Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

HISTORIE ZELENÉ POLITIKY

Pro vyjasnění pojmů je třeba nejdříve vymezit ochranu přírody ve smyslu ochrany celé přírody, půdy, vod, klimatu, biotopů, fauny, flóry, jako základu ochrany životního prostředí. Ta je především zaměřena na všechny aktivity člověka, které by mohly narušit nebo ohrožují ekosystémy a životní druhy.

Ochrana přírody má velmi starou tradici a mnohdy i náboženské kořeny, jako například u náboženského společenství kvakerů, kteří odešli z Anglie v 17. století do Ameriky a založili zde kolonii Pensylvánii. Pro ně byla ochrana přírody ochranou Božího díla. Stejně tak v Německu, kde již v roce 1836 vzniká první chráněná přírodní oblast díky opatření pruské vlády. K průkopníkům ochrany přírody patřil již předtím  přírodovědec Johann Bechstein (1757-1822). Samotný pojem ochrana přírody byl zaveden v roce 1888 Ernstem Rudorffem. Skutečný průlom se pak odehrál v roce 1972, kdy tzv. Římský klub zveřejnil zprávu Meze růstu, kterou. připravil k vydání jeho člen Denis Meadows. Uvádí se v ní, že existuje pět globálních trendů s možnými zásadními negativními důsledky: industrializace, růst obyvatel, nedostatek potravin, vyčerpání surovinových zásob a ničení životního prostředí. Velký význam měly také knihy britského ekonoma a jednoho z tvůrců projektu evropské měny eura Ernsta Schumachera Small is Beatiful z roku 1977, práce politika CDU Herberta Gruhla Ein Planet wird geplündert z roku 1975, nebo kniha politika SPD Erharda Epplera Ende oder Wende z roku 1975. V sedmdesátých letech se pak rodí ochrana životního prostředí jak program řady občanských sdružení a také jako politický program. Rodí se zelená politika.

Je spojena s tím, čemu se říká Nová sociální hnutí, která v podstatě vznikla jako pokračování hnutí roku 1968. Říkalo se jim také alternativní hnutí nebo sociální hnutí a byla převážně levicového nebo levicově liberálního zaměření. Zelená politika se pak zaměřila na ty lidské aktivity, které poškozovaly životní prostředí a začala hledat cesty k šetrnému využívání přírodních zdrojů a surovin a hledání obnovitelných zdrojů. Zelení se v tom někdy dostávali a dostávají do konfliktu s ochránci přírody, kteří odmítají jakékoli zásahy do přírody. Je to například vidět na rozdílných postojích k větrným elektrárnám nebo malým vodním elektrárnám. Zelená politika si postupně vytvořila vlastní klíčové pojmy. Mezi ně na prvním místě patří „udržitelnost", „udržitelný rozvoj". Znamená podporu takového rozvoje, jenž odpovídá potřebám současné generace, ale současně neohrožuje základní potřeby budoucích generací. Mezi tyto základní potřeby se počítá zdravý vzduch, teplo, pitná voda, zdravá potrava, zajištěná možnost odpočinku atd. Tato definice mezigenerační ekologické spravedlnosti je pak základem všech mezinárodních dohod o životním prostředí.

Brundtlandova zpráva z roku 1987, která tuto definici přináší, byla zveřejněna Světovou komisí pro životní prostředí a rozvoj, jejíž předsedou byl  bývalý norský předseda vlády Gro Harlem Brundtland. Trvalý rozvoj je v ní definován také jako proces, v němž je vzájemně harmonizováno využívání zdrojů, cíl investicí, směr technologického vývoje a institucionální proměny. Jde o skutečně celistvý přístup, jenž je ovšem obtížně prosaditelný.

Přesto byla Brundtlandova zpráva začátkem diskuse o udržitelném rozvoji. Po jejím zveřejnění byla v roce 1989 svolána do Rio de Janeira první konference o životním prostředí a rozvoji a stala se jakýmsi základem pro mezinárodní jednání v otázkách životního prostředí. Jinak také představuje určitý kompromis mezi potřebou chránit životní prostředí před ničivými lidskými aktivitami a potřebou hospodářského rozvoje v zájmu života milionů lidí.

 

Založení strany Zelených

Mnohá nová sociální hnutí vystupovala jako občanské organizace na ochranu životního prostředí. Je možné například uvést: Greenpeace, Naturschutz Deutschland, Grüne Liga, sdružení Robin Wood, Friends of the Earth a další. V osmdesátých letech vznikla občanská hnutí proti jaderné energii a hlavně proti stávajícím způsobům likvidace odpadů z jaderných elektráren. Vznikla také hnutí proti znečišťování životního prostředí chemickým průmyslem, uhelnými elektrárnami a dalšími závody, vypouštějícími do ovzduší obrovská množství nebezpečného odpadu. V roce 1978 pak vzniká organizace Grünen Aktion Zukunft, což už byla politická strana, založená poslancem německého parlamentu Herbertem Gruhlem, jenž krátce předtím vystoupil z CDU kvůli rozporům v otázce ochrany životního prostředí. Od dva roky později, v roce 1980, vzniká nová politická strana Die Grünen. Její programovou základnu tvořila hesla o nové politice „sociální, ekologické, od základů demokratické a nenásilné". Chápala se jako „anti-stranická" strana, to znamená, že nechtěla být běžnou politickou stranou, ale jakýmsi alternativním společenstvím různých občanských aktivit. Na jejím čele stála tehdy vedle Dietera Burgmanna hlavně Petra Kelly, která předtím vystoupila z SPD. Spolupracovala ale i nadále například s Gerhardem Schröderem, jenž byl od roku 1980 poslancem Bundestagu a napsal v roce 1982 příspěvek do sborníku Princip života, který vydala Petra Kelly a Jo Leinen (dnes jeden z nejvýznamnějších poslanců Evropského parlamentu za SPD), tehdy aktivista mírových a ekologických hnutí. Na založení strany Zelených se také podílel Herbert Gruhl, jenž se však od počátku cítil jako konzervativec v menšině a kvůli neustálému přílivu levicových členů stranu Zelených opustil. Na straně levicových skupin stál tehdy také Otto Schily, pozdější ministr vnitra za SPD ve vládě Gerharda Schrödera. V roce 1983 se dostali Zelení poprvé do Bundestagu, když získali 5,6% hlasů a 27  poslanců.

