Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Evropská politika sousedství

Zrod Evropské politiky sousedství se datuje do roku 2003 v Prohlášení Evropské komise o "Širší Evropě" a zveřejnění Strategie, která stanovuje hlavní cíle a zásady, zeměpisný dosah nové politiky i návrh finančního nástroje (Nástroj evropského sousedství a partnerství), který je aplikován od roku 2007.


Evropská politika sousedství se vztahuje na některé země, které s EU bezprostředně sousedí (na souši nebo na moři) a vztahy s ostatními zeměmi se řídí jinými dohodami.

V současné době Evropská politika sousedství představuje prioritu EU v oblasti vnějších vztahů. Tato politika vznikla jako reakce na největší rozšíření Unie v roce 2004. Nebylo to ovšem jen rozšíření v roce 2004, co přimělo EU zformulovat ENP, ale dalším důvodem bylo vytvořit zahraniční politiku EU jako celku v podobě akceschopnější Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Strategie ENP z května 2004 uvádí, že cílem ENP je sdílet výhody rozšíření z roku 2004 se zeměmi sousedství posilováním stability, bezpečnosti, blahobytu všech, jichž se to týká. Privilegované vztahy jsou založeny na vzájemných závazcích zejména v oblastech vlády práva, dobrého vládnutí, respektu k lidským právům, včetně práv menšin, prosazování dobrých sousedských vztahů a principů tržního hospodářství a udržitelného rozvoje. Jedním z cílů je i hledání společných závazků v oblasti boje proti terorismu a řešení konfliktů.

EU chce posílit politické i ekonomické vazby se zeměmi, s nimiž přímo nebo blízce sousedí, ale u nichž se nepředpokládá, že by do EU někdy vstoupily. Jde o partnerství založené na sdílených hodnotách, jako jsou demokracie, respekt k lidským právům, právní stát, tržní ekonomika, udržitelný rozvoj, apod. Míra spolupráce ze strany EU je založena na tom, nakolik budou partnerské země tyto hodnoty opravdu sdílet a jak budou postupovat při implementaci plánů a úkolů.

Na koho se politika sousedství vztahuje?


Evropská politika sousedství se týká zejména těch států, které mají s Unií smluvní vztah v podobě Dohody o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement - PCA) v případě zemí bývalého SSSR a Asociačních dohod (Association Agreement - AA) uzavíraných v rámci Středomořského partnerství (Euro-Mediterranean partnership) - tzv. Barcelonského procesu.

V první vlně byly k účasti na ENP přizvány: Alžírsko, Bělorusko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Maroko, Moldavsko, Palestinská samospráva, Sýrie, Tunisko a Ukrajina (pro Bělorusko, Libyi a Sýrii nebyla ENP prozatím aktivována vzhledem k neexistenci rámcové smlouvy PCA nebo AA). Během roku 2004 byly přizvány i státy jižního Kavkazu: Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie.

ENP se týká nejbližších sousedů EU - Alžírska, Arménie,  Azerbajdžánu,  Běloruska,  Egypta,  Gruzie, Israele, Jordánska, Libanonu, Libye, Moldávie, Moroka, Palestiny, Sýrie, Tuniska a Ukrajiny.

Většina z výše uvedených států má již plné členství na základě akčních plánů. Výjimky tvoří Alžírsko, které jedná o akčním plánu, Libye a Sýrie zůstávají zatím mimo většinu struktur EPS.

ENP je doplněna o regionální a mnohostranné iniciativy. V květnu 2009 bylo v Praze zahájeno Východní partnerství a o rok dříve v roce 2008 bylo v Paříži zahájeno Středomořské partnerství (Euromed) a Kyjevě byla ve stejném roce zahájena Černomořská synergie.

Tato politika se netýká členů ESVO, kandidátských zemí či těch, kteří se v budoucnu mohou stát kandidáty, a Ruska. Zahrnuje přímé sousedy Unie po jejím rozšíření.

Princip fungování sousedské politiky


V první fázi Komise vypracovává zprávy týkající se jednotlivých zemí, kde zhodnotí politickou a ekonomickou situaci a stanoví priority spolupráce. Zprávy jsou pak předloženy Radě, která rozhodne, jestli je možné postoupit k dalšímu kroku. Tím je vypracování Akčního plánu, hlavního operačního nástroje Politiky sousedství. Komise spolupracuje s danou zemí, aby plán reflektoval potřeby, možnosti a zájmy toho kterého státu i EU.

Akční plány pro všechny země obsahují stejné kapitoly (politický dialog a reformy; ekonomická a sociální spolupráce a rozvoj; otázky obchodu a tržní reformy; spolupráce v oblasti spravedlnosti, bezpečnosti a svobody; sektorální otázky a lidské zdroje), jejich obsah se ale liší. Priority jsou stanoveny v krátkodobém a střednědobém horizontu 3-5 let. Každoročně jsou vydávány hodnotící zprávy o pokroku týkající se jednotlivých zemí.

Financování evropské politiky sousedství


Pro období  2014–2020 budou finanční prostředky pro ENP čerpány prostřednictvím nového evropského nástroje sousedství - The European Neighbourhood Instrument  (ENI). V novém rozpočtovém období by měla ENP disponovat částkou 15,4 miliardy €. Částka tedy pravděpodobně překročí objem finančních prostředků, kterými ENPI (finanční nástroj pro období 2007-2013) disponovala v minulém rozpočtovém období.

Novinkou ENI by měla být větší flexibilita a rychlost procesu programování. Dále by ENI mělo dopomoci k navázaní užších vazeb mezi EU a partnerskými státy. Podpora by měla být poskytována na programy přeshraniční spolupráce mezi členskými státy a partnerskými zeměmi nebo Ruskou federací.

Minulé rozpočtové období 2007 – 2014 bylo financováno prostřednictvím Europea Neighbourhood and Partnership Instrument (ENPI), kdy bylo k dispozici necelých 12 miliard eur.

ENI nahrazuje ENPI, který dříve nahradil dva regionální finanční instrumenty, které fungovaly do konce roku 2006 - MEDA pro středomořské země účastnící se barcelonského procesu a TACIS pro země SNS (kromě dnešních účastníků ENP z východní Evropy a jižního Kavkazu, Ruska a Běloruska byly v programu TACIS účastny i státy Střední Asie a Mongolsko).

V rámci rozpočtového období 2000-2006 bylo v rámci MEDA uvolněno 5,35 miliard eur a v rámci TACIS 3,14 miliard eu. Další významné prostředky tvořily půjčky Evropské investiční banky.

Autor: aktualizace Magda Komínková (CDK)