různých evropských zemí (patřili k němu Konrád Adenauer, Robert Schuman i Alcide de Gasperi), který vznikl bezprostředně po válce, byla v roce 1965 založena  Evropská unie křesťanských demokratů (EUCD). Nové sdružení se otevřeně deklarovalo jako křesťansko-demokratické, sdružovalo strany (namísto individuálních osob jako NEI) a konečně se v jeho názvu objevilo označení „evropský". EUCD byla již vybavena vstupní přijímací procedurou, kdy se zkoumalo, zda se kandidátská strana ve své členské zemi nespojuje s antievropskými, nacionalistickými silami. V případě že ano, nebyla takováto strana do unie přijata. Již první kongres EUCD v roce 1965 byl politický, protože hájil koncepci Evropy jako nadnárodního společenství a ustavení přímo voleného Evropského parlamentu. Zhruba od roku 1972 se na společných poradách vedení EUCD a předsednictva frakce CD v Evropském parlamentu vedly porady o založení jedné křesťansko-demokratické strany v rámci Evropských společenství a jejím budoucím vztahu k EUCD. V roce 1976 přijala EUCD v Paříži Manifest křesťanských demokratů Evropy, jenž pak vedl k ke vzniku Evropské lidové strany (ELS). Ta měla být federativně organizovaná. Členy měly být všechny strany členských zemí ES podobné orientace, které by přijaly stanovy a program ELS - tedy nejen ty, které měly „křesťanskou demokracii" v názvu. Pro počet zástupců těchto stran v rozhodovacích grémiích ELS měl být rozhodující počet jejich poslanců ve frakci v EP. Nemělo přitom jít o skupinová rozhodování reprezentantů národních stran, ale o individuální rozhodování jednotlivých poslanců.  

Rozpory při založení ELS

Ještě před vznikem ELS se diskutovalo o její základní ideové orientaci. ELS měla být podle názoru mnohých homogenním společenstvím stran, přičemž její ideologickou páteří měl být politický katolicismus. Jak uvádí jeden ze zakladatelů ELS, německý politik Hans August Lücker,  kvůli čistotě doktríny mělo být členství rezervováno pouze pro křesťansko-demokratické strany. Lücker přišel dokonce s návrhem „orientovat politiku podle křesťanského evangelia" (citováno podle Günter Rinsche/Ingo Friedrich, Evropa na prahu 21.století. Křesťanští demokraté v Evropském parlamentu, vydal I. S. E, Praha 1999, s.75). Lücker ale mimo jiné poukazoval na Dona Sturza, jenž již v roce 1919 věděl, že nemůže oslovit pouze autentické křesťany, jestliže chce získat skutečný politický vliv. Německé strany, CDU a CSU, pak chtěly například prosadit anti-socialistickou orientaci ELS v duchu hesla „svoboda místo socialismu". U ostatních stran, například u italské křesťanské demokracie, s tímto požadavkem narazily. Další rozdíly vyvstaly ohledně konfesijního profilu. CDU a CSU jsou strany jak pro katolíky, tak protestanty (například dnešní přední poslanec CSU v EP Ingo Friedrich je protestant), zatímco ostatní strany byly převážně katolické - hlavně ze zemí Beneluxu. A konečně šlo o členství těch, kdo byli konzervativci, ale nebyli křesťanskými demokraty.  Šlo například o britské a dánské poslance z konzervativních stran. Němci argumentovali, že by se mělo usilovat o integraci křesťansko-demokratických sil s konzervativními silami. Oponovali opět členské strany ze zemí Beneluxu, jimž šlo o zachování označení křesťanský. V roce 1976 předseda CDU Helmut Kohl situaci vyřešil návrhem, aby vznikla čistě křesťansko-demokratická evropská strana za dvou podmínek: aby bylo zřízeno pracovní společenství s konzervativními členy EP a za druhé, aby se strana jmenovala Evropská lidová strana - Federace křesťansko-demokratických stran Evropských společenství. Důležitý byl termín federace, jenž chtěl záměrně zdůraznit skutečnost, že nejde o rušení národních stran, ale jejich koordinaci na evropské úrovni. Co se týká spolupráce s konzervativci, šlo o to, že se odehrávala a dodnes odehrává hlavně na půdě frakce ELS v Evropském parlamentu. Konzervativní poslanci mohli a mohou na základě individuálních rozhodnutí vstoupit do této frakce a tímto způsobem s ELS spolupracovat, aniž by se stali jejími členy.   

 

Zakládající strany

ELS byla formálně založena v červenci 1976 v Lucemburku těmito jednotlivými stranami:  

Christejlike Volkspartij (CVP) a Parti Social Chrétien (PSC) z Belgie,

Christlich Demokratische Union (CDU) a Christlich-Soziale Union (CSU) ze Spolkové republiky Německo,

Centre des Démocrates Sociaux (CDS) z Francie,

Fine Gael (FG) z Irska,

Democrazia Cristiana (DC) z Itálie,

Christlich-Soziale Volkspartei (CSV) z Lucemburska,

Katholieke Volkspartij (KVP), Christejlik Historische Unie (CHU) a Antirevolutionaire Parti (ARP) z Nizozemí.

Předsedou byl zvolen belgický ministerský předseda Leo Tindemans. ELS vznikla tedy na základě iniciativy jedenácti  národních stran ze zakladatelských států Evropských společenství (ES): Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Francie a SRN. Vznikla pochopitelně také ve spolupráci s křesťansko-demokratickou frakcí v Evropském parlamentu.

 

Podpora evropské integrace

V roce 1978  byl na prvním kongresu ELS v Bruselu přijat „politický program", opírající se o křesťanské hodnoty a kladoucí důraz na křesťanskou odpovědnost  za utváření evropské jednoty, jež zabraňuje hrozbě totalitní moci a umožňuje bránit lidskou důstojnost a lidská práva. Program také kladl důraz na sociální otázku, na spoluúčast zaměstnanců, stejnou mzdu za stejnou práci, právo na práci, stávku, minimální mzdu a bydlení. Důraz na sociální otázku byl příznačný pro křesťanské demokraty ze zemí Beneluxu. Nejdůležitější částí programu byly návrhy pro další vývoj evropské integrace, zřízení Evropské unie se zahraničně-politickou kompetencí a významné posílení kompetencí Evropského parlamentu. Vedle programových hodnot hrály důležitou roli i osobnosti, které stály v čele ELS. Leo Tindemans nebo Wilfried Martens z Belgie, Jacques Santer z Lucemburska a další byli osobnostmi, které vtiskly politice ELS významný profil na dlouhou dobu. 

Volby do EP v roce 1979

V roce 1979 se konaly první přímé volby do Evropského parlamentu a jedním z jejich výsledků bylo, že frakce Evropské lidové strany získala 107 členů. Kdyby byli její součástí již tehdy britští a dánští poslanci Evropských demokratů, bylo by jich 171 a měla by jasnou převahu. Takto se ovšem stala nejsilnější frakce socialistů se 112 mandáty. Nicméně vznikla většina pro dohodu mezi frakcí ELS, liberálů a konzervativců. První předsedkyní přímo zvoleného Evropského parlamentu se proto stala francouzská poslankyně Simone Veilová. Tím se znovu otevřela otázka vztahu mezi homogenním spojenectvím členských stran a vytvořením frakce, usilující o většinové postavení v Evropském parlamentu. V souvislosti s přímými volbami došlo ke změně povahy politických stran, zastoupených v Evropském parlamentu. Začaly se z nich stávat ne už jen reprezentativní strany, ale stále více strany, usilující o prosazení zájmů určitých skupin obyvatel napříč národními státy. Prosazování zájmů pak znamenalo snahu získat početní převahu v procesech rozhodování. Začalo úsilí o většiny a to přesunulo hlavní váhu parlamentního jednání do jednotlivých frakcí.  Parlament se začal stávat mocenským orgánem a tato jeho cesta pokračuje dodnes a je názorně vidět i na Lisabonské smlouvě. I když Evropský parlament neměl ještě v té době žádné velké kompetence, tehdy začalo jeho úsilí o jejich posílení.

