Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Zrod Evropské politiky sousedství se datuje od roku 2003 v Prohlášení Evropské komise o "Širší Evropě" a zveřejnění Strategie, která stanovuje hlavní cíle a zásady, zeměpisný dosah nové politiky i návrh finančního nástroje (Nástroj evropského sousedství a partnerství), který je aplikován od roku 2007.

Evropská politika sousedství se vztahuje na některé země, které s EU bezprostředně sousedí (na souši nebo na moři) a vztahy s ostatními zeměmi se řídí jinými dohodami.

V současné době Evropská politika sousedství představuje prioritu EU v oblasti vnějších vztahů. Tato politika vznikla jako reakce na největší rozšíření Unie v roce 2004. Nebylo to ovšem jen rozšíření v roce 2004, co přimělo EU zformulovat ENP, ale dalším důvodem bylo vytvořit zahraniční politiku EU jako celek v podobě akceschopnější Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Strategie ENP z května 2004 uvádí, že cílem ENP je sdílet výhody rozšíření z roku 2004 se zeměmi sousedství posilováním stability, bezpečnosti, blahobytu všech, jichž se to týká. Privilegované vztahy jsou založeny na vzájemných závazcích zejména v oblastech vlády práva, dobrého vládnutí, respektu k lidským právům, včetně práv menšin, prosazování dobrých sousedských vztahů a principů tržního hospodářství a udržitelného rozvoje. Jedním z cílů je i hledání společných závazků v oblasti boje proti terorismu a řešení konfliktů.

EU chce posílit politické i ekonomické vazby se zeměmi, s nimiž přímo nebo blízce sousedí, ale u nichž se nepředpokládá, že by do EU někdy vstoupily. Jde o partnerství založené na sdílených hodnotách, jako jsou demokracie, respekt k lidským právům, právní stát, tržní ekonomika, udržitelný rozvoj, apod. Míra spolupráce ze strany EU je založena na tom, nakolik budou partnerské země tyto hodnoty opravdu sdílet a jak budou postupovat při implementaci plánů a úkolů.

V roce 2011 byla politika sousedství zreformována pod vlivem událostí Arabského jara, kdy došlo zejména k zavedení principu „More for more“, tedy odměn za reformy v partnerských státech. V roce 2015 došlo v souvislosti s přípravou Globální strategie EU k zahájení dalšího procesu přezkoumání, který vyústil ve formulaci čtyř nových hlavních priorit:

  1. Vláda práva, demokracie a lidská práva,
  2. Ekonomický rozvoj pro stabilizaci,
  3. Bezpečnost
  4. Migrace

V posledních letech nabývá na významu poslední ze zmiňovaných priorit, jelikož země ležící na jižních březích Středozemního moře jsou klíčovým prvkem ve snahách EU o kontrolu migrace.

 

Na koho se politika sousedství vztahuje?

 

Evropská politika sousedství se týká zejména těch států, které mají s Unií smluvní vztah v podobě Dohody o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement - PCA) v případě zemí bývalého SSSR a Asociačních dohod (Association Agreement - AA) uzavíraných v rámci Středomořského partnerství (Euro-Mediterranean partnership) - tzv. Barcelonského procesu.

V první vlně byly k účasti na ENP přizvány: Alžírsko, Bělorusko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Maroko, Moldavsko, Palestinská samospráva, Sýrie, Tunisko a Ukrajina (pro Bělorusko, Libyi a Sýrii nebyla ENP prozatím aktivována vzhledem k neexistenci rámcové smlouvy PCA nebo AA). Během roku 2004 byly přizvány i státy jižního Kavkazu: Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie.

ENP se týká nejbližších sousedů EU – Alžírska, Arménie, Ázerbájdžánu, Běloruska, Egypta, Gruzie, Izraele, Jordánska, Libanonu, Libye, Moldávie, Maroka, Palestiny, Sýrie, Tuniska a Ukrajiny.

Většina z výše uvedených států má již plné členství na základě akčních plánů. Výjimky tvoří Alžírsko, které jedná o akčním plánu, Libye a Sýrie zůstávají zatím mimo většinu struktur ENP.

ENP je doplněna o regionální a mnohostranné iniciativy. V květnu 2009 bylo v Praze zahájeno Východní partnerství a o rok dříve v roce 2008 byla v Paříži, na základě předchozí spolupráce v rámci Středomořského partnerství (Euromed), ustanovena Unie pro Středomoří. V Kyjevě byla ve stejném roce zahájena Černomořská synergie.

