Rok 1968 byl pro Moskvu Pyrrhovo vítězství


Petr Placák, EUROSKOP. 11. prosince 2009

Euroskop hovořil s Oldřichem Tůmou, ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny, který byl organizátorem vědecké konference věnované otázkám spojeným s historií studené války. Konference nazvaná Spouštění, střežení a stržení železné opony se konala koncem minulého měsíce v Praze pod patronátem vlády ČR.

Mohl byste konferenci zhodnotit?

Nechci se moc chválit, protože my jako ústav jsme konferenci organizovali, ale myslím, že tato konference se opravdu povedla. Byla tady reprezentativní mezinárodní sestava historiků věnujících se studené válce, která se nikdy dosud u nás nesešla a myslím, že jen tak se zase nesejde. Dostat většinu těch důležitých a slavných jmen na jedno místo a v jeden čas bylo obtížné, ale podařilo se to.

Co se týká průběhu samotné konference, i tady panovala spokojenost. Jednotlivé panely držely pohromadě, lidé mluvili k věci a byl i prostor na diskusi, která se nikdy nezvrhla v exhibici debatérů, jak se to někdy stává. Jestli jsou konference od toho, aby se navzájem komunikovaly vědecké poznatky a aby z diskuse vzešly inspirace pro další bádání, tak tomu tato konference dostála se ctí. Jediné, co mě mrzí, že kromě studentů tam z kolegů českých či aspoň pražských historiků či politologů byl málokdo .

NDR 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1981 – čtyři brutálně potlačené pokusy o vymanění se z područí Moskvy, které v dlouhodobém horizontu oslabily postavení a stabilitu sovětského impéria a přispěly k jeho zániku. Na snímku z roku 1953 z východního Berlína jsou vidět ruské tanky, které byly nasazeny proti demonstrantům.

Jaké hlavní závěry vyplynuly z diskuse na konferenci?

Úvodní panelové diskuse, která se konala před zahájením konference ve Strakově akademii, byla věnována tomu, jak vědomí železné opony z obou stran rozdělené Evropy přispělo k integraci východních zemí do západních struktur, do NATO a do EU.

Vedle historiků tam byli přizváni i tehdejší aktéři oněch událostí, Alexander Vondra a Jiří Dienstbier, a z diskuse, kterou velmi dobře řídil profesor Masný, vyplynula zajímavá a trochu pozapomenutá věc: Naše integrace do západních struktur nebyla ani tak věc velmocí, ale závisela velmi mnoho právě na snaze středoevropských zemí dostat se do nich. Počátkem 90. let o to neusilovali ani Američané, natož třeba Francouzi. Například na odmítnutí Mitterandova plánu jakési evropské konfederace, kdy se věci měly řešit jednáním na ose Paříž – Moskva, tedy ono klasické „o nás bez nás“, měly vliv právě středoevropské země – Československo, Polsko a Maďarsko. Díky jejich postojům se pak otevřela možnost vstupu do euroatlantických struktur i dalším členům bývalé Varšavské smlouvy z východní Evropy.

Postoj středoevropských zemí byl rozhodující faktor, ke kterému se americká administrativa přiklonila až v roce 1994 s tím, že to je rozumné řešení, i když nebude jednoduché je realizovat.

To byl závěr, který byl obecně přijatý?

Ano, akceptovali jej jak historici ze Západu, tak ti, kteří pocházejí z bývalého východního bloku, i oni aktéři, Vondra s Dienstbierem, i když u nich bylo vidět, že tehdy na to existovaly určité názorové rozdíly mezi Černínským palácem a lidmi kolem Václava Havla.

Vlastně to ale bylo jen připomenutí faktu, o kterém nebyl žádný spor. Někteří jen tu věc aktualizovali: kdyby se to tehdy před těmi patnácti lety nepovedlo, o co by dnes, v jiné mezinárodní situaci, takové mocenské vakuum ve střední Evropě,stavělo nás všechny do mnohem obtížnější situace..

Sebeidentifikace zemí střední Evropy jako součást Západu byla tedy stěžejní pro naši integraci do západních struktur. Byla kvůli střední Evropě po válce spuštěna i železná opona?

V historiografii studené války existovaly desetiletí dvě základní interpretace. Standardní, která tvrdila, že studenou válku způsobili Sověti, kteří si země východní a střední Evropy podmanili a všude dosadili komunistické režimy. Pak byla interpretace revizionistická, která říkala, že Sovětský svaz jenom reagoval na nepřátelské kroky Spojených států. Na konferenci byla potvrzována ona standardní interpretace – to co, se po roce 1945 dálo ve východní Evropě, bylo stěžejní pro rozdělení poválečného světa. Na nevybíravém postupu SSSR ve středovýchodní Evropě si Západ postupně uvědomoval, že jeho představy o sovětské politice, která sice bude velmocenská, hájící své zájmy, ale přesto bude ochotna spolupracovat s ostatními na základě nějakého dohodnutého modus vivendi, jsou nerealistické. Poválečný osud středovýchodní Evropy je možno označit za primární příčinu studené války.

„Kontrarevoluční fašistické živly uvrhly během několika dní Maďarsko do krvavé anarchie. První snímky vražd a zvěrstev, kterých se pučisté dopustili, připomínají nacistický teror a jsou důkazem toho, že tvář fašismu a jeho brutální prostředky se nemění,“ stojí v dobovém textu komunistické čtk. 23.10.1956 vypuklo v Budapešti povstání proti stalinskému režimu. ÚV MSP povolal na pomoc sovětská vojska rozmístěná v Maďarsku a na Ukrajině. Dobový snímek z ulice v Budapešti. Foto čtk

NDR 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1981 – čtyři brutálně potlačené pokusy o vymanění se z područí Moskvy, které v dlouhodobém horizontu oslabily postavení a stabilitu sovětského impéria a přispěly k jeho zániku. Na snímku scéna z povstalé Budapešti. Komunistická ČTK k tomu píše: „Kontrarevoluční fašistické živly uvrhly během několika dní Maďarsko do krvavé anarchie. První snímky vražd a zvěrstev, kterých se pučisté dopustili, připomínají nacistický teror a jsou důkazem toho, že tvář fašismu a jeho brutální prostředky se nemění.“ 23. října 1956 vypuklo v Budapešti povstání proti stalinskému režimu, které rozdrtily sovětské tanky. Foto čtk

Co se týká diskuse, byl asi panel, jehož téma znělo: Snahy po změně situace versus snahy bipolární svět stabilizovat a udržet – jistě hodně zajímavý.

Tam byly docela rozdílné pohledy. Třeba maďarský historik Csaba Békés tvrdil, že primární byla stabilizace stávající situace a že všechny ty tzv. krize – 1953, 1956, 1968, 1981, byly ve skutečnosti pseudokrize. O krizích by se dalo v této souvislosti mluvit jen uvnitř východního bloku: na vztah Západ – Východ to ale nemělo žádný dopad, všichni rozdělení Evropy více méně respektovali, na destabilisaci toho stavu neměl nikdo zájem.

Z maďarského pohledu Západ nechal Budapešť v roce 1956 na holičkách. Přidal jste se k tomuto názoru s Prahou v roce 1968?

Ano i ne. Pro Čechy a asi i Slováky je rok 1968 sice zásadní událost, když se na to ale podíváte z hlediska mezinárodních vztahů, vztahů mezi Východem a Západem, tak ta intervence skoro nic neznamenala – byly nějaké verbální protesty, odvolala se jedna návštěva a hned se to zase vrátilo do starých kolejí.

