Marie Bydžovská, EUROSKOP, 2. listopadu 2010
Po desetiletí byl Západ přesvědčen, že je jeho civilizační model nejlepší ze všech možných. Razantní nástup Číny, Indie nebo Brazílie ale nyní vede ke skeptické otázce, zda Západ ještě nějakou budoucnost má. EUROSKOP oslovil profesora Thomase Risse po jeho přednášce v Ústavu mezinárodních vztahů.
Někteří autoři současný stav, ve kterém se nachází Západ, respektive západní Evropa, přirovnají k období konce římské říše. Sedí podle vás tato paralela?
Historická srovnání jsou vždy problematická. Západ není a nikdy nebyl impérium – i přesto, že bylo napsáno mnoho knih o americkém impériu. Navíc představa, že Západ vládne světu, jako vládl Řím, je mylná. Proto považuji toto přirovnání za nevhodné.
Západ je společenství nezávislých států, které se vyznačuje sdílenými hodnotami jako lidská práva, demokracie nebo tržní hospodářství, a které se snaží získat vliv na světové dění. Pro jeho vnitřní soudržnost jsou důležité společné hodnoty i vzájemná hospodářská závislost. Určité problémy spatřuji v institucionální soudržnosti. Vždyť kromě NATO existuje jen málo institucionalizovaných vztahů mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Neznamená to ale, že se Západ rozpadá.
Evropská unie a Čína navázaly diplomatické vztahy před 35 lety. Od té doby se ale váha obou „kontinentů“ výrazě proměnila. (foto: Audiovisual Service EU)
Změnil se vztah USA-EU po nástupu prezidenta Obamy?
Ano i ne. Klima a atmosféra se zajisté změnily. Určité problémy v transatlantických vztazích nadále zůstávají, ale nemají nic společného s Obamou. Jsou to objektivní problémy. Například představa, že Obama zachrání na konferenci v Kodani světové klima byla nerealistická.
Transatlantické společenství je stále nesmírně důležité pro řešení globálních problémů. Bez spolupráce mezi USA a Evropou nemůže být žádný světový problém konstruktivně řešen. Přesto nelze opomíjet Čínu, Brazílii, JAR, Indii, Indonésii a další. Žijeme ve světě G20. A Západ musí na tento vývoj nově reagovat.
Jaká je největší hrozba pro budoucnost Západu?
Největší výzvou je finanční a poté hospodářská krize z roku 2008, kterou procházíme a nevíme, zda již jsme na konci. Z bezpečnostního hlediska vidím dvě zásadní výzvy. Jednou je rozšíření zbraní hromadného ničení a v tomto kontextu i nadnárodní terorismus. Mohli bychom to zjednodušit na heslo Írán. Další hrozbou jsou zhroucené státy, což bychom mohli označit heslem Afghánistán.
V minulosti střet křesťanské Evropy s islámem „pomohl“ starému kontinentu znovu najít či promyslet vlastní identitu. Myslíte si, že by současný islám, respektive hrozba islámského terorismu, mohl sehrát podobnou úlohu pro Evropu i v 21. století?
Islám je součástí evropské civilizace a tradice. Nemůžeme se chovat, jakoby stál mimo. Německý prezident v projevu k 20. výročí znovusjednocení řekl, že islám patří k Německu a on je i prezidentem muslimů. To platí pro celou Evropu. Když se někdo snaží stavět Evropu proti islámu, staví ji proti velké části vlastního obyvatelstva.
Může se tedy islám podílet na vytváření evropské identity?
Ano, pozitivně. Neměl by se vyhraňovat, ale integrovat. V této souvislosti považuji za extrémně důležitou otázku Turecka. Nesmíme dělat kompromisy ve věci lidských práv nebo demokracie, avšak islám, který je integrovaný v demokracii nepředstavuje problém a dokonce je součástí evropské tradice.
Lidská práva sehrála velmi positivní úlohu při potýkání se Západu s Východem. Myslíte si, že by podobnou úlohu mohly sehrát i v případě vztahů s Čínou a dalšími „novými velmocemi“?
Lidská práva patří konstitutivně k identitě Západu. V tomto bodě nemůžeme připustit kompromisy. Čína je světová velmoc s asi 1,3 miliardami obyvatel. Je to trvalé střetnutí, o kterém nevíme, jak dopadne. Musíme mluvit jasně. Ničemu nepomůže, pokud budeme vůči Číně opatrně našlapovat jen kvůli hospodářským zájmům. Historie konce studené války je příběhem o úspěchu, při kterém lidská práva, respektive jejich atraktivita, hrály důležitou roli. Nechtěl bych ale spekulovat o vývoji v Číně v tomto směru.
Mohou vůbec státy s odlišným kulturně-historickým vývojem přijmout demokracii západního střihu?
Ne nutně západního stylu, ale vlastního stylu. Musíme rozlišovat mezi západním demokratickým systémem charakterizovaným stranickou demokracií nebo volebním právem a formami demokratického vládnutí, které dávají jasně najevo, že ti, kteří jsou zákonům podřízeni mohou mít vliv na jejich utváření. Takových forem, participace je mnoho. Na Západě nemůžeme dekretovat jednu určitou formu, ale na tomto principu musíme trvat.
Povede ekonomický vzestup Číny k její demokratizaci?
Současnou Čínu můžeme nejlépe porovnat s Pruskem 19. století. Oba státy charakterizuje kapitalismus spojený s částečným právním státem, ale bez demokracie a lidských práv. Uvidíme, zda tento experiment vyjde a jestli je vůbec v 21. století možné zopakovat pruský model. Doufám, že není. Věřím, že moderní kapitalismus a tržní hospodářství působí i na lidská práva, právní stát a demokracii, protože pro kapitalistický systém jsou zapotřebí jasně stanovená vlastnická práva. Proto nutně vede k určitému druhu právního státu a nezávislým soudům.
Nyní Čína reaguje extrémně nervózně, pokud se cítí ohrožena ve svém panství. Tím získává celosvětově špatnou pověst. To je rozdíl mezi Pruskem v 19. století a Čínou v 21. století. Žijeme v době internetu. Můžeme číst zprávy a rozšiřovat je velice rychle po celém světě. A není jednoduché tyto zprávy pořád potlačovat.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop