VNITŘNÍ TRH

Základní informace o vnitřním trhu

O postavení a významu vnitřního trhu v programu evropské integrace se celkem nevedou velké spory. Téměř všeobecně se přijímá názor, že v ekonomické oblasti vnitřní trh je a zůstane jeho hlavní součástí a jeho hlavním přínosem. Pomohl odstranit tradiční, většinou staleté bariéry mezi trhy zúčastněných zemí : celní, obchodní, daňové, technické, administrativní a jiné. Vznikla tak „oblast bez vnitřních hranic, v níž byly propojeny trhy zboží, pracovníků, služeb a kapitálu“. Společným úsilím členských zemí byl vytvořen hospodářský prostor umožňující uplatňovat čtyři svobody : svobodu volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu.

Jako konečné cíle programu vnitřního trhu se uvádějí dva, ekonomický a politický:

  • Zvýšit a udržet ekonomickou prosperitu, a to odstraněním překážek, které brání využití ekonomického potenciálu jeho účastníků, na tomto základě zvyšovat životní úroveň, kvalitu života,
  • Přispět ke „stále užšímu spojení evropských národů“, jak se říká v Preambuli Římské smlouvy (1957), což pomůže odstranit staleté politické soupeření na evropském kontinentu, jež opakovaně vyúsťovalo vkrvavých konfliktech.

Očekávání spojená s vytvořením vnitřního trhu byla velká. Také dnes země usilující o členství v Evropské unii si nejvíce slibují od zapojení do vnitřního trhu.

Celkově můžeme charakterizovat projekt vnitřního trhu jako program dalekosáhlé liberalizace doprovázený dohodnutými pravidly. Program vzájemného otevření trhů předpokládal odstranění všech dosavadních omezujících národních bariér, desítek a stovek národních předpisů a na jejich místě zavedení společně dohodnuté evropské úpravy umožňující volný pohyb po celém vnitřním trhu.

V současné době je stále klíčovejší oblastí vnitřního trhu jednotný digitální trh, který členským státům otevírá nové příležitosti pro podporu hospodářství (prostřednictvím elektronického obchodu) a zároveň omezuje byrokracii (pomocí elektronické veřejné správy a digitalizace veřejných služeb).

Instituce EU a správa vnitřního trhu

Na správě vnitřního trhu a programu jeho dokončování se podílejí téměř všechny instituce Evropské unie. Komise je především iniciátorem legislativy vnitřního trhu, buď z vlastní iniciativy nebo velice často na základě doporučení Evropské rady nebo žádosti Rady ministrů.

Pravomoci Komise jsou však širší. Je také výkonným orgánem a je odpovědná za ochranu hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Může rozhodovat o porušení unijních pravidel a rozhodovat také o sankcích. Dohlíží rovněž na to, aby legislativa vnitřního trhu byla v členských zemích přijata včas a správně. Může přitom podat stížnost na členský stát, který se chová nedisciplinovaně. Aparát Komise je rozdělen na oddělení (Generální ředitelství), z nichž velká část se zabývá agendou vnitřního trhu. Jeden z členů Komise je odpovědný za vývoj vnitřního trhu.

Evropská rada jako vrcholný politický orgán Unie vymezuje její strategii. Ve svých Závěrech vydávaných po každém zasedání zpravidla „úkoluje“ Komisi. Nová strategická agenda Evropské rady na období 2019-2024 označuje jednotný trh za klíčový přínos pro rozvoj hospodářské základny EU. Vedoucí představitelé EU rovněž požádali o integrovanější přístup, který by propojil všechny příslušné politiky a odstranil všechny zbývající neodůvodněné překážky. 

Rada Evropské unie (Rada ministrů) projednává a schvaluje společně s Evropským parlamentem právní akty vztahující se k vnitřnímu trhu. Mezi nejdůležitější formace Rady ministrů patří ECOFIN (Rada ministrů odpovědných za hospodářství a finance) a Rada pro konkurenceschopnost, která projednává legislativu týkající se vnitřního trhu, výzkumu a vývoje průmyslu.

Evropský parlament spolurozhoduje s Radou ministrů o přijetí legislativy vnitřního trhu, která je projednává ve výborech a na plénu. Evropský soudní dvůr si získal velký respekt za to, že řadou svých rozsudků odstranil překážky rozvoje vnitřního trhu a postaral se tak o jeho prohloubení. Z poradních orgánů se musíme zmínit o Hospodářském a sociálním výboru, který se vyjadřuje ke veškeré navrhované legislativě týkající se vnitřního trhu a předává k ní své stanovisko Komisi, Radě ministrů a Evropskému parlamentu. Pro politiku hospodářské a sociální soudržnosti podobnou funkci má Výbor regionů.