Tato politika se netýká členů ESVO, kandidátských zemí či těch, kteří se v budoucnu mohou stát kandidáty, a Ruska. Zahrnuje přímé sousedy Unie po jejím rozšíření.

 

Princip fungování sousedské politiky


V první fázi Komise vypracovává zprávy týkající se jednotlivých zemí, kde zhodnotí politickou a ekonomickou situaci a stanoví priority spolupráce. Zprávy jsou pak předloženy Radě, která rozhodne, jestli je možné postoupit k dalšímu kroku. Tím je vypracování Akčního plánu, hlavního operačního nástroje Politiky sousedství. Komise spolupracuje s danou zemí, aby plán reflektoval potřeby, možnosti a zájmy tohoto státu i EU.

Akční plány pro všechny země obsahují stejné kapitoly (politický dialog a reformy; ekonomická a sociální spolupráce a rozvoj; otázky obchodu a tržní reformy; spolupráce v oblasti spravedlnosti, bezpečnosti a svobody; sektorální otázky a lidské zdroje), jejich obsah se ale liší. Priority jsou stanoveny v krátkodobém a střednědobém horizontu 3-5 let. Každoročně jsou vydávány hodnotící zprávy o pokroku týkající se jednotlivých zemí.

 

Nástroje evropské politiky sousedství


Hlavním nástroje politiky EU vůči jejím sousedům jsou dvoustranné akční plány, které vypracovává společně s každým z nich na období tří až pěti let. Společné akční plány má v současné době 12 zemí z evropského sousedství, dohoda zatím neproběhla s Libyí, Sýrií a Běloruskem, jednání probíhají s Alžírskem.

Akční plány vycházejí z již uzavřených bilaterálních dohod, jako jsou dohody o přidružení nebo o partnerství a spolupráci, a měly by být přizpůsobeny odlišnému postavení a zájmům jednotlivých partnerů. Samotné cíle akčních plánů pak usilují o rozvoj demokratických, sociálně spravedlivých společností podporujících začlenění, prosazování hospodářské integrace a zlepšení přeshraničního pohybu osob.

Nástrojem k prosazování přístupu na trh jsou komplexní dohody o volném obchodu (DCFTA) mezi EU a třemi státy, které ratifikovaly Asociační dohodu s EU. Těmito státy jsou v současné době Gruzie, Moldavsko a Ukrajina. V rámci této dohody státy využívají volného pohybu čtyř svobod: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Volný pohyb se však vztahuje pouze na bezvízový režim pro krátkodobé pobyty na území EU po dobu nejdéle 90 dnů.

 

Financování evropské politiky sousedství

 

Minulé rozpočtové období 2007–2013 bylo financováno prostřednictvím European Neighbourhood and Partnership Instrument (ENPI), kdy bylo k dispozici necelých 12 miliard eur. ENI nahrazuje ENPI, který dříve nahradil dva regionální finanční instrumenty, které fungovaly do konce roku 2006 - MEDA pro středomořské země účastnící se barcelonského procesu a TACIS pro země SNS (kromě dnešních účastníků ENP z východní Evropy a jižního Kavkazu, Ruska a Běloruska byly v programu TACIS účastny i státy Střední Asie a Mongolsko).

V rámci rozpočtového období 2000-2006 bylo v rámci MEDA uvolněno 5,35 miliard eur a v rámci TACIS 3,14 miliard eur. Další významné prostředky tvořily půjčky Evropské investiční banky.

Pro období 2014–2020 jsou finanční prostředky pro ENP čerpány prostřednictvím nového evropského nástroje sousedství – The European Neighbourhood Instrument (ENI). V novém rozpočtovém období ENP disponuje částkou 15,4 miliardy eur. Částka tedy překročila objem finančních prostředků, kterými ENPI (finanční nástroj pro období 2007-2013) disponovala v minulém rozpočtovém období.

Novinkou ENI je větší flexibilita a rychlost procesu programování. Dále by ENI mělo dopomoci k navázaní užších vazeb mezi EU a partnerskými státy. Podpora je také poskytována na programy přeshraniční spolupráce mezi členskými státy a partnerskými zeměmi nebo Ruskou federací.

K financování evropské politiky sousedství jsou využívány i jiné nástroje a programy, jako je nástroj sousedství pro občanskou společnost. Komise kromě toho poskytuje finanční podporu partnerům ve formě grantů, Evropská investiční banka a Evropská banka pro obnovu a rozvoj tuto pomoc doplňují prostřednictvím úvěrů.

Autor: CDK, září 2018