Německý ústavní soud se sám zbavuje moci


Marie Bydžovská, EUROSKOP, 17. září 2010

Bývalý německý ústavní soudce a profesor veřejného práva Dieter Grimm poskytl EUROSKOPU rozhovor. Ptali jsme se na postoj soudu v Karlsruhe k evropským otázkám a hranici další integrace. Podle Grimma se němečtí soudci v nedávno vyneseném rozsudku ve věci Mangold sami se zbavují pravomocí. Druhou část rozhovoru přineseme v pondělí.

Německý ústavní soud, jehož jste byl soudcem, je podle některých názorů k evropské integraci velmi ostražitý. Přesto nikdy nerozhodl o protiústavnosti evropské legislativy, i když mu to umožňuje rozsudek Solange I z roku 1974. Podle něj je aplikace evropského práva v SRN možná jen v rámci německých ústavních limitů. Proč se ústavní soud drží takto zpátky?

Po Solange I. přišel rozsudek Solange II. Podle něj dokud existuje v EU standard základních práv, který je stejně dobrý jako německý, nebude soud tuto pravomoc využívat. Ústavní soud v současnosti pouze kontroluje, zda má EU v dané oblasti kompetence, a zda je dotčena identita německé ústavy. A dosud se nestalo, že by ústavní soud v evropských záležitostech rozhodl proti evropské legislativě.

Pozici ústavního soudu bych ukázal na rozsudku Mangold z letošního srpna. V tomto případu došlo k jasnému překročení kompetencí Evropským soudním dvorem, a přesto ústavní soud řekl, že to bylo v pořádku.

Jako nešťastné vidím v rozhodnutí stanovení podmínky, že musí dojít k strukturálnímu posunu v mocenských poměrech mezi EU a členskými státy, aby normu prohlásil za neaplikovatelnou. Soudní rozsudek však může jen výjimečně způsobit strukturální posun. Takové posuny jsou následkem celé řady jednotlivých aktů. Ústavní soud tímto bodem udělal krok zpět. V určitém smyslu se sám zbavuje moci.

Soudci Spolkového ústavního soudu Prof. Dr. Dieter Grimm, Prof. Dr. Hermann Heußner a Prof. Dr. Dr. Ernst-Wolfgang Böckenförde v prosinci 1989. Zdroj: Deutsches Bundesarchiv


Proč si ústavní soud tímto způsobem svazuje ruce?

To bych rád věděl. Domnívám se, že přání spolupracovat a vyhnout se konfrontaci je velmi silné. Doufám jen, že stejně tomu je i ze strany Evropského soudního dvora. Oba soudy se chtějí vyhnout konfliktu. Hrozí sice, ale hrozby nenaplňují.

Ústavní soud by mohl svůj názor změnit, ale určitě nijak rychle. Zůstává možnost, že dojde k přesvědčení, že rozhodnutí Evropského soudního dvora jde tak daleko, že způsobuje strukturální posun. Takové případy se nicméně stávají zřídka a budeme muset dlouho čekat, než nějaký nastane.

V maastrichtském rozsudku německý ústavní soud vyřkl, že EU nesplňuje charakteristiku spolkového státu, ale jedná se o svazek států. Mohla by se Unie stát v budoucnosti federací?

Po rozhodnutí Spolkového ústavního soudu k Lisabonské smlouvě by takový posun nebyl možný s účastí Německa. Ústavní soud konstatoval, že německá ústava není slučitelná s Evropskou unií ve formě spolkového státu. Pokud by se Německo chtělo přidat, musela by se zrušit německá ústava a napsat úplně nová.


Znamená to, že podle rozhodnutí soudu z Karlsruhe Lisabonská smlouva představuje hranici, kam až může dojít evropská integrace?

Znamená značku „stop“ v přeměňování EU ve spolkový stát. Jsou ale určitě ještě možnosti pro další integraci. Není úplně jasná hranice, kdy by se EU přeměnila ve federaci. Určitě by k tomu došlo, pokud by členské státy přestaly být „pány smluv“ a nerozhodovaly by již o změnách Smluv jako o mezinárodní smlouvě. Kdyby si EU mohla sama napsat svou ústavu, musela by se obejít bez účasti Německa. Kompetence určovat kompetence musí zůstat u členských států.

Autor: Marie Bydžovská, Euroskop

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality