Markéta Pitrová: Rozhovor o Lisabonu a směřování EU

Petr Zenkner, EUROSKOP, 2. listopadu 2009

Lisabonská smlouva je spíše Pyrrhovo vítězství, obává se politoložka Markéta Pitrová z brněnské Masarykovy university, která poskytla EUROSKOPU rozhovor při příležitosti křtu druhého vydání knihy Evropská unie – „bible“ studentů evropských studií. Tématem rozhovoru bylo i další směřování Evropské unie, její rozšiřování a současné hrozby.

Potřebuje Evropská unie Lisabonskou smlouvu? Jaké jsou její hlavní výhody a nevýhody. Jak ovlivní chod evropských institucí?

Lisabon ovlivní Evropskou unii naprosto zásadně, protože mění vazby mezi institucemi a jednotlivými hráči. Výrazně se mění pravidla rozhodování – smlouva odstraňuje politickou solidaritu, která funguje od 50. let a je založena na tom, že menší členové dostávají více pozornosti, které se ti velcí dobrovolně zříkají. Lisabonská smlouva je kompenzace a daň za velkou vlnu rozšíření v roce 2004 a 2007, kterou se změnilo rozložení sil v unii (dvanáct nových a většinou menších členských států – pozn. red.). Je otázka, zda tak velké rozšíření bylo správné a jestli se s ním EU vůbec dokáže vypořádat – finančně, procedurálně apod.

Jak LS ovlivní rozhodování o zahraniční politice uvnitř unie? Může změnit postavení Evropy vůči světu?

Zahraniční a bezpečnostní politika unie závisí více na dohodě členských států EU než na nových instrumentech. Možnosti pro rychlou a efektivní reakci nabízí již druhý pilíř, který je dílem Amsterodamské smlouvy. Co chybí, je shoda států. K větším změnám ve společné zahraniční a bezpečnostní politice po ratifikaci Lisabonu určitě nedojde, i když navenek působí post voleného předsedy EU koherentně. Pozitivní změnou je propojení funkce vysokého zmocněnce a místopředsedy Komise, o kterém se mluví již od 70. let, stejně jako vznik společné diplomatické služby Evropské unie.

Jak hodnotíte proces ratifikace smlouvy ve státech EU?

Rozpačitě. Počátkem všeho je už Smlouva z Nice a později Konvent, který pod vedením Giscarda d´Estaing překročil svůj mandát. Konvent měl členským státům předložit úplně něco jiného, než ve skutečnosti předložil. Pročítáte-li dokumenty Konventu vidíte obrovskou politickou razanci, kterou členské státy nezastavily, ačkoliv nebyla ani legální, ani legitimní. Lisabonská smlouva je v podstatě dítětem tohoto Konventu. Kromě toho mi od počátku vadí obrovský nátlak, který ratifikaci doprovází, ačkoliv politika EU se mohla dříve chlubit právě snahou nepodléhat tradičnímu mocenskému boji mezi evropskými státy. Proto si všichni od počátku tak cenili evropské integrace.

Ratifikaci Lisabonské smlouvy tedy chápete jako Pyrrhovo vítězství?

Určitě. Obávám se, že si občané EU dobře všímají toho, co Unie dělá pro prosazení smlouvy a že si dobře pamatují, že EU rozhodla o jejich budoucnosti bez nich. Respektive reprezentace v členských státech, které zrušily referenda.

Jedním z důvodů pro přijetí LS bylo další rozšiřování unie. Kam až se unie může rozšiřovat? Kde vlastně končí efektivní hranice EU?

Nechci být negativně naladěna vůči kandidátským státům, ale mám dojem, že efektivních hranic se již v EU dosáhlo. Podobně jako v minulosti se potvrzuje, že státy, které neměly dobré hodnocení Evropské komise jsou nadále těmi problémovými.

V unii tradičně existuje spor, zda se rozšiřovat kvůli geopolitickým prioritám nebo spíše technokraticky tak, aby rozšíření bylo pro EU za každého momentu bezpečné. Tento přístup je méně rizikový, jednoznačně se ale prosazuje geopolitický přístup – a náklady začínají být příliš vysoké.

Unie si masivním rozšířením lidově řečeno ukousla více než může požvýkat. Díky přijetí tolika nových zemí rozrušuje své základní principy, což je chyba. Neuváženě veliká vlna posledního rozšíření byla důsledkem absence dohody uvnitř unie o tom, kdo nám bude krýt záda a kdo ponese rizika na vnější hranici.

Nemohu se nezeptat, souhlasíte se vstupem Turecka do EU? Jak by to případně ovlivnilo fungování EU?

Lisabonská smlouva určuje vliv států v unii podle velikosti populace – pokud Turecko vstoupí stane se rázem nejsilnějším státem Evropské unie. Pro většinu Evropanů je to nepřijatelné, stejně jako pro mě. Osobně pochybuji, že všichni politici, kteří podporují vyjednávání s Tureckem, si ho opravdu přejí jako partnera uvnitř EU. S Tureckem se podle mého názoru nehraje čistá hra. Na jedné straně ujišťujeme Ankaru o naší otevřenosti a možnosti členství v EU, na druhé straně upozorňujeme, že v souvislosti s jeho vstupem vypíšeme referendum. A pravděpodobnost, že v referendech ve stávajících zemích EU Turecko „projde“, je minimální.

Kritikům fungování Evropské komise a dalších institucí EU se nelíbí šíře jejich záběru. Jak hodnotíte princip subsidiarity, kterým se unie zaštituje? Ve kterých oblastech a politikách by měla mít EK důležité pravomoci?

To je spíše otázka na ekonoma, který umí porovnat otázku zisků a ztrát v konkrétních sektorech. V obchodní politice se potvrzují pozitiva evropské spolupráce, v některých sektorech jako např. zemědělství už 50 let bojujeme s neefektivním vynakládáním prostředků. Něco se naproti tomu koordinuje spíše formálně (např. dopravní politika). Pozitivní roli hraje Evropská komise v oblasti životního prostředí, kde tlačí dopředu agendu, kterou by státy jinak upozaďovaly.

Princip subsidiarity zůstává spíše na papíře, s jeho praktickou realizací, pokud se podíváme na konkrétní nařízení a směrnice, je to horší. Varovala bych ale před plošným obviňováním Evropské komise, že předkládá špatnou legislativu. Při bližším pohledu mnohdy nakonec zjistíme, že česká strana je někdy příliš horlivá a při implementaci nějaké směrnice a zatěžuje živnostníky a podnikatele „navíc.“To je příklad některých hygienických norem a úprav provozoven, kuchyní atd…

Co energetická politika?

Energetika je podobně jako životní prostředí dobrý příklad toho, jak některé problémy přerůstají členským státům přes hlavu. Tady je kooperace k nezaplacení, ať už v energetické politice vůči Rusku nebo v životním prostředí směrem ke Spojeným státům. Opět jsme ale u základního problému. Nalezení společného stanoviska není institucionální, ale politická otázka. Můžeme změnou procedurálních pravidel změnit chování a priority členských států? Já si myslím, že ne.

Tématem EU se v posledních deseti letech stalo hlavně rozšiřování a vnitřní reforma. Možná díky tomu zaniká společný základ, který evropské státy pojí. Existuje ale něco takového? Pokud ano, co to vlastně je?

Je otázka, zda největším pojítkem členských států nejsou v současnosti společné mechanismy a nástroje, který EU používá spolu se stabilizujícím společným rozpočtem. Osobně mě velice zneklidňuje, jak často se skloňuje slovo efektivita a co v skutečnosti ztělesňuje. Efektivita přece nemůže být v tom, že můžeme snadněji přehlasovat své partnery. Náklady za tuto efektivitu potom převažují nad zisky, protože se postupně ztrácí loajalita členů a ztotožnění se s projektem Evropy. Doufám, že se EU z těch několika posledních smluvních revizí poučí a nastoupí generace politiků, která vnese do chodu unie nového ducha vyjednávání, respekt a toleranci.

Autor: Petr Zenkner, Euroskop