Lidové noviny, 21. listopadu 2009
S tureckým spisovatelem Orhanem Pamukem o mrkvičce zvané Evropa a o tom, jestli je vůbec západním autorem
Spisovatel Orhan Pamuk, držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006, vydává novou knihu „The Museum of Innocence“ (Muzeum nevinnosti). Se šéfredaktorem Global Viewpoint Nathanem Gardelsem hovořil počátkem listopadu v Los Angeles.
Ve svém novém románu Muzeum nevinnosti píšete: Toto není jen příběh dvou milenců, ale celého Istanbulu. Na konci váš hrdina Kemal buduje muzeum, v němž by vystavil předměty z doby, kterou strávil s milovanou dívkou Fusun, a říká: „Ano, v jádru leží pýcha, hrdost. Chci svým muzeem naučit nejen turecký národ, ale celé lidstvo, jak pocítit hrdost na svůj vlastní život.“ Psaním této knihy jste strávil deset let. Co vás k ní a k jejímu tématu vedlo?
Shromažďovat oblíbené věci je obecný lidský zvyk. Ale západní civilizace postavila sbírání na jinou úroveň tím, že vynalezla muzea. Podstata západních muzeí je v tom, že reprezentují moc; dříve moc králů, později moc příslušného národa.
Tohle v nezápadním světě nebylo: sběratel tam byl jedincem, který provádí něco výstředního. Jeho sbírka netřídí, nekategorizuje lidské poznání jako národní muzea, ale zaznamenává jeho osobní záliby. Během posledních padesáti let se to změnilo, i nezápadní svět se začal předhánět v budování muzeí jako symbolů moci. Ovšem Kemal v mém románu dělá pravý opak. Sbírá čajové šálky, nedopalky cigaret, kliky z ložnic a další věci spojené s dívkou Fusun. Staví individuální muzeum svého intimního zážitku lásky.
Co se týká občanských protestů, leží Turecko v Evropě. Na snímku z 18. listopadu 2009 nesou tisíce právníků protivládní hesla. Demonstraci svolala turecká advokátní komora poté, co v médiích byla uveřejněna zpráva, že státní úřady tajně odposlouchávají telefonní hovory některých soudců. Foto čtk
Váš román zachycuje prozápadní istanbulskou buržoazii 70. let, pro niž bylo módní být „la Franc“ a opovržlivě přehlížet venkovskou kulturu „la Turc“ z anatolijských provincií. Píšete o ní výsměšně, naznačujete – jako když Haruki Murakami píše o japonském pozápadňování -, že to je „kultura vypůjčených tváří“. Takoví mladí městští lidé studovali v Paříži, chodili do nočních podniků, tančili a pili do noci, užívali si předmanželského sexu, dívky nosily minisukně a pořádaly zásnubní nebo svatební hostiny v Hiltonu, výspě všeho západního. Politika byla v té době sporem komunistů a sekulárních nacionalistů. Islám vůbec nebyl politické téma, ale soukromá záležitost dělníků a venkovanů. Dnes byla tato elita z centra nahrazena muslimskou střední třídou („la Turc“) z periferie a u moci je strana s islámskými kořeny. Jak to změnilo celý projekt modernizace Turecka?
Moderní istanbulská buržoazie střetávající se s nastupující anatolijskou buržoazií… To je klišé, jímž se turečtí intelektuálové snaží porozumět tomu, co se děje. Je v tom kus pravdy, ale… Pro mě jsou istanbulské staré elity a anatolijské nové elity pořád stejná společenská třída. Z mého pohledu probíhá zápas mezi svobodnější, otevřenější, demokratičtější a více rovnostářskou společností se staromódním konzervativním modernismem.
Můj problém v Turecku se jmenuje netolerantní politická kultura – ať jde o starou gardu, nebo o nové elity, o sekularisty v centru, nebo islamisty z venkova. V klíčových tématech mají sklon přebírat jedni od druhých netolerantní postoje.
Překvapilo mě, když jsem vás v rozhovoru s japonským nositelem Nobelovy ceny Kenzaburem Óem slyšel říkat, že Japonsko je „západnější“ než Turecko, protože je tolerantnější.
Ale to je pravda. Pro mě „pozápadnění“ není pojídání lahůdek ze Západu, ale svoboda slova, demokracie, rovnost, úcta k právům a důstojnosti jiných lidí. Proto mě tolik nezajímá, jestli jsou zrovna u moci venkovští Anatolijci nebo istanbulští sekularisté. Nemám blízko ani k jedněm; mně záleží na respektu k jedinci.
