Tereza Vávrová, psáno pro EUROSKOP, 6. dubna 2009
Na závěr konference o rozšiřování a prohlubování Evropské unie, která se konala ve dnech 2. – 3. dubna v pražském Karolinu a v Senátu, poskytl Euroskopu rozhovor expert na otázky Evropské unie, profesor Wolfgang Wessels.
Tato konference má v názvu rozšiřování a prohlubování EU. Není to protimluv?
Ano i ne. Jak je vidět i z historie evropské integrace, jde o vztah spíše dialektického napětí. Prohlubování může vést k rozšiřování a naopak rozšiřování zase k prohlubování. Ale jistě lze najít i doby, kdy oba procesy probíhaly současně, proto bych řekl, že přes všechny protikladnosti jednoduše patří k sobě.
Včera jsme na konferenci slyšeli debatu o limitech Evropské unie. Kam až a o jaké země se může EU rozšiřovat, aby byla schopna fungovat jako společenství?
To je samozřejmě těžké, protože společenství nevznikají automaticky, ale díky vzájemnému porozumění mezi jednotlivými aktéry. Už jsme tu slyšeli, že balkánské státy by měly k Unii v budoucnu patřit, ale hodně lidí s tím nesouhlasí. A vše samozřejmě závisí i na tom, jak se s potenciálními kandidáty jedná – zda se rozvíjejí společné zájmy a představy.
Můžu třeba říci, že s Tureckem by to mohlo fungovat, i když existují „objektivní historické a náboženské rozdíly“. Už jsme podobnou situaci zažili vícekrát. Například s frankistickým režimem ve Španělsku, které nebylo ze strany ostatní Evropy vnímáno jako evropská země, nýbrž jako součást Jižní Ameriky, k níž se tehdy samo hlásilo. Rovněž od napoleonské doby nebyla tato země prakticky zapojena do politického dění v Evropě. A teprve se změnou režimu v demokracii se začalo i Španělsko samotné obracet znovu k Evropě. Hodně tedy záleží na tom, nakolik samu sebe vidí v Evropě ta která země a jak moc chce vstoupit do EU.
A proto ani hranice nejsou automaticky dané. Člověk přece nemůže říct, že hranice vede na Kavkaze, nebo na Odře, že hranicí je nějaká řeka nebo že Istanbul ještě patří do Evropy a zbytek Turecka je asijský. Hranice Evropy nemůže jednoduše určit.
Kupříkladu Rakousko bylo do 19. století vnímáno konceptuálně jako část Německa. Nebo Falc, z níž pocházím já, se neřadila k Prusku až do napoleonských válek. Sebechápání se mění a do jisté míry může být i společně produkováno.
Diskuse o tureckém přistoupení k EU byla svého času velmi živá, a to nejen v Německu. Jaký je její stav v současné době?
V současné době všechno ovládá hospodářská krize… Přestože se turecký přístup odsunul z čela agendy, vyjednává se dál a platí, že v současné době je to jen trochu níž na žebříčku politických témat. Ale každopádně jednání zůstávají živá a připravují se k otevření další kapitoly. My musíme ovšem nejdřív zjistit, jak bude krize vypadat za rok či za dva, abychom mohli takové výzvy, jako je přistoupení Turecka naplnit. Teď nevidím pro takováto témata dostatečný prostor.
Dříve se stavělo Německo do role „obhájce východních států“ a podporovalo jejich snahu přistoupit k EU. Nyní se podle summitu ministrů zahraničí EU staví proti dalšímu rozšíření. Jaká je role Německa v současné debatě o rozšiřování?
Myslím, že poněkud zdrženlivější postoj se netýká jen Německa, ale i dalších států. Otázkou je, jak to člověk vidí a jak to vidět chce. Třeba právě přístup Turecka je v Německu hned dvojí otázkou, a to nejen jako přístup jedné země, ale i Turků, což představuje v Německu relativně vypjatý problém. Jak se mohou turečtí občané sami integrovat, nakolik se nechají integrovat a nakolik je to vnitroněmecký problém? To všechno dělá z tureckého přístupu do EU poměrně dobrodružný příběh, ale neberme to jen kriticky, nýbrž i pozitivně. Jsou mnohé hlasy, které tvrdí: „Pojďme to udělat i přes naši vnitropolitickou situaci.“
Evropa byla od počátku budována na společné humanistické tradici. Tento étos, zdá se, poněkud vyvanul. Lze prohlubovat evropskou integraci jen na ekonomickém a politickém základě, aniž bychom akcentovali společně sdílené etické hodnoty?
Kdepak. Myslím si, že evropské společenství a tedy i postupující integrace byly vždy postaveny na hodnotách. Proto i vlastní politika stála na základním porozumění, že nejde jen o jednotný trh, ale rovněž také o politickou identitu. Když Franco na začátku 60. let napsal dopis s žádostí o přistoupení Španělska do EHS, bylo jasné, že takovýto dopis nemůže být pozitivně zodpovězen, protože panovalo přesvědčení, že diktatura nemá evropskému společenství co říci.
