Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Historie vnitřního trhu

Vytvoření vnitřního trhu, jež Římská smlouva zakotvila jako dominantní úkol zakladatelských států, se ukázal jako nadmíru náročný. Původní termín jeho završení za dvanáct let (do konce roku 1969) se ukázal jako neschůdný. V polovině roku 1968 byla sice odstraněna cla a kvóty ve vzájemném obchodě a zaveden společný celní sazebník pro obchod s třetími zeměmi (celní unie), ale  obchodu  mezi  členskými zeměmi nadále bránily především odlišné národní technické předpisy (tzv.mimotarifní bariéry). Byl také uvolněn pohyb pracovníků mezi členskými zeměmi zákazem jejich diskriminace, ale zůstal regulovaný přístup k mnoha profesím. Také pohyb služeb přes hranice se uvolnil, ale bylo nutno se přizpůsobit  odlišným národním předpisům. Nejmenší pokrok vůbec byl zaznamenán u volného pohybu kapitálu, hlavně z obavy odlivu kapitálu do jiných zemí. Byla sice přijata pravidla na ochranu hospodářské soutěže na vnitřním trhu, ale  řada sektorů v členských státech zůstala ve výlučné správě státu, který navíc uděloval  podpory vybraným podnikům. Jako pokrok se hodnotilo zavedení daně z přidané hodnoty (1967), ale bez harmonizace daňových  sazeb. Přínos byl oprávněně spatřován v rozhodnutí o financování evropského rozpočtu na základě  tzv. vlastních zdrojů (1970).

Pokroku při vytváření funkčního vnitřního trhu  bránily tři hlavní  bariéry, které poprvé identifikovala Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu (1985):

  • 1. Fyzické: na vnitřních hranicích mezi členskými státy se nadále udržovaly kontroly zboží i osob,
  • 2. Technické: značně rozsáhlý rejstřík odlišných národních předpisů, jež brzdíly volný pohyb zboží, služeb i pracovníků,
  • 3. Daňové: rozdíly vsazbách nepřímých daní, jež nejen deformovaly obchod, ale vynucovaly si kontrolu na hranicích mezi členskými státy

Země  Unie si uvědomovaly, že roztříštěná Evropa omezuje její ekonomickou výkonnost, její konkurenceschopnost zejména vůči USA a Japonsku a také její prestiž. V roce 1988 velkou pozornost vyvolala tzv. Cecchiniho zpráva (The Cost of Non-Europe), která dokumentovala, jaké ztráty Unie musí nést kvůli nedokončenému vnitřnímu trhu (ročně až 6,5 %HDP).

Bylo zapotřebí nového podnětu. Stalo se tak v roce 1985 s nástupem nové Komise v čele s J. Delorsem a s přijetím zmíněné Bílé knihy, aby mohl být nedokončený  program znovu nastartován. Ukázalo se také, že je nutno doplnit Římskou smlouvu. To se stalo přijetím Jednotného evropského aktu (1987), který stanovil, že dokončení vnitřního trhu na základě doporučení Bílé knihy (s návrhem téměř 300 směrnic) má být završeno do konce roku 1992 a že k tomu bude upravena rozhodovací procedura v Radě. Legislativa týkající se vnitřního trhu měla být nadále přijímána kvalifikovanou většinou hlasů. Jen u malé skupiny právních aktů vztahujících se k vnitřnímu trhu byla k jejich přijetí vyžadována jednomyslnost (daně, volný pohyb osob, vybrané problémy vztahující se k sociální politice). Nové bylo také to, že program vnitřního trhu se rozšířil za rámec čtyř svobod : legislativa vnitřního trhu byla doplněna také o předpisy týkající se sociálních otázek, ochrany životního prostředí,  ekonomické a sociální soudržnosti, výzkumu a technického rozvoje a v budoucnosti také  hospodářské a měnové unie.

Rok 1993 je tak označován za "dokončení" vnitřního trhu, 90 % návrhů Bílé knihy bylo k tomuto datu přijato. Výsledkem bylo odstranění kontroly pohybu zboží na vnitřních hranicích (odpadlo vyplňování celních formulářů), vzájemné uznávání diplomů a vysvědčení umožňující volný pohyb pracovníků, svoboda pro usazování  podnikatelů a osob svobodného povolání v jiných členských zemích, volný prostor pro poskytování služeb přes hranice (pro banky, pojišťovny aj.), otevření trhu veřejných zakázek, odstranění překážek pro volné přesuny kapitálu mezi členskými zeměmi.

Termín „dokončení vnitřního trhu", který se často objevuje v dokumentech EU, však nelze chápat jako dosažení jeho konečné podoby. Ve skutečnosti je vytváření vnitřního trhu EU kontinuálním procesem, který nikdy nelze považovat za dokončený. Je tomu tak proto, že program vnitřního trhu musí nestále reagovat na podněty zvenčí (např. globalizace, klimatické změny, závislost na zásobování energií, dopady finanční a hospodářské krize aj.) a také na podněty vnitřní (např. stárnutí populace a také úprava a zjednodušování legislativy).

V roce 1993 byla taktéž přijata Maastrichtská smlouva, která doplnila program vnitřního trhu o hospodářskou a měnovou unii.  Přijetí společné měny je  nezbytným a logickým krokem integračního procesu poté, co byl dokončen vnitřní trh. Společné měna odstraňuje kolísání měnových kurzů zúčastněných zemí, čímž se snižuje nejistota v obchodě mezi členskými zeměmi. To platí také pro přesun kapitálu mezi nimi. A společná měna  umožňuje  také snadné porovnávání nákladů a cen v různých členských zemích, což vede ke zvýšení konkurenčních tlaků v celém integrovaném prostoru, tlaku na inovace a strukturální změny.

V 90. letech  se liberalizace na vnitřním trhu dotkla také tzv.síťových odvětví, které až do té doby byly většinou státními monopoly a nebyly vystaveny konkurenci. Šlo o otevření dopravních trhů (nákladní automobilové dopravy, letecké a železniční dopravy), otevření telekomunikačních trhů a trhů v energetice (zemní plyn a elektrická energie). Posléze došlo i na poštovní služby. V roce 1997 byl vnitřní trh obohacen o koordinovanou politiku zaměstnanosti.

Lisabonská strategie vyhlášená v roce 2000 jako program komplexních a radikálních reforem měla z Evropy vytvořit vysoce ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou oblast. Všem bylo jasné, že vytyčené ekonomické reformy nemohou jít mimo program vnitřního trhu. Evropská rada proto doporučila urychleně pracovat na „dobudování vnitřního trhu  v některých odvětvích a na zlepšení jeho dosud nízké výkonnosti v jiných"  a tím dospět „k plně funkčnímu trhu". Nová Komise v čele s J. Barossem (2005) kriticky zhodnotila dosavadní neuspokojivé výsledky Lisabonské strategie a navrhla upravený program do roku 2010.


Vnitřní trh pro 21. století


Na jaře 2006  se Komise odhodlala k důležitému kroku : oznámila, že provede celkovou revizi dosavadních přístupů k vnitřnímu trhu. Podnětem bylo několik okolností : neuspokojivé výsledky Lisabonské strategie, řada kritických zpráv (např. Wim Kokova zpráva, 2004), kritické výtky evropských podnikatelských svazů adresovaných Komisi i členským státům a vyzývajícím k větší angažovanosti ve věci vnitřního trhu.  Evropská rada vyzvala Komisi, aby v druhé polovině 2007 předložila „ambiciózní a komplexní přezkoumání jednotného trhu", s konkrétními návrhy na opatření. Na tomto základě byl přijat program vnitřního trhu odpovídající 21.století. V souhrnu kritické zprávy čteme toto:

  • Vnitřní trh EU vmnoha oblastech dodnes neexistuje. Roztříštěnost trvá na trhu služeb, vdopravě, energetice, telekomunikacích, vdrobném bankovnictví, pojišťovnictví, veřejných zakázkách, duševním vlastnictví, volném pohybu pracovníků, malé a střední podniky mají potíže vpřeshraničním obchodě,
  • Éra globalizace zásadně mění podmínky fungování evropské ekonomiky. Ekonomické, sociální a regulační systémy Evropské unie nejsou na tyto změny připraveny,
  • Rychlý technologický pokrok: přírůstky produktivity a zaměstnanosti závisejí na inovacích a otevřenosti trhů, vnitřní trh není na tyto podmínky dostatečně připraven,
  • Výzvy zevnitř EU: veřejnost i politikové vpůvodní patnáctičlenné Unii berou vnitřní trh jako víceméně hotový, což podporuje jejich odpor vůči reformám a oživuje protekcionismus.

Zajímavý je závěr zprávy : „Zatímco vnitřní trh přispěl k postupu integrace, což do určité míry platí také pro konkurenční prostředí v EU, jeho potenciál není plně využit. Původní očekávání, že vnitřní trh se stane odrazovým můstkem pro dynamičtější, inovativnější a konkurenceschopnější ekonomiku ve světovém měřítku, nebylo splněno".

Obrysy vnitřního trhu pro 21.století zpracované Komisí byly přijaty Evropskou radou na jaře 2008. Obsahují tyto priority:

  • Vzhledem kváze sektoru služeb v moderní ekonomice bude předpokladem růstu prosperity a produktivity v 21.století dokončování vnitřního trhu vtomto sektoru a využití nových technologií vdalších oborech. Vytvoření vnitřního trhu znalostí zahrnujícího i ochranu duševního vlastnictví musí být součástí těchto kroků,
  • Vnitřní trh musí reagovat nejen na požadavky znalostní ekonomiky, ale také na klimatické změny, na závislost na dodávkách energie a na stárnoucí populaci
  • Pravidla vnitřního trhu musí brát vúvahu globální prostředí: vytvářet podmínky pro trvalou adaptaci podniků a pro nezbytné přesuny produkce, podporovat výzkum a inovace, prosazovat regulaci na globálním trhu vsouladu se standardy Evropské unie,
  • Rozšiřování Unie přináší nové příležitosti pro rozvoj vnitřního trhu, ale zároveň se zvětšuje jeho heterogenita. Schvalování legislativy vnitřního trhu se může setkávat snovými překážkami,
  • Zjednodušování a zeštíhlování legislativy vnitřního trhu je trvalým úkolem (program „Better regulation"),
  • Důležitým prvkem nového programu zůstává: včasná a přesná implementace a důraznější prosazování legislativy vnitřního trhu.

Je dobré, že Komise přišla s touto iniciativou, i když možná trochu pozdě. V každém případě na nové vizi vnitřního trhu závisí úspěch lisabonské strategie, která má být nově nastartována po roce 2010.


Vnitřní trh a Lisabonská smlouva 


Hlavní změny obsažené v Lisabonské smlouvě, která vstoupila v platnost v roce 2009, se netýkají ekonomické integrace, ale institucí EU (včetně nově zřizovaných), jejich funkcí (rozšíření pravomoci Evropského parlamentu), nového způsobu hlasování v Radě (dvojitá většina, nahrazení práva veta zhruba v 50 oblastech), vtažení národních parlamentů do jednání o nových legislativních návrzích. Přestože kapitoly a články týkající se evropské ekonomické integrace zabírají podstatnou část textu, jsou změny v nich obsažené minimální. To platí i pro články týkající se vnitřního trhu a doprovodných politik, v nichž se vesměs přebírá znění z předchozích smluv.

Závažnou inovací Lisabonské smlouvy, která však má širší význam, je zpřesněné rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. Pravomoci rozděluje Lisabonská smlouva do tří úrovní : na pravomoci výlučné, sdílené a takové, které zahrnují činnosti, jimiž Unie pouze podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je nahrazovala.

Výlučná pravomoc znamená, že v určité oblasti je Unií svěřena výlučná působnost přijímat závazné právní akty, takže členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li zmocněny Unií nebo provádějí-li akty přijaté Unií. Lisabonská smlouva vyjmenovává celkem pět sfér s výlučnou pravomocí Unie: celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro členské země, jejichž měnou je euro, společná obchodní politika a zachování biologických mořských druhů v rámci společné rybářské politiky. Pomineme-li poslední případ, zjistíme, že čtyři z těchto výlučných pravomocí se týkají vnitřního trhu: celní unii a společnou obchodní politiku spojuje to, že obsahují společný celní sazebník sjednocující shodné podmínky pro vstup subjektů z třetích zemí na vnitřní trh EU. Bez společných pravidel hospodářské soutěže a bez pravidel společné měnové politiky nemůže vnitřní trh fungovat.

Pravomoci sdílené znamenají, že v určitých přesně vyjmenovaných oblastech mají jak Unie, tak i členské státy pravomoc přijímat závazné právní akty. Výčet zahrnuje tyto oblasti: vnitřní trh, sociální politika (v oblastech vymezených smlouvou), hospodářská, sociální a územní soudržnost, životní prostředí, ochrana spotřebitele, oblast výzkumu a technologického rozvoje a dále také zemědělství a rybolov, dopravu, transevropské sítě, energetiku, prostor svobody, bezpečnosti a práva, veřejné zdraví, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc.

Členské státy v tomto případě vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se rozhodla přestat ji vykonávat. Jak je patrné, záležitosti vnitřního trhu a doprovodných politik mají v tomto výčtu velkou váhu.

Do oblastí, v nichž Unie svou pravomocí a činností podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je přitom nahrazovala, Lisabonská smlouva započítává: ochranu a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kulturu, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport, civilní ochranu a správní spolupráci. Jde vesměs o činnosti, jimiž se program vnitřního trhu zabývá jen okrajově.

Pokud jde o články týkající se základních svobod vnitřního trhu (o páté svobodě se nehovoří), Lisabonská smlouva přebírá dřívější znění, prakticky beze změn. Zásadně zavádí používání termínu „vnitřní trh" místo často používaných pojmů „společný trh" a „jednotný trh". Změny lze nalézt spíše u doprovodných politik. Tak například v kapitole o sociální politice se zdůrazňuje koordinace, nikoli harmonizace činností, kapitola o životním prostředí spojuje ekologii s klimatickými změnami, nově byla zařazena kapitola o energetice, o evropském výzkumném prostoru, o vesmíru. Zmínit se musíme o tom, že mezi cíli Unie není uvedeno vytváření systému, aby „na vnitřním trhu nebyla narušována soutěž" (na zásah z francouzské strany), což však bylo vyváženo zvláštním protokolem o vnitřním trhu a hospodářské soutěži.

 

Autor: Prof. Luděk Urban (FSV UK)