Marie Bydžovská, EUROSKOP, 19. března 2010
Český exkomisař Vladimír Špidla v rozhovoru pro Euroskop mluví o evropské historii, postavení EU v globálním světě a o budoucím uspořádaní Unie, kterou srovnává s indickou federací. Evropská integrace podle něj překonala historické spory mezi evropskými národy a v současnosti je EU v globální aréně na vzestupu. Vstup Turecka do Unie podle bývalého komisaře vyžaduje posílení jejího federativního prvku.
Před ratifikací Lisabonské smlouvy jsme slyšeli, že tato reformní smlouva Evropě přinese jedno telefonní číslo. Stalo se tak? Komu patří toto číslo?
To se myslím pořád ještě nestalo. Mezinárodně-politicky se však klíčovou osobností zřejmě stává předseda Evropské rady. Zahraniční politici proto budou telefonovat hlavně Hermannu van Rompuyovi.
Jaké je místo EU ve světě, ve kterém se stále silněji profilují USA a Čína, což se ukázalo především na kodaňském summitu? Dokonce se o nich mluví jako o skupině G2.
Není pravda, že USA se výrazně profilují. V globálním kontextu ztrácejí na významu. V Kodani se USA s Čínou dohodly, že se nedohodnou. Rozbít nějakou konstrukci je totiž snadné. Je pravda, že Čína v globálním kontextu přibírá, ale stejně přibírají na významu i Indie nebo další země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, pozn. redakce). EU je v tomto směru také na vzestupu a její vliv narůstá. Ale Evropská unie nedominuje světu a ani něco podobného nemá v úmyslu. V tom právě spočívá problém. Co se stane v systému, v kterém máme koncepci rekonciliace a produktivního kompromisu, ale v kterém existují země jako Čína a USA, jež mají extrémně silnou pozici národního zájmu? My jsme představitelé supranacionálního přístupu, zatímco USA a Čína jsou představitelé extrémního intergovernmentalismu. To je samozřejmě velký problém.
Špidla: Jsem si jistý, že se Turecko může stát členem EU. Na snímku Vladimír Špidla coby eurokomisař hovoří na 5. evropském hospodářském summitu 16. března 2007. Foto AP
Na jakou stranu se pomyslná ručička vah vychýlí?
To nevím. Skutečnost však je, že nyní jsme ekonomicky a obchodně nejsilnější. Naší povinností není vychýlit ručičku nějakým způsobem, ale převzít tu míru odpovědnosti, která nám náleží. Jsme příliš silní na to, abychom nechali rozhodovat jiné.
Je oprávněné vyčítat Evropské unii demokratický deficit? Je ve srovnání s politickými systémy členských států méně demokratická? V čem demokratický deficit spočívá?
Když dělal Willy Brandt svou volební kampaň, tak říkal „odvažme se demokracie“. Podle jeho koncepce i Spolková republika Německo měla jisté demokratické deficity. Když jaksi nahlédnete na věc universálně, z hlediska jakéhosi absolutna, tak jistě je mnoho důvodů pro prohlubování a rozvíjení evropské demokracie. Ale implicitně v její struktuře demokratický deficit není. Jsou důvody evropskou demokracii prohlubovat, ale není oprávněné říkat, že existuje demokratický deficit jako jakási substancionální součást evropské konstrukce. Co je EU z institucionálního hlediska? Představuje ji Evropský parlament, kam jsou zástupci voleni přímo. V Evropské radě jsou předsedové vlád a hlavy států, tedy lidé, kteří jsou plně legitimizováni demokratickým systémem. Komise je navržena státy, tedy opět plně demokraticky legitimními institucemi a je schvalována parlamentem, který je plně demokraticky legitimní. Nicméně, aby demokracie byla účinná, bude důležité využít prohloubení, které přinese Lisabonská smlouva. Tedy především vazby na národní parlamenty.
Změnila Lisabonská smlouva pozitivně rozložení sil mezi evropskými institucemi? Myslím především posílení Evropského parlamentu. Nezkomplikuje se tím příliš rozhodovací proces?
Jestli Lisabonská smlouva změnila rozložení sil pozitivně nyní nevím. Reálný výsledek takto zásadních změn poznáme až po dvou nebo třech sezónách. Jak bude EU podle nových pravidel fungovat.uvidíme asi až po uplynutí jednoho legislativního období. Významný krok třeba k překonání demokratického deficitu je v tom, že Lisabonská smlouva umožňuje vystoupit z EU. Když vyhrajete referendum a politický zápas, tak nikdo vystoupení nebrání. Skutečně je to dobrovolné a demokratické.
Je reálné, že v nejbližších letech některá země vystoupí z EU?
Myslím si, že ne, protože členství v EU je pro velké i malé státy zásadně výhodné. V EU jsou státy s globální minulostí jako například Británie nebo Francie. Ty vědí, že ačkoliv intelektuálně mají na globální politiku, tak institucionálně a svojí silou nemají. Potřebují proto být v integrovaném celku, aby mohly mít vliv, který mohou intelektuálně zformulovat. Země naší velikosti zase v žádném reálpolitickém seskupení nemají váhu přibližně Německa. Je to možné pouze v EU. To znamená, že pro malé i velké je větší příležitost kontrolovat svůj politický a národní osud uvnitř než mimo EU.
Kde jsou hranice EU?
To je otevřená otázka. Bude záležet na institucionálním a politickém vývoji. Pokud výrazně poklesne vliv národních států a Evropa se výrazně federalizuje, budou pro ni srovnatelné struktury například Čína nebo Indie. Na nich je vidět, že do jedné federální struktury je možné integrovat miliardu lidí velmi kulturně a sociálně odlišných. Teoreticky se hranice nedá spekulativně určit, bude záviset na vnitřní dynamice Evropy. Ale myslím si, že nejbližší etapy rozšiřování budou logicky přijetí západního Balkánu a Turecka.
Nezpůsobí kulturní odlišnost Turecka a jeho velikost přílišné problémy?
Myslím si, že ne. Když již hovořím o Indii, myslíte si, že mezi jednotlivými indickými státy nejsou kulturní rozdíly? Ovšem, že jsou. Některé státy jsou převážně islámské, jiné hinduistické. Jsou v ní státy velmi vyspělé i státy chudé. A přes výrazné rozdíly systém funguje. Kulturní rozdíly jsou spíše obohacující, ale samozřejmě mohou být i problémem. Podle mého názoru Turecko je země, která se v době revoluce Mustafa Kemaly zásadně evropeizovala. Navíc si myslím, že čas od času máme pocit kulturní nadřazenosti. Ale otevřeně řečeno, žádný jiný civilizační okruh nespáchal takové zločiny jako evropský. Evropská integrace je v tomto směru diskontinuitou s našimi proklatými dějinami. Tato diskontinuita je založena na rekonciliaci staletých nepřátel. Myslím si, že rekonciliace s Tureckem není nic, co by přesahovalo naše schopnosti.
Bude se moci stát Turecko členem i pokud by se Evropská unie výrazně federalizovala?
O Turecku jsem si jistý, že to možné je. Teď již nemluvím jako člen Evropské komise. Moje osobní přesvědčení, které není přesvědčení hlavního proudu je, že vstup Turecka vyžaduje, aby se institucionálně posílil komunitární a federativní prvek a oslabil intergovermentální. Vy jste nedořekla otázku, kterou jsem ale slyšel. Problémem totiž nejsou civilizační rozdíly, ale velikost a reálná váha Turecka. Až Turecko bude vstupovat, tak podle mých rozborů bude mít zhruba sto milionů obyvatel a bude ekonomicky druhý nejsilnější stát v EU za Německem.
Nehrozilo by tedy „poturečtění“ EU?
Co to je poturečtění? Všichni máme vždycky pocit, že nežijeme na světě, že žijeme v nějakém abstraktním prostoru. Turecko tady je, je na hranicích Evropy. To znamená, že Turci sem budou přicházet, budeme s nimi mít obchodní vztahy a budou nás kulturně ovlivňovat. Otázkou je, zda je výhodné je integrovat v rámci většího projektu a využít jejich civilizační potenciál, který existuje, nebo ne. Ale Turecko existuje a jeho síla bude narůstat.
Překonala evropská integrace antagonismy mezi evropskými národy, nebo zůstaly skryty pod povrchem a hrozí, že v případě krizí se dostanou opět na povrch? Zajímavým příkladem je situace v Řecku, kde se ozývají názory, že za špatnou situací Řecka může skutečnost, že Německo nesplatilo reparace.
To jsou extremistické hlasy. Je to skutečně hloupost a dělat z toho nějakou úvahu je povrchní. Skutečností je, že když cestujeme po Evropě, můžeme všude vidět mír jako koncept a vidět, že v ní neexistuje žádné skutečné napětí, a že lidé spolu normálně vycházejí. Za pět let v EU jsem nezažil žádný konflikt, který by byl nesený národní nenávistí. Zažil jsem konflikty, když přišel obtížný problém, ale nic jiného.
A co například slovinsko-chorvatský spor? Neobjeví se nějací noví historičtí „kostlivci“?
Vždyť EU oba národy přiměla, aby konflikt nějakým způsobem zvládly. Nehrozí nám, že se objeví historičtí kostlivci. Objeví se extremisté, kteří se je budou snažit vytáhnout ze skříně, ale oni se jim rozpadnou, protože nedrží pohromadě. Skutečně není žádný tmel pro rozvinutí takové idey.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop