Petr Zenkner, EUROSKOP, 29. března 2010
Ministr Juraj Chmiel v rozhovoru přiblížil pozici České republiky při vyjednávání o strategii EU 2020 a umístění centrály systému Galieo. Euroskop hovořil s ministrem také o rozvojové pomoci Africe a politické situaci na „černém“ kontinentu.
Mají být cíle strategie EU 2020 pro členské státy závazné? A jakým způsobem?
Pozice České republiky je jasná. Považujeme za rozumné stanovit si menší množství dosažitelných cílů, ale o to důsledněji vymáhat jejich plnění. Novou strategii by neměl stihnout osud její předchůdkyně – Lisabonské strategie. Ta se vyznačovala příliš velkými ambice a cíli, které pak nebyly splněny, takže musela být na půli cesty revidována, a ani tak nebyla naplněna. Taková situace podkopává důvěryhodnost EU na globální scéně.
V oblasti řízení a plnění stanovených cílů máme pozitivní očekávání od nové výrazné role Evropské rady. Na druhou stranu není zcela zřejmé, jak vlastně bude probíhat tvorba cílů na národní úrovni a jak bude zajištěna jejich slučitelnost či doplňkovost s cíli celoevropskými. O těchto tématech očekáváme debatu v následujících měsících.
Jak pokročila vyjednávání o umístění centrály pro systém Galileo v Praze?
Spolu s dalšími odpovědnými ministry (zahraničí a dopravy – pozn. redakce) intenzivně jednáme a lobujeme v Bruselu i ve členských státech. Naposledy (16.3.- pozn. redakce) jsem tuto otázku zmínil v Bruselu na neformálním zasedání ministrů pro obecné záležitosti EU, kde naší kandidatuře vyjádřilo podporu několik zemí. Bylo by obrovským úspěchem, kdyby se skutečně podařilo do ČR sídlo evropského navigačního systému dostat – podpořilo by to nejen český vesmírný průmysl, ale i technologické inovace. Byli bychom rádi, kdyby k rozhodnutí o Galileu došlo ještě za španělského předsednictví. Není to ale jednoduché, nejsme jediní, kdo má o sídlo agentury zájem, takže je to v tuto chvíli otázka s otevřeným koncem.
Ministr pro evropské záležitosti Juraj Chmiel ve své pracovně (foto: vlada.cz)
Co může Česká republika nabídnout, aby tuto evropskou agenturu získala?
Zájem České republiky o umístění sídla agentury je dlouhodobý. Kandidaturu česká vláda oznámila již v listopadu 2006. Dohoda z roku 2003 předpokládá, že sídlo Galilea bude v některém z nových členských států, které zatím žádný podobný úřad nemá. Výhodou České republiky je její technologická vyspělost i to, že jsme i prvním státem bývalého východního bloku, který se stal členem Evropské vesmírné agentury. Navíc máme např. jasno i o tak konkrétních věcech, jakou vhodnou budovu na agenturu vyčlenit – jednalo by se o budovu bývalé České konsolidační agentury.
Lisabonská smlouva platí teprve pár měsíců. Přesto – je možné již nyní zhodnotit změny, které přinesla? Z hlediska občana se nejspíš nic zásadního nezměnilo.
Chápal bych, kdyby tento pocit lidé měli, ale jisté je, že řada věcí je v pohybu již nyní, byť to na první pohled není zřejmé. Lidé zabývající se evropskými záležitostmi by vám to nepochybně potvrdili. Praktické změny budou přicházet postupně – Lisabonská smlouva nestanovuje detailní předpisy, ale spíše vytváří rámec pro jejich vytváření. Pohybujeme se tedy v novém terénu, který zároveň spoluvytváříme – řada věcí se bude teprve fixovat v praxi. Současné období je proto velice náročné období a klade zvýšené požadavky třeba na koordinaci a hledání spojenců v prosazování jednotlivých návrhů.
Schopnost České republiky i nadále přesvědčivě hájit a prosazovat v unii své zájmy se ve velké míře bude odvíjet od toho, zda a jak efektivně se naučíme zacházet s nástroji, které nám Lisabonská smlouva dává do rukou. I proto jsme ve spolupráci se senátním Výborem pro EU zorganizovali počátkem března konferenci k dopadům Lisabonské smlouvy na spolupráci parlamentu a vlády – zde totiž díky Lisabonské smlouvě dochází k významným změnám. Vystoupili zde experti z nejpovolanějších a milým překvapením bylo početné, nejen odborné publikum. Na jaře proto plánujeme zorganizovat další podobnou akci.
V minulosti jste působil jako diplomat v Africe se sídlem v Nigérii. Jak vypadá Evropa z pohledu západní Afriky?
Obyvatelé těchto zemí vnímají každého Evropana jako hodně bohatého člověka, který může být zdrojem příjmů. Obecně to lze říci také o státech, které hledí k Evropě jako k někomu, kdo může pomoci a díky koloniální minulosti také má. Některé africké země se chovají velmi pragmaticky, jiné naopak velice zištně. Počet zemí, které mají zájem na oboustranně výhodné spolupráci s evropskými státy, ale roste.
Evropská unie patří k největším dárcům rozvojové pomoci na světě. Měla by se EU podle Vás v Africe více angažovat a jakým způsobem je pomoc nejefektivnější?
Vždy jsem u rozvojové spolupráce prosazoval zaměření na znalostní projekty. Bezhlavá pomoc odvětvím, které nemají v Africe tradici, je neefektivní. Nejdůležitější je podpora méně vyspělých zemí a investice do zemědělství a zdravotnictví. Pro oba tyto obory je potřebné zajištění přístupu k pitné vodě (například vrtání studní). Dobrou formou jsou takzvané mikroprojekty, kdy se dárce zaměří na určitou oblast a pokouší se zajistit její soběstačnost. Tím podpoří místní komunity a instituce, které jsou v jednání s odběrateli silnější, vědí, co chtějí a jak toho chtějí dosáhnout. Je důležité, aby populace afrických zemí začala na Evropu nahlížet i jako na něco jiného než bezedný měšec peněz.
Juraj Chmiel působilv letech 1993-94 v Somálsku. V misi OSN zodpovídal za správu oblasti Kismayo a Belet Weyne. (foto: Juraj Chmiel)
Je nevýhodou Evropanů v Africe koloniální minulost, nebo už se Afrika emancipovala?
Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Evropané v minulých staletích rozbili tradiční vazby. I když v přístupu koloniálních mocností existovaly rozdíly, narušil se přirozený ekonomický, sociální a kulturní vývoj této oblasti. Ničemu neprospěla ani rychlá dekolonizace, na kterou nebyly africké elity připraveny. Téměř všechny země subsaharské Afriky na tom byly několik let po vyhlášení nezávislosti ekonomicky o hodně hůře než za koloniální éry.
Nyní je hlavní chybou Evropy snaha převést do Afriky systém liberální demokracie, který oslabuje tradiční místní struktury. Zapomínáme, že v Evropě se tento systém vyvíjel po staletí. Demokratické volby jsou v Africe jen jinou formou války o místa ve státní správě a na místní úrovni. A tato válka se rozhodně nevede v rukavičkách. V zemích jako Sierra Leone, Libérie nebo Somálsko, kde zuřila občanská válka, je pořádání voleb katastrofa a nemůže to fungovat.
Já se osobně domnívám, a tímto názorem jsem se nikdy netajil, že v zemích, které nazývám „země přechodného typu“ je krátkodobě lepším modelem osvícená diktatura založená na respektování konsensuálního modelu rady starších a dodržování základních lidských práv. Čítankovým příkladem země, kde to funguje, je Benin. Ten prošel obdobím francouzské kolonizace, dekolonizace, vojenským režimem a nástupem marxistického diktátora (Mathieu Kérékou – pozn. redakce), který postupně měnil svoje pozice. Po svobodných volbách přišel o moc a výsledky voleb respektoval. O pět let později se pak k moci dostal již jako demokraticky zvolený prezident. Jsem přesvědčen, že systém v Beninu začal fungovat pouze díky tomuto předstupni ve formě osvícenské diktatury, o níž jsem mluvil.
V poslední době se píše o vzrůstajícím vlivu Číny v Africe. Vidíte v tom do budoucna problém?
Čína má specifický přístup k Africe a opravdu postupně vytlačuje řadu evropských zemí i bývalých koloniálních mocností. Peking nebere žádný ohled na lidskoprávní otázky a nemá problém velice výhodně obchodovat se zeměmi, které je nedodržují a zajišťuje si tak přístup k jejich nerostnému bohatství. To si členské státy Evropské unie pochopitelně nemohou dovolit.
Další věcí jsou „specifické vztahy“ mezi Čínou a africkými vládci. Místním vládám Čína poskytuje výhodné nákupní nebo výkupní ceny, je ochotná se slevou dodat řadu investičních celků. Nic ale není zadarmo. Peking to podmiňuje přítomností Číňanů v místní ekonomice, odběrem čínského zboží a tak dále. To, co Čína v Africe buduje, má plně pod kontrolou. V afrických státech tak vznikají čínské enklávy, které jsou naprosto soběstačné a vůbec nekomunikují s místním obyvatelstvem, což vyvolává napětí.
Autor: Petr Zenkner, Euroskop