Petr Zenkner, EUROSKOP, 20. ledna 2010
O volbách na Ukrajině, tamní politické scéně a kandidátech na prezidenta hovořil Euroskop s politoložkou Lídou Vackovou z Centra pro demokracii a lidská práva.
Mohla byste říct, jaké bylo rozložení politických sil před prezidentskými volbami na Ukrajině?
Jasnými favority byli od začátku Julija Tymošenko a Viktor Janukovyč. Jak politici, tak obyvatelé Ukrajiny dle mého názoru také počítali s druhým kolem prezidentských voleb, které je vyhlášeno na 7. února. Z celkových 18 kandidátů na post prezidenta se profiluje pět hlavních osobností politické scény, které budou pravděpodobně i hlavními rivaly v příštích parlamentních volbách. Vedle hlavních kandidátů je to Siarhej Tyhypko, Viktor Juščenko a Arsenij Jaceňjuk.
Kdysi partneři, dnes rivalové. Viktor Juščenko a Julija Tymošenko na plakátech v Kyjevě během volební kampaně. Foto čtk
Viktor Juščenko v prvním kole zcela propadl. Co způsobilo, že byl takovým způsobem promarněn ethos Oranžové revoluce?
Domnívám se, že jde o kombinaci několika faktorů. Ukrajina, stejně jako Česká republika, se po změně režimu potýkala (a stále i potýká) s klasickými výzvami transformačního procesu ve všech oblastech života. Tyto reformy jsou samozřejmě nepopulární, vždyť nikdo z Čechů nevzpomíná rád na „utahování“ opasků v naší zemi. Druhý faktor, který pochroumal celou „oranžovou ideu“, byly bezesporu politické ambice hlavních aktérů Oranžové revoluce, ze kterých se během pěti let postupně stali zarytí nepřátelé. V neposlední řadě přispěla k deziluzi i národnostní otázka a vyhrocení vztahů s Ruskem. Viktor Juščenko se také dopustil podobné chyby jako gruzínský prezident Michail Saakašvili, když chtěl Evropu a USA de facto donutit k jasné a přímé podpoře své země vůči Rusku, což z pochopitelných důvod ani Evropa, ani USA udělat nemohly.
Co se stane, když zvítězí proruský kandidát, hrozí rozpad země?
Byla bych opatrná při charakterizování proruských a ruských kandidátů v prezidentských volbách na Ukrajině. Osobně si myslím, že jak Tymošenko, tak i Janukovyč si uvědomují, že pro Ukrajinu je nutné mít dobré vztahy s Ruskem. Janukovyč byl „proruským“ kandidátem v roce 2004, nikoli ve volbách 2010. Stejně tak nelze Juliji Tymošenko považovat za ryze prozápadního kandidáta. Oba jsou pragmatičtí politikové a vzhledem k současné situaci na Ukrajině budou hledat spojence a partnery na mezinárodní scéně na všech stranách.
Nemyslím si, že by hrozil rozpad země. V případě vítězství Janukovyče ovšem ruská menšina rozhodně dostane větší prostor (např. v otázce ruského jazyka, nebo pobytu ruské Černomořské námořní flotily v ukrajinském přístavu Sevastopol na Krymském poloostrově).
Rozdělení politické scény na Ukrajině na část prozápadní a proruskou je součást politického divadla, nebo je ukrajinská společnost opravdu podle tohoto klíče rozdělena?
Myslím, že v určité míře je to kombinace obojího. Můžeme říci, že politici tuto situaci záměrně zveličují, protože na úrovni každodenního života je podle mě situace mnohem méně emocionální a napjatá. Vzájemnou rivalitu bych přirovnala k vztahu Praha versus Brno.
Jak do tohoto rámce vstupuje levice a pravice – pomáhá nějak tento nacionalistický koncept narušovat?
Myslím, že nacionalistického konceptu využívají všechny politické strany v jiném smyslu slova, než se nám zdá. Myslím, že vždy oslovují voliče jako Ukrajince. Levice se ovšem více zastává ruské menšiny, popřípadě prorusky orientovaných Ukrajinců. Národnostní otázka ovšem v dnešní době, a tedy i v této předvolební kampani, ustoupila aktuálnějším problémům v ekonomické a sociální oblasti.
Proč nás má zajímat, co se děje na Ukrajině?
Ukrajina je druhým největším státem Evropy. Je to stát, který se nachází mezi EU a Ruskem, tranzitní stát pro přepravu ropy a plynu z Ruska do evropských států včetně ČR. Ukrajina má velký ekonomický, kulturní i geopolitický potenciál. Považuji za důležité vědět, co se děje v zemi s více jak 46 miliony obyvatel, která se nachází jen hodinu a půl letu od Prahy.
Autor: Petr Zenkner