EP nebude ochoten schválit českého komisaře

Petr Placák, EUROSKOP, 19. října 2009

Euroskop hovořil s Karlem Kovandou, hostem Fora 2000 a úřadujícím generálním ředitelem Evropské komise pro vnější vztahy. Přečtěte si jeho názory na Lisabonskou smlouvu, bezpečnostní problematiku EU, vztahy Unie se Spojenými státy, nebo na studentské hnutí z roku 1968.

Chodí za vámi v Bruselu kolegové ptát se na osud Lisabonské smlouvy?

Chodí, protože po irském referendu a polském podpisu je Česká republika poslední překážkou v tom, aby Lisabonská smlouva vstoupila v platnost. Původně se počítalo s tím, že až se bude koncem tohoto měsíce konat Evropská rada, což je de facto summit nejvyšších představitelů členských států Unie, bude už na základě Lisabonské smlouvy možné rozhodovat různé věci, které se týkají evropské architektury. Kvůli otázce okolo českého podpisu je tato perspektiva nyní velmi nejistá. Pakliže se tento harmonogram posune, vyplynou z toho nejrůznější vnitroevropské komplikace.

Co se stane, když díky České republice nevstoupí Lisabonská smlouva, která se vyjednávala řadu let, v platnost?

Bude-li přijetí Lisabonské smlouvy podstatně oddáleno, bude složení Evropské komise řešeno podle smlouvy z Nice, která stanovuje, že příští Komise musí mít míň členů, než je členských států.

Karel Kovanda na konferenci Forum 2000 12. října 2009 v Praze na Žofíně. Foto Euroskop

Mimo jiné tedy přijdeme o komisaře.

To jsem neřekl. Každopádně bude-li se rozhodovat podle smlouvy z Nice, bude muset mít příští Komise míň členů. Zda by Česká republika za této situace o komisaře přišla, není jasné, protože o tom se rozhoduje jednomyslně. Jak by se to řešilo, na to jsou různé názory. V tomto smyslu hlavní problém, o kterém slýchávám v Bruselu, je, že evropský parlament nebude ochoten českého komisaře schválit, ať už jím bude kdokoliv.

Ve své funkci máte mj. na starosti bezpečností otázky spojené s EU. Co by přijetí nebo nepřijetí Lisabonské smlouvy znamenalo v této oblasti?

Co se týká obrany, tak ta je výhradně doménou Severoatlantické aliance. Pokud do bezpečností oblasti zahrneme i zahraniční politiku, tak v tomto ohledu Lisabonská smlouva zjednoduší evropskou architekturu. V zásadě by to spočívalo v posílení role vysokého představitele pro zahraniční politiku, který je v současné době Javier Solana. Tento vysoký představitel pro zahraniční politiku by pak měl pod svým patronátem nejen to, co dělají národní vlády, ale i to, co v zahraničních a bezpečnostních otázkách dělá Evropská komise. Tyto dvě stránky jsou v současné době odděleny. I když spolu Komise a Rada, jako představitelka členských států, velice úzce spolupracují, přece jenom je tam určitá nesourodost a komplikovanost, kterou Lisabonská smlouva odstraňuje.

Není právě tato dvojkolejnost z bezpečnostního hlediska problém?

Je to spíš problém z byrokratického hlediska, než aby to byl problém v rozhodování. V současné době je situace ta, že v zásadních bezpečnostních otázkách – zda a kam vyšleme nějakou misi, jestli se budeme podílet na nějaké operaci, například na řešení otázky Darfúru v Sudánu -, rozhodují národní státy, ale příspěvek Komise na jejich řešení je naprosto nezbytný. V budoucnu by podle Lisabonu bylo všechno pod patronátem jednoho člověka, což by nepochybně bylo operativnější.

Na zahraničních misích se EU horko těžko vždycky nějak dohodne. Jak by to ale vypadalo, kdyby byl nějaký členský stát Unie zvenčí napaden?

S výjimkou šesti zemí, čtyř evropských neutrálů plus Kypr a Malta, jsou všechny země EU též členy NATO. Takže se vracím zpět k tomu, kdo má na starosti evropskou obranu, tedy Severoatlantická aliance. I když ale stojí mimo tuto obrannou strukturu, přesto je z politického hlediska zřejmé, že by Unie přispěchala těmto zemím na pomoc, kdyby se nedej Bože, měly stát cílem nějaké významné hrozby zvenčí. Lisabonská smlouva sice mluví o solidaritě mezi členskými státy, o vojenské pomoci tam není zmínka, ale nedovedu si z politického hlediska představit, že by Unie v případě takovéhoto napadení zůstala nečinná.

Do vaší agendy spadají i vztahy EU – USA. Co v této souvislosti znamená volba nové americké administrativy prezidenta Baracka Obamy?

Zájem Spojených států se s novou administrativou soustřeďuje na dvě věci: na vnitropolitickou scénu – všichni sledujeme, co se děje se zdravotní reformou -, a na obranné potřeby Spojených států související s bezpečnostními hrozbami v Afghánistánu, potažmo v Pákistánu. Jedná se také o Irák, z kterého se ale USA pomalu stahují. Na základě tohoto pozadí pak musíme chápat, že Evropa není pro Ameriku velkým problémem, takže se jí nezabývají příliš intensivně.

Na druhou stranu existují veledůležité otázky, které máme společné – počínaje globálním oteplováním a světovou ekonomickou krizí konče. Jak na tyto výzvy budeme reagovat, jsou dvě klíčové otázky, kterým není možné se vyhnout, které máme společné a společně se jimi zabýváme. Tyto otázky jsou zásadní po zasedání G20 v Pittsburgu i před zasedáním v Kodani.