Joschka Fischer

Joschka Fischer jako německý ministr zahraničí na konferenci strany Zelených v roce 2004 v Kolíně nad Rýnem uznal, že se v letech 2000 až 2003 dopustil určitých chyb v prosazování liberální vízové politiky, která svým způsobem ulehčila zločineckým bandám z východní Evropy vstup do země.

 

Fundamentalisté proti reálpolitikům

Po vstupu Zelených do Bundestagu došlo ve straně k programovému tříbení a ve straně vznikla dvě ideová křídla, fundamentalisté (fundus) a reálpolitici (realo).

Fundamentalistické křídlo vidělo kriticky především účast strany Zelených ve vládě, od roku 1998. Ale již předtím šlo o skupinu, která se označovala za radikální ekology nebo také ekologické socialisty. Byli to lidé, pocházejících z různých radikálních občanských hnutí, které byly zaměřeny antikapitalisticky a prosazovali radikální řešení. Byli i proti spolupráci s SPD, původně na zemské úrovni, konkrétně v Hesensku.

Proti nim stála už od roku 1981 skupina tzv. realistických politiků, sdružených okolo Joschky Fischera, Cohn-Bendita a dalších. Nakonec došlo v roce 1985 na spolkovém shromáždění strany Zelených k vítězství této skupiny, především v otázce možného podílení se na vládě a to nejen na zemské úrovni, ale i spolkové. Fundamentalisté pak postupně stranu opustili, někteří z nich později přešli ke Straně demokratického socialismu (PDS), nebo i k nové straně Die Linke. Poté, co se strana Zelených sloučila se stranou Bündnis 90 a nový subjekt získal v roce 1998 zastoupení ve spolkové vládě, pozměnily se částečně i programové cíle. Do popředí se dostala ekologická daň, i když její pozitivní účinky jsou hodnoceny jako sporné. Jde v podstatě o daň ze spotřeby benzinu, nafty a dalších pohonných hmot, které zatěžují životní prostředí. Jenže z velmi vysoké normální daně za tyto produkty nejvíce těží stát a používá ji na nejrůznější účely. Ekologické daně jako dodatečné daně se proto mohou zcela míjet se svým zamýšleným účinkem a za určitých okolností mohou dopadnout spíše na sociálně slabé.

 

Jaderná energie

Další prioritou Zelených se stalo opuštění jaderné energie, což mělo v podstatě spočívat v rozhodnutí o postupném uzavírání jaderných elektráren. Stalo se tak v Rakousku v roce 1978, v roce 1980 ve Švédsku, 1987 v Itálii, 1999 v Belgii a 2000 v Německu. Nizozemí a Španělsko přijaly zákony, že nebudou stavěny další jaderné elektrárny nebo rozšiřovány stávající. Ve většině dotyčných zemích rozhodovala lidová referenda. S tímto rozhodnutím je samozřejmě postavena otázka po rozšiřování obnovitelných energií. Na této cestě bylo ovšem dosaženo malého pokroku vzhledem k ohromným energetickým potřebám dnešních vyspělých zemí. Některé země, jako Francie nebo Finsko, se proto mezitím pustily do stavby nových a výkonnějších jaderných elektráren. Také současná energetická krize spíše nahrává zastáncům jaderné energie než jejím odpůrcům. Přitom je sám pojem obnovitelných energií trochu nepřesný, protože žádnou energii nelze po jejím použitím znovu obnovit, spíše se tím pojmenovává takový zdroj energie, jenž je trvalý a nespotřebovává se, jako je sluneční záření nebo zemská teplota, síla větru nebo vody a podobně.

V roce 2004 se konala v Bonnu mezinárodní konference pro obnovitelné energie, která vedla k požadavku využívání těchto typů energií a to v zájmu nejen životního prostředí, ale i boje s chudobou ve světě. To vedlo v Německu k přijetí Zákona o obnovitelných energiích (EEG), podle nějž má podíl těchto energií na výrobě proudu stoupnout do roku 2010 minimálně na 12,5% procenta a do roku 2020 na 20%. Vyžaduje to ovšem vysoké investice. Zatím se tyto investice dařilo v Německu zajišťovat, především do větrných elektráren a do využívání sluneční energie. Celkově řečeno, mimo jiné zásluhou Zelených je dnes Evropa na absolutní špičce investic do využívání obnovitelných energií.

 

Parita žen

Zvláštností Zelených je důsledné uplatňování zásad rovnosti pohlaví. Při obsazování kandidátních míst na volebních listinách, při právech promluvy atd. Při každé volbě je minimálně jedna polovina míst rezervována pro ženy. Při volbě do jednoho grémia se nejprve volí příslušný počet žen a teprve poté ostatní. Při normálních volbách jsou pro ženy rezervována lichá místa a sudá jsou otevřená, jak pro muže, tak pro ženy. Při projevech na shromážděních nesmí nikdy mluvit dva muži za sebou, musí se obě pohlaví střídat. Zelení tím sledují rovnoprávnou účast mužů a žen v politice. Je ovšem zajímavé,  že přes tato opatření dominují zelené politice v Německu a v Evropě stále dva muži, Joschka Fischer a Cohn-Bendit. Něco podobného je vidět i u českých Zelených, kde ze čtyř poslankyň strany v Parlamentu jsou dnes již tři prakticky eliminovány z politického rozhodování.

Mezi nejdůležitější současné členy Bundestagu za Zelené patří Marianne Bithler, Spolková pověřenkyně pro materiály Stasi bývalé NDR, Frank Bsirske, předseda největší odborové centrály Ver.di, Renate Künast, předsedkyně frakce, Fritz Khun, spolupředseda frakce, Hans-Christian Ströbele, jediný poslanec Zelených, jenž byl zvolen na základě přímého mandátu a především Claudia Roth, spolu-předsedkyně strany.     

 

Zelení v Evropském parlamentu           

Zelení se poprvé dostali do Evropského parlamentu v roce 1984. Z Německa jich pocházelo sedm, z Belgie a Nizozemí po dvou. Protože těchto 11 poslanců nemohlo vytvořit samostatnou frakci, spojili se s některými poslanci z Itálie, Dánska, s regionalisty z Flander a Irska a vytvořili frakci GRAEL (Green Alternative European Link), známou také jako frakce Duha. Jejich úsilí bylo zaměřeno hlavně proti znečišťování životního prostředí a atomové energii.

Dalším tématem byla například ochrana zvířat. Zelení praktikovali od počátku přísné demokratické zásady. Poslanci Zelených se například střídají po dvou a půl roce v mandátu. V roce 1989 získali Zelení poprvé vlastní frakci s 30 poslanci v Evropském parlamentu. Aby dostáli svému základnímu demokratickému přesvědčení, zavedli pravidlo, že frakce bude mít vždy dva spolupředsedy, přičemž jeden z nich musí být žena. Změny klimatu se staly prioritou zelené politiky, vedle boje proti geneticky modifikovaným potravinám a dalších témat životního prostředí, jako jsou alternativní zdroje energií.

 

Volby 1994

Všechna tato témata jsou ovšem řešitelná pouze na rovině evropské a celosvětové spolupráce a tak se Zelení postupně stali jasnými přívrženci další a hlubší evropské integrace. Volby v roce 1994 přinesly pro Zelené v různých evropských zemích různé výsledky. Němečtí Zelení zaznamenali obrovský úspěch a znásobili počet svých poslanců v Evropském parlamentu. Své posty ovšem ztratili francouzští a portugalští Zelení a další. Frakce měla náhle pouze 23 členů. Situace ve vedení frakce také nebyla dobrá. V roce 1995 spáchal dlouholetý spolupředseda frakce Zelených v EP Alexandr Langer sebevraždu a jeho místo nebylo téměř dva roky obsazeno.

Zelení hráli mimo jiné významnou roli při odhalování korupce a zneužívání funkcí v EP. Na konci 1998 předal jeden úředník Komise Zeleným podklady s důkazy o podvodech v Evropské komisi, týkajících se především francouzské komisařky Edith Cressonové, blízké přítelkyně francouzského prezidenta. V důsledku této aféry musela poprvé v historii odstoupit celá Komise na čele se svým předsedou Jacquesem Santerem.

 

Čtvrtá nejsilnější frakce v EP

O rok později se situace Zelených radikálně zlepšila. V roce 1999 získali poprvé 38 poslanců a společně s 10 poslanci Svobodné evropské aliance vytvořili frakci, která se stala čtvrtou největší v Evropském parlamentu. Ve stejném roce se poprvé stala německá zelená politička Michaele Schreyerová členkou Evropské komise. V té době byly zelené strany zastoupeny ve vládách pěti členských zemí EU - v Itálii, Německu, Francii, Finsku a Belgii. Pět zelených ministrů životního prostředí pak mohlo ovlivňovat jednání o Kjótském protokolu. Zelení organizovali řadu kampaní pro boj se změnami klimatu.

 

Celoevropská strana Zelených

Důležitá změna nastala v roce 2002, kdy byli za předsedy frakce v EP zvoleni Monika Frassoni a Daniel Cohn Bendit. Oba proevropsky orientovaní politici ovlivnili změnu v politice všech evropských Zelených. V roce 2004 došlo totiž ke vzniku Evropské zelené strany, nové celoevropské „politické rodiny", jak se takovým společenstvím říká. Je to evropská politická strana, sdružující 36 zelených stran ze 33 evropských států, mezi nimi i českou stranu Zelených. Byla založena v roce 2004 a nahradila Evropskou federaci zelených stran. Má dva předsedy, Ulriku Lunacek z Rakouska a Philippa Lambertse z Belgie. Generálním sekretářem je Juan Behrend z Německa. 

 

Volby do EP 2004

Do evropských voleb v roce 2004 šla tato strana jednotně a získala 34 poslaneckých míst. Po volbách obnovila frakci s Aliancí a vznikla Frakce Zelených/ Evropská svobodná  aliance v Evropském parlamentu. Za Zelené je v ní nejvíce zastoupena německá strana Bündnis 90/Die Grünen se 13 poslanci (mezi nimi i poslanec českého původu Milan Horáček) a na druhém místě francouzská strana Les Verts (Zelení) se šesti poslanci. Dále jsou v ní zastoupeny  dvě „zelené" belgické strany, jedna dánská, jedna italská, lotyšská, lucemburská, dvě nizozemské, jedna rakouská, jedna švédská, dvě španělské a tři z Velké Británie. Členem frakce je také jeden bezpartijní poslanec z Rumunska. Celkem 43 poslanců, z toho šest za ESA.. Opět šlo o čtvrtou největší frakci v Evropském parlamentu (dnes je pátou největší).

Frakce má předsednictvo, složené z osmi poslanců. Generální sekretářkou je řecká poslankyně Vula Tsetsi. Mezi nejznámější poslance patří Cem Özdemir, poslanec za německé Zelené a dnes také spolkový spolupředseda (s Claudií Roth) Bündnis 90/Die Grünen. Narodil se v Německu a byl v roce 1994 zvolen do německého Bundestagu jako první poslanec tureckého původu. Zde setrval až do roku 2002, pak pracoval u think thanku German Marshall Fund of the USA . V roce 2004 byl zvolen poslancem EP. V prosinci 2008 inicioval a jako jeden z prvních podepsal provolání předních tureckých intelektuálů Prosím o odpuštění, jímž se omluvili za zločiny spáchané na arménském obyvatelstvu Turecka (tehdy ještě osmanské říše) na konci první světové války. Žádná turecká vláda to ještě neučinila, protože tento zločin, jenž bývá označován také jako genocida, je v Turecku zamlčován a nesmí se ani o něm veřejně mluvit jako o zločinu. 

 

Spojenectví s Evropskou svobodnou aliancí

Evropské svobodné aliance (ESA) sdružuje asi 34 menších regionálních a autonomních stran, jejichž členové se zúčastňují evropských voleb. ESA byla založena v roce 1981 jako Spojenectví kvůli kooperaci stran, které prosazují regionalismus a decentralizaci v EU a zastupují hlavně národnostní menšiny bez vlastního státu. V roce 1994  vznikla ESA jako Federace stran podle smlouvy o Evropské unii. V roce 2004 pak vznikla ESA jako skutečná politická strana na evropské úrovni. Skládá se z 33 menších politických stran a ze tří stran se statutem pozorovatele. Členem byla i velká italská strana Lega Nord, která ovšem v roce 1996 vystoupila. 

V roce 2000 uveřejnila ESA programový dokument, v němž se prezentuje jako ochránkyně svobodných a solidárních národů. V roce 2007 pak vyhlásila podporu přistěhovalcům, jejich integraci a získávání občanství. ESA je spojena s Evropskými zelenými ve federaci. Její nejvýznamnější představitel ve frakci je skotský politik Ian Hudgton ze Skotské národní strany (SNS), která je po Labour Party druhou nejsilnější stranou ve skotském parlamentu. Skotsko dostalo vlastní parlament v roce 1999 a to poprvé od sjednocení s Anglií v roce 1707. Skotsko sice nemá vlastní hlavu státu, protože zůstává ve svazku Spojeného království Velké Británie, má ale prvního ministra, tj. předsedu vlády. Je jím Alex Salmond, jenž je předsedou Skotské národní strany. Tato strana je levicově-liberální, požaduje nezávislost Skotska. Její nacionalismus není etnický, ale občanský a patriotický. Je to pro-evropská strana, která má v Evropském parlamentu ve společné frakci se Zelenými dva poslance, vedle Hudgtona ještě Alyna Smitha. Zajímavé je také to, že Salmondova skotská vláda je podporovaná i Skotskou stranou Zelených, která je samostatným členem Evropské zelené strany a je zastoupena ve skotském parlamentu. 

 

Slabost Zelených v nových členských zemích

Ve volbách do Evropského parlamentu neuspěla ani jedna ze zelených stran z nových členských zemí, což je závažná okolnost. Srovnáme-li to s úspěchy frakce Evropské lidové strany/ Evropských demokratů, která se stala nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu i díky řadě nových poslanců z nových členských zemí, musíme se ptát po příčinách tohoto stavu. Zelení mají přitom své strany téměř ve všech nových členských zemích, v Bulharsku, Estonsku, Lotyšsku, na Maltě, Polsku, Rumunsku, Slovensku, Slovinsku, České republice, Maďarsku a na Kypru. V České vládě mají dokonce čtyři ministry, což je v současné době naprostá výjimka. Jenže problém je v tom, že skutečná zelená politika se neodehrává jenom na bázi deklarací a výzev, ale  musí mít svůj základ v kontinuální důsledné politice lidských a občanských práv bez ohledu na politické konstelace. A politické turbulence v nových členských zemích jsou příliš veliké na to, aby je zelené strany dokázaly zvládnout bez úhony na své věrohodnosti. V západních zemích Evropské unie jsou Zelení známí nejen svými tradičními tématy, ale především tím, že úspěšně bojují proti zájmům velkých koncernů  a jejich lobbyistům. V nových členských zemích jsou v tomto boji v podstatě neúspěšní, protože v nich zatím převažují politické síly, podporující neoliberální tržní prostředí, nepříznivé životnímu prostředí a ochraně práv spotřebitelů. A tak lze předvídat, že v nastávajících volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009 budou zelené strany a jejich kandidáti na západě Evropy opět úspěšní a v  nových členských zemích tomu možná bude naopak. V současné době jsou Zelení ve vládách čtyř členských zemích EU, v České republice, Finsku, Irsku a Lotyšsku. V každé z těchto zemí je přitom postavení Zelených jiné. V Lotyšsku se například ve volbách v roce 2006 stali ve volební koalici s centristickou rolnickou stranou druhou nejsilnější stranou a získali spolu  s nimi 16,7 %.  Mnohem pevněji ukotvenou a tudíž i do budoucnosti nadějnou pozici mají Zelení v Irsku a zvláště Finsku.  

 

Osobnosti Zelených 

Podívejme se na dva nejvýznamnější představitele evropských Zelených, na spolupředsedy frakce Zelených a Alaince. Monika Frassoni, která se narodila v Mexiku, je belgicko-italskou političkou a od roku 2002 poslankyní Evropského parlamentu. Její proevropská politika byla zřejmá již od roku 1987, kdy se stala generální sekretářkou Mladých evropských federalistů. Po ukončení studia politologie na universitě ve Florencii byla parlamentní poradkyní Zelených v Evropském parlamentu (1990-1999). V roce 1999 se stala sama poslankyní za valonské Zelené (strana Ecolo), čili za Belgii. V roce 2004 kandidovala za italské Zelené a uspěla.

Daniel Cohn-Bendit a Jean Paule Sartre - tisková konference 1974 

Německý studentský vůdce Daniel Cohn-Bendit spolu s francouzským filosofem Jean-Paul Sartrem (vlevo) na tiskové konferenci ve Stuttgartu v prosinci 1974.

Monika Frassoni je uznávanou evropskou političkou, avšak její kolega Cohn-Bendit je prvořadou postavou Evropského parlamentu. Narodil se v roce 1945 ve Francii, pak pobýval s rodiči v Německu, kde získal občanství, po návratu do Francie studoval na universitě v Nanterre. Žádost o francouzské občanství mu byla zamítnuta, ačkoli se narodil ve Francii - pravděpodobně z důvodu, že jeho život neodpovídal „dobrým mravům". Stal se známým v roce 1968 jako jeden z hlavních představitelů pařížských studentských bouří, během nichž působil hlavně jako ten, kdo formuluje názory většiny. Z Francie byl vypovězen a odešel do Německa, kde působil v mimoparlamentní opozici. Povolení k návratu dostal až po deseti letech. Členem německých Zelených se stal v roce 1984. V roce 1994 se poprvé dostal do Evropského parlamentu za německé Zelené a v roce 1999 byl znovu zvolen, tentokrát za francouzské Zelené. V roce 2004 kandidoval znovu, ale za německé Zelené a opět uspěl. V západní Evropě je také znám jako autor řady politologických knih, například o levicovém radikalismu jako kultuře násilí, nebo o multikulturní demokracii či xenofobii. V roce 2001 dostal cenu Hannah Arendtové za politické myšlení. V České republice je často prezentován pouze na základě nepřesných informací o jeho působení v době pařížských studentských revolt.

 

Bündnis 90/Die Grünen

Nejsilnější stranou v zelené frakci Evropského parlamentu je Bündnis 90/Die Grünen. Je to německá politická strana, vzniklá v roce 1993 fúzí dvou stran:  Die Grünen a Bündnis 90. Die Grünen vznikli na počátku roku 1980 jako spolková strana, do spolkového sněmu se dostali poprvé v roce 1983 a získali 27 poslanců. V roce 1987 získali 44 poslanců. Pád železné opony a sjednocení Německa je ovšem zastihlo nepřipravené, protože - na rozdíl například od Cohn-Bendita - neměli téměř žádné antitotalitní myšlení. V roce 1991 se sjednotila různá občanská hnutí z NDR v Bündnis 90 a v roce 1993 se spojili Die Grünen a Bündnis 90 v Bündnis 90/ Die Grünen. Ve volbách do spolkového sněmu získali 7,3% a tím 47 poslanců. Zásadní převrat v německém stranickém systému nastal v roce 1998, kdy byla po spolkových volbách, v nichž získalo výše uvedené spojenectví 6,7%, vytvořena červeno-zelená koalice. Joschka Fischer se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí, Andrea Fischer spolkovou ministryní zdravotnictví a Jürgen Trittin ministrem životního prostředí. Ve spolkových volbách v roce 2002 získal Bündnis 90/ Die Grünen 8,6% hlasů a zůstal ve spolkové vládě s SPD. V roce 2004 získala strana ve volbách do Evropského parlamentu něco přes 3 miliony hlasů a tím téměř 12% hlasů, což byl fenomenální úspěch, srovnáme-li s tím výsledek CSU, který činil 8% hlasů, tedy skoro o milion hlasů míň. Ve stejném roce začala SPD klesat ve veřejném mínění a koalice se začala propadat. Ve spolkových volbách v roce 2005 dostala strana opět něco málo přes 8% hlasů, ale spolková vláda se změnila, byla vytvořena velká koalice CDU/CSU s SPD. Ke cti Zelených slouží, že odmítli nabídku na koalici s pravicí a raději šli do opozice. Ve spolkovém sněmu mají přitom 51 poslanců a tvoří nejmenší opoziční frakci. Největší tvoří FDP a na druhém místě je frakce Die Linke. Přesto si Zelení uchovávají silné pozice v mnoha spolkových zemích.  

 

 

HLAVNÍ TÉMATA STRANY ZELENÝCH

 

Saarbrückenský program

V roce 1980 přijali Zelení svůj základní program v podobě tzv. Saarbrückenského programu, jenž pak byl aktualizován v roce 2002. Program stanovil základní hodnoty Zelených, ke kterým patří udržitelný rozvoj, ochrana přírodních zdrojů a prosazování využívání obnovitelných energií.