Základní konsensus se socialisty

Rozhodnutí však bylo učiněno až po zkušenostech s dalším rozšiřováním Evropských společenství. Zastánci čistě křesťansko-demokratické ELS ztráceli postupně převahu. Důležité byly vstupy Řecka (1981), Španělska a Portugalska (1986) s několika anti-socialistickými občanskými stranami. Ty se postupně začaly hlásit do frakce ELS v EP. Druhé přímé volby se konaly v roce 1984 a po nich se rychle rozvíjela spolupráce mezi křesťanskými demokraty a britskými konzervativci. Na začátku roku 1985 se stává předsedou Komise francouzský politik Jacques Delors. Mezitím také došlo k tomu, k čemu muselo dojít, pokud chtěl Evropský parlament získat mnohem větší politickou váhu v rozměru celé evropského společenství. Vznikla a začala se rozvíjet spolupráce mezi dvěma nejsilnějšími frakcemi: frakcí Evropské lidové strany a Evropských demokratů s frakcí Evropských socialistů. Tehdy se zrodil jakýsi základní konsensus v důležitých otázkách evropské politiky, jenž přetrvává dodnes a dokonce se posiluje. Proti tomuto nosnému konsensu se nemohou prosadit žádné proti-unijní strany - představuje hlavní proud evropské politiky, jenž ji spolehlivě vede kupředu.

Nekřesťanská pravice

Pro další vývoj ELS a její frakce v EP pak byl rozhodující  pád železné opony a postupné přibližování nových stran ze zemí střední a východní Evropy a dalších částí Evropy, které doposud stály za hranicemi Unie. Neměly sice většinou žádné křesťanské tradice, měly ovšem demokratické programy, srovnatelné s ELS, nebyly levicové a uznávaly konzervativní hodnoty. Důležitým zlomem byla hlavně Maastrichtská smlouva, podepsaná v roce 1992, která znamenala rozhodující impulz pro další politickou integraci Evropských společenství v jednu Evropskou unii. Z hlediska ELS znamenala rozhodující posun od homogenity křesťansko-demokratických stran k velikosti jejich společenství, především v rámci frakce v EP. Nyní mohly být přijímány konzervativní strany, které „sdílely srovnatelný společenský projekt a v evropské politice sledovaly stejné cíle jako ELS". Předpokladem bylo samozřejmě uznání principů a programových zásad ELS, mimo jiné evropského federalismu.

Volby v roce 1994

V červnu 1994, tedy rok poté, co Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost, se konaly další volby do Evropského parlamentu. Frakci ELS se opět nepodařilo stát se nejsilnější v EP. Tento cíl si vytyčila znovu a přijala pro to odpovídající kroky. Šlo hlavně o další přijímání konzervativních stran do ELS, což se ovšem projevilo v určitém názorovém posunu uvnitř tohoto společenství. Původní křesťansko-demokratické strany ze zemí Beneluxu byly mnohem více sociálně orientované než noví členové, kteří ovšem získali početní převahu. Proto od roku 1997 ELS odmítá doposud dominantní teorii sociálního státu a zdůrazňuje teorii vlastní odpovědnost i a tržní principy.

Nejsilnější frakce v EP

V roce 1998 přijala frakce ELS italskou Forza Italia, čímž se počet jejích poslanců rozrostl na 200. Proto mohla v následujících evropských volbách zvítězit a stát se poprvé nejsilnější frakcí v EP. Vytvořila společně s Evropskými demokraty skupinu, čítající 233 poslanců oproti 180 poslancům Evropských socialistů. V důsledku toho si dala nové jméno: Frakce Evropské lidové strany (křesťanských demokratů) a Evropských demokratů, ELS-ED. Evropští  demokraté nejsou evropskou politickou stranou, ale stranickým uskupením, jehož jádro tvoří britští konzervativci. K jejich dlouhodobým plánům patří vytvořit spolu s dalšími partnery, například aktuálně s českou ODS, novou evropskou politickou stranu, zastoupenou v EP vlastní frakcí. Do čela frakce ELS-ED se tehdy dostal poslanec za německou CDU Hans-Gerd Pöttering, jenž je dnes předsedou Evropského parlamentu. Jeho zvolení do této funkce bylo mj. důsledkem toho, že skupina CDU/CSU získala dohromady 53 poslanců a stala se nejsilnější zemskou skupinou uvnitř celé frakce. 

Současnost

V roce 2004 vstoupila do Evropská unie velká skupina nových zemí ze středovýchodní a jižní Evropy. Již na konci roku 2002 přijala frakce ELS-ED jako pozorovatele 66 nových členů z kandidátských zemí s účinností do května 2003 a poté jako řádné členy. Je důležité, že z celkově 199 nových členů EP jich nejvíc vstoupilo do frakce ELS-ED a mnohé jejich strany pak od května 2004 do ELS. Frakce tak potvrdila své postavení v EP jako nejsilnější skupina. Sdružovala 268 poslanců, tedy 37 procent celkového počtu 732 poslanců a reprezentovala jako jediná všech 25 států EU. Po přijetí Rumunska a Bulharska do Evropské unie v roce 2007 se dále rozrostla. V říjnu 2008 měla 288 poslanců. Nejsilnější politické strany v ní zastoupené jsou tyto: CDU/CSU - 40 poslanců, britská Konzervativní strana - 27, španělská Partido Popular- 24, francouzská Union pour Mouvement Populaire - 17 a Forza Italia - 16. Celkem sdružuje frakce ELS-ED 52 stran. Současným předsedou frakce je francouzský politik Joseph Daule.  

 

PROGRAM EVROPSKÉ LIDOVÉ STRANY

 

Na počátku roku 2008 přijala frakce Evropské lidové strany /Evropských demokratů novou strategii pro roky 2008 - 2009, tzv. Dekalog. Skládá ze tří velkých oddílů a deseti kapitol. Jde o skutečně aktuální strategii, v níž jsou i perspektivně vytyčeny určité problémy, které dnes Evropská unie a s ní i světové společenství musí řešit. Dokonce lze říci, že kdyby Unie v té době vzala určité návrhy frakce vážně a začala podle nich jednat, ušetřila by si některé negativní dopady světové krize.

Evropské hodnoty

První oddíl se jmenuje Za Evropu hodnot a první kapitola Obrana silných hodnot. Začíná konstatováním, že Unie potřebuje osvěžení, aktualizaci a posílení svých hodnot. Jde o hodnoty svobody, demokracie, rovnosti a právního státu, ochranu lidských práv, včetně práv osob, které patří k menšinám. Tyto hodnoty jsou společné všem členským státům, jejichž společenství se vyznačuje tolerancí, nediskriminací, spravedlností, solidaritou a rovností mužů a žen.

Evropská unie dnes hlavně potřebuje posílení svých vlastních hodnot a přesvědčení. Pro frakci ELS/ED je pak prioritou ochrana hodnot rodiny a to vzhledem k demografickým proměnám a poklesu porodnosti  a taktéž ochrana svobody vzdělávání. Frakce se zasazuje o to, aby se sblížili ti, kdo nesdílejí žádné hodnoty a přesvědčení a ti, kdo se pokoušejí přemostit rozdíl mezi etablovanými hodnotami laicismu a křesťanskými hodnotami. Také se zavazuje k tomu, že bude hájit svobody a práva a to hlavně proti jejich porušování, kterých je v dnešním světě stále hodně. V těchto případech nesmí být měřeno dvojím metrem a přihlíženo k tomu, že se jedná o režim nebo zemi, k níž existují úzké vztahy nebo sympatie nebo z toho plyne nějaký vlastní prospěch.

Transatlantická vazba

Druhá kapitola se jmenuje Pevné a silné transatlantické vztahy.  Evropská unie potřebuje pevné transatlantické vazby na základě vzájemného respektu a porozumění. Odhlédneme-li od jejich vlastního účelu, to znamená obrany společných hodnot, jsou také důležitým nástrojem, aby posílily postavení Unie v globalizovaném světě. Frakce chce dát těmto vztahům nové impulsy, protože je hluboce přesvědčena, že to je jediná cesta, jak posílit naše nejpodstatnější hodnoty. Vztahy také obsahují politické, obchodně politické  a hospodářské aspekty, zvláště vzhledem k vytvoření společného transatlantického trhu. Frakce se zasazuje za Evropskou unii, která díky společné obranné a bezpečnostní strategii a v pevné vazbě na Spojené státy přispívá k stabilnímu světovému řádu.

Rozšiřování Unie

Třetí kapitola se jmenuje Budování a upevňování sousedské politiky a pokračování politiky rozšiřování. Evropská unie se nesmí stáhnout sama do sebe a musí svobodu, demokracii a lidská práva podporovat i za svými hranicemi. Činí tak tím, že na jedné straně přijímá nové členské státy a na druhé dává sousedním zemím zvláštní status spolupráce. Unie je otevřenou společností, ale musí ji také hájit a bránit. Proto potřebuje jasné meze a hranice.

Frakce ve svých vlastních řadách usiluje o konsensus a to nejen co se týká obsahu a jednotlivostí svých politických zásad, ale hlavně co se týká připravenosti je realizovat. Frakce ELS/ED jednoznačně podporuje posilování Společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropa dvaceti sedmi států ji potřebuje a potřebuje také posilování bezpečnostních a obraných kapacit.

Ekonomika

Druhý oddíl má název Za Evropu prosperity a růstu.  Čtvrtá kapitola pak Uskutečnění efektivního a otevřeného vnitřního trhu a další sledování cílů Lisabonské strategie, zaměřené na podporu dynamické, inovativní a vzdělanostní evropské společnosti. Frakce hodlá podporovat opatření, která vnitřnímu trhu umožní dosahovat vysokého hospodářského růstu a spotřebitelům nabídnout více možností volby. Svobodná soutěž a podnikatelský duch jsou faktory, které vytvářejí nová pracovní místa, přičemž zvláštní pozornost je třeba věnovat malým a středním podnikům. Frakce si je vědoma toho, že dobře fungující vnitřní trh je klíčem k úspěchu Lisabonské strategie. Každé odstranění nějaké překážky na tomto trhu vytvoří možnost vzniku nových pracovních míst. Celkově řečeno, vnitřní trh je předpokladem pro hospodářský růst a tvorbu nových pracovních míst. Předpokladem pro tento růst je ovšem také vysoký stupeň důvěry ve společnosti, což se ukázalo v dnešní situaci, kdy je v nejvyšší míře oslaben. Frakce také již tehdy, na počátku roku 2008, zastávala názor, že je třeba lepší koordinace hospodářských a finančních politik jednotlivých členských států. A také, že je třeba také rozvíjet instrument, nabízející ještě větší potenciál a sice svobodnou výměnu služeb, především finančních a svobodnou výměnu zboží. Frakce se vždy zasazovala a zasazuje i dnes za rozvoj  sektoru dopravy a rychlé rozšíření transevropské dopravní sítě. Efektivní dopravní politika, včetně budování efektivních a k životnímu prostředí šetrných dopravních koridorů, je předpokladem pro růst, zaměstnanost a hospodářskou, sociální a teritoriální kohezi uvnitř Evropské unie.

Frakce dále podtrhuje nutnost podporovat výzkum a vývoj, ulehčit inovativním podnikům přístup ke kreditům a vzájemně propojit svět vzdělání, výzkumu a průmyslu. V této souvislosti pak uvádí potřebu zlepšení kvality systémů obecného a odborného vzdělávání, které by měly být přístupné pro všechny, včetně světa mimo Unii.

A pak se frakce prozíravě věnuje problému, jenž je dnes tématem nejvážnějších diskusí. Jedná se o globalizovanou ekonomiku, v níž se pohybují z jedné země do druhé ohromné miliardové objemy kapitálu. Tím se otevírají velké možnosti spekulací, které mohou přivodit finanční destabilizaci. Je proto podle názoru frakce třeba zlepšit konvergenci v oblasti kontroly a posílit evropský vliv na globální finanční trhy, což se vlastně dnes děje. Pátá kapitola se jmenuje Reforma rozpočtu Evropské unie, obrana rozpočtové stability a nezávislost měnové politiky.  Frakce je toho názoru, že tak brzy, jak to jen bude možné je třeba zajistit Unii vlastní finanční prostředky, což by odpovídalo duchu a znění zakládajících smluv. Současný systém, v němž se opakovaně  na poslední chvíli a za velkých problémů projednávají nepředvídané události, je pro občany nesrozumitelný a nepřijatelný. Reforma rozpočtu Unie je pro frakci jedním z prioritních úkolů, jenž by se měl uskutečnit ve dvou fázích. V první fázi jde o přezkoumání výdajů, počínající zjednodušením stávajícího systému výpočtu národních příspěvků. V druhé fázi, od roku 2014, musí být systém národních příspěvku postupně přestavěn na financování prostřednictvím nových vlastních prostředků. Frakce chce být garantem rozpočtové stability. Aby byla Unie konkurenceschopná, potřebuje evropské podnikatelství v prostředí nízkých úroků, cenové stability, mírného daňového zatížení a přiměřeného vybavení infrastrukturou a lidským kapitálem.

Bezpečnost

Třetí oddíl nese název Za bezpečnou Evropu. Začíná šestou kapitolou Zintenzívnění boje proti terorismu a za ochranu občanů před organizovanou kriminalitou. Teroristické organizace a zvláště ty, které se dovolávají na džihád, svatou válku, představují největší ohrožení našeho soužití a našich hodnot. Jejich strukturu a sociální sítě je třeba rozkrýt  a pojmenovat, přičemž je třeba dbát na odlišení terorismu a islámu. Když odhlédneme od posílení politické spolupráce mezi evropskými a islámskými státy, spatřuje frakce nejnaléhavější úkol v tom, aby byly v oblasti bezpečnosti evropským institucím přiděleny přesně vymezené politické role, které budou pro občany srozumitelné a akceptovatelné. Pro tyto instituce je také třeba hledat nová pravidla a organizační podoby. V zájmu ochrany svých občanů musí Unie také reagovat na ohrožení, která vycházejí z organizovaného zločinu. K tomu je ale třeba společného postupu a společných opatření států Evropské unie, protože  i kriminalita a kriminální organizace jednají v širším rámci. Je třeba například zabránit tomu, aby zločinci a výnosy ze zločinů nenacházely útočiště v Unii.

Energetika

Sedmá kapitola má název Koherentní energetická politika v rámci boje proti změnám klimatu a za udržitelný rozvoj. Také zde frakce předvídavě upozorňuje na některé důležité aspekty. Především požaduje, aby byly posíleny strategické rezervy pro nouzové situace a aby se státy připravovaly na zvládání krizí v zásobování energiemi. K tomu je ovšem také třeba solidarity. Nad to potřebuje Evropa konkurence schopný a otevřený vnitřní trh s energiemi. Již dnes totiž můžeme konstatovat, že závislost Evropské unie na dovozu ropy činí 77%, u plynu je to 51% a u pevných paliv 34%. V období mezi 2025 až 2030 by měla  celková závislost dosáhnout 70%, přičemž konkrétně závislost na dovozu ropy a plynu by měla dosáhnout 80%. Dovoz uhlí by měl činit 65%. Na pozadí aktuální debaty o evropské energetické politice je dále velmi důležitý problém změn klimatu. Každý společný postup by měl vycházet z kritéria udržitelnosti. A proto frakce uvádí tři hlavní komponenty každé energetické politiky: za prvé bezpečnost v zásobování energiemi, za druhé konkurence schopnost hospodářství a za třetí ochrana životního prostředí.

Potravinová politika

Osmá kapitola nese název Zajištěné a zdravé zásobování potravinami. Zde frakce vychází ze situace, která je dnes ve světě. Po celém světě a zvláště v rozvojových zemích rychle stoupá poptávka po potravinách, což sebou nese stále vyšší poptávku po surovinách pro krmiva. Také se odkrývají stále nové možnosti jiného použití agrárních produktů než pro výživu obyvatel. To vše vede k růstu cen produktů pro výživu. Frakce z toho vyvozuje závěr, že Evropská unie musí přispět k celosvětovému zdvojnásobení produkce potravin. Tak, aby do roku 2050 mohly být zásobeny 3,5 miliardy lidí a aby se dostala pod kontrolu soutěž mezí produkcí potravin a získáváním energií z agrárních produktů. Riziko celosvětového nedostatku potravin musí být zmenšeno a Evropská unie se musí stát potravinově soběstačná. A to i vzhledem k tomu, že evropští občané kladou stále vyšší požadavky na kvalitu potravin. Evropský spotřebitel je sice dnes dobře chráněn, je zásobován zdravými a kontrolovanými potravinami, ale je ještě třeba posílit kontrolu dovozu na hranicích Evropské unie.

Otázka přistěhovalectví

Devátá kapitola se jmenuje Společná přistěhovalecká politika. Také zde se frakce ELS/ED přimlouvá za důslednou společnou politiku. V Unii by nemělo být 27 různých přistěhovaleckých politik, protože by to dříve či později vedlo k rozpadu společného evropského projektu. Je třeba, aby se postupně hledaly společná kritéria, nástroje a struktury. Je přitom třeba stále rozlišovat mezi třemi rovinami a diferencovat: mezi nemilosrdným bojem s organizacemi a organizovanými skupinami, podobným mafiím; důsledným postupem proti ilegálnímu přistěhovalectví; politikou legálního přistěhovalectví, při níž vycházíme ze solidarity a dbáme za všech okolností na respektování lidské důstojnosti dotyčných osob. Aby bylo dosaženo nějakých pokroků v evropské přistěhovalecké politice, doporučuje frakce, aby se věnovala pozornost následujícím bodům: za prvé harmonizaci politických a správních struktur různých evropských zemích, kterých se daný problém týká. Za druhé, aby v zahraničních politikách členských zemí byla přistěhovalecká politika stále přítomná. Politické a hospodářské vztahy k zemím, odkud přistěhovalci přicházejí, musí být utvářeny také z hlediska toho, jak tyto země s fenoménem přistěhovalectví zacházejí. Na jedné straně jsou třeba opatření na podporu hospodářského rozvoje dotyčných zemí, ale na druhou stranu je třeba, aby byly s nimi uzavírány dohody o zpětném přebírání dotyčných osob. Přistěhovalectví je třeba regulovat, přičemž se ale ukazuje, že optimální jsou zpracování  jednotlivých případů a ne plošné regulace. Důležité je také to, aby o všech regulacích v oblasti přistěhovalecké politiky v jednotlivých státech byla včas evropská veřejnost informována. Samozřejmě platí, že musí být vykonávána účinná kontrola vnějších hranic EU, zvláště za účasti agentury Frontex a  prostřednictvím systému EDV. Ale na druhou stranu je také třeba, aby evropské instituce více šířily instrukce, jak se chovat k legálním přistěhovalcům na základě slučování rodin nebo na základě pracovních povolení. Nebo v oblasti integrace přistěhovalců. Chybí také prognózy dalšího vývoje ve všech těchto oblastech.

Sociální soudržnost

Čtvrtý oddíl má název Za solidárnější Evropu a obsahuje poslední, desátou kapitolu Pokračování kohezní politiky a obrana hodnot evropského sociálního modelu. Podle názoru frakce je sociální soudržnost uvnitř Evropské unie jeden z jejích nejdůležitějších znaků. Kohesní politika by proto měla být i nadále přiměřeně financována z rozpočtu EU. V posledních dvaceti letech se totiž ukázalo, že kohesní politika tvoří nepopíratelnou přidanou hodnotu. Představuje nejen zřetelný projev evropské solidarity, ale působí také jako hnací síla modernizace a hospodářského růstu v evropských regionech. Proto se frakce ve svém strategickém dokumentu zavazuje, že bude neomezeně podporovat kohesní politiku a bránit všem pokusům o její re-nacionalizaci. Je si přitom vědoma toho, že se blíží nová doba této politiky. Především jde o roli parlamentu, jenž už nebude po roce 2013 pasivním příjemcem instrukcí a návrhů Komise. Parlamentní frakce ELS/ED chce v tomto ohledu sehrát roli iniciátora reforem kohesní politiky, aby lépe odpovídala zájmům a potřebám evropských občanů a současně s tím lépe podporovala vnímání EU jako celku. Bude také podporovat vzájemné vazby mezi Lisabonskou strategií a kohesní politikou, které jsou zřejmé. V závěru svého strategického programu frakce uvádí, že je třeba bránit hodnoty sociálního modelu Unie. Tento model je dnes pod vlivem různých interních a externích faktorů ohrožen. Jedním z interních faktorů je demografický vývoj v Unii, jenž má vliv na celou řadu dalších oblastí společenského a hospodářského života v Unii. Ta musí reagovat a odpovědně jednat v zájmu zachování evidentních předností evropského modelu, především sociální soudržnosti a sociálního smíru. Tyto aspekty jsou pro Unii typické už z hlediska samé její podstaty, to znamená z hlediska jejích hodnotových základů v ochraně lidských práv a svobod, v ochraně lidské důstojnosti atd. Jiné země jako Čína nebo Rusko nebo Indie jsou na tom jinak, protože mají jiné hodnotové základy a sociální mír není pro ně zcela prioritní otázkou. Evropský sociální model však nelze jen bránit, musí být také přizpůsobován realitám dnešního světa, pouze nelze opustit jeho hodnotové základy. Globální ekonomika dnešního světa například vyžaduje větší konkurenceschopnost, což vyžaduje četné reformy. Ty se však mohou  zavádět jen na základě sociálního dialogu.

Přehled témat, které frakce ELS/ED sleduje v tomto období Evropského parlamentu ukazuje, že je dobře připravena i na další období, které začne po červnových volbách. Ať už bude tato frakce v Evropském parlamentu opět nejsilnější či nikoli, je zjevné, že témata, které si vytyčila a způsoby přístupu k nim, zůstanou prioritní i nadále.