Myslím si, že je to doposud velmi silné a že Unie nese své hodnoty. Jak nakonec můžeme vidět i v Lisabonské smlouvě, jsme stále hodnotovým společenstvím. Navíc mnoho aktivit, jako třeba studentský výměnný program Erasmus nebo projekt evropské město kultury, je součástí takovýchto hodnot. Proto si nemyslím, že by Unie rezignovala na svůj hodnotový základ, nýbrž ho projevuje skrze sebe samu.
Během ekonomické krize oživl pojem „východní Evropa“ jako pejorativní synonymum pro nestabilitu a chaos. Znamená to, že končí doba evropské solidarity?
Musím přiznat, že tento dojem nevzniká na Západě, nýbrž pouze na Východě. Včera jsem tu zaslechl, a jednou to řekl i premiér Topolánek v Bruselu, tedy obzvláště Češi to zdůrazňují: „my nejsme Východoevropané!“ Vůbec často mám pocit, že onou východní Evropou se tady míní Ukrajina. Pro Německo je zde spíš střední Evropa, nevím, jak to vidí Španělsko. Objektivně jde spíše o procesy a politická rozhodnutí než o místo na mapě. Ale co se týče států střední Evropy, nedávno jsem mluvil s jedním maďarským kolegou, který tvrdí, že existuje skupina nových členských států, která by proto měla vystupovat jako skupina. Na to mu vždycky říkám, ale kdepak – Češi a jiné státy by chtěli vystupovat samostatně.
Takže z toho všeho mám dojem, že zde vzniká debata spíš mezi novými členskými státy než mezi těmi starými. Samozřejmě se musí dodat, že finanční krize se zde projevuje více. Musíme udělat jistou hranici, protože nové členské státy mají přirozeně slabší ekonomiky než staré země. Na druhou stranu takové Portugalsko a nyní rovněž Irsko, které bylo jednou z nejúspěšnějších zemí Unie, zažívají podobnou situaci. Takže nejsou to zdaleka jen východoevropské státy, které v současné době mají kvůli krizi problémy. Proto si myslím, že nemá smysl EU takto dělit, nemělo by se to zkrátka dělat.
Finanční krize mění mocenské poměry v EU. Bude se Evropa nadále dělit podle mladých a starých členských zemí? Bude jí vládnout triumvirát velkých zemí?
Pokud bude Lisabon odmítnut v Irsku nebo v České republice, pak pravděpodobně nastane trend vlády větších států, přestože nejsem přesvědčen, že dokáží řídit EU lépe, protože ony samy mezi sebou mají dost problematických otázek. Podívejte se na Francii a na Německo, to je jako hra mezi mužem a ženou, musí spolu žít, přestože mají odlišné představy. A reflex větších zemí chopit se vlády znovu ožívá, Sarkozy je jasným důkazem – měl vlastní tiskovou konferenci proti Obamovi a německým hospodářským krokům. Neviděl bych to jako trvalou změnu, ale jako reakci na dobu, na situaci.
Nebude Německo chtít hrát sólo na evropském poli? Jeho současné vztahy s Ruskem napovídají zahraniční politice navázané na národní zájmy spíš než jednotné evropské politice. Bude se Německo dohadovat s Ruskem za zády EU?
Mně je teď trochu nejasné, co tam vlastně probíhá, jaká je situace. Myslím, že právě východní rozšíření z roku 2004 bylo jasnou výhodou. Přistoupení takových zemí jako je Polsko je důležité i proto, že Německo si nemůže s Ruskem uzavírat dohody v klasickém slova smyslu, ne proti ostatním. Je tu EU a je to silné společenství. Navíc současný stav Ruska je ještě horší než v Unii. Z hlediska moci je tedy množství států mezi těmito dvěma zeměmi zárukou diskuse. Německo-ruskou vazbu bych nepřeceňoval. V Polsku a pobaltských státech je viděna jako nebezpečná, ale tak silně bych to nehodnotil.
Jak bude podle vás vypadat EU v roce 2050, bude-li tedy stále existovat?
To je těžké. Máme tu několik trendů, z nichž můžeme usuzovat. Například demografie – je nás stále méně, jednoduše vymíráme, zatímco ostatní se rozmnožují. Může přijít klimatická katastrofa… Ale z celkového pohledu jsem optimista, myslím si, že v Evropě musíme začít rozumně spolupracovat, potřebujeme nějakou základní reakci. Když jsem studoval, byla ve věci evropské integrace spousta věcí pro naše profesory nepředstavitelná. Třeba měnová unie – „ano, pěkná myšlenka, ale představte si ji s Itálií, Španělskem. To nepůjde.“ Neříkám, že všechno půjde, ale síla představ a možnosti se vyvíjejí.
Wolfgang Wessels je profesor kolínské univerzity, kde se specializuje na politický systém Evropské unie a její roli na mezinárodním poli. Věnuje se rovněž projektové práci, mezi jeho baktivitami můžeme najít i spolupráci s pražskou UK na téma ‘Wider Europe, Deeper Integration?´.
Autor: Tereza Vávrová, EUROSKOP