Michaela Mlíčková-Jelínková, Euroskop, 12. července 2010
Juraj Chmiel ve svém posledním rozhovoru ve funkci ministra pro evropské záležitosti hovoří o české kritice Bruselu, zkušenostech s implementaci Lisabonské smlouvy i o české kandidatuře na sídlo řídícího střediska systému Galileo a přiznává, že po „evropském úřadu“ se mu bude stýskat.
Když jste nastupoval do úřadu v prosinci 2009, v jednom rozhovoru jste řekl, že máte tři priority: Lisabon, Strategii Evropa 2020 a Galileo. Ohlédnete-li se dnes zpět, máte pocit, že jste ony tři úkoly splnil?
Tato tři témata se skutečně ukázala být v realitě uplynulého půlroku jako dominantní
a v každém z nich se toho spousta událo. Nebyla to ale jen moje vlastní sólo hra, nýbrž kolektivní záležitost, kdy se velmi dobře osvědčil tým Útvaru pro evropské záležitosti při Úřadu vlády. V některých oblastech jsme rovněž intenzivně a úspěšně spolupracovali s ostatními ministerstvy včetně týmu pana premiéra a též Stálým zastoupením v Bruselu. Rovněž je třeba vyzdvihnout spolupráci s poslanci a senátory Parlamentu ČR a s českými europoslanci. Rád bych připomněl ještě jeden můj zájem a to tzv. veřejnou diplomacii, neboli přiblížení EU české veřejnosti. I zde jsem, myslím, udělal kus práce, a to i díky úzké spolupráci s některými médii, Eurocentry a v neposlední řadě i s českým zastoupením Evropské komise.
Jak byste stručně popsal naplnění těchto tří priorit? Začněme třeba Lisabonskou smlouvou.
Zásadním momentem byla ratifikace Lisabonské smlouvy na konci loňského roku, o kterou se velkou měrou zasadil můj předchůdce Štefan Füle a před ním Saša Vondra. I když byl celý její průběh v českých podmínkách z mnoha důvodů značně komplikovaný, byl to stále pouhý začátekjiného, podstatně delšího procesu. Mám na mysli implementaci smlouvy, tedy její převádění do praxe. To už probíhá bez tučných novinových titulků, ale neobejde se bez každodenní tvrdé práce expertů, kteří leckdy dlouhé měsíce vyjednávají v Bruselu velmi složité, ale často zásadní otázky. V tomto smyslu je to běh na dlouhou trať i poněkud nevděčná práce, která díky své složitosti a komplexnosti neláká veřejnost ani média, spíše naopak. Věřím ale, že časem se i toto změní, protože v dnešní době se v Bruselu rozhoduje o skutečně velkých věcech, které se týkají jednoho každého z nás, a přirozeně i o velkých financích. Je tedy nezbytné sledovat vývoj a vědět, co se v centru unie aktuálně chystá, a zároveň se vyvarovat povrchnosti mediálních zkratek, ke které ale složitost bruselských témat bohužel někdy svádí.
Máte na mysli něco konkrétního?
Jedním takovým velkým zjednodušením byla interpretace květnového návrhu na předběžnou kontrolu rozpočtů členských zemí Evropskou komisí. Některé interpretace to hned považovaly za hotovou věc, přitom šlo o pouhý návrh, který nakonec neprošel, i díky vytrvalému odporu České republiky a dalších zemí. Šlo by samozřejmě o útok na nejexkluzivnější právo každého státu rozhodovat o svém rozpočtu, resp. i daních, které zasahuje do samotné státní podstaty. Výsledná podoba dohody o rozpočtech sice počítá s tím, že členské státy budou muset každoročně zasílat své rozpočty do Bruselu na jakýsi screening, ale právo jejich parlamentů přijmout rozpočet po svém zůstane zachováno.
Nevadí vám, že se Česko často staví do role kritika Bruselu? Ze strany levice tato výtka zazněla například po červnové Evropské radě, kdy náš postoj vůči tzv. bankovní dani zůstal mezi sedmadvacítkou osamocen.
To mi nevadí vůbec. To je stejně povrchní debata jako ta o schvalování rozpočtů Bruselem. Jiné země jsou v opozici pravidelně, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Proč bychom tedy nemohli udělat totéž i my, pokud je náš názor jasně vyargumentován? Co se týče konkrétně bankovní daně, namítali jsme, že chybí přesvědčivá analýza její efektivity a navíc hrozí, že se banky budou sanovat na klientech, takže ve výsledku se pouze zdraží bankovní služby. Navíc v Česku je bankovní sektor v podstatně lepší kondici než jinde v Evropě, i díky očistné etapě konce devadesátých let, takže pro nás by ta daň byla zcela nesmyslná. Ostatně, když si přečtete komentáře renomovaných ekonomů, většina z nich náš postoj ocenila. Proto je velkým úspěchem, že jsme si na summitu vymohli konkrétní způsob, jak se k této dani nepřipojit.
Tato otázka do jisté míry souvisí s vaší druhou prioritou před vstupem do úřadu, tedy ekonomickou strategií Evropa 2020. Jak vidíte vývoj za uplynulý půl rok v této oblasti?
Úspěchem je, že se podařilo, paradoxně i díky ekonomické krizi, najít nebývale rychle – tedy již na červnové Evropské radě – shodu na nové ekonomické strategii, která koordinuje hospodářské strategie členských zemí unie. Pro tu je jasná koncepce nezbytností, stejně jako pro kteréhokoli jiného významného hráče na světové scéně. Nicméně bylo zásadní, aby tato strategie byla věrohodná a nestala se pouze slovní mlhou, což se, myslím, částečně podařilo. My jsme se od počátku snažili, aby obsahovala bylo méně cílů, zato více realistických, a aby přehnané ambice nezavedly Evropu znovu do kouta, jako se to povedlo Lisabonské strategii. Čas ukáže, zda bude její nástupkyně úspěšnější.
Co to konkrétně bude znamenat pro Českou republiku?
To ukáží až následující měsíce. Jak konkrétně se promítnou jednotlivá opatření do české reality, bude záviset již na nové vládě. Dosud byl stanoven pouze rámec. ČR od počátku evropských jednání prosazovala vizi, že klíčem k ekonomickému růstu je především podpora konkurenceschopnosti. Předpokládám, že právě tento přístup budeme aplikovat i na národní úrovni. Díky nové pravicové vládě máme potenciál prosazovat v rámci jednání na půdě EU liberální hodnoty, tržní orientaci, transparentnost a co nejmenší byrokratickou zátěž, tedy hodnoty, bez kterých Evropská unie nemůže v globální ekonomice uspět. V této souvislosti nelze zapomínat na velmi důležitá jednání o revizi rozpočtu EU. Zde jsme již koncem května schválili tzv. výchozí pozice ČR při jednání o revizi rozpočtu EU. Dalším krokem bude schválení tzv. rámcové pozice, kterou Česká republika vypracuje poté, co Evropská komise zveřejní Sdělení k revizi rozpočtu, zřejmě v červenci 2010.
A Galileo – vaše třetí priorita?
Jednání byla mimořádně náročná, na sídlo řídícího střediska Galilea si dělalo a stále dělá zálusk více států. Jakkoli předčasné by nyní bylo považovat kandidaturu ČRza vyhranou bitvu, faktem zůstává, že se nám za uplynulý půlrok podařilo udělat velký pokrok, což je opět důkaz nasazení pro společnou věc – na dosavadních úspěších mají podíl všichni mí kolegové z vlády i pan premiér. Úspěchem bylo jednak zařazení diskuse o kandidatuře na červnovou Radu pro dopravu a telekomunikace, i to, že se nám díky intenzivnímu přesvědčování podařilo získat pro naši podporu další členské státy. Věřím, že pokud vytrváme v soustředěném lobbování, bude nakonec sídlo Galilea v ČR. Byla by to dobrá příležitost nejen pro českou prestiž, ale např. i pro domácí firmy.
Osvědčila se například v otázce Galilea role Útvaru ministra pro evropské záležitosti?
Jsem si jist, že ano. Koordinační role podobného úřadu je nezastupitelná a není náhodou, že řada zemí takový útvar má. Je tomu tak mj. i proto, že Lisabonská smlouva klade zvýšené nároky na přípravu národních pozic, meziresortní koordinaci a vyhledání potenciálních spojenců v Unii. Pokud chceme v post-lisabonské EU hájit své národní zájmy – ať již dlouhodobé, či krátkodobé – jsem přesvědčen, že bez takového úřadu se neobejdeme. Nastupující koalice se dohodla, že by Útvar měl být zachován, sice nikoli na ministerské úrovni, ale zato nově podřízen přímo premiérovi. Myslím, že je to optimální řešení.
A na závěr jedna osobní otázka – bude se vám po vašem „evropském úřadu“ stýskat?
Po „úřadu“ samotném nikoli, ale po lidech, se kterými jsem spolupracoval určitě ano. Velký díky patří právě mým kolegům z Útvaru ministra pro evropské záležitosti, který jsem měl, něco přes sedm měsíců, možnost vést. Byla to velmi unikátní zkušenost, a jakkoli jsem zvyklý pohybovat se díky své profesi v prostředí diplomacie, „ministerská“ škola byla přece jen něco zcela jiného. Ať mě čeká v budoucnu cokoli, pevně věřím, že nové zkušenosti budu moci uplatnit ve prospěch České republiky.
Nedá mi se Vás nezeptat ještě na jednu věc a to že jste údajně autorem následujícího vtipu: „Víte jak z eurorealisty udělat euroskeptika? Jmenujte ho ministrem pro evropské záležitosti“.
🙂
Autor: Michaela Mlíčková-Jelínková