Hana Chuka, EUROSKOP 1. června 2009
Prvních 100 dní Baracka Obamy v zahraniční politice – nejdůležitější byla „oprava“ amerického image ve světě.
John K. Glenn, ředitel odboru zahraniční politiky GMF, The German Marshall Fund of the United States, a hlavní host pražské diskuse „Obama’s 100 Days“ poskytl EUROSKOPU rozhovor, ve kterém rozebral změnu kurzu americké zahraniční politiky ve vztazích s Ruskem, Izraelem i Evropskou unií a pohovořil o minulých, nových i přetrvávajících prioritách americké diplomacie.
Pro začátek bych Vás požádala o shrnutí: jak se prvních Obamových 100 dní v úřadě projevilo na změně zahraniční politiky USA? Jaké jsou teď priority nové administrativy v této oblasti a co patřilo mezi její první úkoly?
Pro začátek je důležité si uvědomit, v jak žalostném stavu byla americká diplomacie před zvolením Baracka Obamy. Je nezpochybnitelné, že za Bushovy administrativy došlo k výraznému zhoršení image Spojených Států ve světě – (pro ilustraci vytahuje z aktovky průzkum magazínu Transatlantic Trends z roku 2008, který tehdy zmapoval změnu vnímání americké zahraniční politiky ve čtyřech největších evropských zemích) v roce 2002 si 64% lidí myslelo, že vůdčí pozice USA ve světové politice je žádoucí, ale v roce 2008 už totéž soudilo jen 36% respondentů.
Když Obama přišel do Bílého domu, Spojené Státy bojovaly ve dvou válečných konfliktech, čelily jadernému programu Íránu i vzmáhající se ruské asertivitě a bojovaly s nejhorší finanční krizí od třicátých let. Vzpomínám si na celkem výstižnou karikaturu v americkém satirickém časopise The Onion, který situaci popsal slovy: „Černoch opět dostal tu nejhorší práci na světě.“ (smích)
Dle mého názoru chceme v tuto chvíli od Obamy příliš mnoho vzhledem k tomu, že je v úřadě pouhé čtyři měsíce a že na problémy, se kterými se musí poprat, neexistují jednoduché odpovědi. Obamova dosud největší zásluha spočívá v umění, jak dokázal změnit tón a kurz debaty o problémech, kterým USA musí čelit. Jak přimět Rusko k větší spolupráci? Jak nenásilně přesvědčit Írán, aby změnil postoje ohledně jaderných zbraní? Jak stabilizovat pozici Spojených států tváří v tvář finanční krizi? Na žádný z těchto problémů neexistuje jednoduchý recept – kdyby tomu tak bylo, Bushova administrativa by po něm jistě sáhla.
V souladu se svým předvolebním programem se Obama nyní plně koncentruje na rehabilitaci pošramocené reputace USA. Jako kandidát slíbil vyřešit mnoho otázek, které zavinily zhoršení vztahů s Evropou – namátkou zavřít Guantanamo Bay, učinit přítrž mučení na amerických základnách a připojit americký podpis na Kjótský protokol. Jako prezident se proto ze všeho nejdříve soustředil na normalizaci vztahů s americkými spojenci a na vytvoření spolupráce v těchto už notorických problémech americké zahraniční politiky.
Po převzetí úřadu bylo tedy nejdůležitějším úkolem normalizovat vztahy se spojenci a začít řešit problémy amerických „kostlivců“. Můžete uvést podrobnější příklad?
Jistě. Obamova role v zahraniční politice byla, resp. musela být ze začátku hlavně symbolická, kdy zcela v duchu základní diplomacie vykonal státní návštěvy ve stále ještě spřátelených zemích, aby mohl začít novou kapitolu spolupráce. Pokud jde o společnou evropsko-americkou zahraniční politiku, bývá často zdůrazňováno, že USA zastávají automaticky roli vojenské mise, zatímco EU se soustředí na následnou rekonstrukci.
Nemusí tomu ale nutně tak být. Kupříkladu současný zájem Unie na obnově Afghanistánu není úplně jasný a kdyby rekonstrukční mise EU vypadla ze hry, znamenalo by to nebezpečí dalšího dobytého a rozvráceného státu, který navíc podporuje terorismus. Proto se nyní Spojené státy snaží o komplexní řešení – už si nelze vybírat mezi bojem a rekonstrukcí, je třeba dělat od začátku obojí, což bylo ostatně potvrzeno na bukurešťském summitu NATO v roce 2008.
Když mluvíme o Afghánistánu, někteří komentátoři hovoří o afghánsko-pakistánské hranici jako o momentálně největším nebezpečí pro Západ i ostatní svět. Jste téhož názoru?
Absolutně. A to z toho prostého důvodu, že Pákistán má jaderné zbraně – a představa, že by je Táliban v sousedním Afghánistánu touto cestou získal, je vskutku katastrofální. Navíc Pákistán je velmi křehký stát a ačkoli jeho vláda a armáda tvrdí, že má kontrolu jaderného arzenálu pevně v rukou a je nemožné, aby zbraně padly do rukou Al-Kájdy, existují poznatky, které ukazují na možná napojení pakistánské armády na různé organizace a uskupení v regionu. Což je hlavní důvod, proč jsou jakkoli dobře hlídané jaderné zbraně v rukou Pakistánu potenciálně tak nebezpečné.
Mluvíme-li o raketách a jaderných zbraních, z pozice České republiky nás samozřejmě zajímá osud amerického systému protiraketové obrany, jehož část by měla být umístěna na našem území. Jaká je budoucnost tohoto projektu?
Dle mého názoru spočívá zásadní problém v úhlu pohledu: Češi se na „radar“ dívali jako na dohodu mezi nimi a USA, zatímco pro zbytek světa to byla pouze dohoda mezi vládou Mirka Topolánka a Bushovou administrativou. Abych řekl pravdu, otázka protiraketové obrany v Brdech není v tuto chvíli na seznamu priorit. Mluvíme o programu, který neměl schválené zdroje ani podporu Kongresu – a jsou tací, a není jich málo, kteří pochybují o jeho funkčnosti.
Pro Obamovu administrativu je téma protiraketové obrany stále aktuální, zejména jako odpověď na hrozby z Íránu, ale je otázka, zda by případná hrozba byla natolik agresivní, aby systém protiraketové obrany představoval adekvátní reakci. Obamův dopis Medvěděvovi, uveřejněný dříve tohoto roku, hovořil naprosto jasně: pokud bude Rusko spolupracovat s USA na redukci jaderného nebezpečí z Íránu, pak systém protiraketové obrany nebude třeba.
Jaký je tedy postoj Obamovy administrativy k Rusku?
Obama se snaží „zvládnout“ nové, asertivní Rusko. Rusko-americký vztah je příliš komplexní na to, abychom se na něj dívaly pouze z jedné perspektivy a sporných otázek je celá řada, protože jsou jak regionální, kam patří například Gruzie a Kavkaz, tak globální, což je případ postoje Ruska v Radě bezpečnosti OSN, a také obchodní, tedy hlavně energetické.
Obamova administrativa by ráda obnovila důvěru mezi USA a Ruskem a já věřím, že například již zmíněná protiraketová obrana je jednou z oblastí, kde můžeme spolupracovat k oboustranné spokojenosti. Pro porovnání, vztah mezi Bushem a Putinem byl velmi blízký, ale nikdy nevedl ke konzistentní spolupráci, která je přesně ten typ partnerství, o který nová administrativa usiluje.
Nevyjadřuje tato pozice změnu kursu americké politiky vůči zemím střední a východní Evropy, které se osvobodily z komunistického impéria? Nepřiznává právo veta Moskvě v otázce bývalých satelitů Kremlu?
Vůbec ne. Spojené Státy vlastně ani nemají speciální zahraniční politiku pro východní Evropu. Z americké perspektivy se jedná o příliš malý region, který nyní navíc bereme jako součást EU.
Jak byste interpretoval nedávné setkání Obama – Netanjahu ve Washingtonu? Změní se něco na americké politice na Blízkém východě, kde byly USA po léta považovány za nejbližšího spojence Izraele?
Co se určitě nezmění je pozice Spojených Států jako silného spojence Izraele a jejich závazek ohledně vytvoření palestinského státu. Což je příslib, který ale Netanjahu nikdy nepotvrdil – vyjádřil se sice, že by si Palestinci měli vládnout sami, ale možnost vytvoření jejich vlastního státu nikdy výslovně nevyzdvihl. Dlužno říci, že i když USA jeho vytvoření z dlouhodobého hlediska podporují, v blízké budoucnosti k němu nedojde, zejména kvůli vnitřním rozdělením uvnitř Palestiny.
Zásadní změnu ve vztahu USA k Izraeli bychom měli chápat tak, že alespoň po dobu Obamovy administrativy budou Spojené Státy zastávat roli spravedlivého rozhodčího, raději než jednostranného spojence Izraele, jak tomu bylo v doposud. Zároveň je třeba si uvědomit, že existují hranice amerického vlivu v izraelsko-palestinském konfliktu a to na jeho obou stranách.
Jak se dívá nová americká administrativa na možnost přijetí či nepřijetí Lisabonské smlouvy z hlediska fungování EU jako nejbližšího spojence USA?
Silná, sjednocená Evropa je v nejlepším zájmu USA, ale tuto pozici momentálně komplikuje její současný stav. EU se nachází v situaci, kdy přemýšlí o vlastní identitě – zda ji pomocí rozšíření zvětšit nebo skrze vnitřní integraci upevnit, případně obojí. Tedy kompromis východního rozšíření a Lisabonské smlouvy.
Nakonec to ale byli sami občané EU, kteří smlouvu v referendech odmítli, což zkomplikovalo situaci i pro Spojené státy, když se Unie pod vlivem svých vnitřních záležitostí zahleděla do sebe a nechala Ameriku osamocenou v době, kdy musí společně čelit početným globálním výzvám. Jakékoli zjednodušení vnitřní struktury i zahraniční politiky by jistě byla ku prospěchu EU. Amerika si přeje Unii sjednocenou, se silnou identitou, prostou svých vnitřních institucionálních problémů.
Autor: Hana Chuka, EUROSKOP
