Přejít na obsah

Vyhledávání

19/04/2015 19:33:52


Hlavní menu

Bezpečnostní a obranná politika

Společná bezpečnostní a obranná politika (SBOP) byla založena v roce 1999. Do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost se označovala jako Evropská bezpečnostní a obranná politika. Zahrnuje spolupráci v oblasti vojenství a zvládání krizí v rámci širší Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). V rámci politik si drží zvláštní postavení.

 

Společná bezpečnostní a obranná politika

  •  zvláštní pravomoci - (článek 24 SFEU)
  • Bezpečnostní strategie pro Evropu
  • více možností financování (rozpočtové i mimorozpočtové)
  • jednomyslnost (s výjimkou záležitostí týkajících Evropské obranné agentury a stálé strukturované spolupráce, kde se hlasuje kvalifikovanou většinou)


Založení SBOP bylo odpovědí na neschopnost evropských států vypořádat se s problémy ve svém bezprostředním okolí v průběhu 90. let, jako byla válka v Bosně po rozpadu Jugoslávie nebo etnické násilí v Kosovu. I přes zahraničně-politickou spolupráci Unii chyběly nástroje pro jiné než diplomatické zapojení v krizových situacích a členské státy se musely spoléhat na Severoatlantickou alianci. Angažmá NATO ale nebylo optimálním řešením, protože Spojené státy se po skončení studené války chtěly soustředit na, ze svého pohledu, důležitější regiony, jako například na Blízký východ, a vyžadovaly po evropských členech větší spoluúčast na zajišťování bezpečnosti ve svém okolí.

I přes snahy o posílení tzv. evropského pilíře uvnitř NATO se nakonec zahájení bezpečnostní spolupráce pod hlavičkou EU ukázalo jako nejpřijatelnější řešení. Od svého založení tak Evropská unie v rámci SBOP zrealizovala téměř 30 zahraničních vojenských a civilních operací, kromě svého bezprostředního okolí i v subsaharské Africe, na Blízkém a Středním východě nebo v Indonésii.

Evropská unie také v roce 2003 schválila svoji první bezpečnostní strategii (aktualizovaná v roce 2008), která vymezuje evropské představy o vlastní roli ve světové bezpečnosti a o hrozbách, kterým musí EU a její členské státy čelit.

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je možné mezi některými členskými státy navázat  prohloubenou spolupráci v oblasti obrany, která se označuje termínem stálá strukturovaná spolupráce. Stálá strukturovaná spolupráce musí být povolena Radou, která o ní na žádost zúčastněných států rozhoduje kvalifikovanou většinou.

Instituce SBOP


Společná bezpečnostní a obranná politika vychází z obecného rámce SZBP. Specifické otázky vojenského a civilního krizového managementu si ovšem vyžádaly vytvoření řady specifických institucí.

Nervovým uzlem celé SBOP je Politický a bezpečnostní výbor (obvykle označovaný francouzskou zkratkou COPS nebo PSC), který schází na úrovni velvyslanců a funguje jako přípravný orgán pro Radu. Mezi hlavní funkce patří sledování mezinárodní situace a pomoci při definování politiky v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Hlavním fórem pro rozhodování je pochopitelně Rada pro vnější vztahy, jejímiž členy jsou ministři zahraničí členských států. Ti se ale setkávají jen jednou do měsíce, což pro operativní rozhodování, které je při řízení probíhajících misí zapotřebí, pochopitelně nestačí. Každodenní rozhodnutí proto přijímá právě COPS. Jeho členy jsou zástupci členských států na úrovni velvyslanců, kteří sídlí nastálo v Bruselu. Mohou se proto scházet často - obvykle dvakrát týdně, v případě potřeby i častěji.

Velvyslanci v COPS jsou ovšem diplomaté, kterým většinou chybí odbornost v krizovém řízení. Proto mají pod sebou dva specializované výbory. Vojenský výbor Evropské unie (EUMC) je nejvyšší vojenský orgán zřízený v rámci Rady a je složen z náčelníků generálních štábů členských států, kteří se scházejí a radí COPS v otázkách vojenství a využití vojenské síly v operacích. Výbor pro civilní aspekty řešení krizí (CIVCOM) potom asistuje při civilních operacích.

Evropská unie se při implementaci SBOP převážně spoléhá na prostředky členských států - neexistuje například evropská armáda nebo evropský policejní sbor. Při plánování vojenských operací tak Unie využívá buď národní operační centra členských států nebo plánovacího centra NATO (SHAPE).

Jediná stálá integrovaná vojenská struktura existující v rámci generálního sekretariátu Rady - vojenský štáb EU - slouží k dlouhodobějšímu strategickému plánování a včasnému varování. U civilních operací členské státy podpořily stálé operační centrum na úrovni EU - útvar schopnosti civilního plánování a provádění(označovaný anglickou zkratkou CPCC). V roce 2009 vzniklo v rámci sekretariátu Rady Ředitelství pro řízení a plánování krize, které má zajistit, aby EU dokázala účinně využívat své nejsilnější stránky, kterou je schopnost integrovat vojenský a civilní přístup ke krizovému managementu. Všechny tři útvary se v budoucnu stanou součástí vznikající evropské služby pro vnější činnost.

Při přibližování jejich bezpečnostních politik členským státům asistuje celá řada samostatných institucí a agentur. Mezi nejdůležitější patří Evropská obranná agentura, která má za úkol hledat cesty, jak harmonizovat a koordinovat vyzbrojování armád členských států, a tak ušetřit prostředky, kterých se v této oblasti chronicky nedostává. Ústav Evropské unie pro bezpečnostní studia (EUISS) má za úkol kultivovat koncepční myšlení o roli EU v evropské a světové bezpečnosti. Výcvik v Evropské bezpečnostní a obranné škole by zase měl přispět k lepší a efektivnějšímu fungování SBOP, protože usiluje o hlubší pochopení problematiky SBOP u odborníků z členských států. S činností SBOP souvisí také fungování Satelitního střediska Evropské unie.

Evropská obranná agentura

Agentura má čtyři hlavní funkce:

  • Rozvoj obranného potenciálu;
  • Spolupráci ve vyzbrojování;
  • Evropské obranné technologické a průmyslové základny a trh s obranným vybavením;
  • Výzkum a technologie

Předseda vojenského výboru EU Patrick de Rousiers (vlevo) a ředitel Evropské obranné agentury Jorge Domecqo.
Předseda vojenského výboru EU Patrick de Rousiers (vlevo) a ředitel Evropské obranné agentury Jorge Domecqo. (foto: EDA/Flickr)

 

Instituce EU


Evropský parlament
- za otázky bezpečnostní a obranné politiky v Parlamentu odpovídá Podvýbor pro bezpečnost a obranu, který patří pod Výbor zahraničních věcí. Přesedá mu polská poslankyně z Evropských konzervativců a reformistů Anna Elżbieta Fotyga.

Evropská komise - politicky za oblast SBOP odpovídá Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Evropská rada - v oblasti SBOP vymezuje zásady a obecné směry jejich dalšího rozvoje.


Operace SBOP


Zahraniční operace jsou vlajkovou lodí společné bezpečnostní a obranné politiky a nejviditelnějším nástrojem, jak Evropská unie zajišťuje svoji bezpečnost a přispívá ke stabilitě ve svém okolí. Od roku 2003, kdy byla zahájená první operace pod hlavičkou SBOP, spustila Unie více než 30 zahraničních misí s účastí vojáků, policistů, ale i soudců nebo úředníků.

Případy pro operace SBOP

  • akce v oblasti odzbrojení,
  • humanitární a záchranné mise,
  • poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti,
  • mise pro předcházení konfliktům a udržení míru,
  • mise bojových sil nasazované při vzniku krizí, např. mise pro prosazování míru
  • stabilizační operace po ukončení konfliktů.



Hlavní přidanou hodnotou operací SBOP je kombinace vojenských a civilních schopností pod jedním institucionálním rámcem. Vedle klasických vojenských operací, při nichž evropští vojáci dohlížejí na udržování míru nebo ho pomáhají vynucovat, vysílá Unie i operace policejní a na podporu právního státu.

Policejní operace asistují v cílových zemích při výcviku místních policejních jednotek, mohou ale v případě nutnosti i jejich úkoly zcela převzít a místní síly na omezenou dobu nahradit. Operace na podporu právního státu zahrnují celou řadu asistenčních a výcvikových misí zaměřených na upevnění důležitých institucí v cílové zemi - počínaje soudci, přes vězeňskou správu a konče úředníky centrálních úřadů nebo místní správy.

Zatímco civilní operace jsou hrazeny z rozpočtu Evropské unie, operace vojenské platí vždy zúčastněné státy z vlastních peněz. Jde o důsledek neochoty členských států umožnit evropským institucím, zejména Komisi a Parlamentu, angažovat se ve vojenských otázkách, které jsou považovány za jádro národní suverenity.


Mise EU

 

Vztahy s NATO


Členská základna Evropské unie a Severoatlantické aliance se z velké části překrývá. Jednadvacet států je součástí obou organizací, tedy tři čtvrtiny z 28 členů EU a 28 členů NATO. Není proto divu, že byl způsob spolupráce s Aliancí vždy důležitým tématem při vývoji SBOP.

Od počátku si členské státy stanovily několik cílů. Evropská bezpečnostní politika neměla jednat tam, kde se již angažovalo NATO. Navíc se měla rozvíjet bez zbytečných duplikací toho, co už spojenci v NATO měli k dispozici. V pozadí stála jednoduchá úvaha, že si evropské státy, které už tak investovaly do své obrany méně, než bylo zapotřebí, nemohou dovolit platit dvakrát za totéž - jednou pod hlavičkou NATO a jednou pod hlavičkou EU.

Konkrétní formu spolupráce vyjednaly obě organizace koncem roku 2002 v podobě tzv. dohod Berlin Plus. Podle těchto ujednání má Evropská unie přístup ke kapacitám NATO pro své operace. To znamená zejména využití aliančních plánovacích kapacit v SHAPE. Obě organizace si také vyměnily styčné důstojníky a domluvily spolupráci na všech pracovních úrovních. Pravidelně se tak scházejí na společném jednání velvyslanci členských států v COPS a v Severoatlantické radě. Ve vojenských strukturách je situace ještě jednodušší, protože naprostá většina členských států vysílá do Bruselu jediného vysokého důstojníka, aby je zastupoval jak ve vojenském výboru EU, tak i zároveň ve vojenském výboru NATO.

V praxi spolupracují alianční a evropské mise zejména na Balkáně. V Bosně byla například vojenská operace NATO nahrazena evropskou vojenskou operací. V Kosovu působí obě organizace vedle sebe, přičemž NATO zajišťuje vojenskou bezpečnost a EU se soustředí na policii a soudnictví.

Spolupráce EU a NATO ale nefunguje zcela bez problémů. Zejména mezi bruselskými centrálami komunikace značně vázne. Hlavním problémem jsou neshody mezi některými členskými státy, zejména mezi Tureckem a Kyprem. Turecko, které je členem NATO, blokuje jednání obou organizací, protože neuznává Kypr a není ochotné s ním sdílet otázky své národní bezpečnosti. Kypr, který není v  NATO, ale je členem Evropské unie, zase blokuje jednání v Radě kvůli neshodám s Tureckem. Bez vyřešení kyperského problému (Kypr je od 70. let rozdělen na řeckou a tureckou část) je účinnější spolupráce mezi EU a NATO jen obtížně představitelná.

Autor: Tomáš Weiss (Europeum), aktualizace Magda Komínková (CDK)