Hana Kopecká, EUROSKOP
Euroskop vyzpovídal Frasera Camerona, ředitele Centra pro EU a Rusko v Bruselu. Podle Camerona se vztahy mezi Bruselem a Moskvou pozvolna oteplují. V rozhovoru mimo jiné vyzdvihl obchodní spolupráci i evropskou podporu ruské opozici a uvedl, že Rusko na sousední státy pohlíží stále stejně.
Jaké jsou hlavní problémy ve vztazích mezi EU a Ruskem?
Řekl bych, že vztahy Evropy a Ruska se během posledního roku pozvolna zlepšují, ale oboustranná podezření nadále přetrvávají. Týkají se situace v Gruzii, rostoucí autority Kremlu, ale i absence právního řádu. S Ruskem se neshodneme ani na politice sousedství. Ať už v případě Moldávie, Běloruska, či Ukrajiny, Moskva odmítá přijmout post-komunistické státy jako nezávislé a suverénní jednotky. Na druhé straně však posiluje zahraničně-politická spolupráce a upevňují se ekonomické a obchodní vztahy, důležité nejen pro Rusko, ale i pro jednotlivé země EU. Je tedy cítit pozvolný vývoj k lepšímu. Nedojde k dalšímu velkému třesku, jakým byla například Gruzie, mělo by toto „mírné oteplení“ pokračovat.
Fraser Cameron typuje Putina. Současný ruský premiér se jen musí rozhodnout, jaký post je pro něj výhodnější.
Jaké zájmy pojí Evropu s Ruskem?
V oblasti širší zahraniční politiky je to především zájem na stabilitě v Afghánistánu, kde se společně snažíme zabránit návratu Talibanu. Pro Rusko je to důležité i z hlediska obchodu s drogami a domácího islámského fundamentalismu. Bohužel se ale neshodneme na způsobu, jakým se s teroristy vypořádat. Rusové je zpravidla střílí, s čímž Evropa nesouhlasí. Další společnou snahou je zabránit Iránu ve vývoji jaderných zbraní. I tady se ale rozcházíme, protože Evropa upřednostňuje sankce, které Moskva nepovažuje za účinné. Shodujeme se například na koordinaci mezinárodního systému, který by měl fungovat podle pevných pravidel. V tomto ohledu je ruský přístup obecně velmi legalistický.
Znamená to, že máme stejné cíle, ale jiné prostředky?
Ano, tak. Společných zájmů je celá řada, ať už v oblasti obchodu, plynulé a regulované energie, či přeshraničních obchodních aktivit. Jak ale vidíme, velké množství společných zájmů ještě nutně neznamená vřelé vztahy. Partnerství Evropy a Ruska je čistě strategické. Nic víc.
Staré a nové členské státy Rusko často vnímají velmi odlišně. Je podle Vás Evropa schopná zaujmout vůči Moskvě společný postoj?
Ve všech otázkách asi ne, vše závisí spíše na jednotlivých politikách. Například v oblasti energetiky najdou členské státy jen těžko společnou řeč. Ukazuje se však, že kolektivní postup skýtá větší šance na úspěšnou spolupráci. V případě postkomunistických zemí nastala velká změna v případě Polska, kde si nová vláda uvědomila, že jí politická izolace v EU nesvědčí. K mírnému oteplení došlo i ve vztazích Moskvy s baltskými státy. Závěr je, že s přítomností Ruska musíme žít a tedy i spolupracovat, nejlépe právě prostřednictvím EU.
Změnila Lisabonská smlouva pohled Ruska na EU? Jak vůbec tamní elity tento projekt vnímají?
Jenom asi tak stovka Rusů ví, že nějaká Lisabonská smlouva vůbec existuje a ti, co ní vědí, se na Evropu dívají více negativisticky. Nesplnila totiž jejich očekávání. Stejně, jako řada dalších zemí, si Rusko od Lisabonu slibovalo především zefektivnění spolupráce s EU. To však zatím nenastalo, takže si myslím, že převažuje spíše zklamání. Pokud jde o změnu vnímání EU, pro Moskvu není po Lisabonu o nic jednotnější. To těžko.
Evropská unie si zakládá na konceptu lidských práv a podpoře demokracie. Do jaké míry si ale může dovolit sympatie k ruské demokratické opozici?
Když demokracii v Rusku nepodpoříme my, tak kdo jiný? Evropa stále platí za „společenství hodnot“ o čemž mimochodem hovoří i zmíněná Lisabonská smlouva, takže musíme podporovat demokracii, právní řád i lidská práva. To je samozřejmě komplikovanější, pokud se oblast jejich porušování shoduje s důležitými ekonomickými zájmy. Je jistě jednoduší podporovat lidská práva v Barmě, než v Rusku, ale tamní demokratické aktivisty nemůžeme opomíjet.
Jak tedy efektivně podporovat ruský disent?
Nejlépe osobně, skrze návštěvy a reciproční pozvání. Například při poslední návštěvě kancléřky Merkelové v Moskvě pozvala spolková ambasáda tamní demokratickou opozici. V oblasti lidských práv nesmíme polevit ve vývoji tlaku na Rusko. Unie si je dobře vědoma hranic, které nesmi překročit, ale bylo by zbabělé to předem vzdát.
Už téměř dva roky funguje projekt Východního partnerství. Co si o něm myslíte?
Myslím, že Východnímu partnerství chybí podmínečnost. Pokud našim sousedům jasně nenabídneme členství v EU, zbývá nám jen velmi málo možností, jak je ovlivnit.
V době podpisu partnerství se zdálo, že mezi Evropou a Běloruskem nastane oteplení. Zcela jiná byla i politická situace na Ukrajině. Jak hodnotíte poslední politický vývoj v těchto dvou zemích?
Unie může udělat jen velmi málo, jak ovlivnit vnitřní dění v těchto státech. Dlouhodobě bojujeme s problémy v Kosovu, Makedonii, Kypru…měli bychom být skromnější v našich ambicích a odhadech, do jaké míry můžeme ovlivnit vývoj ve třetích zemích.
V oblasti obchodních vztahů Unie podpořila vstup Ruska do Světové obchodní organizace (WTO). Mohla by se integrace ještě zkomplikovat?
Myslím, že pravděpodobnost, že Rusko do WTO skutečně vstoupí, už překročila padesáti procentní hranici. Kromě Saudské Arábie je Rusko jedinou zemí v G20, která není členem WTO. Členství je otázkou prestiže. Situaci by možná mohly zkomplikovat některé ruské protekcionistické skupiny, jako jsou například výrobci hliníku, kterým členství ve WTO uškodí. Většina obchodních partnerů Ruska je ale ze zemí EU, tedy z WTO, takže integrace je logická.
Na závěr jedna trochu věštecká otázka. Blíží se ruské prezidentské volby. Stane se podle Vás Vladimír Putin znovu Ruským prezidentem?
Je jedno, jestli je Putin prezidentem, nebo ne. U moci bude tak jako tak. Ten, kdo má pod kontrolou ruské elity, tedy on sám, dohlíží i na všechno ostatní. Medveděv je nastrčená figurka a jako prezident Putinovi vyhovuje. Ten se nyní musí rozhodnout, zda je pro něho výhodnější vrátit se do Kremlu, nebo pokračovat jako předseda vlády.
Autor: Hana Kopecká, Euroskop