Růst voličské absence je drtivý

Petr Placák, EUROSKOP, 23. března 2010

Dá se prohra Sarkozyho pravicového vládního uskupení ve francouzských regionálních volbách považovat za standardní projev chování voličů uprostřed volebního období, kdy voliči chtějí vládu upozornit na nesplněné volební sliby etc. a volí proto opozici?

Do jisté míry ano, ale přidalo se k tomu několik dalších fenoménů. Rostoucí odpor proti Sarkozymu a jeho počínání. Zatímco vláda v krizi subvencovala banky, regiony vymýšlely sociální programy – staraly se o lidi, kdežto vláda se starala o banky. Kredibilita regionů během krize posílila, navzdory tomu, že mají značně omezené prostředky.

I když regionální instance ve Francii nemají takovou moc, jakou mají v Itálii, Španělsku nebo Německu, přesto jsou vnímány ze strany voličů poměrně positivně. Většina regionů byla dosud vedena socialisty, z dvaceti pěti regionů jich dvacet bylo socialistických, a lidé byli s tou regionální správou spíše spokojeni v tom smyslu, že se regiony snažily zmírnit tvrdá vládní opatření v místní sociální síti nebo v místní dopravní síti. Obecně také mají levicoví regionální vůdcové, kteří tam byli a nyní byli na svých místech potvrzeni, i o něco lepší pověst – že kradou o něco méně, než ti pravicoví. To byly asi hlavní důvody výhry socialistů, i když by se daly jistě najít i další.

Silvio, národní identita nezabrala, co nasadit příště? Na snímku Nicolas Sarkozy s italským premiérem Silviem Berlusconim na summitu evropské části dvacítky největších ekonomik (G20) loňského 22. února v Berlíně. Foto čtk

Navíc mám dojem, že socialisté v poslední době více kladou důraz na komunální a regionální politiku obecně. Podezřívám je, že nemají ani moc chuť být ve vládě, že posilují své pozice na regionální úrovni a vládní odpovědnosti se spíš vyhýbají.

Před současnými volbami bylo podle volebních průzkumů 70% lidí nespokojeno s vládní politikou, zatímco stejný počet lidí vyjádřil spokojenost s regionálními zastupitelstvy.

Co znamená pro Sarkozyho fakt, že Le Pen opět posílil?

Sarkozymu se podařilo Le Penovi přetáhnout voliče v prezidentských volbách, což mu pomohlo k vítězství. V těchto volbách dělala UMP, vládní většina všechno pro to, aby je přetáhla znova. Rozpoutala proto naprosto indolentní debatu o národní identitě, která byla explicitně namířena proti islámu, a maghrebincům, což je hlavní volební téma Le Pena – invaze Arabů do Francie a obrana francouzských hodnot.

Ta kampaň dopadla velice trapně. Všeobecně to bylo odsuzované jako takový dost podlý manévr, a navíc to voliče Národní fronty nepřitáhlo. Ti totiž už došli na hranici argumentů a očekávají něco velmi hmatatelného, jako jsou lidové milice – žádné národovecké vábení je už nepřesvědčí. Takže se vrátili k Le Penovi, jehož strana je v rámci vnitrostranického diskursu připravena lidové milice organizovat.

Sarkozyho tedy porazili nejen socialisté, ale de facto i Le Pen. Když se to ale vezme čistě z matematického hlediska, tak vzhledem k tomu, že v těchto regionálních volbách byla obrovská absence lidí, tak Le Pen proti předešlým regionálním volbám, kdy měl procentuálně zhruba stejné skóre nebo možná i o něco víc, v absolutních šifrách ztratil milion hlasů, to znamená celou třetinu.

Co se tedy dá vyčíst z výsledků regionálních voleb?

Růst voličské absence je drtivý, protože Francouzi obyčejně k volbám chodí. Je to takový všeobecně dekadentní syndrom. Francouzští voliči nedůvěřují centrální vládě a myslí si, že chodit k volbám ztratilo smysl, protože ať se zvolí kdokoliv, vyjde to nastejno.

Zdá se, že rostoucí voličská absence je celoevropský jev. Je to známka krize demokracie?

Pro demokracii, její legitimitu je to dost dramatický vývoj. Existují teorie, že se vlastně blížíme k situaci, kdy k volbám chodí už jen lidi, kteří mají v bance nějaké konta a kterým záleží na tom, kdo o ně bude pečovat. Ti ostatní už na to kašlou. Bude-li tento trend pokračovat, je možné, že se brzy dosáhne proporcí, které byly v devatenáctém století vlastní censitárním volebním systémům před zavedením všeobecného volebního práva. Vlastně se tak potvrzuje posun dosavadních demokratických systémů k postdemokratické oligarchii – tedy státům, které jsou zařízeny jen pro určitou vrstvu, zhruba 20% obyvatel, zatímco ostatní jsou udržováni v pasivitě a nemají na průběh veřejných záležitostí nejmenší vliv.

Jiná myšlenka, která se také vynořila, je, že se jedná o jakýsi paradoxní návrat třídního boje. Zatímco v marxistickém pojetí šlo vlastně o zdůvodnění ofenzívy proletariátu, dnes by šlo o protiofenzívu majitelských vrstev, které proti oslabené lidové opozici prosazují opatření ve vlastním zájmu, což je zejména odbourávání sociálního státu, který už nejsou ochotni financovat.

To vše jsou ovšem jen dosti mlhavé hypotézy. Zatím se ukazuje, že když v nějakých volbách o něco doopravdy jde (ve Francii např. v posledních presidentských volbách nebo při referendu o tzv. evropské ústavě), voliči k urnám přijdou. Problém je ale v tom, že pak často vládnoucí klika jejich rozhodnutí nerespektuje, což se stalo v případě evropského referenda.

Autor: Martin Hybler