Petr Placák, Euroskop, 2. února 2009
Rozhovor Euroskopu s českým velvyslancem při OSN Martinem Paloušem o kontinuitě americké zahraniční politiky, vztahu USA a Evropské unie, o konfliktu v Gruzii nebo roli OSN v 21. století.
20. ledna proběhla inaugurace nového amerického prezidenta. Mohl byste zhodnotit vztahy mezi Evropou a Amerikou za předešlé Bushovy éry?
Co v tomto hodnocení hned vyskočí, je Irák. Unilaterální přístup Washingtonu k řešení zahraničně politických otázek po 11. září vytvořil určitou bariéru v komunikaci mezi Evropou a Amerikou. Negativní dynamika této komunikace v době, kdy se schylovalo k zásahu v Iráku, vyjevující rozpory zejména mezi americkým a francouzským přístupem, byla víc než zřejmá. Na druhou strana je třeba říci, že ani Amerika ani Evropa nechtěla v těchto rozporech překročit určité meze.
Co se v tomto ohledu změní s nástupem nové americké administrativy? Co to může znamenat pro nás?
Při hodnocení zahraniční politiky USA musíme vždy vycházet ze základní potřeby její kontinuity. Když se na věc podíváme z našeho středoevropského hlediska, tak můžeme sledovat jasnou linii americké zahraniční politiky, která jde od Cartera, jehož administrativa na mezinárodní rovině položila důraz na lidská práva – což mimo jiné umožnilo i vznik Charty 77 -, přes Reaganovu administrativu, která – pokud jde o vztah k východní části rozdělené Evropy, i přes veškeré ideologické neshody – de facto navázala na období předchozí. Přitom se Reagan, na rozdíl od Cartera, který byl internacionalista a mírotvorce, vrátil k realismu amerických národních zájmů a prosazoval hvězdné války. A podobně to bylo i během období Bushe staršího a Clintona. Bez americké iniciativy a stálého tlaku by nedošlo k rozšíření Severoatlantické aliance o nové členy. A stejně tak nebýt politiky administrativy Bushe mladšího by pro Balty a další, co vstoupili po nás, zůstalo NATO dodnes uzavřeno.
Z našeho pohledu je tato kontinuita americké zahraniční politiky, podpora postupné integrace států našeho regiónu do NATO a EU, jednoznačná. Není v tom přitom akt nepřátelství vůči Rusku. Je to otázka rozšiřování pásma stability a demokracie na našem kontinentu a tedy potvrzování přirozeného spojenectví, které mezi Amerikou a Evropou historicky, na základě společných hodnot a civilizační zkušenosti, existuje. Předpokládám tedy , že ani s nástupem Baraka Obamy do funkce presidenta Spojených států nelze očekávat z Washingtonu nějakou změnu v tomto dlouhodobém trendu americko-evropských vztahů.
V čem tedy bude Obamova zahraniční politika jiná?
Nebude se jednat o nějaký dramatický zvrat, jak bychom si snad mohli myslet na základě různých ideologicky vyhraněných diskusí během prezidentské kampaně. Žádná odpovědná vláda si nemůže dovolit dělat politiku ode zdi ke zdi a u velmoci, která má tak velkou odpovědnost, jako USA, to platí dvojnásob. Určitě dojde k přezkoumávání některých otázek, včetně otázky vojenské přítomnosti v Iráku, dalšího postupu v Afghánistánu, politiky vůči Íránu, konfliktu na Blízkém Východě, přístupu k Rusku atd.
Jak přijali diplomaté v OSN vítězství Baraka Obamy?
Bushova administrativa nebyla v OSN příliš v oblibě, takže mnozí diplomaté si slibují od Obamovy administrativy zlepšení vztahů. Předběžná sympatie vůči němu je očividná. Všichni si ale myslím uvědomují, že jedna věc je řekněme poesie volební kampaně a druhá pak ona prósa reálné politiky. I složení týmu, který Obama buduje, už naznačuje, že dojde na navázání na realistickou politiku opírající se o americké národní zájmy. Politiku, který by si kladla za cíl naplňování revolučních ideologických sloganů, tu rozhodně nikdo neočekává.
Co afričtí diplomaté, dávali najevo radost, že se vůdcem světové velmoci stal jejich „krajan“?
Já jsem si ničeho takového nevšiml, ale to, že byl poprvé v historii zvolen americkým prezidente Afroameričan pro ně určitě hodně znamená.
Barak Obama se stal americkým prezidentem v době, kdy Evropské unii předsedá Česká republika. Co bude tématem vztahů EU – USA během českého předsednictví?
Jedním z témat bude bezpochyby současná finanční krize. Přezkoumat bude ovšem třeba transatlantickou agendu v celé její šíři. Tady v New Yorku se budeme přirozeně soustřeďovat na spolupráci mezi Evropskou unií a Spojenými Státy v rámci OSN, tj. ve sféře multilaterálních vztahů. V době našeho předsednictví dojde ve Washingtonu k setkání USA – Evropská Trojka na nejvyšší úrovni. Krom toho bychom byli rádi, aby se uskutečnilo neformální setkání evropské sedmadvacítky s prezidentem Obamou v Praze začátkem dubna. Nebude ovšem jednoduché to prosadit, protože už jsou plánované další akce, G20 v Londýně, NATO summit u příležitosti 60. výročí jejího založení ve Strasburku a Baden Badenu….
Jak se OSN, respektive její členské země štěpily v přístupu ke konfliktu v Gruzii?
Hlavními hráči jsou zde stálí členové Rady bezpečnosti, kteří mají, jak známo právo veta. Protože platnost dosavadní rezoluce, na jejímž základě působí v Gruzii pozorovací mise, vyprší v půlce února, chystá se – paralelně s ženevskými rozhovory, kterých se zúčastní všechny strany konfliktu – obtížná debata, jejíž výsledek lze těžko odhadnout. Nejcitlivější otázkou samozřejmě je otázka územní celistvosti. To je sacro sanctum pro většinu států, nejen pro ty, které jsou na konfliktu tak či onak zúčastněné. Separatistických entit je po světě mnoho, takže třeba i Čína, která jinak může být brána jako spojenec Ruska ve sporu se Západem, se k zaujímání stanoviska k tomuto konfliktu dosud raději moc nepouštěla – z pochopitelných důvodů.
Jaký je podle vás rozdíl mezi Kosovem a Jižní Osetií?
Kosovo je určitě zvláštní případ, na který nutno nahlížet v jeho specifickém kontextu rozpadu Jugoslávie; v souvislosti se všemi ukrutnostmi a nepřátelstvím, s porušováním elementárních zásad mezinárodního humanitárního práva, ke kterým docházelo hromadně na všech stranách a které byly podněcovány nacionalistickými vůdci. Z toho důvodu je podle mě zcela scestné srovnávat uznání nezávislosti Kosova s Mnichovem, jak se u nás občas děje. Odtržení Kosova od Srbska předcházely události a na ně reagující mírové iniciativy, kdy se poctivě a po dlouhou dobu hledalo nějaké řešení kosovského konfliktu, přičemž je zřejmé, že žádné řešení není ideální. Je ale zřejmé – a o tom v rámci EU a v celém transatlantickém společenství panuje shoda -, že se při řešení tohoto konfliktu musí využít nesporně pozitivní vliv procesu evropské integrace: přes veškerou nevraživost a aversi by mohli Srbové a Kosovští Albánci najít znovu společnou řeč v perspektivě budoucího členství v NATO a Evropské unii. To bylo ostatně i elementárním implicitním předpokladem Ahtisaariho plánu, který byl ovšem odmítnut.
Situace v Gruzii, pokud jde o Abcházii a Jižní Osetii, byla dosti odlišná. Rychlost, s jakou se Rusko rozhodlo uznat nezávislost obou území po srpnovém propuknutí vojenského konfliktu, bez jakéhokoli předchozího jednání, dokazuje, že ze strany Moskvy neexistovala podobná vůle dosáhnout pokud možno spravedlivého urovnání konfliktu. Kreml jen čekal na příležitost k zásahu a pak už jen požadoval potrestání viníka, kterým podle něj byla jednoznačně Gruzie.
Dnešní ženevská jednání o možnostech řešení problému mezi Gruzií a oněmi odštěpeneckými provinciemi se snaží vyjít zdola, od konkrétních problémů konkrétních lidí a „teologickými“ otázkami suverenity – připomínám, že pozicí Evropské unie je podpora teritoriální integrity Gruzie v současných hranicích – se zabývat až později. Přesně stejnou strategii ovšem volil i Ahtisaari pro Kosovo, takže ani v tomto případě bych nějaké konečné řešení vzniklé situace raději nepředjímal.
Nejdůležitější nyní je stabilizovat situaci zespoda a pokusit se spustit proces, který by pomohl tu situaci posouvat správným směrem k integraci celé oblasti do evropských struktur. Je ovšem nereálné si myslet, že by se mohla situace v Gruzii vyřešit v několika měsících.