K základním a stále silněji zdůrazňovaným tématům patří i ochrana klimatu, především omezení nebo přímo zastavení pokračujícího globálního oteplování. Globální oteplování, prokázané nejvýznamnějšími vědeckými světovými institucemi a dnes i empirickou zkušeností milionů lidí po celém světě, je podle Zelených z velké části způsobeno lidskou činností, především průmyslovou výrobou, ale i používáním energeticky náročných prostředků dopravy atd. Všechna opatření proti procesu globálního oteplování, který ohrožuje lidstvo a životní prostředí, musí mít mezinárodní charakter - ať již na úrovni Evropské unie nebo v rámci OSN či mezinárodních dohod, jako je Kjótský protokol. Zelení jsou dnes v popředí boje se změnami klimatu. Opírají přitom svou klimatickou politiku o ochranu a prosazování lidských práv, což vytváří její hlubší základ, než jsou jen technologicko-hospodářská opatření. Nezbytný hospodářský růst by měl být podle nich zajišťován způsoby, které neničí nevratným způsobem životní prostředí a neohrožují životní podmínky budoucích generací.

K dalším tématům politiky Zelených patří sociální tržní ekonomika, která zohledňuje ekologické aspekty. Důraz na sociální aspekty je velmi silný ve všech zelených programech. Stejně tak jsou Zelení zastánci rovnoprávnosti mužů a žen, multikulturní společnosti, prosazují nové integrační politiky vůči imigrantům, zastávají se práv gayů a lesbiček atd.

Určitým vývojem prošla politika Zelených v zahraničně politických otázkách. Zelení byli od počátku důslednými zastánci toho, aby válka byla odmítnuta jako prostředek politiky. Byli odpůrci zbrojení a byli v podstatě součástí mírových hnutí. Tento postoj se postupně měnil, zvláště poté, kdy byl člen strany Zelených Joschka Fischer ministrem zahraničí ve Schröderově vládě a podporoval zásah NATO na Balkáně, směřující k ukončení občanské války a etnických čistek. Německo se podílelo na akci v Kosovu a zúčastnilo se poté i řady dalších mírových misí, například OSN. Co se týká evropské politiky, jsou Zelení rozhodnými zastánci evropské integrace, včetně integrace politické a sociální. V Bundestagu hlasovali všichni Zelení pro Lisabonskou smlouvu.

 

Potravinová politika

Jedním z posledních aktuálních témat Evropských Zelených je zelená potravinová politika pro Evropu. Vychází z dokumentu, který byl přijat v říjnu 2008 na zasedání Rady ESZ v Montreuil u Paříže. Jde tedy zatím o poslední programový dokument evropských Zelených, včetně jejich frakce v Evropském parlamentu. Jeho základem je tvrzení, že jednou z důležitých evropských hodnot je mnohostranná kultura potravin a jídla. Zelení by chtěli lidem umožnit, aby mohli i nadále konzumovat zdravé a chutné lokální potraviny bez toho, aniž by byli nuceni se podrobit diktátu mezinárodních potravinových  koncernů, likvidujících rozmanitost a kvalitu. Především skrze geneticky modifikované potraviny, produkované potravinovým průmyslem a nejrůznějšími umělými přísadami, které jsou přidávány do krmiva chovných zvířat. Evropští občané by chtěli vědět, odkud potraviny pocházejí, jak jsou připravovány a co obsahují. To jim žádný z velkých potravinových koncernů neposkytne, ale na druhou stranu Zelení ani nechtějí, aby stát reguloval trhy s potravinami. Pouze požadují, aby vytvořil předpisy pro zdravou výrobu potravin a hlídal jejich dodržování.

 

Podpora regionálních trhů

Jedním z hlavních požadavků Zelených je podpora regionálních a lokálních trhů s potravinami, které jsou v dnešních podmínkách stále více ničeny velkými koncerny. Vycházejí z ověřené zkušenosti, že v západních zemích Evropské unie rok od roku  stoupá počet spotřebitelů bio potravin. A není to jenom móda,  je to výraz nových přístupů k životu a jeho kvalitě. Z tohoto hlediska je pak srozumitelné, proč Zelení požadují omezení subvencování velkého zemědělského a potravinového průmyslu. Zajišťuje sice levné potraviny, ale nekvalitní a často i zdraví škodlivé. Čímž následně zatěžují zdravotnický systém. Problém produkce potravin musí být nahlížen v mnohem širším kontextu než se dnes děje. Jde hlavně o spotřebitele a jeho zdraví. Proto Zelení navrhli, aby předpisy, dnes platné jen pro bio potraviny, se rozšířily i na produkci všech ostatních potravin.

Proti potravinovým koncernům

Zdá se ovšem, že jejich hlavním cílem je omezit moc potravinových koncernů. Ty využívají situace, kdy lidé nemají čas na přípravu vlastního jídla a stále více používají hotové produkty, které ovšem musí obsahovat konzervační látky, emulgátory, chuťové přísady atd. Nadnárodní koncerny přitom využívají všechny své lobystické možnosti, aby si udržely vliv na tvorbu příslušných norem bez ohledu na to, že všechny tyto potravinové přísady mají nebo mohou mít škodlivé účinky na lidské zdraví. Zelení se obávají, že národní a mezinárodní úřady a komise, které mají na starosti kontrolu potravin, nejsou nestranné a požadují proto, aby byly otevřeny demokratické kontrole.

Za jeden z klíčových bodů potravinové politiky Zelených lze považovat odmítnutí dnes převládajícího názoru, že globální liberalizace trhů povede k větší soutěži, která umožní rostoucí příjmy zemědělců na severu i jihu a spravedlivé spotřebitelské ceny. Není to pravda, trh s potravinami je ovládán zhruba 120 podniky, které určují, kdo smí na trh a kdo ne.