Měl nástup Baracka Obamy do funkce vliv na tradiční antiamerické postoje evropských elit?

S velkým zájmem jsme sledovali výsledky průzkumů veřejného mínění v několika zemích Evropy, z kterých vyplynula jedna věc: president Obama je v Evropě nesmírně populární v celé řadě zemí, počínaje Německem, kde jeho podpora dosahuje neslýchaných 90%. Myslím, že se dá říct, že díky svému současnému prezidentu se Spojené státy zbavily oné přítěže předchozí Bushovy politiky, která Evropu velice znervózňovala.

Americko-evropské vztahy se ale zlepšovaly už za Bushe.

To je pravda. Během Bushova druhého volebního období se evropsko-americké vztahy postupně vylepšovaly. Začalo to tím, že Bushova první zahraniční cesta poté, co byl podruhé zvolen prezidentem, vedla nejen do Evropy, ale přímo do jejího centra, do Bruselu. Tím se nastolil proces postupného vylepšování a zvěcňování evropsko-amerických vztahů. Na to může Obamova administrativa navázat. Antiamerikanismus už v Evropě nevidíme, rozhodně ne v podobě a v rozsahu, jako tomu bylo dosud.

Je v tomto ohledu nějaký rozdíl mezi starými a novými členskými zeměmi EU?

Ta změna obliby ve prospěch Ameriky je výraznější v tradičních unijních zemích, jako je právě Německo, a méně významná v zemích bývalé východní Evropy, kde byla vysoká už předtím. Rozdíly ve vztahu k nejrůznějším otázkám budou vždycky napříč Evropou, ale co se týká vztahu Západ – Východ Evropy, myslím si, že ty rozdíly se vnímaly trochu přehnaně.

Jaká jsou největší bezpečnostní rizika Evropy počátku 21. století?

Jsou dvě. Především je to hrozba celosvětových klimatických změn. V tom hraje Evropa první housle, protože – co se týká produkce skleníkových plynů – jako první přišla s konkrétními čísly, o které se budeme snažit usilovat.

Klimatické změny vnímá Evropská komise jako bezpečnostní riziko?

Jednoznačně.

A to druhé?

Druhé je pak energetická závislost, zejména některých členských států, na mimo unijních surovinových zdrojích a pak nejistota, která z toho vyplývá. To jsou dvě klíčová bezpečnostní rizika, před kterými stojíme.

Je Evropskou komisí dostatečně silně vnímáno ohrožení především východoevropských zemí, které jsou, co se týká některých strategických surovin, stoprocentně závislé na Rusku?

Ale ovšem. V Evropské komisi se velice pečlivě analyzuje tato situace, nejenom v Evropě jako takové, ale v každé jednotlivé členské zemi zvlášť. Politika, která z těchto analýz vyplývá, je navrhována komplexně a právě s ohledem na situaci v energeticky nejvíce ohrožených členských státech Unie.

Polsko a další země byly velice znepokojeny německo-ruským projektem North stream, který vlastně obchází celou východní a střední Evropu.

To je jeden projekt, který vyvolal baltské a polské pochybnosti. Ten projekt běží, ale to, jaká pozornost se věnuje projektu Nabucco, který by do Evropy přiváděl plyn z netradičních oblastní a netradičních zemí, je výsledek oné evropské strategické snahy zrůznorodit zdroje energií.

17. listopadu uplyne 20 let od zmlácení studentů na Národní třídě, což pak skončilo happyendem. Vy jste byl v centru studentského hnutí v roce 1968 a když jste vyhlašovali stávku v listopadu 1968, tak jste takové štěstí bohužel neměli. Co vás ke stávce tehdy pohnulo?

Samozřejmě jsme poslouchali Dubčekův projev po jeho návratu z Moskvy a samozřejmě jsme si nemohli nepoložit otázku, proč mohl Kriegel odmítnout podepsat Moskevský protokol a proč to Dubček udělat nemohl. Nechci říkat, že politika je umění možného, ale je pravda, že tehdy se ty reformní síly rozštěpily. Vyhlášení studentské stávky v listopadu 1968 byla reakce na toto pokračující štěpení a boj o jednotlivé posty, kdy nám připadalo, že vedení země ustupuje více než je zdrávo. Ta stávka se stala jedním z posledních velkých veřejných politických činů ve prospěch Pražského jara.

Kdy vám s konečnou platností došlo, že vás – a celou zemi – reformní komunisté hodili přes palubu?

Klíčový moment byl pendrekový zákon, který nechal pan Dubček na jaře 1969 odhlasovat v parlamentu, de facto proti těm, kteří se nechtěli vzdát. Potom už se nedalo pochybovat o tom, co se stalo s progresivními komunistickými silami. Do invaze si člověk nic nepřipouštěl, a to co následovalo po okupaci bylo možná nevyhnutelné, ale nám šlo o to ten proces normalisace co nejvíc zpomalit s tím, že každý týden, který takto získáme, stojí za to.

Jak se měnila situace ve studentském hnutí po srpnu 1968?

Ta situace byla dána listopadovou stávkou a pak na začátku roku 1969 upálením Jana Palacha. Byla stále všeobecně vzdorovitá, což se projevovalo i ve studentské representaci, která ještě na jaře 1969 dokázala rozhodnout, alespoň v té české části, že studentská organisace, kterou jsem tehdy vedl, nebude vstupovat do Národní fronty. Po nástupu Husáka k moci bylo pak studentské hnutí první organizací, kterou nechal Husák zakázat. Já jsem na to dodnes pyšný.

Autor: Euroskop