Fuksa: Dotace jako kompenzace za udržitelné hospodaření

Základní požadavky ČR na reformu společné zemědělské politiky (SZP), jakými jsou spravedlivější dotace pro zemědělce z nových a starých členských zemí nebo výhrady k návrhu na zastropování plateb pro velké farmy, jsou dobře známé. Jaká jsou podle Vás další potenciálně kontroverzní místa v návrhu, který v polovině listopadu představila Evropská komise?

Sdělení, které představila Evropská komise, je určitě dobrým základem pro diskusi, ale je poměrně obecné a řadu jeho aspektů budeme muset detailně prodiskutovat a vysvětlit. Jedním ze základních problémů pro nás je, že Komise navrhla přechodné období pro nastolení spravedlivé SZP. S tím nesouhlasíme. SZP by měla být po reformě spravedlivá, ne pouze spravedlivější, jak Komise uvádí u jednotlivých reformních variant, a také by měla být spravedlivá od prvního dne platnosti nových pravidel a ne až po několika letech.

Nové členské země nebudou až do roku 2013 dostávat plnou úroveň přímých plateb, která by jim podle výpočtů z předvstupních jednání náležela. Další čekání na spravedlivé podmínky je z mého pohledu proto těžko představitelné.

Ministr zemědělství Ivan Fuksa v Brně při podpisu dokumentu Východiska České republiky pro reformu Společné zemědělské politiky EU (foto: eagri.cz)

Můžete blíže vysvětlit, na čem by měl být v budoucnu založen výpočet zemědělských dotací tak, aby byly podmínky pro zemědělce napříč EU srovnatelné?

Varianta plošné platby pro celou EU půjde s největší pravděpodobností vyjednat jen stěží. Přestože se k ní přiklání řada zemí, sama Komise takový systém odmítla.

Budeme tedy prosazovat, aby se stanovil jednotný základ, který by vycházel z plochy obhospodařované půdy a sloužil by jako kompenzace za plnění požadavků na udržitelné hospodaření. K němu by se měla stanovit doplňková platba, která by byla odvozená z podmínek hospodaření, ekonomických relací v jednotlivých státech, rozsahu poskytování veřejných služeb a nadstandardních požadavků na produkci.

Máte představu, podle jakých kritérií by se mělo o výši dotace rozhodovat?

Konkrétní kritéria výpočtu v tuto chvíli zkoumáme. Mohu říci jen tolik, že by nemělo jít o sociální kritéria.

Bude mezi nimi i produktivita na danou plochu?

Bude se samozřejmě vycházet i z ní. Toto kritérium pro nás v současné době nevychází (ve srovnání s jinými členskými zeměmi, pozn. red.) ani zvlášť negativně ani pozitivně. V této fázi vyjednávání, kdy se hledá shoda na základních parametrech, to ale zatím nepatří mezi důležité argumenty.

Pojďme se posunout k otázce výše rozpočtu budoucí SZP, na níž Evropská komise zatím ve svém návrhu neodpověděla. Jakou má v tomto směru představu česká vláda?

Jedná se o velmi citlivé téma. Ve východiscích pozice ČR k reformě evropského sedmiletého rozpočtu vláda zohlednila čistou pozici ČR a schválila, že bude podporovat další postupné snižování objemu výdajů na SZP.

Ze zemědělské politiky EU ale zatím výrazně více čerpáme, než kolik na ní do unijní pokladny odvádíme, a tento stav bude v příštích několika letech přetrvávat. Pro příští roky by nám proto mělo jít spíše o zachování rozpočtu nebo jen mírný pokles.

Pokud by se měla měnit váha mezi jednotlivými pilíři SZP, jakou změnu by ČR podporovala?

Nebráníme se posilování politiky rozvoje venkova, ale musí mít spravedlivé dopady na všechny členské státy a nesmí vést k významnému a nerovnoměrnému kofinancování z národních rozpočtů. To je podmínka, kterou například dnes uplatňovaná modulace (přesun od přímých podpor směrem k podpoře rozvoje venkova; pozn. red.) nesplňuje.

Pokud jde o podporu rozvoje venkova, Komise v minulosti deklarovala, že je potřeba uvolnit potenciál nových členských zemí. Vývoj šel ale spíše opačnou cestou. Mělo by tu být jasné prohlášení, že situaci nových členských států je třeba vzít v úvahu a pomoci jim – například zohledněním jejich vyšších investičních potřeb.

Jak by podle Vás měla unijní politika rozvoje venkova v budoucnu vypadat?

Představu máme zatím pouze rámcovou. Zároveň ale vyhodnocujeme stávající opatření – chceme shromáždit praktické zkušenosti s jejich používáním a zjistit zda jsou efektivní. O konkrétní podobě ale musíme ještě diskutovat.

Naším cílem je, aby nová opatření byla maximálně efektivní, a aby se vhodně doplňovala s opatřeními SZP v prvním pilíři a nevznikaly duplicity.

Za jeden ze svých cílů v roli ministra zemědělství označujete omezování byrokracie. Nepovedou ale další požadavky, s nimiž ve svém návrhu přišla Komise (zemědělství má podle něj vytvářet veřejné statky, chránit životní prostředí a reagovat na změny klimatu) naopak k jejímu navyšování?

Byl bych nerad, kdyby se věci po reformě oproti současnému stavu zkomplikovaly, jako se to už v Unii v minulosti stalo. To riziko tu samozřejmě je. Víme o něm a nechceme ho v žádném případě podcenit. Stojí před námi nelehký úkol, jak SZP modernizovat tak, aby lépe odpovídala očekávání občanů a zároveň došlo k jejímu zjednodušení.

Intenzivně proto komunikujeme s dalšími zeměmi EU – novými i starými, abychom pro svá stanoviska získali co největší podporu. Vyjednávání budou ale obtížná, neboť každá země EU má svoji vlastní představu. Těší mne také, že má naše pozice na domácí scéně širokou podpoře a můžeme se o ni opřít (k pozici ČR k reformě SZP se v prosinci 2010 svým podpisem připojili i čeští zemědělci, zpracovatelé a potravináři; pozn. red.).

Na druhou stranu hodně záleží i na tom, jak jednotlivé země evropské požadavky realizují v praxi, a tam vidím další prostor k manévrování. Jasnou prioritou je pro mě jednoduchý evropský systém, který bude jednoduše převedený do praxe v České republice. Do jaké míry se to podaří, ukáže samozřejmě čas.

Jakou by podle Vašeho názoru měla být nastavena tzv. záchranná síť, jak se souhrnně označují nástroje, které mají zemědělce chránit před neočekávanými cenovými výkyvy a krizím?

V případě krize na trhu s mlékem se ukázalo, že tržní opatření představují významný nástroj, který pomáhá stabilizovat unijní trh při poklesu poptávky a cen v EU. Do budoucna je proto třeba připravit takový systém, který se obejde bez vývozních dotací a bude zároveň dostatečně účinný. Nemělo by ale jít o zajištění odbytu zemědělských produktů, jako tomu bylo dříve. Měl by to být skutečný záchranný mechanismus pro případ krizí.

Při přípravě nového systému bude záležet na celé řadě věcí, mimo jiné i na vývoji mezinárodních vyjednávání o liberalizaci světového obchodu. Unie totiž slíbila, že pokud dojde k uzavření dohody, odstraní do roku 2013 své vývozní dotace, které narušují světový trh.

Nebude obtížné odlišit skutečné krize od případů, kdy jde pouze, jak říkáte, o „zajištění odbytu“?

Kvantifikovat co a za jakých parametrů lze v jednotlivých zemích považovat za krizi, je složité. Nevyrobíme ideální model a vzorec, který by nebylo možné při nějakém jiném výkyvu (např. při sněhové kalamitě, zemětřesení, požáru nebo v případě tržního výkyvu) zneužít.

Každá země si ale přeje, aby ve chvíli, kdy podobná situace nastane, měla k dispozici nástroj, který zabrání zhroucení producentů a zpracovatelů.

Jaké nedostatky má z Vašeho pohledu stávající systém?

V unijním systému tržních opatření zatím chybí některé doplňkové nástroje, které už ve světě fungují. Jedná se například o krytí nepojistitelných rizik nebo zavedení kompenzací v případech, kdy dojde k významným propadům příjmů zemědělců. Kromě modernizace stávajících opatření vidím možnosti ke zlepšení právě tady.

Ponechme v tuto chvíli diskusi o návrhu k reformě společné zemědělské politiky stranou a vraťme se na samotný začátek. Vaše strana společnou zemědělskou politiku EU dlouhodobě kritizuje. Jako ministr zemědělství jste se ale dnes ocitl v pozici, kdy zemědělské dotace hájíte. Skutečně se čeští zemědělci bez dotací neobejdou?

Lidé mají v povaze všechno zjednodušovat a proto se ptají, proč by měli na zemědělství vůbec dávat nějaké peníze. Když jim ale vysvětlíte, že německý pekař má lepší vstupy než pekař v Železné Rudě na druhé straně hranice i přesto, že jsme všichni součástí jedné Evropské unie, uvědomí si, že tyto rozdíly je třeba vyrovnat.

Obhájit lze i dotace na úpravu krajiny. Nejde přitom jen o dotace na pozemkové úpravy a protipovodňová opatření. Pokud chtějí dnes zemědělci na dotace dosáhnout, musí plnit i takzvané GAECy (standardy EU, které zemědělce nutí hospodařit takovým způsobem aby nepoškozovali půdu a minimalizovali dopady své činnosti na životní prostředí; pozn. red.). Co to ale je? GAECy jsou způsob jak vrátit krajinu do původní podoby – je to cesta, která vede například k obnovování mezí a remízků. To si ale lidé často ani neuvědomí.

Ale zemědělec sám by si přeci měl být vědom toho, že pokud se o půdu na svažitém terénu nebude patřičně starat a velké deště mu jí v důsledku toho odplaví, bude na tom tratit on sám. Proč mu na to dávat ještě dotace?

U nás je problém v tom, že na rozdíl od Německa, Rakouska nebo Itálie drtivá většina českých zemědělců, sedláků a družstev nehospodaří stoprocentně na svém. Z velké části mají půdu pronajatou, třeba na deset let.

Já sám mám na Vysočině 14 hektarů, které pronajímám dvěma farmářům. Ti k té půdě ale mají vztah, protože tam vyrostli. Velké družstvo má naproti tomu smlouvu na deset let, má volený management, který příště už zvolit nemusí, a tím pádem sleduje krátkodobý zájem, kterým je co nejvyšší výnos.

U nás je začátek chyby v tom, že došlo ke znárodňování a vyhánění lidí z gruntů. Kdyby k tomu nedošlo, ti lidé na venkově stále jsou.

V okamžiku, kdy bude lidem půda patřit a budou vědět, že jí mají na věčné časy, a že tuto práci budou dělat dvacet, třicet let, případně jí předají dalším generacím, budou k ní mít úplně jiný vztah.