Jedna z posledních částí textu se zabývá problematikou označování potravinářských výrobků, mluví se zde o podstatném zpřísnění předpisů, protože se neustále vyskytují informace, které jsou nepřesné nebo dokonce nepravdivé. Všechno musí směřovat k tomu, aby byli spotřebitelé schopni učinit správné rozhodnutí.

Další část mluví o rovnováze mezi potravinovou a energetickou bezpečností, která spočívá v souběžném růstu poptávky po potravinách a energií například v Číně, Indii nebo Brazílii. Výhodné pěstování rostlin pro výrobu minerálních olejů patří definitivně minulosti. Příprava a spotřeba zemědělské půdy, vody a surovin stále roste a obrací se v neprospěch zemí, které se vydaly touto cestou.

V poslední studii, kterou nechala připravit Komise EU, se píše o tom, že produkce biopaliv nevede k podstatnému snížení emisí CO-2, nýbrž naopak by mohla vést k zvýšení nákladů na životní prostředí o 60 miliard euro. Rostoucí tlak na přirozené rezervy zemědělské půdy, vody a energií musí být energicky omezen a lidé musí hledat cesty, jak zabránit možným budoucím válkám o tyto zdroje. Otevření zemědělských trhů je více než deset let krédem Evropské komise. Jenže se ukazuje, že Jih si opatřuje přístup na trh mimo jiné na základě rozsáhlého porušování lidských práv, ničením deštných pralesů a vyčerpáváním zdrojů vody. Bylo by proto třeba aplikovat zelený koncept kvalifikovaného přístupu na trh, to znamená vyžadováním sociálních a ekologických podmínek a norem pro přístup na trhy EU. Mělo by to znamenat, že by se skutečně pomohlo rolníkům v rozvojových zemích a tamním společnostem a nezvyšovaly se pouze zisky velkých koncernů. A konečně Zelení navrhují, aby produkty bio zemědělství byly s veřejnou pomocí distribuovány do škol, nemocnic a veřejných stravovacích zařízení.

 

Zelená vize pro evropské hospodářství

Lze očekávat, že zelená potravinová politika pro Evropu bude jedním z hlavních témat evropských Zelených v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu. Vedle toho mají Zelení i hospodářskou koncepci pro Evropu budoucnosti. Spočívá v hospodářství, které bude i nadále ekologicky a sociálně ohleduplné. Vychází ze zeleného pojetí lidských práv, to znamená z názoru, že každý člověk má právo na čistý vzduch, vodu, potraviny, půdu, obydlí, zdraví a svobodu. Je to pojetí, které se ještě do střední a východní Evropy nedostalo, protože v této části Evropy se občané po pádu komunismu dopracovali hlavně k právu na svobody (projevu, cestování atd.) a právu na soukromý majetek. O tom, že by mohli požadovat také právo na zdravý život a vše, co s tím souvisí, zatím příliš neuvažují. Klíčem k zelené ekonomice je pak názor, že je potřeba snížit spotřebu přirozených zdrojů, které jsou k dispozici. V dokumentu Zelená vize pro evropské hospodářství ( z dubna 2008) je obsažena jedna z principiálních otázek dnešního světa a sice otázka snižování daní. Podle stávajícího ekonomického názoru je snižování daní nejdůležitějším lékem na nemoci ekonomiky a mnoho politických stran se této strategii upsalo. Podle neoliberálních ekonomů  platí, že zvýšené vládní výdaje nemají z hlediska řešení hospodářské recese smysl. Lepší je snižování daní, podstatně odlehčení podnikům v daních a tak jejich stimulování k investicím. Někteří dokonce navrhují zrušit daně a odvody z mezd a zvýšit například spotřební daň. Zelení mají zásadně jiný názor. Mluví o „škodlivé soutěži ve snižování daní", daňových podvodech podniků a daňových rájích, které vedou ke snižování daňových příjmů a tím zostření finanční krize evropských států. Obávají se, že jsou tím ohrožovány sociální systémy a žádoucí vládní investice do perspektivních oborů. Veřejné výdaje nepovažují za zbytečný luxus a nechtějí je omezovat, naopak s nimi účelně pracovat. Udržování hospodářského růstu a masového konzumu na co nejvyšší úrovni je jednoznačně pozitivní jen zdánlivě, protože se do něj nezapočítávají vedlejší škody na životním prostředí, na tom, co Zelení označují za „přirozený kapitál" společností. Všechny tyto a další otázky nelze přenechat k řešení jen trhům, protože ty se nezajímají o své eventuální negativní dopady na životní prostředí a společnost. Zelená vize vychází z toho, že každé hospodářství se skládá ze tří druhů produkce. Zaprvé ze státních institucí a podniků pod státní kontrolou, za druhé ze soukromých podniků, které jsou orientovány na zisk a konečně soukromých organizací bez výdělečného charakteru, non-profitního sektoru. Každá tato oblast produkuje určité hodnoty. Když se podíváme na evropské hospodářství, vidíme, že už dnes v některých zemích tvoří non-profitní sektor 10% HDP. V jiných zemích tvoří veřejné výdaje 50% HDP. Proto jsou tyto dva sektory pro Zelené velmi důležité a zasazují se především za rozvoj non-profitního sektoru, protože se v něm tvoří sociální a demokratické hodnoty. Konstatují, že v žádné oblasti veřejné služeb nelze najít jednoznačný a empirický důkaz o přednostech privátního sektoru. Například v oblasti vzdělání nebo lékařské péče Zelení jednoznačně upřednostňují veřejný sektor, protože logika trhu má tendenci vylučovat nejchudší a vytvářet další nerovnosti.