Bude role OSN v 21. století slábnout?
Nemyslím si. Světové společenství, jehož členové jsou stále více a více propojení a navzájem závislí, nějakou instituci, vytvářející elementární rámec všech možných multilaterálních vztahů – sedimentujících do normativního systému veřejného mezinárodního práva – nutně potřebuje. Působím zde nyní již třetí rok a uvědomuji si, že OSN je nejen instituce, která s větší či menší efektivitou plní nejrůznější praktické úkoly, které si zadává, ale je to zároveň takové velké zrcadlo současného světa. Nadávat na ni a volat po jejím zrušení, protože je na nic, je snadné a poněkud levné. Tak trochu se to totiž podobá činnosti člověka, kdo se sám na sebe dívá zrcadla a má chuť je rozbít, protože v něm vidí, že má hubu nakřivo. OSN rozhodně není žádná všemocná a samospasitelná organizace. V jejím rámci, ale působí orgány regulující takové oblasti jako je letectví, meteorologie, mezinárodní spoje, zdravotnictví… Ale i pokud jde o základní poslání OSN – tzv. mírové operace, humanitární, potravinovou či rozvojovou pomoc, mezinárodní ochranu lidských práv – není prostě myslitelné, že by mezinárodní společenství jako celek nechalo tyto otázky plavat a vůbec by se jimi nezabývalo.
Nebudou mít tendenci převzít iniciativu od OSN různá regionální uskupení?
Jistě, Evropská unie se hlásí k tzv. „efektivnímu multilateralismu“ a v souvislosti s diskusí o Lisabonské smlouvě se dnes uvažuje i o tom, jak eventuelně zlepšit její fungování v mezinárodních organizacích – na prvním místě v OSN. Africká unie se také chce, a je to dobře, více angažovat a podílet se na řešení především afrických konfliktů. Existuje ASEAN, různá integrační uskupení v Jižní Americe, atd. Je jasné, že mezi univerzální OSN a regionálními platformami je třeba spolupráci nově definovat a celkově zefektivnit. To je jeden z problémů, okolo kterého se točí diskuse o reformě OSN. Určitě by zde měl platit princip subsidiarity. Věci by měly být řešeny na co nejnižší úrovni. Z toho hlediska musí být respektována a nikoli podlamovaná suverenita států, jejich „národní vlastnictví“ problémů dotýkající se jejich obyvatelstva. Ne z toho důvodů, aby vládám nemohl nikdo mluvit do porušování lidských práv a nesměl zasáhnout, když jsou páchány zločiny proti lidskosti, ale proto, že ony mají a musí mít za ochranu svých obyvatel a jejich práv a svobod primární odpovědnost. Suverenita přece znamená nejen právo rozhodovat o všech vnitrostátních záležitostech, ale také odpovědnost před mezinárodním společenstvím, jež tvoří celé planetární lidstvo. Ideální by zajisté bylo, aby si všechny své problémy jednotlivé státy řešily samy. Když však toho z nějakých důvodů schopny nejsou, tak by tam měl působit vliv regionální uskupení, jehož jsou součástí, a pak pochopitelně i OSN, která představuje ten vnější, nejširší rámec. Pokud jde o otázku humanitárních intervencí, je jasné, že Spojené národy nemohou a ani nesmí mít vojáky všude a permanentně. Ozbrojený zásah mezinárodního společenství nebo nějaké skupiny jeho členů ve prospěch ohrožených obyvatel, by měl být pouze posledním opatřením, k němuž bylo nutno přistoupit po vyčerpání všech ostatních prostředků, pro odvrácení těch nezávažnějších mezinárodních zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy, etnického čištění, atp.
OSN je skutečně obrazem lidstva na počátku 21. století. Je to 192 států, které tu dnes – Pánbůhví proč – jsou, některé roztažené přes půl zeměkoule, jiné tak malé, že je na běžné mapě ani nenajdete. Platí ale mezi nimi suverénní rovnost, která zcela určitě není doprovázena rovností, pokud jde o jejich mocenskou váhu a z toho vyplývající reálné možnosti, nad čímž lze jistě krčit rameny. OSN není instituce, která může svět zlepšovat, ale já to říkám obráceně: jeho existence zvyšuje naději, že tam, kde lidé trpí nouzí a pomoc či elementární ochrana pocházející z místních zdrojů je v nedohlednu, přijde jménem mezinárodního společenství zásah, který zabrání nejhoršímu a těm potřebným – aspoň v těch nejelementárnějších věcech – pomůže.
Autor: Euroskop