Nedávno jsme se s mexickým spisovatelem Carlosem Fuentesem bavili o vašem ztotožnění s Dostojevským, jenž se svého času hněval na Západ a zapadniki, kteří s despektem shlíželi na obyčejné Rusy. Obdivujete ho pro jeho „boj s plytkými didaktickými autory, kteří velebili divy Západu“? Když jsem to Fuentesovi říkal, podivil se: „Takže Pamuk podle vás není západní autor?“ Jak to tedy je? Jste západní autor, nebo ne?
Tak téhle kategorizaci jsem se vyhýbal pětatřicet let. Dostojevský byl jak západní, tak nezápadní autor. Jen pohrdal těmi zapadniki, kteří pohrdali svými vlastními lidmi. Dostojevský věřil – tak jako já -, že pozápadňování, respektive v dnešním světě globalizace, je nevyhnutelný proces. Ale nesmí vést k potlačení minulosti, obyčejných lidí a jejich kultury.
To je problém s „pozápadňováním shora“, jaké si zažilo Rusko i Turecko: stává se symbolem rozdílů mezi lidmi. Být „la Franc“ je módní a okouzlující, být „la Turc“ je zpátečnické a přízemní… Vyšší třída je tak šťastná, když jako první vlastní nové elektrické holicí strojky, protože to pak znamená, že je západnější a lepší než ostatní. K tomu uvádím v románu spoustu příkladů.
Tak jako mé jiné romány – třeba Bílá pevnost a Jmenuji se Červená – patří i tento k žánru, kterému se říká „východo-západní román“, jenž vzešel z turecké identity uplynulých dvou set let. Všechny tyto romány sdílejí napětí kultury a tradice, která bojuje s modernitou přicházející shora a zvenčí. Některé z těchto knih Západ odmítají, třeba v postavě dívky, která se chtěla stát tanečnicí a skončila jako prostitutka, jiné ho přijímají, třeba v postavě dívky, která se stává sebevědomou, nezávislou a rovnoprávnou.
Takže jako autor stojíte mezi Východem a Západem?
To beru jako lichotku. Ale já jsem si tu roli nevybral, prostě se mi to tak přihodilo.
Jelikož Evropa z různých důvodů zavírá před Tureckem dveře, vládnoucí Strana práva a spravedlnosti (AKP) namísto toho projektuje Turecko jako neootomanskou regionální velmoc na muslimském Blízkém východě místo pouhého přívěsku NATO nebo prosebníka o členství v EU. Nedávno Turecko zrušilo vojenská cvičení s Izraelem kvůli válce v Gaze a premiér Erdogan podpořil podezřelé vítězství íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda v letošních volbách. Někteří západní pozorovatelé jsou zneklidněni, že se Turecko odvrací od Západu na Východ. Je to tak? Nebo stojí „mezi“, stává se větším a vlivnějším, hrdé na sebe a na svou jedinečnou identitu? Jeden vysoce postavený diplomat z AKP mi nedávno v Istanbulu vysvětloval, že „bez své západní orientace by Turecko bylo jen další z mnoha muslimských zemí“.
Nemyslím, že by Turecko měnilo tak snadno svou politickou cestu posledních osmi let. Erdogan je u moci proto, že drží na tyči mrkvičku zvanou Evropa, díky níž může prosadit v Turecku víc demokracie. Ale pochopitelně: vztah mezi Tureckem a Evropou není tak růžový, jako byl v roce 2005. Tehdy jsem byl mnohem optimističtější, turecké noviny psaly o vstupu do Evropy během deseti let! K ničemu takovému však nedojde. Konzervativci v Evropě i v Turecku bohužel celý proces úspěšně zablokovali. Je mi z toho smutno.
Není ironií osudu, že moderní elita v Turecka tak dlouho vzhlížela k francouzské kultuře, a přitom je právě prezident Nicolas Sarkozy hlavním oponentem tureckého vstupu do EU?
Haha. Ano, je v tom jistá ironie. Sarkozy tím loví voličské hlasy. Ale kdyby Sarkozyho nebylo, Evropa by si ho musela vymyslet. On je jenom nejzapálenější a nejvýřečnější, proto nechávají mluvit jeho.
Celý život jste psal romány o Turecku. Od udělení Nobelovy ceny v roce 2006 ale často pobýváte i v Tokiu nebo v New Yorku. Jak to ovlivnilo vaše psaní?
Nepochybně ho to ovlivní. Do svých třiatřiceti let jsem vyjel z Turecka jen jednou. Nikdy jsem do té doby neviděl opravdovou západní malbu, tehdy byly v Turecku jen reprodukce. Ale četl jsem západní knihy a studoval Monetovy reprodukce intenzivněji než Evropan bloumající Louvrem. Teď vedu seminář na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, cestuji, píšu v letadlech. Ale jsem šťastný, ať píšu kdekoli.
Autor: Nathan Gardels