Světové hospodářství i národní hospodářství musí být přiměřeně regulovány, bez ohrožení hospodářských svobod. Zkušenosti z krize finančních trhů ukazují, že deregulace zašla příliš daleko. V závěru dokumentu Zelená vize pro evropské hospodářství mluví Zelení o tom, že není přijatelné, aby práce byla více zdaněna než vlastnictví. Konkrétně navrhují: ekologické daně a ekologické prémie, protože čím dražší budou energie, tím atraktivnější bude šetření s nimi a to by mělo být usnadněno nižšími daněmi. Zelení jsou proti rovné dani a zastávají progresivní zdaňování. Daňové zvýhodňování musí být sociálně a ekologicky spravedlivé a podporovat budoucí investice. Názor, že přijetí těchto a dalších přístupů, které jdou nad krátkodobou maximalizaci zisku, je hrobem pro ekonomiku, Zelení odmítají a uvádějí, že dosavadní evropská historie svědčí o opaku. Například zavedení sociálních práv v 19. století také neznamenalo hrob pro ekonomiku, jak tehdy mnozí tvrdili, ale ukázal se opak. Bylo jedním ze zdrojů ekonomického rozvoje. Něco podobného by bylo možné očekávat i v současnosti. 

 

Zelená vize sociální Evropy

Vedle potravinové a hospodářské politiky je třetím hlavním tématem sociální politika, protože Zelení vždy propojují hospodářská, sociální a ekologická témata navzájem. Jde o dokument  Zelená vize sociální Evropy, jenž byl  také přijat v říjnu 2008. Vychází z určitého pohledu na společnost, zakotveném v lidských a občanských právech. Jejich vizí je integrovaná a sociálně soudržná společnost, která dává všem občanům stejná práva a stejné šance, přičemž sociální bezpečí je jeden z klíčových cílů, stejně důležitý jako cíle ekologické nebo hospodářské. Sociální spravedlnost a sociální integrace by měly být jedním z hlavních cílů každé vlády. Zelení jsou proto zásadně proti privatizaci systémů sociálního zabezpečení. Tyto systémy se musí rozvíjet na všech úrovních správy, lokální, regionální, národní a úrovni Evropské unie. Jde také o to, že obecným trendem, souvisejícím s globalizací, je snižování sociálních standardů. Jako příklad lze uvést politiku Evropské komise pod vedením Barrosa, která se soustavně pokouší povyšovat předpisy vnitřního trhu nad sociální práva. V současné době je  nejúčinnějším nástrojem EU tzv. otevřená metoda koordinace (OMK), je ovšem také podřízena jednostranným cílům paktu stability a růstu. Výsledkem je stav, kdy je na jedné straně EU hospodářsky nejsilnějším regionem světa, ale na druhé straně v ní stoupá chudoba, podle statistik žije zhruba 100 milionů lidí okolo hranice chudoby. Další velká část obyvatel pracuje bez náležité sociální ochrany. Roste počet sociálně vyloučených, což je v přímém rozporu s cílem Zelených posilovat sociální integraci.

V Evropě je zatím organizace sociálního státu v kompetenci jednotlivých členských států. Zelení nechtějí nějaký jednotný sociální model, chtějí minimální normy, které by byly závazné pro všechny. Jako příklad navrhují lidsky důstojnou mzdu, protože je předpokladem pro sociální integraci. V závěrečné části dokumentu o sociální Evropě mluví o tom,  že sociálně zajištěný život není jen otázkou nákladů, ale také hodnotou sám o sobě. Dnešní sociální systémy mají ovšem z různých důvodů finanční problémy, které se spíše prohlubují. Sociální výdaje státu se stále zvyšují, ať již důvodů stárnutí populace nebo rostoucí nezaměstnanosti, to by však nemělo znamenat jejich neustálé snižování. Zelení naopak navrhují tyto výdaje pomalu stále zvyšovat, protože se nejedná jen o čisté výdaje, ale také o investice, které se vyplácejí. Jsou to například investice do zdravotnictví a snižování nezaměstnanosti, ale především do sociálně integrované společnosti, která je nezbytným předpokladem pro rozvoj zdravé společnosti. Otázka financování sociálních systémů má pak u Zelených tuto podobu: navrhují čerpat prostředky ze zdanění zisků, kapitálových výnosů a využívání energií. Zkrátka, sociální Evropu nelze rozvíjet bez zdanění kapitálu a majetků. Je otázkou, jak chtějí Zelení zajistit „spravedlivé zdanění", protože to je  vždy otázkou úhlu pohledu. Jejich požadavek na přezkoumání všech daňových zvýhodnění a úlev na sociálních odvodech je ovšem logický. Stejně se ale nevyhnou kritice neoliberálů, že jsou údajně závislí na Johnu Maynardu Keynesovi a jeho teorii veřejných výdajů. Zdá se ovšem, že dnešní hospodářská recese dává spíš za pravdu Zeleným, protože v dnešní krizi nejde jen o technická opatření, vyvažující propady ve výrobě a konzumu, ale o spravedlivá řešení, navracející důvěru občanů v hospodářský systém. Proto Zelení nemluví jen o progresivní dani, ale také dani spravedlivé. 

Současnou aktuální hlavní výhradou Zelených vůči politice Evropské komise je její upřednostňování uvolňování hospodářské soutěže před dodržováním pravidel ochrany sociálních a ekologických práv evropských občanů. Přes všechny hospodářské problémy, které Evropa zažívá, bychom neměli zapomínat na právo na důstojný život ve zdravém životním prostředí.