Vnitřní trh a politiky EU

Vnitřní trh se nevyčerpává čtyřmi, resp.pěti svobodami. To se ukázalo při dokončování vnitřního trhu v druhé polovině 80.let a odrazilo se také v Jednotném evropském aktu (1987).

Vytvoření rozsáhlého hospodářského prostoru bez vnitřních hranic, na který mohly nyní vstupovat subjekty z nejrůznějších členských zemí, si vyžádalo zavést společné postupy také v dalších oblastech. Uvedeme tři nejdůležitější: sociální politika, politika na ochranu životního prostředí, regionální politika (politika hospodářské a sociální soudržnosti).

Politika v sociální oblasti je dodnes převážnou měrou doménou členských zemí. S přechodem k vnitřním trhu vznikla však nová situace tím, že se otevřel prostor pro neomezené působení tržních sil, pro volný pohyb kapitálu a také pro intenzívnější konkurenci. Nebylo možno vyloučit, že investoři budou přesouvat své hospodářské aktivity do členských zemí s méně náročnou sociální legislativou, aby mohli vyrábět s nižšími náklady. Hrozil tzv. sociální dumping. Udržování velkých rozdílů v některých oblastech sociální legislativy mohlo vytvořit nerovné podmínky soutěže na vnitřním trhu.

Odpovědí byla harmonizace zásad ochrany práce a zdraví pracovníků v zemích EU (minimální závazné standardy, které nebrání členské zemi zavést přísnější opatření), přijetí Sociální charty Společenství se zárukami především na pracovním trhu (1989), která je od Amsterodamské smlouvy zakotvena v evropském právu, minimální požadavky harmonizující pracovní právo a pracovní podmínky (např. zásady hromadného propouštění, pracovní smlouvy při převádění podniku, platební neschopnost podniku, zřízení Evropské rady práce aj.). Přijata a používána je zásada rozvíjení dialogu sociálních partnerů na evropské úrovni se záměrem nacházet konsensus v citlivých sociálních otázkách.

Politika na ochranu životního prostředí, která původně nebyla pojata do zakladatelských smluv, se dostala mezi prioritní činnosti teprve s přijetím programu vnitřního trhu. Šlo nejen o to zabránit postupující degradaci životního prostředí, zejména vody a ovzduší. Neméně pádný důvod byl v tom, že ekologicky rozdílné standardy v členských zemích mohly nepříznivě ovlivňovat soutěžní prostředí a vytvořit tím nerovné podmínky na vnitřním trhu. Posílení konkurenčních tlaků na vnitřním trhu mohlo u některých podnikatelů vyvolat sklon snižovat své náklady tím, že „ušetří“ na technologiích, které nebyly zrovna ohleduplné k životnímu prostředí. Tak se objevil problém „ekologického dumpingu“. Schůdným řešením se ukázala opět harmonizace standardů ochrany životního prostředí mezi členskými zeměmi. Tak byla přijata velká řada směrnic chránící jednotlivé složky životního prostředí : ovzduší, vodu, půdu, přírodní zdroje, faunu a flóru, nakládání s odpady. Velkým průlomem bylo přijetí zásady o posuzování vlivů na životní prostředí u všech větších investičních projektů.

Také s regionální politikou Římská smlouva nepočítala. Program vnitřního trhu vyvolal však obavy, že propojený trh s volným pohybem kapitálu může vést k dalšímu prohlubování rozdílů mezi členskými zeměmi a jejich regiony. Vycházelo se z toho, že kapitál má přirozenou tendenci se usazovat především v oblastech s rozvinutou infrastrukturou a vybavených kvalifikovanou pracovní silou. Velké rozdíly, zejména mezi novými zeměmi a „jádrem“ EU jsou výsledkem vývoje, který trval mnoho desítek let. Velice pravděpodobným výsledkem čistě tržního přístupu mohlo být další zvětšení rozdílů se všemi nepříznivými politickými a sociálními důsledky.