Na první pohled to tedy vypadá, že to význam nemělo. Ono to však význam mělo, což byl jeden ze závěrů konference: Všechny ty Békésovy „pseudokrize“ ve východním bloku neměly sice viditelné výsledky, ale v dlouhodobém horizontu byl jejich význam pro narušení komunistických režimů a sovětského bloku podstatný. Nešlo jen o vnitřní vývoj v těch jednotlivých zemích, ale stejně tak to mělo vliv i na Západ – omezení vlivu levice, vymanění části levice včetně eurokomunismu z pod sovětského vlivu či područí, a i celosvětově: Taková ta trochu panika v Číně a následné hledání jiných mezinárodních vztahů, kdy vzniknul nový velmocenský trojúhelník Washington – Moskva – Peking. Když byl Henry Kissinger na počátku čínsko-amerického sbližování návštěvě v Pekingu, tak v rozhovorech, která tam vedl, se čínská strana neustále vracela i v detailech k intervenci v Československu (oni brzo ráno obsadili letiště atd. a my jim nemůžeme věřit).

Československo - srpen 1968

NDR 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1981 – čtyři brutálně potlačené pokusy o vymanění se z područí Moskvy, které v dlouhodobém horizontu oslabily postavení a stabilitu sovětského impéria a přispěly k jeho zániku. – Ruské tanky nasazené proti civilistům opět v akci. Tentokrát jde o Prahu roku 1968.

Takže rok 1968 byl pro Moskvu Pyrrhovo vítězství.

Ano, bylo to Pyrrhovo vítězství, i když si sověti alespoň zpočátku tuto prohru neuvědomovali, jak svědčí obsazení Afghánistánu, kde rozhodování Kremlu jestli intervenovat nebo ne bylo jistě ovlivněno i chladnou reakcí Západu na okupaci Československa – mysleli si, že to více méně projde taky.

Rok 1968 bezprostředně posílil i moc Brežněva, který vzkázal Západu: Když chcete něco změnit, musíte jednat s námi. Na tom je postavena Brandtova Ostpolitik: Nebudeme to dělat přes Bukurešť nebo přes Varšavu, ale musíme se hlavně dohodnout s Moskvou a v rámci této velké dohody pak možná něčeho dosáhneme.

O tom mluvil Brežněv, když pak podepsal dohodu se Západním Německem, kterou začala ona série dohod dalších, s Polskem, s námi, s NDR a dalšími. V projevu k Ústřednímu výboru KSSS řekl, že hlavní bylo – to sice obtížné, ale správné – rozhodnutí ze srpna 1968, bez něj by nebyla žádná Ostpolitik, Brandt by se se mnou nekoupal na Krymu v bazénu apod.

Ty positivní výsledky pro Moskvu aktuálně jistě byly, ale mělo to i celou řadu důsledků, které se neprojevily hned, ale dlouhodobě měly negativní vliv na postavení a stabilitu sovětského systému. Z dlouhodobé perspektivy ty negativní důsledky převážily, a ta eroze a podemletí komunistických režimů je zřejmá.

Není to jen naše středoevropská perspektiva? Měli vědci ze Západu na to stejný názor?

Že kořeny roku 1989 je třeba hledat v minulosti, tedy nejen v tom, co si myslel nebo nemyslel Gorbačov, na tom se všichni více méně shodli.

Jaký byl tedy happyend v roce 1989?

Blok, který byl věnovaný konci studené války, se hodně soustředil na dění v Sovětském svazu a na roli Gorbačova. Zazněly tam například hlasy, že je třeba zkoumat Gorbačova víc jako člověka, co všechno v tom hrálo roli, ale myslím, že základní byl ten vývoj ekonomický a politický pro jeho vnímání celé věci a přesvědčení, že je s tím třeba něco dělat, ačkoli si nebyl schopen představit, co se pak stalo. – To, co se v roce 1989 ve východní Evropě a pak i v SSSR odehrálo, to byl nechtěný důsledek reformy, o které byl přesvědčen, že je nezbytná pro udržení Sovětského svazu, aby ten systém mohl konkurovat Západu.

Pro nás je zajímavá debata o osudech střední a východní Evropy. Proč v roce 1989, na rozdíl od všech předešlých událostí, sovětské tanky nepřijely? Jeden z názorů byl, že význam tohoto regionu značně klesl. Zatímco po roce 1945 mělo pro Sovětský svaz klíčový význam ovládnout území, které pro Moskvu představovalo možnost ohrožení Ruska ze Západu, a pak to také byla zasloužená válečná kořist – hospodářská exploatace těchto zemí hrála také významnou roli.

Po čtyřiceti letech bylo ale vše úplně jinak, válečné plány se změnily, geostrategicky tento prostor už takový význam neměl a ekonomicky to byla spíš přítěž, protože SSSR svým satelitům levně prodával suroviny, a když nějaký režim kolaboval, jako v Polsku, tak jej museli navíc ekonomicky sanovat. Výše uvedené tedy mohly být mimo jiné ony důvody, proč na východní Evropu či přesněji řečeno na osud stávajících komunistických režimů Sověti rezignovali.

V této souvislosti bylo připomenuto i to, že koncem 80. let se vytratila ochota jednotlivých režimů uvnitř východního bloku vzájemně si pomáhat – každý se už staral jen sám o sebe a snažil se z toho všeho nějak vybruslit.

Jiní naopak tvrdili, že ještě v roce 1989 byla v materiálech sovětského ústředí brána východní Evropa jako něco důležitého pro mocenské postavení Sovětského svazu.

Klíčové pro celý následný vývoj bylo zřejmě i to, že v Kremlu si nedokázali představit, že ta desintegrace toho východního bloku půjde takto daleko. Ještě na jaře 1989 se Sověti domnívali, že každá budoucí (třeba i nekomunistická) polská vláda se bude snažit díky německé otázce úzce spolupracovat na mezinárodním poli se Sovětským svazem.

Stávka se stala všeobecně uplatňovanou základní formou boje extrémních sil

NDR 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1981 – čtyři brutálně potlačené pokusy o vymanění se z područí Moskvy, které v dlouhodobém horizontu oslabily postavení a stabilitu sovětského impéria a přispěly k jeho zániku. Vznik odborového hnutí Solidarita, největšího opozičního hnutí v zemích bývalého sovětského bloku, předznamenal rok 1989 nejpodstatněji. Dobová ČTK k tomu ovšem píše: Stávka se stala všeobecně uplatňovanou základní formou boje extrémních sil „Solidarity“ s lidovou mocí v PLR. Vedení „Solidarity“ si uzurpuje právo diktovat své požadavky ve všech oblastech společenského života a již zcela otevřeně žádá, aby bylo státní zřízení PLR nahrazeno jakousi „samosprávnou republikou“. Nezodpovědní extremisté ze „Solidarity“ zcela přehlížejí ekonomické následky stávek, které jdou do miliard zlotých a vyhrožují, že budou „protestní akce“ stupňovat, nebudou-li jejich požadavky splněny. Na snímku stávkující zaměstnanci státního statku Lubogóra, na jejichž podporu se v Zelené Hoře konala 22. října generální stávka.

Sehrála tedy v zániku SSSR svou roli i velkoruská sebezahleděnost, která nebyla schopna nahlédnout realitu – tedy to, jak Moskvu vnímají lidé ve střední a východní Evropě?

Jistě to svou roli sehrálo. Ani Gorbačov nerozuměl tomu, jaký význam má rok 1968 pro Čechoslováky a jak velká zátěž to pro jakékoli vztahy mezi Moskvou a Prahou je.

V Kremlu, a nejen tam, to ovšem nechápou dodnes.

Ano, a to i včetně historiků. Když s nimi mluvíte, tak oni sice jakoby přiznají, že šlo o okupaci, ale hned k tomu dodají, že nás tím zachránili před německou invazí. Úplné nesmysly.

Šanci tohle napravit jednoznačně propásli. Světlana Savranskaja na konferenci vystoupila s tím, že před návštěvou Gorbačova v Praze v roce 1987 se v Kremlu jednalo i o variantě, že by Gorbačov v Praze oznámil stažení všech sovětských vojsk z této oblasti s odůvodněním, že sem nepřišla na základě dohody, ale jsou zde v důsledku někdejší politiky, ve které oni už nechtějí pokračovat. Gorbačov ale v Praze neudělal ani symbolické gesto, vůbec nic a v prosinci 1989, kdy se od intervence z roku 1968 distancoval, už to bylo v zásadě jedno.

Co vlastně byla studená válka?

Mluvíme pořád o dvou mocenských blocích, ale ona měla mnohem širší záběr. Nebyl to jen konflikt mezi SSSR a USA, ale i mezi demokracií a komunismem a ten zápas probíhal napříč celým kontinentem uvnitř jednotlivých společností. To, co se dělo na Západě, levice, tamní komunisté, to vše byla součást studené války, stejně jako snaha Moskvy kontrolovat, manipulovat nebo ovládat levicová hnutí na Západě, včetně mírových pochodů, což Moskva dělala už v 50. letech a pak výrazněji v 70. a 80. letech.

Jaké je „poselství“ studené války?

Studená válka nade vší pochybnost prokázala, že komunistický systém je neschopný dlouhodobější existence, prohrál v ní na celé čáře. To vynikne o to víc, že se zřítil bez jakéhokoli násilí, což je v případě takového obrovského impéria věc naprosto bezprecedentní. Komunistické režimy sice do poslední chvíle ovládaly policii i armádu, ale nebyly je pak už ani schopny použít – nikdo už to nechtěl a nikdo v zásadě už té ideologii nevěřil.

Je reflexe komunismu záležitost celoevropská, nebo se stále týká jen východní poloviny Evropy, které byla nucena prožít pod komunismem dlouhá desetiletí?

Obávám se, že je součástí spíše bývalého Východu, ačkoli naše zkušenost by měla být součást celoevropské zkušenosti. Komunismus nebyl do střední a východní Evropy importován jen nebo ani především jako nástroj ruské hegemonie, ale bylo to tak, že ruská politika byla ve vleku komunistické ideologie, která přišla ze Západu. Z tohoto důvodu mi občas připadá, že si západní Evropa nad dědictvím komunismu tak trochu myje ruce jako Pilát v krédu, když říká, je to váš problém, problém vaší zaostalosti, než aby si na Západě přiznali, že to byli oni, kteří s tou ideologií přišli a že jde tedy i o součást jejich historického dědictví.

Autor: Euroskop

Oldřich Tůma (1950), ředitel Ústavu pro soudobé dějiny. V roce 1980 vystudoval historii na Universitě Karlově. Vedle soudobých českých dějin se soustředí na dějiny střední a východní Evropy za studené války a v době krize a rozpadu sovětského bloku.

Mimo jiné publikoval:

Zítra zase tady! Protirežimní demonstrace v předlistopadové Praze jako politický a sociální fenomén, Praha: Maxdorf 1994

Mezinárodní souvislosti kolapsu komunistického režimu v Československu. In: Deset let soudobých dějin, usp. Jiří Kocian, Oldřich Tůma, Praha 2001, 117-125

Společenské a politické souvislosti termínu normalizace. In: Antonín Kostlán (ed.), Věda v Československu v období normalizace (1970-1975). Sborník z konference, Praha, 21.-22. listopadu 2001, Praha: VCDV 2002, s. 17-24.

Československo a studená válka. In. Jana Kohnová (ed.), XV. Letní škola historie: Padesátá a šedesátá léta v československých i světových dějinách, Praha: Porta linguarum 2003, s. 5-34.

Československo a válka v Afghánistánu 1979-1989. In: Po stopách nedávné historie. Sborník k 75. narozeninám doc. Karla Kaplana, usp. Jiří Pernes, Brno 2003, s. 335-342.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality