Marie Bydžovská, EUROSKOP, 10. května 2009
Na otázku v titulku odpověděl Euroskopu přední český odborník na evropskou ekonomickou integraci a vnitřní trh EU profesor Luděk Urban. Ve svých odpovědích analyzoval nejen výsledky summitu G20, který se sešel v dubnu v Londýně, ale také situaci současné světové ekonomiky a roli jejích nejdůležitějších aktérů – a nastínil vyhlídky možného východiska z globální hospodářské krize.
Proč byl právě od summitu G20 očekáván průlom při řešení ekonomické krize?
Summit G20 na začátku dubna 2009 se konal téměř dva roky po vypuknutí finanční krize na americkém trhu rizikových hypotečních úvěrů (2007). Evropa byla zasažena na podzim 2008,což platí také pro další oblasti současného světa. Potvrdilo se tak nesmírně intenzívní propojení všech jeho oblastí, vyspělých, rozvojových i nově nastupujících zemí. Tak rychlé a všeobecné rozšíření by nebylo možné bez postupující globalizace urychlené všeobecným rozšířením moderních komunikačních technologií. Rychle, bez předem připraveného konceptu (nejdříve v USA, později také v Evropě a Japonsku), začala být přijímána záchranná opatření, která měla především předejít kolapsu bankovní soustavy a některých klíčových odvětví (automobilového průmyslu).
Brzo naštěstí převládl názor, že globální dopady finanční krize si vyžadují také globální řešení. Izolované a nekoordinované kroky se musely míjet účinkem. Zůstane v historii této krize zapsáno, že Evropa se ukázala jako odpovědný iniciátor globálního přístupu. Dala podnět k prvnímu setkání G20 ve Washingtonu v listopadu 2008 (přijat pětibodový akční plán k reformě globálních finančních trhů) a ke koordinaci postupu všech hlavních aktérů,mezi nimiž nefigurovali jen tradiční zástupci vyspělého světa sdružení v G7 nebo G8. Další prohlubování finanční krize, která mezitím přerostla do hospodářské krize, bylo tak podnětem pro letošní summit G20 v Londýně.
Průlom by očekáván především v tom, že summit dá odpověď, kde jsou příčiny finančního a ekonomického šoku: bez identifikace příčin a původu tohoto šoku nebylo možno formulovat, jak dopady krize zmírnit a jak se jí v budoucnosti vyhnout. Očekávalo se dále, že summit se shodne na reformách finančního systému nejen v zúčastněných zemích, ale také na reformách mezinárodního finančního systému a že zaváže účastníky ke koordinovanému postupu při hledání východiska ze současné krize a pojistek proti jejímu opakování v budoucnosti.
Vzhledem k tomu, že finanční a hospodářská krize dolehla na zúčastněné země v nestejné míře, že jejich představy o jejím překonání nebyly zcela shodné (zejména pokud jde o USA a Velkou Británii na jedné straně a země EU na straně druhé) a také, že krize se zdaleka nedotkla dna, považuji summit G20 konaný v Londýně za mimořádně úspěšný. Aby toho hodnocení obstálo v prověrce času, musí ovšem všechny zúčastněné země vzít přijaté závazky za své.
Jak byste zhodnotil výsledky summitu G20? Která opatření považujete za nejdůležitější? Mohou opravdu znamenat řešení ekonomické krize?
Za nejpozoruhodnější výsledek summitu G20 považuji to, že na rozdíl od krize v 30.letech, kdy se shodou okolností podobné jednání s podobným cílem konalo také v Londýně, se účastníci tentokrát nejen nerozešli bez jakýchkoli závazků, ale jednali mnohem odpovědněji. Pochopili, že řešením je pouze koordinovaný postup na základě přijatých doporučení. Vzhledem k nestejnému postavení účastníků a nestejnému vnímání, jak v konkrétním případě postupovat, nemohl summit předepisovat, jak si mají zúčastněné země počínat.
To je přednost i určitá slabina summitu. Nelze vyloučit, že s ohledem na domácí podmínky mohou některé země spatřovat priority nápravy jinde, což ohrožuje výsledný efekt. Naději budí, že účastnici zemí G20 se dohodli, že se před koncem letošního roku znovu sejdou a že se možná platforma těchto setkání udrží, dokud nebude krize překonána. Ale nezapomínejme na toto : G20 nemá žádné pravomoci, nemá možnost vůči „nedisciplinovaným“účastníkům jakkoli zasáhnout a vůbec už nemá žádné možnosti sankcí.
Přesto bych tato místa v závěrečném dokumentu chtěl označit za klíčové :
Konstatování, že základní příčinou krize je selhání finančního sektoru, přesněji chybějící regulace a dohled. Nikoli tedy nadmíra regulace, spíše její absence a chybné nasměrování.
Konstatuje se také, že chybějící domácí regulační systém nebyl s to zabránit nepřiměřeně riskantním způsobům financování operací. Právě zde je regulace nezbytná, aby byl ochráněn jak spotřebitel a investor, tak normální fungování finančního systému.¨
Obnova růstu a návrat k normální situaci není možný bez radikálního ozdravení celého finančního systému, především bankovního sektoru. Ten musí obnovit svoje tradiční funkce : shromažďovat volné zdroje a zajistit normální tok úvěrů mezi bankami navzájem í mezi bankami a podniky. Bez ozdravění a „normalizace“ na tomto úseku stimulační opatření nemohou sama o sobě zvrátit situaci a navrátit důvěru v finanční systém.
Ještě jednu myšlenku bych připomněl. Účastníci G20 si byli dobře vědomi toho, že navrhovaná opatření jsou dvojího druhu : jedny bych nazval záchranné operace, které mají zabránit kolapsu finančního systému, nezhoršovat situaci na pracovním trhu, zmírňovat sociální dopady krize, což je etapa, kterou v současné době prochází většina postižených zemí. Současně se však summit shodl na opatřeních, která přinesou efekt až v delším období. Jejích společným jmenovatelem je, jak zabránit, aby se v budoucnu země takovému šoku mohly buď zcela vyhnout nebo včasným varováním a dalšími mechanismy mohly její dopady zmírnit. Tuto etapu mají země G20 teprve před sebou.
Je nějaká oblast či opatření, které by podle Vašeho názoru byly potřebné k oživení světové ekonomiky, a které summit G20 opomenul?
Když si projdeme seznam opatření, které summit navrhl, tak se zdá, že nic podstatného nebylo opomenuto. Jenom připomínám : regulaci a dozoru by měly podléhat všechny finanční instituce, všechny finanční nástroje a všechny trhy (včetně hedgových fondů, které zatím nepoléhaly dohledu). Mají být zavedena nová pravidla pro odměňování manažerů finančních institucí, společné účetní standardy, regulovány mají být ratingové agentury, sankce mají být uplatněny vůči daňovým rájům, pokud odmítnou poskytovat potřebné informace, zábrany proti nadměrně riskantním operacím.
Také mezinárodní finanční instituce, které sice nebyly vystaveny kritice, mají prodělat modernizaci zohledňující změny ve struktuře světové ekonomiky a umožnit tak zastoupení nových globálních hráčů. Také zdroje Mezinárodního finančního fondu bylo rozhodnuto rozšířit, aby bylo možno poskytnout pomoc zejména rozvojovým zemím a nejchudším z nich.Účastníci také přijali závazek, že nebudou zavádět do světového obchodu nové protekcionistické bariéry. Velmi nadějný je závazek, že země G20 budou při podpoře ekonomického růstu podněcovat tzv.zelené investice, podporovat přechod k nízkouhlíkovým technologiím, že berou za své bojovat proti klimatickým změnám. To jsou všechno chvályhodné iniciativy, které by pravděpodobně nepodpořila předchozí americká administrativa. Zdá se tedy, že nic nechybí.
Ale přesto je tu jeden háček. Zotavení postižených ekonomik závisí na tom, zdali se podaří zbavit nejdříve banky „špatných aktiv“. Tok úvěrů se neobnoví, dokud se banky neozdraví tím, že budou zbaveny toxických úvěrů. Země se liší v svém přístupu, jak tento úkol zvládnout, Evropská komise předložila k tomu obecný návod. Nicméně splnění tohoto obtížného úkolu (jak definovat „špatné úvěry“, jak se jich zbavit, kdo bude tuto operaci financovat atd.) mají evropské země teprve před sebou. Dá se říci, že naděje na obrat v probíhající krizi závisí především na vyřešení tohoto úkolu, který vyvstává jako nejvyšší priorita současnosti.
Očekáváte, že se výsledky summitu významně odrazí v reálné ekonomice? Kdy by k tomu mohlo dojit?
Podle zcela převládajícího názoru jakýkoli významnější obrat v reálné ekonomice závisí na ozdravení finančního sektoru. Bylo by zcela neodpovědné předpovídat, kdy k tomu dojde. Jediné, co je všeobecně přijímáno, je to, že obratu v Evropě musí předcházet zotavení americké ekonomiky. Neznamená to, že zůstalo jen se dívat, co se děje za oceánem. Ale tak jako šok na finančních trzích vznikl v USA a přelil se do celého světa, tak i východisko musí být nalezeno nejdříve v této zemi. Evropa je příliš obchodně závislá na vývoji amerického trhu, USA je nejen největším obchodním partnerem Evropy, ale má dominantní vliv na globální ekonomiku.
Sledujeme-li projevy nejvyšších politických představitelů na obou stranách Atlantiku, chápeme, že chtějí být posly dobrých zpráv a vnést jistou dávku optimismu do očekávání veřejnosti. Naproti tomu představitelé mezinárodních institucí jako je OECD nebo MMF, kteří nemusí oslovovat voliče, jsou ve svých hodnoceních méně optimističtí. Stačí připomenout poslední zprávu MMF z dubna tohoto roku, která bohužel mluví o tom, že krize bude dlouhodobější než se očekávalo a že odhad nástupu k obratu musí počítat s roky.
Jak byste zhodnotil působení EU na summitu a při jeho přípravách? Byli evropští politici schopni překonat vzájemné rozpory a odlišné názory na řešení ekonomické krize a jednat společně?
O převládajícím evropském přístupu k řešení globální finanční krize je známo, že s výjimkou Velké Británie země EU nemají velkou chuť jít cestou, kterou se vydala americká administrativa. Ta pod tlakem nepředvídaného a ohromujícího šoku, jaký USA neznají od 30.let, se rozhodla odhodit dřívější tabu o neblahém vlivu státních intervenci a o rozpočtové ukázněnosti. Byla rozpoutána fiskální expanze bez ohledu na zvýšení deficitu federálního rozpočtu a bez ohledu na celkové zadlužení země. Pravděpodobně nebylo v USA jiné řešení po ruce vzhledem k neuvěřitelnému objemu „špatných úvěrů“ amerických bank. Zmiňuji jen, že podle odhadu poslední zprávy MMF způsobí „špatné úvěry“ do roku 2010 ztrátu aktiv amerických bank v řádu 4 triliónů dolarů.
Evropa sice také zaznamenala kolapsy bank, které bylo nutno zachraňovat, ale nikoli v takovém rozsahu jako USA. Navíc, s ohledem na známá fiskální kritéria zavedená s přechodem ke společné měně, jsou země EU disciplinovanější ve své rozpočtové politice. Evropa je tak zdrženlivější při rozhodování, zdali zvyšovat domácí zadlužení. Existovala tedy obava, že summit bude doprovázet spor mezi zastánci fiskálních stimulů (v Evropě zastoupených především Velkou Británií) a odpůrci tohoto přístupu (v Evropě zastoupených především Francií a Německem). Naštěstí obě strany si byly vědomy, že se nesmí opakovat neblahá zkušenost 30. let.
Co si myslíte o výroku premiéra Topolánka, že americké řešení krize je cestou do pekel. Ovlivnil nějakým způsobem summit G20?
Že americký přístup není vhodný pro Evropu, sdělili veřejně už před dubnovým summitem G20 jak francouzský prezident, tak německá kancléřka. Oznámili to, jak je zvykem v takových případech, elegantně a diplomaticky. Stejně diplomaticky si počínal americký prezident na jednání summitu, když netrval na tom,, že evropské země mají následovat americký příklad. Výrok českého premiéra sice oběhl svět, ale jednání summitu neovlivnil. Také zůstalo bez odezvy napomenutí adresované americkému prezidentovi, že by měl lépe číst učebnice ekonomie. Škoda, že český premiér tehdy neuvedl, které přečetl a které by doporučoval.
Jak se na výsledcích summitu podílely státy označované jako BRIC , tedy Brazílie, Rusko, Indie a Čína?
Sestava účastníků summitu G20 hodně vypovídá o tom, jak se za poslední desetiletí změnil svět. Dříve byly problémy světové ekonomiky probírány na summitech G7 nebo G8 (včetně Ruska). Dnes se globální problémy nemohou projednávat bez účasti Číny (už jen s ohledem na její devizové rezervy, exportní výkonnost a objem rychle rostoucího domácího trhu, o který se ucházejí všechny vyvážející země), stejně nelze vynechat Indii s jejím ekonomickým potenciálem. Nelze pominout Saúdskou Arábii a Rusko, jež se zařadily mezi dominantní vývozce ropy a Brazílii, jejíž význam přesahuje oblast Latinské Ameriky.
Z evropských zemí byly zastoupeny čtyři největší země EU, plus Holandsko, Španělsko a EU jako samostatný subjekt. Myslím, že Evropa má pochopení pro to, že se musí počítat s mimoevropskými zeměmi jako rovnoprávnými partnery. Ještě jedno zajímavé zjištění : jedno z posledních setkání skupiny G8 bylo organizováno tak, že byli jako hosté přizváni zástupci mimoevropských zemí zúčastněných v G20.
Jaký dopad budou mít výsledky summitu na Českou republiku?
Česko stejně jako většina evropských zemí se sice může pyšnit tím, že finanční krizi nevyvolalo a ani svou domácí hospodářskou politikou (zejména pokud jde o situaci finančního systému) nepřitížilo situaci Evropské unie. Zdá se také, že se nebude muset obracet na mezinárodní finanční instituce jako řada jiných evropských zemí s žádostí o půjčku na pokrytí nutných rozpočtových výdajů nebo na udržení vnější rovnováhy. To sice do určité míry domácí situaci ulehčuje, ale nemění nic na tom, že propad hospodářské aktivity postihující země Evropské unie se přelévá také do České republiky, kvůli její exportní závislosti na prosperitě „zbytku Evropy“. Pro nejbližší i vzdálenější budoucnost České republiky je dobře, že summit G20 skončil shodou všech účastníků.
Z hlediska ČR je důležité, že doporučení summitu jsou zcela v souladu s Plánem evropské hospodářské obnovy, který byl přijat již v listopadu 2008. Má, jak známo, dva pilíře : první obsahuje injekce do hospodářství, jež mají vést ke stimulaci kupní síly, podpoře poptávky a stimulaci důvěry. Druhý pilíř má posílit dlouhodobou konkurenceschopnost Evropy prostřednictvím investic, hlavně v podobě tzv.chytrých investic. Cílem plánu je zadržet „pokles, stimulovat poptávku a důvěru, ochránit stovky tisíc pracovních míst a udržet malé a střední podniky v činnosti, dokud nedojde k obnovení růstu“. Od České republiky stejně jako od dalších členských zemí se očekává, aby inspirovány tímto plánem reagovaly na hospodářskou krizi a koordinovaly přitom svůj postup. Evropská komise během tohoto roku hodlá předložit řadu návrhů na regulaci a dohled nad finančním systémem, na jejichž definitivní úpravě se budou podílet také zástupci ČR.
Někteří myslitelé tvrdí, že globální krize ukázala nedostatky současného modelu kapitalismu a nyní musí dojít k novému modelu kapitalismu, v kterém bude odlišné uspořádání vztahu státu a trhu. Souhlasíte s tímto názorem? Pokud ano, jak by měl tento nový model vypadat?
Je jisté, že finanční a hospodářská krize podnítila úvahy o slabých místech současné kapitalistické ekonomiky, které se dostaly na povrch po kolapsu finanční soustavy v USA i v Evropě. Podnětů je mnoho. Nelze jen tak lehce přejít neuvěřitelné ztráty způsobené investorům i spotřebitelům neodpovědným a neregulovaným jednáním amerických hypotečních bank a jejich manažerů, stejně jako nelze bez údivu přejít to, že v zemích opírajících se o soukromou iniciativu musí nakonec nastoupit stát, který napumpuje stejně tak neuvěřitelné sumy peněz, aby napravil škody způsobené neregulovaným soukromým sektorem, aby mohl finanční systém vůbec fungovat.
Nadešla doba, která je prověrkou mnoha tezí, s nimiž operuje standardní ekonomie. Paul de Grauwe, uznávaný evropský odborník na měnové a finanční otázky napsal nedávno, že krize nutí kriticky se podívat na řadu rozšířených tezí ekonomické teorie. Uvádí dvě, které bych rád připomenul.
K první patří tvrzení, že finanční trhy ponechány samy sobě jsou s to „konat divy“. Zaručují, že úspory budou směřovat do nejnadějnějších investičních projektů a tím stimulovat ekonomický růst a blahobyt. Co je třeba k tomu zařídit je jen to, aby finanční trhy byly osvobozeny od jakékoli vládní kontroly. Těmito přístupy se inspirovala americká administrativa, po ní také mezinárodní finanční instituce a rovněž mnoho zemí přejalo tuto praxi. Abychom citovali autora, „úvěrová krize vyvrátila názor, že neregulované finanční trhy vždy zaručují, že úspory budou efektivně směřovat k nejnadějnějším investičním projektům“. Řešení problému není v tom, aby byla tato úloha převzal stát, ale aby byla nalezena nová rovnováha opírající se o přísnější regulaci, která by zabránila tomu, že se na trhu bude příliš mnoho subjektů pouštět do operací s nadměrně vysokým rizikem.
Druhé tvrzení, které také prověřila současná krize, je teze, že jednotlivec přistupuje k ekonomickému rozhodování s perfektní informací a že se vyzná ve všech složitostech ekonomického života. Kdyby tomu tak skutečně bylo, říká De Grauwe, pak bychom nemohli vysvětlit ani proč tolik amerických domácností se tak neuvěřitelně zadlužilo, ani proč se poskytovatelé hypotečních úvěrů pouštěli do akcí, které byly neudržitelné.
K úvahám o tom, jaké změny současná krize vyvolá v existujícím modelu kapitalismu, stojí také za to vyslechnout si názor amerického prezidenta Baracka Obamy : prohlásil že washingtonský konsensus o ničím neomezované globalizaci a o trvalém procesu deregulace vyšel z módy a žádal proto, aby byl nalezen vyváženější přístup k regulaci trhů, které by neměly být ponechány zcela bez dohledu.
Budou-li důsledně posazována doporučení summitu G20, dá se očekávat, že po několika desetiletích, v nichž byla vládní regulace považována za překážku svobodného podnikání a v mnoha sférách ekonomického života byla omezována jako záruka růstu prosperity, se prosadí vyváženější přístup, v němž rozumná míra vládní regulace bude naopak považována za pojistku proti šokům, které tak drasticky postihly globální ekonomiku na konci prvního desetiletí 21.století.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop