Bohumil Doležal, EUROSKOP, 1. března 2011
Před 20 lety podepsaly Polsko, Maďarsko a Česko / Slovensko dohodu o vzájemné spolupráci, která se podle místa podpisu a počtu signatářů pracovně označuje jako Visegrádská čtyřka. Euroskop se zeptal politologa Bohumila Doležala, v čem vidí její význam
V čem Visegrád očekávání do něj vkládaná zklamal a kde naopak uspěl?
Nevyslovenou, ale legitimní politickou nadějí bylo dostat spolupráci středoevropských postkomunistických zemí na takovou úroveň, aby se vyřešily následky konfliktů, které po rozpadu Habsburské monarchie z oblasti dělaly snadnou kořist velmocenských predátorů. Problém byl, že hlavnímu zdroji a způsobiteli těchto konfliktů, České republice jako následníkovi ČSR, respektive jejím čelným představitelům v čele s Václavem Klausem a Josefem Zieleniecem, bylo právě tohle instinktivně protivné (Češi by si museli sáhnout do svědomí, a to nějak neumějí) a od počátku ji sabotovali – např. tzv. „rozřeďování“ přijímáním dalších členů, jako třeba (malounko přeháním) Mongolsko nebo Tatarstán. Ve formulování společných zájmů by nebylo bývalo možné se vyhnout společnému kritickému pohledu na společnou minulost, a to nejen tu komunistickou. To druhé se nepovedlo, proto ani to první příliš nefunguje.
Po dlouhá desetiletí se nad národy střední a východní Evropy vznášel „duch Jalty“, tedy velmocenského jednání o nás bez nás. Po roce 1989 získaly národy střední a východní jedinečnou historickou příležitost uspořádat si své věci samy. Na archivním snímku zleva doprava Winston Churchill, Franklin D. Roosevelt Josef V. Stalin pozújí novinářům na konferenci v Jaltě 12. února 1945. (foto: čtk)
Jak se změnily původně cíle V4 a co by podle vás mělo být dnes hlavní náplní visegrádské spolupráce?
Současná úroveň spolupráce se mi zdá spočívat v řešení různých provozních záležitostí, a celé to funguje spíše setrvačností než z nějaké vnitřní potřeby toho společenství.
Země V4 se staly členy Evropské unie a jejich pozornost se upřela k Bruselu. Využívají podle vás země V4, které mají například v Radě stejnou hlasovací váhu jako Francie a Německo, dostatečně svou sílu k prosazování společných zájmů na unijní rovině?
K tomu mohu jen říci, že o tom není mnoho slyšet.
Jak by mohla Visegrádská skupina zvýšit svůj vliv v EU?
Jednak tím, že postaví svou spolupráci na pevnější základy, k nimž patří srozumění o společné minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Společná minulost přitom není jen to, že jsme byli nějakou dobu ruskými koloniemi, to byla v podstatě jen historická epizoda, i když s jejími důsledky všechny čtyři země bojují dodnes. A jednak nějakým smysluplným rozšířením, pokud se ovšem povede to první.
Měla by V4 v tom smyslu například více spolupracovat s mladšími členskými zeměmi, se kterými je pojí podobná historická zkušenost – s Pobaltím, Slovinskem, Rumunskem, Bulharskem?
Je přirozené, že např. Polsko má jakési historicky podložené vazby s Litvou a taky s Ukrajinou a Běloruskem, které jsou bohužel dnes od střední Evropy odtrženy jakousi minireplikou železné opony. Maďarsko má podobné vazby s Rumunskem, Srbskem a Ukrajinou, kde žijí početné maďarské „menšiny“. Mně by ale připadalo inspirativní pokusit se pomalu rušit přežívající minulou železnou oponu a intenzivně spolupracovat s Rakouskem, Slovinskem a posléze i s Chorvatskem. Nedělejme si iluze, všechny tyhle země, nejen Rakousko, byly na druhé straně železné opony.
Je podle vás možné nebo žádoucí, aby země V4 jednaly koordinovaně nejen směrem k Bruselu, ale třeba také k Moskvě, nebo k Bělorusku či k Ukrajině?
Odpověď je stručná: ano.
Mělo by podle vás smysl změnit složení V4, tedy přibrat další členy?
To je otázka, která musí vyplynout z nějaké faktické spolupráce. Myslím, že tomu v zásadě nic nebrání.
Měl by se Visegrád institucionalizovat?
Každá smysluplná spolupráce směřuje k nějaké formě institucionalizace. Měli bychom se zbavit svého strachu o „suverenitu“, kterou tak pěkně reprezentuje Václav Klaus: je to mimo jiné strach, že budeme muset vrátit, co jsme si v minulosti nakradli. Nebojme se, nebudeme. Už nám to zůstane.
Přední český historik a politik 19. století František Palacký tvrdil, že národy střední Evropy jsou odsouzeny ke spolupráci, protože mimo to jsou jen dvě možnosti: ruské nebo německé panství. Platí to i dnes po vzniku EU?
Palacký v Dopise do Frankfurtu mluví jen o ruském panství. Je to jistě dáno tím, že odpovídal politikům usilujícím o německé sjednocení, ale řekl bych i prozíravým nazřením, že aspoň část území by schramstlo Rusko. Nakonec ho schramstlo skoro celé. Představa nějakého hrozícího německého panství je dnes směšná, i když pár pitomců s ní v ČR neustále otravuje. S Ruskem je tomu jinak: jakási ostražitost je na místě, přitom ovšem platí, že Ruské impérium je nebezpečím jen pro připochcíplé kusy, které si o to samy koledují. Pro životaschopné a schopné se bránit naopak není obtížné s Ruskem docela slušně vyjít.
Autor: Euroskop