Bezpečnostní rizika v Evropě 21. století


Terezie Vávrová, Petr Zenkner, Marie Bydžovská, EUROSKOP, 20. února 2009

Panelové diskuze u příležitosti 60. výročí vzniku NATO, kterou 12. února uspořádala Asociace pro mezinárodní otázky, se zúčastnili bývalý šéf britských konzervativců Michael Howard, koordinátor pro německo-americké vztahy na Spolkovém ministerstvu zahraničí Karsten Voigt a ředitelka Evropského programu Centra strategických a mezinárodních studií Julianne Smith. Všichni tři odpověděli Euroskopu na několik otázek.

Jaká jsou největší bezpečnostní rizika pro Evropu ve 21.století?

Karsten Voigt: Existují tradiční bezpečnostní rizika: Například vojenská rovnováha Evropy je stále do značné míry limitovaná a nedokonalá, nebo nestabilita na hranicích Evropy – podívejte se na poslední konflikt v kavkazském regionu. A v samotném sousedství, myslím tím to nejbližší partnerské sousedství, najdete rovněž obrovské násilí, a to od Balkánu až po Blízký východ. A pak jsou úplně jiná bezpečnostní rizika jako klimatické změny, globální chudoba, globální choroby. K tomu nesmíme zapomínat na politické hrozby, třeba náš těžký a napínavý vztah s Ruskem, které pro nás není vojenskou hrozbou, ale je komplikovaným partnerem. Přitom právě Rusko je nejdůležitějším partnerem NATO mimo jeho hranice.

Julianne Smith: Největší bezpečnostní hrozbou je kmenové území na hranicích mezi Afghánistánem a Pákistánem. Al-Kajda zde získala útočiště a odpověď vlád v Kábulu, Islámábádu i dalších spojenců na její aktivity zatím není účinná. To by měla být priorita číslo jedna, protože to přímo ovlivňuje i bezpečnost občanů v Evropě. Uvědomuji si však, že řada lidí to tak nevnímá. Pokud bude tato oblast pro Al-Kajdu bezpečnou základnou, mohou se odtud plánovat a provádět teroristické útoky.

Michael Howard: V současnosti čelíme mnoha nebezpečím. Ne všechna spadají do oblasti konvenčních vojenských hrozeb. Hrozí nám samozřejmě útoky Al-Káidy a dalších teroristických organizací. Existuje hrozba způsobená našimi energetickými požadavky a zásobováním energiemi. Také celá otázka globálního oteplování má bezpečnostní dopady. Takže hrozeb je mnoho a navíc jsou velmi komplikované. Současné hrozby nejsou tak přímočaré, jako byly hrozby během Studené války.

Co si myslíte o rozdílných názorech evropských států na fungování NATO? Měla by aliance zůstat páteří evropské bezpečnosti?

Karsten Voigt: Tam, kde má Unie skutečnou odpovědnost, a takovou oblastí je třeba obchod, můžeme jednat rychle a účinně nehledě na odlišné zájmy a nejednotnost. Podobně v případě eura, jež mnohé země přijaly dobrovolně za svou měnu, a rozhodování v této oblasti funguje také rychle. Takže je jednoduché jednat společně, máme-li k tomu příslušné instituce, které fungují na bázi společného rozhodování a žádná země v nich nemá právo veta. V Radě bezpečnosti je nemáme, a proto se právě bezpečnost zdá složitější a nejednotnější. Navíc v této oblasti nesmírnou roli hrají i historické zkušenosti. V Evropě ještě mnoho zemí jedná na základě své historické paměti. Trvalo několik desítek let, než se například Němci a Francouzi dokázali usmířit. Ale na druhou stranu vyvinuli daleko hlubší spolupráci než jakékoli jiné země. Proces sbližování samozřejmě trvá, ale krok za krokem můžeme dosáhnout jak spolupráce, tak názorové shody.

NATO je páteří transatlantických vztahů. V době studené války bych řekl, že bylo i páteří evropské bezpečnosti. Dnešní optikou: není páteří evropského obchodu ani klimatické bezpečnosti. Na druhou stranu páteř transatlantických vztahů pro Evropu je v NATO, ale pro NATO tím partnerem nemusí být EU, ale třeba Francie. Vzhledem k novým bezpečnostním výzvám bude ze strany Evropské unie potřeba větší jednota, větší připravenost spolupracovat a bude kladen důraz na obranné schopnosti Unie. USA mají největší armádu, a tak je přirozené, že v NATO hraje nejvýraznější roli. Současně je zapotřebí pro velké konflikty. Pro ty malé naopak můžeme využívat kapacit ostatních spojenců, třeba EU. Možný francouzský návrat do NATO dělá všechno jednodušší a osobně se na to těším.