Tak se objevila nová priorita vnitřního trhu (poprvé zakotvená v Jednotném evropském aktu): ekonomická a sociální soudržnost, která se od té doby stala trvalou součástí politiky EU. Jejím cílem je snížit velké rozdíly v ekonomické úrovni členských států a jejich regionů prostřednictvím výdajů z tzv. strukturálních fondů, jež jsou součástí evropského rozpočtu. Bohatší členské země projevily solidaritu se zeměmi na nižším stupni ekonomického rozvoje. V roce 1989 bylo stanoveno pět prioritních cílů regionální politiky, později přeformulovaný do tří cílů, byl vymezen obsah termínu „problémový region“, kterým se kvalifikuje pro podporu z evropských fondů. Objem prostředků k dosažení tohoto cíle se opakovaně zvyšoval a v současnosti se již stal největší výdajovou položkou evropského rozpočtu. Regionální politika pomáhá stimulovat růst celého Společenství, je v zájmu všech jeho členů, stala se trvalou součástí vnitřního trhu.

Jsou ještě další aktivity, které „doprovázejí“ projekt vnitřního trhu. Stručně je zmíníme : politika na podporu výzkumu a technologického rozvoje, na jejímž základě od roku 2000 vznikl Evropský výzkumný prostor, politika na podporu zaměstnanosti, na jejímž základě po zakotvení v Amsterodamské smlouvě vznikla „koordinovaná strategie zaměstnanosti“, jež vytyčuje Hlavní směry této politiky a jejíž těžiště však zůstává v členských státech. Vedle již zmíněných politik (na ochranu spotřebitele, na podporu malých a středních podniků) nutno uvést také další aktivity, bez nichž by byl obraz vnitřního trhu neplný. Sem patří tzv. právo společností: pokud vnitřní trh měl poskytnout neomezenou svobodu pro usazování podniků z různých členských zemí a jejich spolupráci, musely se sblížit odlišné národní předpisy týkající se činnosti společností.

Harmonizace práva společností zajistila rovnou míru ochrany zájmů akcionářů, věřitelů, zaměstnanců, třetích osob uzavírajících se společností smlouvy. Toho bylo dosaženo zavedením minima společných pravidel, kterými se podařilo odstranit překážky rozvoje podnikání na celoevropské úrovni (harmonizace informační povinnosti společností, účetních předpisů, kvalifikace auditorů a zejména přijetí statutu evropské společnosti.

Hospodářská soutěž a vnitřní trh

Pro úspěšné fungování vnitřního trhu nestačí vytvořit prostor pro čtyři (resp.pět) základní svobody. Je nutno navíc zabezpečit, aby ekonomické vztahy mezi členskými zeměmi a zejména jejich vzájemný obchod nebyly omezovány praktikami narušujícími rovnost podmínek. Takový stav může vzniknout buď jednáním podniků nebo zásahy státu. Pokud tato praxe nebude odstraněna, hrozí, potenciál tržní ekonomiky nebude plně využit. Pouze konkurenční prostředí, které je udržováno dohodnutými pravidly, je zárukou, že zdroje firem budou efektivně využívány, že se zabrání zvyšování cen, že firmy budou inovovat a vycházet vstříc potřebám spotřebitelů.

Všechny moderní státy pečují o ochranu hospodářské soutěže stanovením přísných pravidel. Je přirozené, že se vznikem vnitřního trhu bylo také třeba zakotvit taková pravidla, aby základní svobody nebyly omezeny chováním podniků nebo intervencemi státu, zejména v obchodě mezi členskými státy. Tato pravidla byla začleněna již v Římské smlouvě, vztahují se však pouze na případy, kdy došlo k jejich porušení v obchodě mezi členskými státy. Nevztahují se tedy na případy, kdy pravidla hospodářské soutěže jsou porušována uvnitř členské země, má-li toto jednání pouze lokální význam a nejsou-li dotčeny zájmy subjektů v jiných zemích EU. Porušování pravidel hospodářské soutěže v takových situacích řeší národní protimonopolní úřady.

Na dodržování pravidel hospodářské soutěže dohlíží Evropská komise. Má oprávnění zahájit řízení proti narušiteli hospodářské soutěže vždy, kdy je podána stížnost nebo jestliže sama zjistí, že k porušení pravidel soutěže došlo. Může ukládat peněžité pokuty a zakázat určité jednání. Proti rozhodnutí Komise se může postižený subjekt odvolat k Evropskému soudu prvního stupně, jenž rozhodne s konečnou platností.

Soutěžní pravidla EU se týkají těchto čtyř oblastí:

1. Dohody podniků a jejich sdružení zaměřených na omezení soutěže v obchodě na vnitřním trhu jsou zakázány. Jde o kartely a jiné restriktivní dohody, které se považují od samého začátku za neplatné a jejich účastníci jsou v případě odhalení přísně pokutováni. Konkrétní podoba těchto dohod může být různá :

  • a) Přímé nebo nepřímé určování ceny při nákupu nebo prodeji,
  • b) Teritoriální rozdělení trhů,
  • c) Uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům při jinak stejných operacích aj.

V některých případech je uzavírání dohod mezi podniky dovoleno: pokud přispívá ke zlepšení výroby, podporuje technický pokrok a spotřebitel má z dohody prokazatelnou výhodu. Tolerovány jsou také dohody týkající se specializace, spolupráce ve výzkumu apod.

2. Jakékoli zneužití dominantního postavení na vnitřním trhu, ať už jedním podnikem nebo několika podniky, je zakázáno. Taková situace nastává, jsou-li obchodním partnerům vnucovány nepříznivé obchodní podmínky, jsou-li vůči nim uplatňovány nerovné podmínky (např.vazbové podmínky). Zneužití bylo definováno jako jakákoli diskriminace zákazníka nezávisle na podílu výrobce na příslušném trhu.

3. Omezení slučovat podniky. Od roku 1990 se pravidla na ochranu hospodářské soutěže týkají také slučování (fúzí) podniků. To se týká případů, kdy se slučují podniky se sídlem v nejméně dvou členských zemích, pokud souhrnný obrat slučovaných firem překročí stanovený limit (2,5 mld € u tzv. evropská dimenze a 5 mld € v případě tzv.globální dimenze slučování). V ostatních případech je fúze vnitřní záležitostí příslušné země a o jejím povolení rozhoduje národní protimonopolní úřad. Toto pravidlo má zabránit nadměrné koncentraci ekonomické síly a jejímu možnému zneužití na vnitřním trhu. Týká-li se významná fúze podniků ve více zemích, musí být o ní Komise v předstihu informována, aby ji mohla buď schválit nebo zakázat.

4. Zákaz státních subvencí. Státní podpora v nejrůznější podobě (dotace k cenám, úhrada ztráty, zvýhodněný úvěr, daňové úlevy apod.) je na vnitřním trhu zakázána, protože zvýhodňuje určitý subjekt a vytváří na trhu nerovné podmínky. Určité formy státní podpory se přesto připouštějí, jako například státní podpora sociální povahy nebo uhrazení škod způsobených přírodními katastrofami. Jsou i další přípustné formy státní podpory : podpora regionům postiženým vysokou nezaměstnaností, podpora významným projektům v zájmu celé Evropské unie, podpora malým a středním podnikům, podpora výzkumu, ochrana životního prostředí, rekvalifikace, podpora za účelem zachování kulturního dědictví. V poslední době byla státní podpora (zpravidla ve formě zvýhodněných půjček) poskytnuta podnikům nebo sektorům postiženým hospodářskou krizí. Evropská komise však bedlivě sleduje poskytování státní pomoci v jednotlivých členských zemích, může ji zakázat nebo nařídit její úpravu, dojde-li k přesvědčení, že jejím poskytováním jsou porušována pravidla hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

Společná pravidla hospodářské soutěže tvoří důležitou součást vnitřní trhu: ochraňují spotřebitele a zajišťují udržení rovných podmínek nutných pro jeho spolehlivé fungování.

Společenské, hospodářské, geopolitické a technologické změny přinášejí pro politiku EU v oblasti hospodářské soutěže nové výzvy. V roce 2020 zahájila Evropská komise všeobecný přezkum antimonopolních pravidel EU a pravidel EU pro státní podpory a spojování podniků. Pandemie covidu-19 navíc přinesla řadu dosud neočekáváných výzev pro podniky, spotřebitele a celou ekonomiku a vyžádala si řadu opatření v oblasti hospodářské soutěže, která umožní na tyto výzvy adekvátně reagovat. V plánu je řada dalších iniciativ zaměřených na posílení strategické autonomie EU v celosvětovém měřítku, jako je navrhovaný nástroj, který má řešit potenciální narušení jednotného trhu způsobené zahraničními subvencemi, a navrhovaný unijní mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích.

Autor: Prof. Luděk Urban (FSV UK), Euroskop