Hospodářské noviny, 15. října 2009
Lisabonská smlouva, pokud začne platit, konečně uvolní ruce evropským politikům a ti se budou moct věnovat konkrétním věcem, říká přední český expert na evropské právo Ivo Šlosarčík. „Sedmileté vyjednávání Lisabonu ukázalo limity toho, na čem se chce Evropská unie dohodnout,“ říká docent University Karlovy.
HN: Co se stane, když Václav Klaus nepodepíše do konce roku Lisabonskou smlouvu?
Na první pohled poběží EU dál podle smlouvy z Nice, která nemá žádné časové omezení. Důležitější ale bude obrovská politická krize, kterou by kolaps Lisabonu způsobil. Evropské politické elity, včetně podstatné části české elity, strávily posledních sedm let jednáním o reformě evropských struktur a už jsou z toho všichni hodně unavení. Chtějí to mít vyřešeno a začít dělat něco jiného. Přijetí Lisabonské smlouvy uzavře debatu o institucích a snad konečně dojde na vyplňování rámce konkrétním obsahem – energetika, migrační politika, řešení ekonomické krize, klima…
„Je lepší být uvnitř – volte ano pro Evropu, volte ano pro Nice“ – stojí na plakátu irské opoziční strany Fine Gael, která podporovala ratifikaci Smlouvy v Nice. Dnes se jedná o Lisabon, problém s „být uvnitř“ zůstal ale stejný.
HN: Hrozí, že by případná frustrace z krachu ratifikace došla tak daleko, že by se EU rozpadla?
Výstup té frustrace může být zaměřený proti České republice. To by sice bylo nepříjemné období, ale nebyl by to ještě ten nejhorší scénář. Mnohem horší výsledek kolapsu by byl ten, že by byla překreslena mapa evropské integrace. Nejsilnější státy se prostě dohodnou, že s nováčky je špatné pořízení a udělají si, třeba i neformálně, „klub“ samy pro sebe. Nejšílenější varianta je, že integrace bude odsunuta na druhou kolej a vrátíme se k ekonomickému nacionalismu.
HN: Často se hovoří o tom, že bychom mohli za trest přijít o eurokomisaře.
Riziko ztráty komisaře je malé. Smlouva z Nice říká, že když bude počet států EU větší než 27, má být počet komisařů nižší. Ale s tím, jak se komise složí, musí souhlasit všechny členské státy. Těžko proto čekat, že si Česko odhlasuje ztrátu komisaře. Ostatně komisař není českým agentem v Bruselu, je to spíš symbolická záležitost. Zajímavé ale bude, jak se k českému zdráhání postaví europarlament – jestli bude českého komisaře grilovat jen na věcných tématech a politicky. Anebo zda ho víc nepotrápí za to, že je z České republiky.
HN: Prezidentovi se nelíbí Listina základních práv EU, kvůli níž si podmínky vyjednali i Poláci a Britové. Co je na tom dokumentu tak zvláštního, že se ho tolik politiků bojí?
Problém je, že vlastně přesně nevíme, co ta listina přináší. Katalog lidských práv, který obsahuje, může být vykládán hodně odlišným způsobem. Panuje nedůvěra, co s listinou bude dělat Evropský soudní dvůr, jemuž je občas vyčítáno, že je příliš aktivistický. Nicméně hlavní důvod, proč si Poláci a Britové vyjednali výjimku, je především vzkaz domácím voličům. Politici chtěli, aby lidé viděli, že se o ně starají a dávají pozor na všechna rizika, která by z Bruselu mohla přijít. A totéž dělá prezident Klaus.
HN: Lisabonská smlouva zavádí řadu změn také do oblasti trestně-právní. Bude evropská policie, kterou straší právě někteří euroskeptici?
Oblast policejní a soudní spolupráce je oblastí, která se v Lisabonu asi mění nejvíce. Řada pravidel se totiž bude přijímat ne jednomyslným souhlasem, ale kvalifikovanou většinou členů EU. Česká republika proto v podstatné části trestně-právní agendy přijde o právo veta. Nelze ale čekat vznik nějaké „evropské policie“. Hlavně by se posílil mechanismus vzájemného uznávání rozsudků, zatykačů, žalob. Jenže to se špatně prodává a vysvětluje na demonstracích. Objevit se také může evropský veřejný žalobce, který by vyšetřoval zneužívání evropských dotací. Žaloby by se ale řešily u trestních soudů členských států.
HN: Prezident se nechal ústy svého tajemníka slyšet, že se nespokojí jen s nějakou deklarací, která by vyhověla jeho podmínce. Jak to je v případě irského balíčku, o němž se nejčastěji hovoří jako o cestě, kterak Klausovi vyjít vstříc?
Irský balíček je obsažen v závěrech Evropské rady z letošního června. Tam se politici shodli, že se vynasnaží Irsku vyhovět, ale pouze v limitech Lisabonské smlouvy. Formálně jde o závěry Evropské rady, které jsou politickým dokumentem, nikoli mezinárodní smlouvou. Nemůžete s nimi jít k Evropskému soudnímu dvoru a vymáhat je. Je to ale velmi silný politický závazek, nikdo si nedovolí jej hodit do koše. Navíc je to silný nástroj výkladu evropského práva, dá se z toho usuzovat, co členské státy zamýšlely, když Lisabonskou smlouvu přijímaly.
HN: Lisabonská smlouva je pro většinu lidí vzdáleným, abstraktním dokumentem. Zkuste shrnout, co nám dá a co nám vezme?
Hlavní výhoda, pokud Lisabonská smlouva začne platit, je, že se konečně uzavřou debaty o institucích a EU se začne věnovat svým politikám, přesune se od formátu spolupráce k jejímu obsahu. Příliš velká koncentrace na instituce je také důvod, proč unie ve světě i doma ztrácí, vždyť obyčejné lidi technikálie nezajímají, oni chtějí vidět výsledky. Navíc evropské elity přestanou mít po Lisabonu výmluvu, proč něco nejde. Je pravdou, že naše autonomie se trochu zmenší, ale na druhou stranu vzrostou možnosti prosadit naše zájmy na úrovni Evropské unie. Je to vždycky obchod něco za něco. To je i případ změny v hlasování – sice na papíře se naše možnosti zmenší, ale ve skutečnosti to i dosud bylo hlavně o tom umět budovat koalice a umět vyjednávat.
HN: Nestane se, že politici za pár let přijdou s tím, že je třeba připravit další velkou reformu? Ono to vypadá, že EU posledních patnáct let žila jen přípravami smluv.
Jsem přesvědčený, že Lisabon je na dlouho poslední „velkou“ smlouvou. Budou přistupovací smlouvy s Chorvatskem nebo třeba s Islandem, ale ty nezmění charakter unie. Sedmileté vyjednávání Lisabonu ukázalo limity toho, na čem se chce Evropská unie dohodnout.
Autor: Luboš Kreč, Hospodářské noviny