Julianne Smith: NATO je páteří transatlantické a tudíž i evropské bezpečnosti a měla by jí i zůstat. Evropská unie se snaží hrát stále větší roli, což je třeba podpořit. Evropa ale musí vytvořit konsenzus ve své politice, možnostech, strategii, koncenzus ohledně vztahu k jiným zemím. Nyní neexistuje shoda v postupu Evropy vůči Rusku, strategie postupu v Afghánistánu, partnerství se Spojenými státy apod. Evropa musí vytvořit shodu uvnitř kontinentu, aby mohla zajistit dobré vztahy se státy mimo evropskou sféru.

Michael Howard: Samozřejmě, pokud jsou evropské země mezi sebou rozdělené, je mnohem obtížnější jednat efektivně. Já podporuji evropský pilíř NATO. Jsem ovšem proti nadbytečným snahám evropských států ustanovit separátní bezpečnostní kapacity se separátní velitelskou strukturou a separátní byrokracií. Považuji to za absolutně nepotřebné. Evropské státy chtějí v některých případech spolupracovat bez zapojení Spojených států amerických . To ale mohou dělat velmi dobře v rámci struktur NATO.

Francie se brzy vrátí do vojenských struktur NATO. Už jste se tohoto tématu dotkli, ale přesto: co to může pro Alianci znamenat?

Julianne Smith: Návrat Francie a její plná integrace do vojenských struktur je velmi pozitivní věc. Umožní to změny ve velitelských strukturách NATO a zvýší to hlas Evropy v rozhodování aliance. Doufám, že to podpoří i další důležité změny uvnitř NATO.

Michael Howard: Je to velmi dobré znamení. Francouzský vztah k NATO se zajisté zlepšuje. Francie má ale před sebou ještě pořád dlouhou cestu. Musíme tedy čekat.

Jak se díváte na americký projekt protiraketové obrany v České republice a v Polsku?

Karsten Voigt: V Německu panoval řekněme skeptický postoj vůči celému projektu. Ten projekt ale nebyl náš, a to znamená, že budeme respektovat česká rozhodnutí. Můžeme jako sousední země vyslovit naše připomínky, ale rozhodnutí o radaru bylo a bude na české legislativě. Jsem si jistý, že Spojené státy nerozhodnou o celé věci bez Čechů a Poláků, ale budou ji s vámi konzultovat. Stejně tak jsem si jistý, že německá strana nepodnikne žádné kroky bez konzultací s vámi a svými sousedy. Proč? Ne protože jsme milí, ale protože je důležité mít kvalitní sousedské vztahy. A takové vztahy můžeme pěstovat jen díky tomu, že vezmeme v úvahu suverénní názory a zájmy našich sousedů.

Julianne Smith: Česká republika vložila do zřízení radaru hodně politického kapitálu a podstoupila velké politické riziko, když šla proti většinovému názoru veřejnosti. Spojené státy v tuto chvíli zvažují řadu otázek, což může spuštění systému zpozdit. Je nutné zvážit cenu, pochybnosti Kongresu budí některé technické otázky, je tu ještě řada úkolů… To ale neznamená, že Obamova administrativa snižuje českou podporu a protiraketovou obranu zastaví, protože uznává, jak daleko Praha došla. S protiraketovou obranou jsou nyní spojeny určité výzvy a proto není možné zaručit, že se systém začne stavět v roce 2009.

Michael Howard: Nyní nemůžeme vědět, jaké plány má s projektem americká administrativa. Myslím, že musíme počkat, jaké kroky podnikne.

Autor: Terezie Vávrová, Petr Zenkner, Marie Bydžovská

Karsten Voigt je veterán německé politiky. Poprvé byl zvolen do Bundestagu již v roce 1976, v letech 1983-1998 byl zahraničně-politickým mluvčím německé SPD a od roku je 1999 koordinátorem pro německo-americké vztahy a spolupráci na Spolkovém ministerstvu zahraničí.

Julliane Smith je ředitelka Evropského programu v Centre for Strategic and International Studies ve Washingtonu. Napsala řadu publikací o terorismu, islámu a americké zahraniční politice – např. Understanding Islamic Charities (2007), Muslim Integration (2007) nebo America and the World in the Age of Terror (2005).

Michael Howard je britský politik. Od roku 1983 poslanec britské Dolní sněmovny, v letech 2003-2005 předseda Konzervativní strany. Zakladatel think-tanku Atlantic Partnership.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality